České království [ 1198 – 1918 ]
České království, či Království české, vzniklo povýšením Českého knížectví na království. Do roku 1918 se jednalo o plný oficiální název Čech. V současnosti však řada lidí mylně považuje tento název za synonymum termínu Země Koruny české, což bylo soustátí všech historických českých zemí.
V lenní závislosti na panovnících Českého království byly v minulosti další celky, především Moravské markrabství, Slezsko, Lužice a další země, přičemž kromě lenní závislosti v nich měli čeští panovníci různě velký rozhodující vliv. Prvním českým králem byl v letech 1085 – 1092 Vratislav II., druhým jeho vnuk Vladislav II. v letech 1152 – 1172. Vladislavův titul byl možná dědičný, ale jeho synové ho neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I.
Století posledních Přemyslovců - Význam Zlaté buly sicilské (1212), kterou Přemysl I. získal (za to, že pomohl Fridrichu Štaufovi stát se císařem Římské říše) a která zaručovala Čechám různá privilegia v rámci říše, nelze přeceňovat. Spíše jen konstatovala stav věcí. Za Otakarovy vlády se z okrajové části Evropy začala stávat středoevropská velmoc. Přemyslovští králové počínaje Přemyslem I. začali zvát do českých zemí německé kolonisty – území bylo v té době osídleno řídce, německým řemeslníkům se ti čeští nemohli rovnat a panovníkům zajistili další příjmy z daní. S vládou Václava I. je spojena změna víceméně obranné české politiky na ofenzivní. Společně se svým synem Přemyslem se mu podařilo na čtvrt století pod svojí vládou spojit české země a rakouské země. Přemysl Otakar II. je významnou postavou nejen českých, ale potažmo i evropských dějin. Vytvořil budoucí jádro podunajské monarchie (které bude tvořit Rakousko a země české a uherské koruny). Ve 13. století ale nebyla panovnická moc zdaleka tak silná jako o 250 let později. Po silném otřesu české státnosti následujícím po bitvě na Moravském poli moc v Rakousku pevně drželi Habsburkové a Přemyslův syn Václav II. obrátil svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo získat polskou a uherskou korunu. Přemyslovci by ale nikdy nemohli dosáhnout všech svých úspěchů bez jihlavského a kutnohorského stříbra – v době Václava II. se v Čechách těžilo asi 40 % stříbra v Evropě. Jediná původní česká panovnická dynastie vymřela po meči českým, polským a uherským králem Václavem III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306.
Za vlády Lucemburků - Roku 1310 se po čtyřech letech zápasů o trůn dostává k vládě Jan Lucemburský, manžel dědičky českých zemí Elišky Přemyslovny. Zdejší sebevědomá šlechta nakonec vyvolala Janův odpor k zemi, které vládl třetinu století, přesto mu Čechy vděčí za mocenský vzestup. Jan rozšířil české země o Slezsko. O zásluhách Janova dědice Karla IV. pro Česko není třeba se více šířit – podařilo se mu udělat z českých zemí a Prahy jedno z nejdůležitějších politických a kulturních center Evropy a rozšířil je o Lužice. S karolinskou dobou (období vlády Karla a Václava IV.) tak přišlo nejslavnější období českých dějin. Karel IV. dále položil základy gotické Prahy, založil Nové Město Pražské, zvelebil Staré Město a Pražský hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno (Karlův most), a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy. Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice, aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.
Husitství - Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích pražských. Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (1374–1422), po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě. Husitství znamenalo pro české země těžkou hospodářskou ránu a přes jeho význam pro pozdější vývoj protestanství pověst Čechů v německých zemích nevylepšovalo. České země přišly o své takřka velmocenské postavení, které už nikdy nezískají, s dalekým předstihem se zde ale rozšířila myšlenka nutnosti reformy církve.
Interregnum a Jiří z Poděbrad - Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna – neboli období mezivládí. Stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek rozkraden, ten jež zůstal, byl zplundrován. Koruna byla nabídnuta Albrechtu Bavorskému, synovci královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., avšak asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl. Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v „listu smírném“ rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů – tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky – sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.
Po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453–1457) byl Jiří z Poděbrad zvolen českými stavy králem. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy. Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále.
Jagellonci - Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava. Příchodem Vladislava do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovy matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem, byl vládcem vedlejších zemí Koruny české, Moravy, Slezska a Lužice. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. Slabá vláda Jagellonců, kdy spíše šlechta vládla králi, trvala jen půl století a ukončila ji bitva u Moháče.
Pod habsburským žezlem - Po vymření česko-uherské větve Jagellonců si česká šlechta zvolila za krále Ferdinanda I., manžela Anny Jagellonské. Důvodem byl především žalostný stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Ferdinandem I. se na příštích 400 let dostal v Čechách k moci rod, který se hlavně sňatkovou politikou vypracoval mezi přední panovnické dynastie vůbec, v českých zemích však Habsburkové zůstali spíše symbolem zpátečnictví a národního útlaku. Lesk dokázal přinejmenším Praze vrátit Rudolf II., po jeho smrti ale dochází k rozkolu mezi katolíky a protestanty. Protestantské české stavy si zvolily za krále Fridricha Falckého, který ale neměl potřebné vlastnosti vůdce. Bohatá šlechta sice mohla zabezpečit nezávislé Čechy, zůstávala ale nejednotná. Po bitvě na Bílé hoře nastává období, které později obrozenecké dějepisectví ne úplně správně hodnotí jako dobu temna. Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány českým i cizím, nejčastěji rakouským, německým a italským katolickým rodům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována. Od Českých zemí byly odtrženy obě Lužice, které byly Habsburky postoupeny Saskému spojenci. Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních literárních děl, barokních kostelů na venkově i ve městech a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív.
Od 18. století do konce první světové války - Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie využili Hohenzollerni. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili i bavorský a saský kurfiřt, obsadil na přelomu let 1740 a 1741 Slezsko a nechal si holdovat slezskými stavy. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht - krátce na to zvolený římským císařem jako Karel VII. Bavorský - obsadil za podpory francouzských sborů Čechy a nechal se českými stavy provolat českým králem. I když Marie Terezie, dcera Karla VI., získala České království zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo Prusku. Marie Terezie se pokoušela o racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a byrokracie). Co zbylo z českého království, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Zrušena byla česká kancelář ve Vídni.
Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Národnostní nerovnost byla realitou habsburské monarchie, vládnoucími národy byli Němci a Maďaři. V druhé polovině 19. století už ale byli Češi moderním národem a Čechy patřily k hospodářsky nejvyspělejším korunním zemím Rakouska-Uherska. V zemském sněmu království Českého docházelo k silným národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, kteří žádali národnostní rozhraničení Čech a rovnoprávnost obou jazyků. Důsledkem těchto rozepří byly špatná akceschopnost zemského sněmu a potíže zemských financí, což se stalo oficiálním důvodem k tomu, že ho císař František Josef I. tzv. Anenskými patenty z 26. července 1913 rozpustil a vyzýval vládu k vypsání nových voleb do zemského sněmu. Druhý z obou patentů nahradil zemský výbor císařem jmenovanou zemskou správní komisí, která měla Čechy spravovat až do nových voleb. K vypsání nových voleb již nedošlo z důvodu vypuknutí I. světové války, proto se již zemský sněm nikdy nesešel a Čechy nadále spravovala Zemská správní komise. 28. října 1918 vzniklo Československo v čele s prezidentem Masarykem a České království se přeměnilo v zemi Českou.
