Bitva u Thermopyl 480 př.kr.
Jacques-Louis David - Leonidas u Thermopylského průsmyku.
Bitva u Thermopyl byla ozbrojeným střetnutím mezi spojenými jednotkami řeckých městských států a vojsky perského krále králů, Xerxa I. Proběhla v srpnu 480 př. n. l. a Řekové v ní podlehli perské přesile.
Na jaře roku 480 př. n. l. zahájil král Xerxés I. jednu z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku, jejímž cílem bylo potrestat Athéňany a Sparťany za jejich vzdor vůči moci perské říše (pobití perských vyslanců, bitva u Marathonu). U Hellespontu vykonal král přehlídku spojenou s počítáním oddílů. Hérodotos se zmiňuje, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy měla 5 283 200 mužů, z toho prý bylo 1 700 000 pěšáků. Tento počet je zcela jistě přehnaný, takže nastupují domněnky a odhady, pohybující se zpravidla mezi 100 až 200 tisíci vojáky perského velkokrále.
Na straně bránících se Řeků existovaly značné názorové rozdíly na to, kde se Xerxovým ozbrojencům, postupujícím podél pobřeží ze severu, postavit se zbraní v ruce. Zatímco Sparťané a někteří jejich spojenci chtěli ustoupit až na Peloponés a zbytek země dát napospas útočníkům, obyvatelé středního Řecka, především pak Athéňané, byli jiného mínění. Nakonec se ukázalo, že křehký spojenecký blok proti Peršanům lze udržet jen za předpokladu, že první obranná linie bude umístěna už v Thermopylské soutěsce, asi 120 km severozápadně od Athén, při jižním břehu Malijského zálivu. Flotila 271 triér pod velením Sparťana Euribiada se měla současně přesunout k mysu Artemision a zde se pokusit zadržet nepřátelské loďstvo. Rozhodnutí spojenců o tom, že velitelem flotily bude spartský voják vypadá vzhledem k athénské námořní dominanci překvapivě, protože Sparťané nebyli námořníky. Jmenovat velitelem Themistokla se však nepodařilo prosadit.
Pozemní vojsko Řeků v čele se spartským králem Leónidem I. čítalo asi 7000 bojovníků, z toho bylo 300 Sparťanů a 700 Thespijských ( zbylý počet byli většinou Athéňané nebo Peloponésané ). Pokud jde o zvolené místo bitvy – Thermopylskou soutěsku – jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk byl tak úzký, že na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Samo místo navíc působilo podmanivě (název Thermopyly znamená „Horká brána“ – podle horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára) a snad bylo vybráno i proto, že je úzce spojeno s životem a smrtí Hérakla, za jehož přímé potomky se považovali spartští králové.
Xerxova armáda přitáhla k Thermopylám bez boje, jedno řecké město po druhém vzdávalo velkokráli hold a hostilo jeho dvořany. Po příchodu na místo střetnutí Peršanům pochopitelně neuniklo, že průsmyk představuje vynikající obranný val, přesto se však nejprve pokusili o útok. Avšak Leónidas odrazil nejen nápor médské pěchoty, ale druhý den bitvy, pozdě odpoledne i perské Nesmrtelné, elitní jednotky achaimenovských králů. Při útoku se poprvé a snad naposledy v řeckých dějinách uplatnila taktika fingovaného ústupu: po rychlém výpadu Leónidovo vojsko ustoupilo, a když se Nesmrtelní při pronásledování rozptýlili, Sparťané se semkli v nepropustnou falangu, jejíž útok byl tak drtivý, že Xerxés nařídil stažení, aby nepřišel o nejlepší muže.
Bitvu tak nakonec rozhodla zrada jistého Efialta, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami. Po ní Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem přešli, zahnali na útěk oddíl Fóků, určených k její obraně, a poté stanuli u opačného konce průsmyku. Leónidas v poslední chvíli zachránil větší část své armády tím, že ji odeslal pryč. Sám učinil slib, že Thermopyly neopustí, a se svou tisícovkou mužů (do konce s ním setrvali i Thespijští) to také dodržel. V soutěsce padli všichni jeho bojovníci i on sám.
Pro Peršany znamenalo vítězství v bitvě, že cesta směrem na Athény byla volná a oni mohli pokračovat ve svém tažení na jih. Rozhodnutí bitvy pro perskou stranu též ukončilo nerozhodnou námořní bitvu u mysu Artemision: když již nebyl důvod blokovat perské flotile přístup k Thermopylám, řecké loďstvo se přesunulo na jih k ostrovu Salamis.
Kromě těchto výše zmíněných strategických dopadů však měla bitva i další, neméně významné. Bitva představovala obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků, v osobě Leónida a jeho mužů jim poskytla vzor, který je dodnes celosvětově chápán jako ztělesnění odvahy a splněné povinnosti. Několikadenní odpor mnohonásobně slabšího řeckého uskupení a těžké ztráty, které Peršané v bitvě utrpěli, poskytly Řekům podklady pro určitý pocit nadřazenosti nad jejich perskými nepřáteli.
Řecký básník Simónidés z Keu složil na počest Sparťanů padlých v bitvě světoznámý epitaf, který byl vyryt do kamene na místě, kde byli pohřbeni:
- Ὦ ξεῖν’, ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε
- κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι.
- Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde
- keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.
- Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským
- že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.
Tento nápis je vyryt i na novém kameni z roku 1955. Ruskin o těchto verších prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil.
V moderní době byl na místě vztyčen nový monument, zvaný Leónidův, na počest padlého spartského krále. Je na něm vyryta jeho odpověď Xerxovi na výzvu, aby se Řekové vzdali a odevzdali zbraně. Byla stručná: Molón labe! (česky: Pojď si pro ně!)
Historie ještě zaznamenala dvě epizody. Když se prý jeden spartský bojovník dozvěděl, že perských lučištníků je tolik, že jejich šípy zakryjí i slunce, odvětil: Výborně. Alespoň budeme bojovat ve stínu. Spartské ženy pak svým mužům, kráčejícím se štíty do boje, říkaly: S ním, nebo na něm. Čili vrátit se se štítem jako vítěz nebo na štítu jako mrtvý. Z těch dob pochází výraz odejít se štítem, se ctí.
Leónidás I. byl spartský král z dynastie Ágidovců, jenž panoval v období řecko-perských válek, konkrétně mezi léty 489 až 480 př. n. l. Proslavil se svým hrdinským odporem proti mnohonásobné perské přesile v bitvě u Thermopyl, v níž v srpnu 480 př. n. l. padl.
Otcem Leónidy byl král Anaxandridás II. Leónidás měl dva vlastní bratry, staršího Dória a mladšího Kleombrota, který se po Leónidově smrti stal regentem za jeho nezletilého syna. Král Kleomenés I. byl Leónidovým nevlastním bratrem. Paul Cartledge, významný badatel a historik, dospěl k závěru, že Leónidás se narodil někdy kolem roku 540 př. n. l. Pokud akceptujeme hypotézu, že datum jeho narození spadá do některého z roků krátce po 540 př. n. l., lze předpokládat, že v době konfliktu s Peršany dosáhl Leónidás věku padesáti let. O Leónidově mládí a dospělosti není nic bližšího známo. Kvůli nedostatku písemných pramenů nelze s určitostí tvrdit, zda se spartskými princi bylo zacházeno lépe než s ostatními Sparťany. Jelikož ale Leónidás nebyl královým prvorozeným synem, lze usuzovat, že od svých sedmi let musel absolvovat stejně tvrdý výcvik jako ostatní spartští občané. První skutečná zmínka o Leónidovi pochází z roku 489 nebo 488 př. n. l., kdy se stal králem poté, co Kleomenés I. za nevyjasněných okolností zemřel. Příčinou Kleomenovy smrti byla patrně sebevražda, avšak nelze vyloučit, že se jednalo o vraždu, do níž byl Leónidás možná zapleten. Leónidás se pak oženil s Kleomenovou dcerou Gorgó, jež mu porodila syna Pleistarcha. O Leónidově vládě nejsou známy žádné podrobnosti až do roku 480 př. n. l., kdy perský král Xerxés I. přitáhl s obrovským vojska do Řecka.
Po řadu předchozích let se nejprve král Dáreios I., jehož v roce 490 př. n. l. odrazili Athéňané v bitvě u Marathónu, a po něm jeho syn Xerxés připravovali k nové invazi do Řecka. Konečně v roce 480 př. n. l. byl Xerxés schopen zahájit odvetné tažení, jímž chtěl pomstít deset let starou porážku svého otce. V čele zřejmě nejpočetnějšího soudobého vojska, podporovaného podobně ohromným námořnictvem, se vypravil proti Helénům. Řekové odmítající podrobit se králi si uvědomovali hrozící nebezpečí a už v roce 481 př. n. l. se jejich zástupci sešli na Isthmu, kde vytvořili helénský spolek, jehož vůdcem byla ustavena Sparta. Po obdržení žádosti o pomoc od řeckých spojenců, se Sparťané dotázali na radu Apollónova orákula v Delfách. Podle Hérodota poskytla Pýthie Sparťanům tuto odpověď:
- „Mužové, kteří dlíte v širé krajině spartské,
- buď vám Peršané zpustoší vaše veliké město,
- nebo nad smrtí zapláčou hory v Lakedaimonu –
- krále z Hérakla rodu –, když osud rozhodne jinak.
- Bojovnost jeho a síla překoná býky a tygry,
- silný bude jak Zeus a pravím vám s jistotou toto:
- Bojovat bude do konce, zvítězí, anebo padne.“
Tato věštba znamenala, že Sparta bude buď vydrancována, nebo přijde o svého krále. V srpnu 480 př. n. l. vyrazil Leónidás k průsmyku Thermopyly („Teplé brány“), který kontroloval vstup do středního Řecka a byl proto vybrán jako místo, kde mělo dojít k utkání s Xerxovou armádou. Leónidu doprovázelo pouze 300 příslušníků jeho osobní tělesné stráže, z nichž všichni měli syny, kteří by dále zachovali jejich rod. Vlastní spartské vojsko mělo údajně přitáhnout ihned po skončení svátku karnejí. Společně se Sparťany dorazili k průsmyku také arkadští, korintští a jiní peloponéští těžkooděnci. K nim se připojili rovněž Thespijci, Thébané, Lokrové a Fókové. Celé řecké vojsko čítalo podle různých antických pramenů přibližně mezi 4000 až 7000 hoplíty. Tato síla měla v thermopylském průsmyku zadržet ze severu se blížící Xerxovu armádu, jež podle rozličných moderních odhadů sestávala z asi 80 000 až 200 000 mužů.
Xerxés se prý smál, když se od svých zvědů doslechl jak nepatrné množství Helénů mu u Thermopyl stojí v cestě. Na počátku prvního dne vyslal k Řekům svého emisara, jenž královým jménem žádal, aby složili své zbraně. Leónidás mu na to odpověděl: „Pojď a vezmi si je!“ („Molón labe!“). Xerxés poté vyčkával další tři dny v naději, že Řekové sami odejdou. Konečně pátého dne zahájil útok. V úzkém průsmyku nebyli však Peršané schopni uplatnit svoji početní převahu nad Řeky, kteří díky svým delším kopím a dokonalejší výzbroji přivodili lehce ozbrojeným barbarům těžké ztráty. Král nasadil do boje i svůj elitní oddíl „nesmrtelných“, ovšem i ti byli Helény strašlivě zmasakrováni. S obdobným průběhem se střetnutí vyvíjelo i šestý den. Teprve následující den přinesl obrat v bitvě, neboť málijský zrádce Efialtés prozradil Xerxovi tajnou stezku přes hory, po níž bylo možné obejít postavení Řeků. Perský velitel Hydarnés potom touto cestou vpadl Helénům do týlu. Jakmile se o tom Řekové za úsvitu sedmého dne dozvěděli, leckteří z nich se vyslovovali pro stažení vojska. Nicméně Leónidás odeslal většinu Helénů pryč, zatímco s 300 Sparťany, 900 heilóty a 700 Thespijci vytrval v průsmyku. 400 Thébanů bylo nuceno zůstat proti své vůli jako rukojmí. Thespijci, jejichž vůdcem byl Démofilos, setrvali dobrovolně. Jak poznamenal Hérodotos: „prohlásili, že neodejdou a neopustí Leónidu a jeho druhy, a také tam zůstali a padli.“ Podle jedné domněnky uváděné Hérodotem poslal Leónidás zbývající muže pryč, jelikož je chtěl uchránit před smrtí, aby tak mohli čelit Peršanům v pozdějších bitvách. Zároveň si byl dobře vědom, že Sparťané mají zakázáno ustoupit. Hérodotos se ale klonil spíše k tomu názoru, že Leónidás rozkázal ostatním Řekům stáhnout se, protože si všiml jejich váhání a neochoty podstoupit nebezpečí. Tudíž propustil všechny vojáky kromě Thespijců a heilótů.
Líčení závěru bitvy se v jednotlivých pramenech liší. Podle Hérodota vyrazili ze všech stran sevření Helénové proti Peršanům a usmrtili při tom mnoho barbarů. V rozhořčeném boji padl Leónidás, kolem jehož mrtvoly se strhlo zuřivé střetnutí, v němž byli zabiti dva Xerxovi bratři. Sparťané a Thespijci byli nakonec zcela obklíčeni a pobiti do jednoho, zatímco Thébané se vzdali. Diodóros Sicilský se zmiňuje o nočním útoku proti perskému táboru. Během něho měli Řekové uvést své nepřátele ve zmatek a ještě předtím, než vinou perských šípů a oštěpů padli, měli zabít velký počet Peršanů. Tento popis je s největší pravděpodobností pouhou smyšlenkou, neboť perské ležení se nalézalo ve vzdálenosti asi osmi kilometrů od řeckého.
Po boji přikázal Xerxés, aby byla Leónidově mrtvole uťata hlava a naražena na kůl. Král tím chtěl demonstrovat, co se stane těm, kteří se mu budou stavět na odpor. Přesto oběť, jíž Leónidás a jeho muži přinesli u Thermopyl, nezbavila Helény odvahy, nýbrž naopak upevnila jejich odhodlání, což mělo posléze za následek Xerxovu definitivní porážku. Poté, co se Sparťané zmocnili Leónidových ostatků, zpopelnili je se všemi poctami a uložili ve velkolepém mauzoleu, jež se nachází v severní části dnešní Sparty. Kromě toho zavedli každoročně konané festivaly na počest Leónidy. V místě bitvy u Thermopyl se nyní nachází památník, nazývaný „Leónidův monument“. Pod zde vztyčenou bronzovou sochou Leónidy jsou vyryta slova, která Leónidás odpověděl prvního dne perskému poslovi vyzývajícímu Helény ke složení zbraní.
Xerxés I. byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 486–465 př. n. l. Slovo „Xerxés“ je řeckou transliterací původního perského trůnního jména Chšájaršá, které znamená „vládce hrdinů“. V hebrejské bibli je to pravděpodobně perský král Achašveroš.
Xerxés, syn Dareia I. a Atossy, dcery Kýra Velikého, se stal následníkem trůnu navzdory tomu, že měl nevlastní starší bratry – jejich nároky však nebyly uznány za dostatečné, neboť se narodili dříve, než se Dareios stal králem.
Po převzetí vlády v listopadu 486 př. n. l. potlačil Xerxés revoltu v Egyptě, která trvala více než rok. Svého bratra Achaimena jmenoval satrapou Egypta a zemi důkladně zpacifikoval. Také vzpoura v Babylonii byla potlačena, v roce 484 př. n. l. nařídil Xerxés zničit Babylon a odvézt pryč zlatou sochu boha Marduka, jehož ruce měl právoplatný babylónský král uchopit vždy první den nového roku. Dal také zabít kněze, který sochu bránil. To vysvětluje, proč Xerxés není v babylonských dokumentech uváděn jako král Babylonu, ale jako perský a médský král nebo zjednodušeněji jako král zemí (tedy král světa). V roce 479 př. n. l. museli Peršané potlačovat v jižní Mezopotámii další revoltu.
Dareios zanechal svému synovi úkol potrestat Athéňany za jejich vměšování do iónského povstání a vítězství v bitvě u Marathonu. Xerxés svoji výpravu důkladně připravoval již od roku 483 př. n. l. Byl vykopán kanál skrze šíji polostrova Athos. Podél cesty v Thrákii vybudoval král síť stanic se zásobami, přes Hellespont nechal postavit dva mosty. Uzavřel také alianci s Kartágem a připravil Řecko o podporu mocných vládců Syrakus a Agrigenta. Navíc se řada malých řeckých státečků přidala na stranu Peršanů – zejména Thesálie, Théby a Argos. Byla shromážděna rozsáhlá flotila a početná pozemní armáda (Hérodotos tvrdí, že zde bylo více než dva milióny vojáků, skutečný počet však dosahoval asi něco přes sto tisíc). Na jaře roku 480 př. n. l. vyrazil Xerxés se svými silami ze Sard, hlavního města Lýdie. Zpočátku se mu vojensky poměrně dařilo. Řecká flotila byla poražena v bitvě u Artemisia, Peršané zvítězili v bitvě u Thermopyl, dobyli Athény a zatlačili Athéňany a Sparťany na jejich poslední linii odporu při korintském Isthmu a Saronském zálivu. Xerxés se ale nechal zlákat Themistoklovou léčkou (navzdory radám Artemisie z Halikarnasu) a zaútočil na řeckou flotilu v nevýhodných podmínkách, místo aby poslal část svého loďstva na Peloponnés a vyčkal rozkladu řecké armády. V bitvě u Salamíny (28. září 480 př. n. l.) zvítězili Athéňané, nicméně válka jako celek rozhodnutá nebyla. Ztráta námořního spojení s Malou Asií však Xerxa brzy přinutila k návratu do Sard. Velká část jeho armády zůstala pod velením Mardonia v Řecku a byla poražena roku 479 př. n. l. ve velké pozemní bitvě u Platají. Stejně nepříznivě skončila i bitva u mysu Mykalé v témže roce, kde bylo opět zahnáno na ústup královské loďstvo.
Pro perskou říši znamenalo odražení tak pečlivě připravované výpravy první vážný nezdar v její dosavadní historii. Zčásti k němu přispělo určité podceňování protivníka, který početně daleko zaostával za mohutnou perskou armádou, zčásti odhodlanost Řeků ubránit svou svobodu a neschopnost Peršanů uplatnit v členitém řeckém terénu přednosti svých elitních jednotek. Každopádně přešli vítězní Řekové brzy do ofenzívy a znepokojovali západní satrapie říše až do konce Xerxovy vlády, aniž by jim v tom král mohl zabránit. O pozdějších Xerxových letech je toho málo známo. Ví se, že na jeho příkaz se Satapés pokusil obeplout Afriku, ale vítězství Řeků uvrhlo celé impérium do stavu určité apatie, z něhož se vzpamatovávalo jen s obtížemi. Král se osobně angažoval v harémových intrikách a jeho rozhodování se tak stalo závislým na dvořanech a eunuších. V roce 465 př. n. l. ho pak zavraždil vlivný dvořan Artabanos, který dosadil na trůn jeho syna Artaxerxa I.
NESMRTELNÍ ( Perská říše ) -
Nesmrtelní byli elitní jednotkou a jádrem vojska perských králů z dynastie Achaimenovců od 6. do 4. století př. n. l. Jednotku tvořilo 10 000 urozených bojovníků, kteří byli v případě ztrát ihned doplňováni o nováčky, takže jejich počet zůstával konstantní. Mezi Nesmrtelné byly přijímány pouze osoby médského nebo perského původu.
Termín Nesmrtelní je tradován u Hérodota (athanatoi) a později používán ostatními antickými letopisci a spisovateli. Zdá se, že sami Peršané jej neznali a Hérodotos pouze zkomolil perské slovo anúšija (útvary, jednotky).
Hlavní zbraní Nesmrtelných, kteří bojovali jako pěšáci, byl luk, šípy a dlouhé kopí. Velkého uplatnění došli tito disciplinovaní a dobře vycvičení bojovníci především v období řecko-perských válek v 5. století př. n. l. a potom během bojů Dareia III. s vojsky Alexandra Velikého. Údaje antických kronikářů, že stejný vojenský útvar existoval i v sásánovské době, nejsou dnes obecně přijímány.
