Bitva u Ústí nad Labem 1426
Bitva u Ústí nad Labem, nazývaná též bitva u Ústí nebo Na Běhání, se odehrála 16. června 1426 poblíž Ústí nad Labem na kopci zvaném „na Běháni“. Spojená husitská vojska v ní porazila armádu Durynských, Saských, Hornolužických a Míšenských žoldnéřů vedených Bosem z Vitzthumu.
Zbrojení říšských měst v pohraničí a zvěsti o připravovaném vpádu katolických sil ze severu donutili husity k společné akci. Husitské svazy se společně rozhodly dobít Ústí-nejsilnější katolickou baštu severu země. První husitské oddíly přirazily k Ústí nad Labem po 26. květnu. Počátkem následujícího měsíce bylo město obklíčeno z několika ležení. Vrchního velitele husitská vojska zřejmě neměla, nelze však vyloučit vliv Prokopa Holého. Třebaže střelba z praků a děl působila městu značné škody, jeho obránci houževnatě odráželi jeden útok za druhým, neboť každým dnem očekávali příchod silných německých posil. Výsledek chvatné mobilizace, kterou osobně řídila markraběnka Kateřina, předčil všechna očekávání. Nepřátelské sbory z Míšně, Saska, Durynska a Horní Lužice byly tak početné, že se musely na pochod rozdělit do tří proudů. Jeden postupoval tzv. janovskou cestou kolem Mostu, druhý překročil hranice poblíž Oseka a konečně třetí, v němž lze předpokládat posily z hornolužického Šestiměstí, směřoval přes Krupu k Teplicím. Unavená a vyhladovělá saská armáda dospěla odpoledne či v podvečer 15. června k Chabařovicím, kde ve vzdálenosti zhruba deseti kilometrů před Ústím narazila na předsunuté hlídky nepřítele. Husité, poté co nepřítel překročil hranice země, upustili od obléhání a zaujali výhodné postavení na kopci Na Běhání mezi vesnicemi Hrbovicemi a Předlicemi.
Palčivý nedostatek potravin zřejmě míšenské velitele donutil svést rozhodující bitvu hned následujícího dne 16. června, ač byla neděle. Bitvu zahájil jízdní útok křižáků na husitské opevnění. Němcům se podařilo proniknout za první vozovou hradbu. Poté pronikli i druhou obrannou linií z pavéz. Husitská jízda unikla z vozové hradby ven a obklíčila křižáky mezi svými vozy. Ti se dostali do intenzivní palby z ručních zbraní, děl a kuší. V jedné z největších bitev husitského věku utrpěly intervenční sbory drtivou porážku. Řada poražených bojovníků skončila v zajetí, nicméně s těmito poměrně vzácnými případy nápadně kontrastují zprávy o mimořádně vysokém počtu padlých, pouze však na německé straně. Katastrofální konec míšenské expedice způsobil paniku i v ústecké posádce, která se pravděpodobně dala na útěk spolu s některými měšťany. Dobytí města, jež bylo naléhavějším úkolem než pronásledování nepřítele, bylo pak již snadnou záležitostí.
Podle jednoho z odhadů se pokusilo vzdát až 4 tisíce křižáků, byli prý však nemilosrdně pobíti. Celkový odhad ztrát na straně křižáků činí 14 hrabat či baronů a téměř 4 tisíce žoldnéřů. Počet zabitých husitů je neznámý. Bitva u Ústí byla poslední bitva, v níž křižácká jízda útočila proti připravené husitské vozové hradbě. Bitva také ukázala, že rozhádané husitské obce se dokáží účinně spojit jen pokud jsou ohroženy zahraniční intervencí.
Prokop řečený Holý, později řečený Veliký, (asi 1380 – 30. květen 1434, Lipany) byl husitský radikální kněz, politik a vojevůdce, který se asi roku 1426 stal ideovým a politickým vůdcem táborského svazu. Padl v bitvě u Lipan.
Pocházel ze staroměstského měšťanského prostředí. Jeho matka brzy ovdověla a chlapce adoptoval jeho strýc pan Jan de Aquis neboli Jan z Cách, jeden z nejbohatších patricijů v české metropoli a v letech 1408–1414 majitel hradu Jenštejna, kde mladý chlapec prožil své dětství. Zámožný pan Jan poskytl synovci výtečné vzdělání a snad ještě více pro něho učinil tím, že ho několikrát vzal s sebou na obchodní cesty. Mladík tak poznal kus světa. Dostal se do Francie, Španělska, Itálie, dokonce prý až k božímu hrobu do Jeruzaléma. Univerzitní studia a vysvěcení na kněze stejně jako rodové svazky mu zajišťovaly slibnou dráhu. Byl přítomen zrodu husitské revoluce v Praze, společně s Žižkou odešel do Plzně a poté do vznikajícího Tábora. Patřil od počátku k stoupencům radikálního směru, dokonce byl obviňován z pikartství, ale na sklonku roku 1420 se s pikarty rozešel a od té doby zastával umírněnější táborskou linii.
Od roku 1426 se stal vůdčím politikem táborské strany a duchovní vůdce táborské polní obce. Ve spolupráci se sirotčím a pražským svazem se mu podařilo dostat většinu vlastních Čech pod husitskou kontrolu. Kombinací diplomatického a vojenského nátlaku (úspěšné výpravy do Uher, německých a rakouských zemí, Slezska a Lužice) se snažil přinutit západní křesťany k jednání o husitském programu. V lednu až dubnu 1433 stál v čele husitské delegace na basilejském koncilu, v září roku 1433 po roztržce před obleženou Plzní odešel z vedení táborské polní obce, na jaře 1434 se pravděpodobně pod vlivem okolností vrátil do jejího vedení. Zahynul v bitvě u Lipan 30. 5. 1434 na straně husitských radikálů. Vedl sice táborská vojska, sám ale zdůrazňoval, že jako kněz nikdy vlastní rukou nezabil člověka. Nenosil zbraně a nikdy osobně nebojoval, pouze velel. Od ostatních táborských kazatelů, kteří ve snaze podobat se prvním apoštolům nosili plnovousy, se lišil tím, že se holil – odtud přezdívka Holý. Prokop stál v čele husitských houfů nikoli jako vrchní hejtman, ale ve funkci voleného „správce“ či „velitele“ vojsk (v písemných pramenech se označuje jako „director“). Prokopu Holému se podařilo vytvořit z táborského a sirotčího bratrstva značně jednotnou sílu, se kterou přešel do protiútoku. Jeho rejsy měly pro vývoj husitství velký význam. Především přenesly válku mimo území vlastních Čech, a zamezily tak jejich plenění, dále propagovaly husitské myšlenky v cizích zemích, jejichž obyvatelé měli o hnutí často velmi zkreslené představy, ale byly i zdrojem kořisti, která sloužila k materiálnímu zajištění vojáků.
Zikmund Korybutovič (okolo 1400 - 1. září 1435 Vilkoměř) byl husitský hejtman, kníže litevský a český zemský správce.
Jeho otcem byl Korybut Dimitrij, vládce města Novgorodu Severského (dnes na Ukrajině), strýcem pak velkokníže Vladislav II. Jagello. Litevský kníže Vytautas dostal od husitů roku 1422 nabídku české koruny z rukou Viléma Kostky z Postupic. Vyslal proto do Čech Zikmunda Korybutoviče s vojskem, které dobylo Uničov a postoupilo dále k západu. Sněm v Čáslavi, který dal Zikmund Korybutovič svolat, jej téhož roku zvolil za českého zemského správce; Korybutovič písemně stvrdil svůj souhlas se čtyřmi pražskými artikuly. Téhož roku se neúspěšně podílel na obléhání hradu Karlštejna.
V následujícím roce jej Vladislav II. Jagello povolal zpět do Polska v době kdy se zde připravovala křížová výprava proti husitům. Korybutovič vyzýval do zbraně, avšak na pomoc husitům; vojska která shromáždil, přitáhla roku 1424 k Praze. Poté co Korybutovič vyjednáváním přispěl ke smíru mezi Pražany a Janem Žižkou, uvalil na něj a jeho vojsko papež Martin V. klatbu. V roce 1426, již po Žižkově smrti, vedl Korybutovič husitská vojska k vítězství v bitvě u Ústí nad Labem. Pod tlakem svého strýce později Korybutovič požádal papeže o přijetí svých spolubojovníků do katolické církve, tím si však definitivně znepřátelil husity. 17. dubna 1427 byl uvězněn na hradě Valdštejně a téhož roku vypovězen z Čech. Korybutovič se přesto nevzdával husitských ideálů; stal se husitským hejtmanem v Gliwici a 14. srpna 1431 se účastnil bitvy u Domažlic. Teprve po bitvě u Lipan a porážce husitů se vrátil zpět na Litvu. Zikmund Korybutovič byl jedním z velitelů v bitvě u Pabaiska (1. září 1435) na straně Švitrigailově v polsko-litevské válce. Jeho armáda byla na hlavu poražena armádou Zikmunda Kęstutaitise. Zikmund Korybutovič byl těžce zraněn, bojoval však až do konce. Podle Jana Długosze zemřel později na následy těžké infekce utržených ran (roku 1435).
Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní a později utrakvisté. Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.
Brzy po Žižkově smrti došlo k porušení zdických dohod a táborský svaz, Žižkovi sirotci teď vedení Janem Hvězdou, řečeným Bzdinkou, a pražský svaz proti sobě vystoupily v boji o sféry vlivu. Bzdinka dokázal spojit táborský a východočeský svaz, stal se nejvyšším táborským hejtmanem a v říjnu 1425 došlo k dohodě i s pražským svazem. V této době se vyprofiloval i poslední velký husitský svaz: žatecko-lounský, v jehož čele stál po celou dobu válek schopný Jakoubek z Vřesovic. Přestože mezi jednotlivými svazy i nadále vládlo napětí, vytáhla jejich spojená vojska na jaře 1426 proti Ústí nad Labem, v té době drženém saským markrabětem. Z Říše proti nim vyrazilo vojsko složené ze saských, durynských a míšeňských bojovníků. To byla v bitvě 16. června 1426 krutě poražena v bitvě Na Běhání a město vzápětí dobyto a vypleněno. V dubnu 1427 proběhl v Praze další převrat, tentokrát podnícený snahou litevského knížete Zikmunda Korybutoviče o upevnění kontaktů s katolickou šlechtou. Z Prahy byli vyhnáni či od moci odstaveni umírnění kněží a univerzitní mistři Křišťan z Prachatic, Prokop z Plzně, Petr z Mladoňovic, Jan Příbram a Jakoubek ze Stříbra, Korybutovič byl uvězněn na hradě Valdštejn a do čela pražského duchovenstva byl zvolen Jan Rokycana. Pražské souměstí se tak dlouhodobě přiklonilo ke spolupráci s radikálními husitskými svazy.
