Bitva u Stoke 1487
Bitva u Stoke se odehrála 16. června 1487 nedaleko města Stoke v hrabství v Nottinghamshire. Často je považována za poslední bitvu Války růží.
Jindřich VII. se stal, jako potomek rodu Lancasterů, po bitvě u Bosworthu anglickým králem. Aby posílil svoji pozici na trůnu a snížil nárok rodu Yorků oženil se s jejich dědičkou Alžbětou z Yorku. Jeho pozice v té době ale nebyla zcela bezpečná. Mužský potomek rodu Yorků, který měl největší nárok na anglický trůn Eduard, hrabě z Warwicku (syn Jiřího Plantageneta, vévody z Clarence) byl vězněn v Toweru. Podvodník Lambert Simnel (vydávaný za potomka Eduarda IV.) se spojil s Johnem de la Pole, hrabětem z Lincolnu. Ten se nedávno usmířil s králem, ale sám měl určitý nárok na anglický trůn, protože poslední král z rodu Plantagenetů Richard III. ho jmenoval svým nástupcem (poté co jeho jediný syn zemřel). I když Lincoln věděl co je Simnel zač, viděl v něm příležitost pro odplatu.
Lincoln utekl z Anglie v březnu roku 1487 a dorazil na dvůr své tety Markéty, vévodkyně z Burgundska. Ta mu poskytla finanční a vojenskou pomoc ve formě 1500 německých žoldnéřů pod vedením zkušeného velitele Martina Schwartze. K Lincolnovi se připojilo mnoho vzbouřených anglických šlechticů jako například lord Lovell, Richard Harleston a Thomas David, bývalý velitel Calais. Yorkové vypravili flotilu, se kterou přistáli 4. května 1487 v Dublinu. S pomocí sira Thomase Fitzgeralda, lorda kancléře Irska byly jejich síly doplněny o 4500 irských žoldnéřů, většinou pěšáků, kteří byli vybaveni lehkým brněním, které jim dávalo velkou pohyblivost. S podporou irské šlechty byl Lambert Simnel 24. května 1487 v Dublinu korunován jako král Eduard VI. Bylo svoláno jednání parlamentu pro nového krále, ale Lincoln v Dublinu nechtěl zůstat a se Simnelem se vylodil v Lancashire.
Yorkové se v Anglii vylodili 4. června 1487 a k Lincolnovi se připojila velká skupina místní šlechty vedená sirem Thomasem Broughtonem. V řadě rychlých pochodů tato armáda čítající asi 8000 vojáků urazila za pět dní asi 300 kilometrů. V noci 10. června u Brabham Moor nedaleko Tadcasteru zaútočilo asi 2000 vojáků vedených Lovellem na 500 Lancasterů pod vedením lorda Clifforda. Střet skončil vítězství Yorků. Lincoln se pokusil zadržet hlavní severní armádu krále Jindřicha vedené Jindřichem Percym, hrabětem z Northumberlandu, tím, že nařídil, aby vojsko vedené Johnem, lordem Scropem, provedlo diverzní útok. Útok byl uskutečněn 12. června u Bootham Bar nedaleko Yorku a poté lord Scrope směroval na sever a za ním se vydal i Northumberland.
Lincoln a jeho hlavní síly směřovaly na jih. Nedaleko Doncasteru se setkal s početně slabším oddílem Lancasterského jezdectva vedeného lordem Scalem. Následovaly tři dny šarvátek v Sherwoodském lese, po kterých Lincoln zahnal Scaleho do Nottinghamu. Tyto střety ale zpomalily postup Yorského vojska a umožnily králi Jindřichovi svolat dodatečné posily, které pod vedením lorda Strangeho dorazily do Nottinghamu 14. června. 15. června Jindřich, poté co se dověděl, že Lincoln překročil řeku Trent, vydal směrem na Newark. Ráno 16. června se přední oddíly králova vojska setkaly s Yorskou armádou. Ta se nacházela na okraji vršku nedaleko vesnice Stoke, obtékaného ze tří stran řekou Trent. Yorkové se náhle spustili z vršku a hned zaútočili. Bitva měla po asi tři hodiny nerozhodný průběh, ale lehké brnění irských vojáků způsobilo to, že byli snadnou kořistí zkušených králových vojáků. Vzhledem k nemožnosti ústupu, němečtí a švýcarští žoldnéři bojovali až do konce. Všichni Yorští velitelé, Lincoln, Fitzgerald, Broughton a Schwartz padli v bitvě. Uniknout se podařilo pouze lordu Lovellovi, který pak žil v tajné komoře na svém panství. Simmel byl zajat, ale protože byl ještě téměř dítě, Jindřich ho omilostnil.
Lancasterové byli jednou z větví královského rodu Plantagenetů. Byli jednou ze soupeřících stran Války růží – občanské války v Anglii a Walesu v 15. století. Z rodu Lancasterů pocházeli tři angličtí panovníci - Jindřich IV., Jindřich V. a Jindřich VI.
Lancasterové svůj původ odvozovali od Jana z Gentu, třetího syna Eduarda III. Jan jako třetí syn nedostal příliš velké dědictví a bohatým se stal prostřednictvím sňatku s Blankou z Lancasteru, jejímž věnem byly rozsáhlá panství hrabství Leicesterského a Lancasterského. Tímto sňatkem se stal druhým nejbohatším šlechticem po králi. Poté co ho jeho synovec Richard II. jmenoval vévodou z Lancasteru, stal se i vlivnou politickou osobností. Po jeho smrti roku 1399 byly jeho pozemky zabaveny. Gentův vypovězený syn a dědic Jindřich z Bolingbroke se vrátil do země s vojskem, aby si vydobyl zpět právo na Lancasterské panství. Využil ale vlny odporu a nespokojenosti se současným králem Richardem a postupně ovládl celou zemi. Richard byl sesazen, uvězněn a ve vězení i zemřel. Jindřich byl korunován anglickým králem jako Jindřich IV. Tím obešel jiného možného následníka, Lionela z Antverp, 1. vévodu z Clarence, který se stal jeho oponentem jako příslušník rodu Yorků. Jindřichovým nástupcem na anglickém trůnu se stal jeho syn Jindřich V. a jeho nástupcem byl vnuk Jindřicha IV, Jindřich VI. Jindřich VI. byl neoblíbeným králem, který trpěl občasnými záchvaty duševní choroby. Roku 1461 byl svržen a uvězněn Eduardem z rodu Yorků, který se prohlásil králem jako Eduard IV. Jindřich VI. vybojoval svůj návrat na trůn roku 1470, ale po jednom roku byl z trůnu znovu svržen Eduardem IV. Jindřich zemřel roku 1471 ve vězení, dva týdny poté, co jeho syn a dědic Eduard z Westminsteru, padl v bitvě u Tewkesbury. Tím zemřel poslední legitimní dědic Jana z Gentu.
Králové Anglie z rodu Lancasterů:
- Jindřich IV. (*3. duben 1366 – †20. březen 1413) – vládl v období 30.9.1399 – 20.3.1413
- Jindřich V. (*16. září 1387 – †31. srpen 1422) – vládl v období 21.3.1413 – 31.8.1422
- Jindřich VI. (*6. prosinec 1421 – †21. květen 1471) – vládl v období 31.8.1422 – 4.3.1461
Jedním z podporovatelů Lancasterů byla rodina Beaufortů, odvozující svůj původ od Jana z Gentu a jeho milenky Kateřiny Swynfordové. Poté co se s ní roku 1396 Jan z Gentu oženil (asi 25 let poté co se jim narodil první syn), obdržel potvrzení legitimity tohoto svazku papežskou bulou. Tento akt byl doplněn schválením zákona parlamentem, ale názory na to, jestli Beaufortové mají nárok na anglický trůn se rozcházely. Po zániku rodu Lancasterů, se dědicem tohoto rodu prohlásil nepříliš známý Jindřich Tudor, který z exilu v Bretani dokládal své právo na majetek Lancasterů prostřednictvím své matky Markéty Beaufortové, vnučky Jana Beauforta, nejstaršího syna Jana z Gentu. Roku 1485 se Jindřichovi Tudorovi podařilo svrhnout nepopulárního krále Richarda III. a stal se anglickým králem jako Jindřich VII. To ale neznamenalo návrat rodu Lancasterů na anglický trůn, protože Jindřich se oženil s Alžbětou z rodu Yorků a položili tak základ rodu Tudorů.Dědictví rodu Lancasterů, známé jako Lancasterské vévodství, zůstalo majetkem královského rodu do současnosti a anglický panovník je i vévodou z Lancasteru. Roku 2007 byl majetek Lancasterského vévodství oceněn hodnotou 397 miliónů liber a výnosy z tohoto panství tvoří hlavní část příjmu panovníka.
