Brestlitevský mír 1918
- Brestlitevský mír z 3. března 1918 potvrzoval vítězství ústředních mocností ve východní Evropě během první světové války.
Po bolševické revoluci Rusko odmítlo účast ve válce a tím i další spolupráci s Dohodou. Ruská východní fronta se rozpadla. Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem k rozsáhlému útoku na všech úsecích východní fronty. Německo s Rakouskem-Uherskem dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí a Zakavkazsko. Sovětská vláda podepsala 3. března 1918 v Brestu v dnešním Bělorusku smlouvu o příměří, ve které Rusko uznalo právo ústřední mocnosti na nově získaná území. Německé armády byly přesunuty na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům v první světové válce. Brestlitevský mír byl separátní smlouvou, oslabující Dohodu. Byl anulován v listopadu 1918.
Brestlitevský mír měl pro bolševické Rusko rozporuplné následky. Na straně jedné pomohl bolševikům získat čas na to, aby byli schopni udržet výsledky své revoluce. Na straně druhé znamenal významné územní ztráty zhruba 1 miliónu kilometrů čtverečních. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Proti brestlitevskému míru se sice postavil jeden z vůdců revoluce - Lev Trockij, ovšem Lenin měl silnější pozici a tak bylo obětováno území ve prospěch udržení komunistického režimu. Avšak ani sám V. I. Lenin neměl v úmyslu Brestlitevský mír, který později charakterizoval jako „hanebnou smlouvu,“ dlouho dodržovat a po německé kapitulaci v 1. světové válce se ho zřekl.
Ruská revoluce a Sovětský svaz - 7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí. Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být proti bolševikům silným protivníkem, a to ani přes intervenci Francie či Británie. Bojů se účastnily také československé legie. V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.
Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz. Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.
22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. Jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu. Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.
Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Ukrajinec Nikita Chruščov v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období. Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.
Říjnová revoluce (jinak také Bolševická revoluce, Ruská revoluce nebo Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR) byl ozbrojený převrat, provedený v Rusku 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil). Z iniciativy vůdce někdejší bolševické frakce RSDDS V. I. Lenina byla připravena akce, která zásadně změnila dějiny 20. století. Byl to také začátek občanské války v Rusku, následovalo vytvoření SSSR a rozšíření komunismu na podstatnou část světa.
Předpoklady - Socialistická idea spravedlivější společnosti měla v Evropě silný vliv již od poloviny 19. století a značného ohlasu dosáhla i v carském Rusku, zemi s autokratickým politickým zřízením. Zde byla v roce 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS), která brzy převzala radikální rétoriku vlivných socialistů Marxe a Engelse, vyzývajících k revoluci a zespolečenštění soukromého majetku. Tato strana se v roce 1903 rozštěpila na dvě frakce – umírněnější menševiky a radikální bolševiky. Kromě toho vznikla ještě Strana socialistů revolucionářů (eserů) prosazující myšlenky rolnického socialismu.
Carské Rusko bylo kolem roku 1900 největším státem na světě, byl to však stát podle dobových měřítek zaostalý a vnitřně velmi labilní. V zemi chyběla silná střední třída a společnost fakticky tvořila většinová rolnická masa a úzká vrstva aristokracie, vlastnící velkou část půdy. Car zemi spravoval "z boží milosti" jako ve středověku, občanská společnost se teprve rodila. Za této situace vystupovala většina inteligence proti režimu a toužebně očekávala změnu – ta nečekaně nastala roku 1905, kdy v důsledku války s Japonskem vypukla v zemi revoluce.
Vývoj v letech 1905–1914 -během první ruské revoluce v roce 1905 nedokázaly socialistické strany prosadit nic ze svého programu – z revoluce profitovaly liberální a občanské strany (především kadeti), jimž se podařilo dosáhnout omezeného parlamentarismu (duma). Radikální křídlo revoluce bylo poraženo, jeho představitelé popraveni nebo uvězněni. Až do vypuknutí první světové války zůstávaly socialistické společenské představy jen na okraji reálných politických úvah a carský režim se dočasně konsolidoval (Stolypinovy reformy). Obě frakce v RSDDS, menševici a bolševici, se zatím názorově zcela rozešly a fakticky si utvořily samostatné stranické struktury.
Únorová revoluce - První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) utvořili novou prozatímní vládu, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Situaci však značně komplikovala slabost vlády, rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války a neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy. Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.
Bolševici - Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k vládě, po návratu svého vůdce Lenina z exilu ve Švýcarsku však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci 1917 se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly. Krátce po skončení "červencových dnů" zahájil generál Lavr Kornilov, který si byl vědom vratkého postavení vlády, pokus o převrat s cílem nastolit vojenskou diktaturu, výsledkem však byla radikalizace části dělnictva a Kornilov nedosáhl ničeho. V září petrohradský sovět ovládli bolševici a Lenin tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v zemi; tu se rozhodl využít k úplnému převzetí vlády v Rusku. Změna režimu měla proběhnout v souladu s poučkami marxismu, tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana. Později Lenin v rozporu s realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.
Průběh a důsledky - řízení převratu se nechopil osobně Lenin, který se pod falešným jménem skrýval před policií, ale Lev Davidovič Trockij, socialista a intelektuál, jenž se k bolševikům připojil teprve v létě 1917. Snahou organizátorů bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl Vojenský revoluční výbor, koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Při akci stačilo Trockému ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. Poté, co známým výstřelem z Aurory dal prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác, se rozpoutaly drobné potyčky, ale obránci paláce se brzy vzdali. Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek vlády Antonov-Ovsejenko zatkl.
Na rozdíl od únorové revoluce nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, jakkoli se komunisté snažili později tvrdit opak. Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli. V Petrohradě si řada lidí téměř nevšimla, že ve městě probíhá zásadní změna. Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc. Na venkov se ovšem bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní ideologie. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z programu strany eserů ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující.
Celkově umožnilo úspěch bolševiků několik faktorů:
- Během osmi měsíců od únorové revoluce se zcela zhroutil tradiční pilíř starého Ruska – armáda. Nebylo tedy nikoho, kdo by převrat potlačil.
- Bolševici dovedně využili tehdejší volání po míru „bez anexí a kontribucí“ – to, že válku ve skutečnosti prodloužili, se mělo teprve ukázat.
- Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (jakkoli utopický). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z války, zrušit peníze, vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.
Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Vzplanula občanská válka, během které museli zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží. Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v občanské válce.
Ruská občanská válka (rusky Гражданская война в России) byl ozbrojený konflikt mezi radikálně levicovými bolševiky, kteří se snažili v Rusku vybudovat socialistický stát, a vnitřně velmi heterogenní opozicí, od monarchistů až po liberály a umírněné socialisty. Podnětem k válce bylo uchvácení moci bolševiky 7. listopadu 1917 (říjnová revoluce) a vytvoření tzv. sovětské vlády v čele s Leninem. Boje začaly na přelomu let 1917/1918 a skončily vítězstvím bolševiků v roce 1920. Jejich bezprostředním důsledkem byl katastrofální hladomor v Povolží, naprostý hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace Ruska, z dlouhodobé perspektivy pak nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa, která se zhroutila až po polovině osmdesátých let 20. století s nástupem Michaila Gorbačova a Perestrojky.
Civilnímu obyvatelstvu přinesla válka nezměrné strádání a utrpení. Spolu s padlými vojáky si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Do konfliktu postupně zasáhly mnohé zahraniční mocnosti, od Německa až po Velkou Británii a Japonsko, na západě vyhlásily nezávislost oblasti s neruským obyvatelstvem (Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko), přibližně dva miliony lidí (především s vyšším vzděláním) emigrovaly. Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu 1923.
Předpoklady - První světová válka dolehla na Rusko více než na ostatní válčící státy. Zaostalá carská monarchie, jejíž zpola autokratické zřízení kritizovala již řadu let většina inteligence, nedokázala dostatečně mobilizovat své síly k vedení války a její hospodářství i vojenské struktury postupně kolabovaly. V březnu 1917 (podle starého kalendáře v únoru – odtud únorová revoluce) propukly v Petrohradě hladové bouře, jež skončily svržením starého režimu a abdikací cara. Byla sestavena prozatímní vláda z umírněných konzervativců a liberálů i s účastí socialistických stran a za pokračujících bojů na frontě začal v Rusku zápas o charakter nového státu. Zúčastnily se ho všechny strany a hnutí politického spektra, z nichž však brzy nabyly na síle – s tím jak se zhoršovala situace na frontě i v zázemí – především skupiny s radikálním programem.
Jednou z těchto skupin byli i bolševici, příslušníci Ruské sociální demokracie, kteří si v důsledku vnitrostranických neshod vytvořili samostatnou stranickou organizaci v rámci celého Ruska. Vůdcem bolševiků byl dlouholetý politický emigrant a teoretik marxismu Vladimír Iljič Lenin, obratný politik i debatér, ale i ortodoxní zastánce Marxova učení (především v otázce vyvlastnění soukromého majetku, méně už pokud jde o formu vlády). Lenin na své spolupracovníky od léta 1917 naléhal, aby strana převzala moc a pokusila se v zemi provést sociální revoluci – "aby obrátila Rusko vzhůru nohama". Přes tuhou opozici ve vlastních řadách nakonec uspěl a v listopadu 1917 (podle starého kalendáře v říjnu – odtud říjnová revoluce) provedli bolševici státní převrat, svrhli prozatímní vládu a začali překotně uskutečňovat své radikálně levicové představy.
Počátky odporu - v řadách opozice nejprve převládal názor, že se bolševici dlouho neudrží (mnozí bolševici si to mysleli rovněž), a jelikož Lenin dal najevo ochotu uspořádat volby do Ústavodárného shromáždění, do konce roku 1917 nedocházelo k významnějším nepokojům, snad jen s výjimkou aktivit kozáckého atamana Dutova v oblasti sibiřského Orenburgu na samém sklonku roku. Avšak zřízení zárodku budoucí tajné policie čeky, rozehnání Ústavodárného shromáždění, v němž získala většinu strana eserů, a diktátorské počínání bolševiků přesvědčily brzy část opozice, že bude nutné klást novému režimu odpor.
K nejtužším protivníkům Lenina a jeho vlády patřila pochopitelně stará generalita, avšak její vystoupení na počátku roku 1918 zprvu příliš nepřesvědčilo – generál Kaledin spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu a generál Kornilov, který zformoval zárodek tzv. Dobrovolnické armády, byl přemožen a zahynul. Přesto někteří generálové přešli k bolševikům, například Michail Bonč-Brujevič, Andrej Sněsarev, Vladimir Jegorjev a několik dalších. V Rusku bujela v prvních měsících roku 1918 naprostá anarchie, neboť bolševici měli sice v moci města, ale prakticky žádnou armádu hodnou toho jména, a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Vláda byla slabá, ze západu postupovala do nitra Ukrajiny německá armáda spolu s Rakušany, oblasti s neruským obyvatelstvem se snažily dosáhnout nezávislosti; hospodářství stálo před kolapsem. Leninovi velmi pomohlo až uzavření separátního míru s Německem v březnu toho roku (Brestlitevský mír), neboť tak se alespoň podařilo odvrátit hrozbu, že Němci obsadí celý západ země.
Boje s Juděničem - situace v severním a severozápadním Rusku byla odlišná. Zde sehráli primární roli v boji proti bolševikům západní interventi, především britský a americký kontingent, který obsadil v červnu 1918 Archangelsk a Murmansk. Významnou úlohu sehrál i generál Nikolaj Juděnič, podporovaný Brity. Bojovalo zde přes 13 000 intervenčních vojáků proti přibližně 14 000 bolševiků. Nejdůležitější bitvou v této části občanské války a jednou z nejdůležitějších vůbec se stala bitva o Petrohrad v říjnu a listopadu 1919.
Před bitvou Lenin krátce uvažoval o evakuaci Petrohradu. Vojenský komisař Josef Stalin a lidový komisař vojenství Lev Trockij ho ale přesvědčili o nutnosti město bránit. Bolševici shromáždili 65 000 vojáků a proti nim vystoupila bělogvardějsko-estonská armáda pod vedením Juděniče a estonského velitele Laidonera o celkové síle 41 500 vojáků. Demoralizace Juděničových vojáků ovšem vedla k tomu, že mnoho jednotek ani nezaútočilo a už se vzdalo předem. Po sérii vzpour mezi bílými i interventy se britská vláda rozhodla stáhnout své síly, a s nimi ustoupili i Američané. Juděničova armáda se tak definitivně rozpadla. Souběžně s bojem proti Juděničovi a interventům museli bolševici bojovat i proti karelsko-finským nacionalistům a místním jednotkám finské armády.
Válka na západě - západní fronta byla pravděpodobně nejrozsáhlejším bojištěm a střetlo se zde nejvíce politických sil. Vedle bolševiků a bělogvardějců zde byli anarchisté (Nestor Machno), nacionalisté (Symon Petljura), britští a francouzští interventi, polská armáda (maršál Piłsudski) a zpočátku i německá armáda (jež podporovala hetmana Skoropadského). Také se zde bojovalo nejdéle. První boje začaly už v únoru 1918, kdy po prvním a neúspěšném kole vyjednávání v Brest-Litevsku zaútočila vojska Ústředních mocností proti bolševické Ukrajině a Bělorusku, velice rychle se dostala hluboko do ruského území a obsadila většinu běloruských krajů a polovinu Ukrajiny včetně Kyjeva. Tam vznikl loutkový stát Ukrajinská lidová republika (ULR) pod vedením již zmíněného hetmana Skoropadského. Ten si počínal poměrně nezávisle, uzavřel příměří s bolševiky a provedl řadu reforem, ovšem na úkor demokratizace. Byl silně prorusky zaměřený a jeho kabinet tvořili z velké části monarchisté a konzervativci.
Poté, co v západní Evropě skončila první světová válka, odmítli bolševici respektovat platnost brestlitevské mírové smlouvy a fakticky si nárokovali území patřící carskému Rusku před válkou. Prohrou Německa skončila i vláda Skoropadského, který nebyl s to se bez německé vojenské pomoci udržet a byl sesazen nacionalistickým kozákem podporovaným ukrajinským rolnictvem, Simonem Petljurou. Kromě nyní již propolské ULR se na ukrajinském území utvořila ještě Ukrajinská sovětská socialistická republika vedená bývalým rudým námořníkem ukrajinského původu Pavlem Dybenkem a anarchistické Svobodné území, na němž byl největší autoritou Nestor Machno. V severní části západní fronty, v Pobaltí, vzniklo i několik krátkodobých sovětských států, především Estonská komuna pracujícího lidu vedená Janem Anveltem, jež existovala od listopadu 1918 do června 1919 a zanikla během estonské války za nezávislost, Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika a Lotyšská sovětská socialistická republika vedená Pēterisem Stučkou (prosinec 1918 – leden 1920).
V roce 1918 se polský vojevůdce Józef Piłsudski rozhodl vytvořit tzv. Mezimořskou federaci a učinit z Polska velmoc rozkládající se od Baltu až k Černému moři. S tímto cílem zahájil válku proti Západoukrajinské lidové republice, jež byla odštěpkem od Ukrajinské lidové republiky, obsadil ji a uzavřel spojenectví s ULR. Za účelem boje proti bolševikům vtáhla polská armáda do Kyjeva, kde měla vojensky podpořit prezidenta Petljuru. V únoru 1919 napadli Poláci sovětskou Ukrajinu a Bělorusko, v červnu 1920 už jejich armáda držela celé Bělorusko a většinu východní Ukrajiny. Pak se ale karta obrátila, bolševické síly se přeskupily a získaly posily ze Sibiře, kde byla o několik měsíců dříve poražena kolčakovská vojska, a jednotky z Kavkazu. Mimo to se k bolševikům přihlásilo více než 14 000 bývalých carských důstojníků, přes 100 000 dezertérů a tisíce civilistů. Koncem června 1920 sovětské síly dosáhly Kyjeva, odkud se stáhla většina polské a ukrajinské lidové armády směrem na západ.
Důsledky - primárními důsledky občanské války byl hladomor a hospodářský rozvrat (úroveň výroby dosahovala na konci roku 1921 úrovně z let 1780–1790, tedy 13% předválečné úrovně). Bolševici nicméně porazili všechny své hlavní soupeře, a třebaže je ještě čekala válka s Polskem (viz rusko-polská válka), nastolili definitivně svou moc v šestině světa. Jejich stranická diktatura se během války nesmírně upevnila a v rámci strany samotné byly postupně odbourány všechny náznaky kolegiálního rozhodování.
