Chicago Blackhawks
Vstup do NHL: 25. září 1926
První sezóna: 1926-27
Stadión: United Center, 20.500 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1934, 1938, 1961
Adresa: United Center, 1901 W. Madison Street, Chicago, IL 60612
Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 58 - Bobby Hull (1968-69)
Asistence: 87 - Denis Savard (1981-82 a 1987-88)
Body: 131 - Denis Savard (1987-88)
Trestné minuty: 408 - Mike Peluso (1991-92)
Chicago Blackhawks byli druhým klubem odkoupeným v roce 1926 z PCHA (Pacific Coast Hockey Association) a zároveň jsou dalším klubem, jenž přežil dlouhá léta v NHL do dnešních časů s jediným názvem. Indián v jejich znaku představuje jednoho z mužů kmene "Černých jestřábů" - Blackhawks. Název klubu byl dílem majitele a dlouholetého manažera Hawks - majora Frederica McLoughlina, který vedl svůj klub v NHL celých šestnáct let. On také svěřil v roce 1930 post kouče Dicku Irvinovi, jenž byl v letech 1926-29 kapitánem týmu. Po nástupu do nové funkce se odvděčil svému zaměstnavateli tím, že poprvé dovedl klub do finále Stanley Cupu, kde však Jestřábi neuspěli. Podruhé se do finále probojovali o tři roky později, tentokrát už pod vedením kouče Gormana. Především zásluhou svého kapitána, gólmana Chucka Gardinera, se pak poprvé radovali ze zisku slavné trofeje, ale brzký tragický skon skvělého brankáře rozesmutněl celé Chicago i celou NHL. Hokejový život však šel dál a tým, v němž hráli prim především Lionel Conacher, Paul Thompson, Art Coulter či Johnny Gottselig, poněkud usnul na vavřínech a po dvou vypadnutích už ve čtvrtfinále se v roce 1937 dokonce neprobojoval ani do play off. Vše si však vynahradil o rok později, kdy se opět zapsal na listinu vítězů slavné trofeje. Post zesnulého Gardinera zastával po Lorne Chabotovi mladý Mike Karakas, nedávný vítěz Calder Trophy. Ale asi největší postavou vítězného týmu byl druhý muž Hart Trophy 1938 - Paul Thompson, jemuž skvěle sekundovali Earl Seibert a nestárnoucí Gottselig, jakož i ostatní spoluhráči, jež skvěle koučoval Bill Stewart. Po zisku druhého Stanley Cupu však přišla na Blackhawks další krize, která tentokrát, až na světlé výjimky, trvala celých dvacet let. Za tu dobu se chicagským podařilo jen šestkrát postoupit do play off a z toho pouze dvakrát přešli přes první kolo. Přitom i v tomto období oblékalo dres Chicaga několik skutečných velikánů historie. Ať už to byli bratři Doug a Max Bentleyové, Roy Conacher, Al Rollins či Bill Mosienko, který 23. března 1952 vstřelil tři branky v průběhu jednadvaceti sekund. Teprve po příchodu nového manažera Tommy Ivana v roce 1954, jenž vystřídal na tomto postu Billa Tobina - jehož největším úspěchem byl postup do finále poháru v roce 1944 - se začaly výsledky klubu lepšit. Příchod několika mladých hráčů na konci padesátých let a zejména pak angažování kouče Rudy Pilouse v roce 1958 znamenalo definitivní obrat k lepšímu. Obrat, jehož nejvýraznějším výsledkem byl zisk Stanley Cupu v roce 1961 a poté i účast ve finále v letech 1962, 1965 a v roce 1967 i vítězství v NHL. Chicago mělo v té době skutečně skvělý tým, jemuž jasně vévodili čtyři nejlepší hráči historie klubu. Hvězdou Blackhawks byl Bobby Hull, který se v ročníku 1966 stal prvním hráčem NHL s více než padesáti nastřílenými brankami v jednom ročníku a který svými speciálními krátkými a prudkými golfáky způsoboval brankářům soupeřů doslova nervové šoky. Další hvězda Stan Mikita byl hokejista s vrozeným talentem pro hru uprostřed útočné řady. Na hokejovém nebi zářil jednadvacet sezón a za tu dobu soupeřům nastřílel 541 branku. V tomto počtu ho překonal pouze Hull, který soupeřům nastřílel 604 branky. Hull a Mikita jsou společně považováni za vynálezce zakřivené hokejky. Brankářskou svatyni hájil "Mr. Goalie" Glenn Hall, jehož chladnokrevnost v ohni soupeřových střel byla v naprostém rozporu s nervozitou před zápasem, kdy bylo běžnou rutinou, že Hall večeři vyzvracel. Hall byl věčným zlepšovatelem a byl to právě on, kdo do hry brankáře zavedl tzv. motýlka. Nástupcem Halla byl Tony Esposito, který vstoupil do historie, když v sezóně 1969-70 nedostal v patnácti zápasech ani jednu branku, což je dodnes platný rekord NHL. Samozřejmě nejen tito čtyři tvořili úspěchy týmu. Své stálé místo v historii si zde vydobyli i mnozí další - Al Arbour, Elmer Vasko, Ken Wharram, Dennis Hull, Phil Esposito, Pierre Pilot.
Se začátkem sedmdesátých let skvělá éra tohoto týmu končila, ale přesto se ještě v roce 1970 stal vítězem základní části NHL a v letech 1971 a 1973 postoupil do finále Stanley Cupu, když jeho nejlepším mužem byl zcela bezkonkurenčně skvělý mladík v brance - Tony Esposito. Ten zůstal věrný svému týmu po celá sedmdesátá léta, kdy však klub - ač většinou nejlepší ve své divizi - nedokázal zopakovat pohárové úspěchy svých předchůdců a v letech 1975 - 1981 vždy skončil už v prvním kole play off. Osmdesátá léta lze označit jako léta prožitá "na houpačce". Lepší roky se střídaly s horšími - čtyřikrát chicagští vypadli už v prvním kole pohárových bojů, pětkrát postoupili do semifinále. Jediným, na koho bylo možné se spolehnout, byl střední útočník Denis Savard, muž s precizní střelbou a neméně přesnou přihrávkou. Z jeho pasů těžili především křídelní útočníci Steve Larmer a Steve Thomas, Dirk Graham a Wayne Presley pak již plnili pověst úspěšných střelců jen z části. Největší slabinou byla obrana, v níž si solidní úroveň držel jen Doug Wilson, vítěz Norrisovy trofeje pro nejlepšího obránce v roce 1982. V sezóně 1990-91 se zdálo, že se pro Chicago začalo blýskat opět na lepší časy. K týmu přišel sebevědomý Mike Keenan, trenér, který dovedl reprezentaci kolébky hokeje dvakrát k vítězství v Kanadském poháru a který s Philadelphií stanul dvakrát ve finále Stanley Cupu. Ten mužstvu naordinoval drsnější styl a pořízci, kteří svými fyzickými parametry převyšovali převážnou většinu svých protihráčů, tak měli hlavní zásluhu na tom, že Chicago patřilo k nejtrestanějším celkům soutěže.
Mužstvo nakonec v roce 1991 vyhrálo Norrisovu divizi, ale hned první soupeř v play off, Minnesota North Stars (pozdější finalista) vystavil Černým jestřábům stop. Největšími hvězdami mužstva byli především Graham, Larmer, Roenick, Goulet, Chelios, Thomas a gólman Belfour, kvůli kterému náš Dominik Hašek nedostával příliš příležitostí. O rok později se Chicago dostalo až do pohárového finále, ale navázat na úspěch svých předchůdců z let 1934 a 1961, tj. získat Stanley Cup, se Blackhawks v souboji s Pittsburghem nepodařilo. V následujících letech se Jestřábi dostávali maximálně do druhého kola vyřazovacích bojů (pouze v ročníku 1994-95 se probovali do finále konference), od roku 1998 ovšem nedosáhli ani samotné play off. U týmu, který postupně ztrácel jednu velkou hvězdu za druhou (Gilmour, Roenick, Belfour, Chelios), se v rychlém sledu bez úspěchu vystřídalo hned několik trenérů. Na sezónu 2000-01 v Chicagu dokonce angažovali prvního evropského kouče v moderních dějinách NHL. Ale ani Fin Alpo Suhonen nevyvedl slavný tým z krize. Blackhawks zůstali po velmi nevyrovnaných výkonech téměř dvacet bodů za postupem. Do sezóny 2001-02 vlétli Černí jestřábi jako vyměnění. Velkou zásluhu na tom měl nový trenér Brian Sutter, jenž přinutil všechny hráče makat na doraz. Řada z nich se mu pak odvděčila zlepšenými výkony. Snad nejmarkantnějším příkladem byl brankář Jocelyn Thibault. Chicago v základní části nastřádalo velmi slušných 96 bodů a po čtyřletém půstu postoupilo do play off. Tam sice mnoho vzruchu nenadělalo, ale i tak jej lze považovat za velké překvapení sezóny.
