« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

České knížectví ( 935 - 1198 )

Mapa státu

Zárodky českého knížectví - Počátky přemyslovské moci - V době Velké Moravy Čechy neměly jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze Středních Čech. První historicky prokázaný Přemyslovec Bořivoj I. se podřídil velkomoravskému knížeti Svatoplukovi, stal se jeho místodržícím v Čechách a nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít pravděpodobně z rukou arcibiskupa Metoděje. Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se sice zbavil vlivu Velké Moravy, ale naopak se dostal do vlivu Východofranské říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.

Náboženství v českém knížectví - Pohanství - Původně Čechové uctívali mnoho rozličných bohů podobně jako ostatní slovanské národy, v jejichž čele stál obvykle hromovládný bůh Perun, dále Veles a bůh slunce či ohně (nebo obojího) Dažbog, Svarožic či Radegast. Perun i Veles jsou doloženi v oblastech dnešního Ruska (odkud zřejmě pocházejí) a jejich přítomnost na českém území je proto často zpochybňována. Jejich přítomnost na našem území je podpírána legendami a etymologií jednotlivých názvů míst kde se nacházely pohanské svatyně. Například v roce 999 byl podle Kosmovy Kroniky české rodem Vršovců na hoře Velízu vězněn přemyslovský kníže Jaromír (kníže) a podle pověsti jej měli v plánu obětovat pod posvátným dubem pohanskému božstvu, patrně bohu Velesovi, byď dub podle pohanské víry Slovanů spíše odkazuje na hromovládce.

Příchod křesťanství a christianizace - Křesťanství přichází do Čech v 9. století prostřednictvím západní iroskotské misie a následně východních misií soluňských bratří Cyrila a Metoděje, kteří preferovali vytvoření tzv. "slovanské církve" (staroslověnský obřad). Žáci Cyrila a Metoděje se po rozpadu Velké Moravy uchýlili do Čech, kde se dostávali do konfliktů se západními křesťany (latiníky neboli katolíky). Jejich snažení bylo ovšem potlačeno a nakonec knížetem Břetislavem II. definitivně ukončeno v roce 1097 vyhnáním slovanských mnichů ze Sázavského kláštera, kam byli místo nich poté umístěni benediktini latinského obřadu. Pohanství které bylo stále vyznáváno (především mezi prostými lidmi) bylo následně potíráno a nakonec knížetem Břetislavem II. zakázáno v roce 1094. Posvátné stromy a háje byly vysekávány a páleny. Na místech kde původně stávaly pohanská posvátná místa byly budovány křesťanské kostely a kláštery. První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9. století na knížecích sídlech (Levý Hradec, Pražský hrad). Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu. Jako druhá křesťanská stavba vznikla na Pražském hradě bazilika sv. Jiří (vystavěna za vlády Vratislava I.), dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka. Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němu se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito „nebeští“ ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho bábička sv. Ludmila. Roku 1096 prošli Čechami účastníci 1. křížové výpravy a došlo k protižidovským pogromům. Roku 1098 Břetislav II. zkonfiskoval židovské majetky.

Raný přemyslovský stát (935–1055) - Vznik přemyslovského státu (935–1035) - Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. (935–972; za knížete Václava I. na území Čech dosud chyběla centrální moc), za jehož vlády zmínky o kmenových knížatech mizí, až se nakonec celé Čechy dostaly pod jeho přímou vládu. Tento proces si vyžadoval vydržování poměrně silné armády, zemědělci však jen těžko dokázali vyprodukovat více, než sami spotřebovali, a vojsko potřebné k udržení přemyslovské vlády nad Čechami tudíž muselo získat prostředky kořistí z expanze na severní Moravu, Slezska a Malopolska. Tímto krokem český kníže ovládl důležitou obchodní stezku z Evropy do Kyjeva, Chazarské říše a dále do Číny. Vzápětí však došlo k vzestupu polských Piastovců, kteří dobyli Slezsko a Malopolsko, čímž český kníže ztratil svůj důležitý zdroj příjmu. Dalším zdrojem byl i obchod s otroky, kteří byli vyváženi do muslimského Španělska. Do té doby se jednalo o otroky pohanské, avšak poté, co byla ztracena kontrola nad obchodní stezkou, začal Boleslav II. (972–999) zotročovat i křesťany, což následně kritizoval např. biskup Vojtěch. Tato krize podporovala podezřívavost k dalším českým rodům, která byla ještě více prohloubena polským vpádem do Čech a která nakonec vedla k vyvraždění Slavíkovců (995) či k vraždění Vršovců. Polský kníže Boleslav Chrabrý na český trůn dosadil záhadného příbuzného Přemyslovců Vladivoje (vládl 1002–1003). Český kníže chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské. Z krize vyvedl zemi až kníže Oldřich (1012–1034), který k Čechám trvale připojil Moravu, později se stala součástí knížectví Lužice a část Slezska. Tím však možnosti expanze byly vyčerpány a kníže musel hledat jiné způsoby než kořistnictví jak získat prostředky na zajištění své vlády – začal se opírat o hradskou soustavu, čímž stát začal být zajišťován daněmi a poplatky.

     

Upevňování knížecí moci (1035–1055) - Po krátké vládě se oslepený Jaromír (1034) vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Břetislava I. (1035–1055). V té době se Polsko dostávalo do krize, pozornost římského císaře byla odvedena na západ a Břetislav se proto rozhodl pro vpád do Polska (1039), který měl nakonec velmi symbolický charakter. Po vstupu do Hnězdna vyhlásil kníže nad hrobem svatého Vojtěcha Břetislavova dekreta (soubor právních předpisů) a translací Vojtěchových ostatků se zároveň pokusil o povýšení pražského biskupství. Záhy poté však na římský trůn nastoupil Jindřich III., který hodlal nastolit původní rozložení sil. Podnikl proto dvě tažení do Čech – první (1040) bylo neúspěšné, druhé (1041) však již ano. Břetislav však byl na trůně ponechán, jelikož byl pro císaře vhodným pomocníkem pro připravované tažení do Uher. Břetislav si byl vědom, že řád v zemi stojí a padá s osobou panovníka, a snažil se proto, aby přechod moci z jednoho panovníka na druhého proběhl pokud možno co nejvíc hladce. Stanovil proto v otázce nástupnictví zásadu seniorátu, čímž však zároveň bylo do značné míry potlačeno právo českých předáků na volbu svého panovníka.

Prohlubování vztahů se Svatou říší římskou (1055–1125) - Mezi papežem a císařem (1055–1092) - I přes Břetislavovu snahu vnést do nástupnictví řád, nebyly po jeho smrti vztahy mezi jeho syny zprvu klidné. Kníže Spytihněv II. (1055–1061) dal svým bratrům tvrdě pocítit svou ruku, Vratislav před ním dokonce prchl do Uher. Vzápětí však na říšský trůn nastoupil Jindřich IV., který se rychle sbližoval s uherským králem, jehož dcera se stala Vratislavovou manželkou. Spytihněv se zalekl a rychle se snažil si bratry usmířit a vrátil jim jejich moravská údělná knížectví. Ostatní léta Spytihněvovy vlády byla již tedy klidná. Vratislav II. (1061–1092) se po nástupu na knížecí trůn podobně jako Spytihněv snažil uchovat si nad Moravou kontrolu. Obnovil proto olomoucké biskupství (1063), které navázalo na biskupství z doby Velké Moravy, a skrze dosazeného biskupa tak mohl do jisté míry svou moc uplatňovat. To však vyvolalo spory s nejmladším bratrem knížete, pražským biskupem Jaromírem, jehož moc se Vratislav pokusil omezit pomocí zřízení vyšehradské kapituly. V důsledku těchto sporů se zintenzivnily kontakty mezi českým knížectvím a papežem. Zároveň se však Vratislav II. začal sbližovat s Jindřichem IV., se kterým společně bojoval proti vzmáhajícímu se Polsku. Když proto vzápětí došlo mezi papežem a římským králem k vyhrocení sporu, který je znám jako boj o investituru, stál český kníže na králově straně a účastnil se i Jindřichova tažení do Říma (1081–84). Za věrné Vratislavovy služby mu (nyní již císař) Jindřich IV. udělil osobní královský titul, čímž se Vratislav II. stal prvním českým králem. Udělení královského titulu však zároveň znamenalo ukončení spolupráce českého knížete s římským císařem, současně také v rámci přemyslovského rodu rostlo napětí – biskup Jaromír dosáhl zrušení olomouckého biskupství (1086), tento akt však nebyl králem respektován a dosadil do Olomouce nového biskupa. Současně rostlo napětí mezi králem a moravskými údělníky, Vratislav se taky snažil odstavit od moci svého syna Břetislava a prosazoval na základě seniorátu nástupnictví svého bratra Konráda I. Brněnského.

     

Boje o český trůn a říšské intervence (1092–1125) - Konrád na knížecí trůn roku 1092 skutečně dosedl (čímž bylo naplněna zásada seniorátu), ještě téhož roku však zemřel. Vystřídal jej jeho synovec Břetislav II., který se snažil omezit vliv Říše na český stát a zároveň upevnit svou knížecí moc – vybíral si proto například biskupy z ciziny, kteří neměli v Čechách oporu v nikom jiném než v knížeti, nebo vyhnal představitele rodu Vršovců. Ke konci vlády Břetislav kontakt s císařem znovu navázal, když se na něj obrátil s žádostí, aby Čechy udělil v léno jeho mladšímu bratru, který roku 1100 na knížecí trůn skutečně dosedl jako Bořivoj II. Touto císařskou intervencí však bylo zcela pominuto právo českých předáků na volbu knížete i zásada seniorátu, takže prosazení Bořivoje jen ještě více prohloubilo v knížectví neklid. Žádný z českých předáků však nedisponoval takovou mocí, aby sám mohl Bořivoje svrhnout, a tak se přemyslovský senior Oldřich Brněnský obrátil na římského krále Jindřicha V., aby mu za vysokou sumu peněz udělil Čechy v léno, což král také učinil. Mezitím se ale situace v českém knížectví změnila – Polsko chtělo neklidu v české zemi využít a podnítilo olomouckého Přemyslovce Svatopluka k tažení do Čech (1105). Tažení sice bylo neúspěšné, Svatopluk však získal podporu českých předáků, kteří jej nakonec roku 1107 zvolili svým knížetem místo Bořivoje. Bořivoj se rozhodl utéci se k římskému králi, který se jej i přes dřívější podporu Oldřicha zastal a Svatopluka zajal. Když se však Bořivoj do Čech vracel, předáci jej nepřijali a císař se proto rozhodl propustit Svatopluka a vrátit jej na český trůn. Neklidná situace lákala Polsko i Uhry k vpádům do českého státu, na které Svatopluk odpověděl odvetnými taženími. Při tažení do Polska byl ale Svatopluk roku 1109 zavražděn. Tím se situace znovu zkomplikovala – Svatoplukova družina si zvolila jeho bratra Otu, čeští předáci zase Bořivojova bratra Vladislava I. Ota nakonec ustoupil, stejně jako Oldřich, nikoli však Bořivoj II., který se přihlásil o svá dřívější práva a obsadil Prahu a Vyšehrad. Nakonec však byl zajat a vlády se ujal Vladislav (1109–1117). Vladislavova vláda byla nadále provázena spory s jeho mladším bratrem Soběslavem. Roku 1117 Vladislav I. překvapivě uvolnil trůn Bořivojovi II., ten však byl znovu roku 1120 sesazen a místo něj opět dosazen Vladislav I. Když Vladislav roku 1125 těžce onemocněl, vrátil se Soběslav z polského vyhnanství do Čech, kde se mu podařilo získat velkou popularitu, takže když Vladislav téhož roku zemřel, zaujal jeho místo. Důsledkem bojů o moc nebylo jen oslabení českého státu, říšské intervence, polské a uherské vpády, ale také vzestup zemské aristokracie, která se zrodila z družin okolo jednotlivých uchazečů o trůn. Knížecí družina tak stále více přejímala zodpovědnost za plnění vůle knížete (i posmrtné) a za nastolení nového knížete.

Organizace českého knížectví - Moc knížete se opírala v tomto období o soustavu hradů, na které byli dosazováni za služby knížeti družiníci, kteří získávali prostředky na svou obživu tím, že si postupně podmaňovali obyvatelstvo v okolí a zdaňovali je – daň byla vládnoucí vrstvou chápána jako poplatek za mír a ochranu knížetem. Hradní páni pak museli část svých příjmů odvádět knížeti, který získával další finance také z výnosů knížecích dvorců, regálů či obchodních cel. Z těchto příjmů pak kníže financoval vojsko, hodnostáře a církevní instituce. Král po velkou část roku objížděl jednotlivé oblasti, aby nad nimi neztratil kontrolu. Kasteláni byli také čas od času překládáni z hradu na hrad, byť s postupem času stále více sílila jejich snaha udržet „svůj“ hrad pro svou rodinu.

Zapojování do Říše (1125–1192) - Dvojsečná královská výsada (1125–1173) - Po svém nástupu začal Soběslav I. (1125–1140) uplatňovat politiku samovlády, porazil v bitvě u Chlumce (1126) Otu II. Olomouckého, který se spojil s novým římským králem Lotharem III. Když roku 1130 popravil představitele opozice, kteří proti němu osnovali spiknutí, situace se uklidnila, nikoli ale natolik, aby opozice zanikla. Soběslav si toho byl vědom a snažil se svému synu Vladislavu Olomouckému zajistit následnictví tím, že si u římského krále Konráda III. vyžádal, aby Vladislavovi udělil Čechy v léno. Král Soběslavovi vyhověl, když však kníže roku 1140 zemřel, čeští předáci Vladislava Olomouckého nepřijali a místo něj si zvolili jeho bratrance Vladislava II. (1140–1172), kterého vzápětí podpořil i Konrád III. Proti tomu se vzepřel Konrád II. Znojemský, ten byl ale po útoku na Prahu zatlačen říšským vojskem zpět na Moravu. Spojenectví českého knížete s římským králem se prohloubilo v několika společných válečných taženích (tažení do Polska, druhá křížová výprava). Po nástupu Fridricha I. Barbarossy na římský trůn sice vztahy s Říší na několik let ochladly, brzy však český kníže stál znovu po boku římského císaře při tažení proti vzpurnému Milánu či při dalším tažení do Polska (1157). Za to si Vladislav II. vysloužil královský titul, čímž se stal druhým přemyslovským králem. Královský titul ale nebyl příliš vyjasněn, což uvádělo českého krále v nejistotu, které římský císař bohatě využíval ve svůj prospěch. České země tak stále více byly připoutávány k Říši. Vladislav II. se zas snažil královského titulu použít k potlačení práv českých předáků tím, že se skrze něj prosazoval zásadu primogenitury. V otázce nástupnictví se Vladislav proto o české předáky opřít nemohl a o císaře se opřít nechtěl, aby se nedostal do ještě větší závislosti na Říši. Rozhodl se proto na svou funkci roku 1172 rezignovat ve prospěch svého syna Bedřicha. Tento nestandardní krok opět vedl ke sporům – Fridrich I. Barbarossa totiž slíbil trůn Oldřichovi, čeští předáci si však zvolili Soběslava II., kterému nakonec také Oldřich svou vládu postoupil.

Období změn – na prahu království (1173–1198) - Styky s Říší a technologický rozvoj zemědělské techniky vedly k ekonomickému a vzápětí i populačnímu růstu. Rozsah osídlení se začal zvětšovat a začala tzv. vnitřní kolonizace, při které osídlení dosáhlo nadmořské výšky 500–600 m a přičemž někteří kolonizátoři se stali významnými pozemkovými vlastníky (Vítkovci, Markvartici, Ronovci), a šlechta se tak začala dělit na „beneficiární“ (šlechta v královských službách) a „pozemkovou“. Celý proces se neobešel bez nejrůznějších sporů, což vedlo k propracování práva. Vzestup pozemkové šlechty a církve probíhal na úkor hradské soustavy, která tak byla nucena se transformovat – okolí hradu se stávalo dějištěm obchodu a v podhradí se tak pozvolna rodila středověká města. Soběslav II. (1173–1178) nebyl panovníkem, který by tento proces podporoval, ale naopak se opíral o pozvolna mizející skupinu svobodných sedláků. Zničením několika kostelů v Rakousích si navíc vysloužil klatbu. Situace využil Bedřich (1178–1189), který si u Barbarossy vymohl udělení Čech v léno. Trůn skutečně získal, nedokázal však své stoupence náležitě odměnit, a tak se proti němu čeští předáci po několika letech vzbouřili (1182) a za knížete si zvolili Konráda II. Otu. Císař se pokusil krize obratně využít k rozdrobení českého knížectví – Čechy udělil zpět Bedřichovi, Moravu zase Konrádu Otovi, který se začal nazývat moravským markrabětem. Svého cíle ale císař nedosáhl, protože Konrád Ota uznal Bedřichovu nadřazenost, a navíc když Bedřich roku 1189 zemřel, stal se Konrád II. Ota českým knížetem (1189–1191). Po jeho smrti se znovu rozhořely spory o nástupnictví – Václav II. (1191–1192) byl rychle svržen cílevědomým biskupem Jindřichem Břetislavem. Ten místo něj dosadil svého bratrance Přemysla Otakara I. (1192–1193), kterého však záhy také svrhl a Jindřich Břetislav se sám za podpory císaře Jindřicha VI. stal knížetem (1193–1197). Poté, co byly v české církvi papežským legátem zjištěny závažné poklesky, pozice Jindřicha Břetislava se prudce zhoršila a Přemysl Otakar proto vpadl do Čech. Vpád ale přišel příliš brzy, Přemysl nezískal dostatečnou podporu, a tak se musel stáhnout. Roku 1197 Jindřich Břetislav zemřel a na trůn nastoupil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Přemysl se však nehodlal vzdát, znovu vpadl do Čech a Vladislav Jindřich mu po dohodě trůn předal. Ve stejné době se vyhrotil spor mezi Štaufy (Filip Švábský) a Welfy (Ota IV. Brunšvický). Přemysl Otakar se rozhodl podpořit Filipa Švábského, za což byl roku 1198 odměněn královskou korunovací v Mohuči, tentokrát již byl titul dědičný. Později přešel Přemysl krátce na stranu Welfů, kteří Přemyslovi královský titul uznali. Roku 1212 byla veškerá privilegia shrnuta a potvrzena Zlatou bulou sicilskou. České knížectví se přerodilo v České království, které mělo ve znaku nejdříve lvici (jeden ocas), později lva (dva ocasy). Přemyslovci nadále používali orlici jako svůj rodový znak.

    

Seznam českých knížat -

     Státní znak 

 

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil