Doupov
Doupov (německy Duppau) bylo město v severozápadních Čechách v Doupovských horách, zaniklé roku 1955 v důsledku založení vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Části městské zástavby však stály ještě ve druhé polovině 60. let 20. století. Jeho zrušené katastrální území zahrnovalo části následujících moderních katastrálních území: Bražec u Hradiště, Doupov u Hradiště, Radošov u Hradiště, Tureč u Hradiště, Žďár u Hradiště. Jeho zástavba se rozkládala na soutoku Pustého potoka s potokem Libocem; katastrem města protéká i Luční potok.
První zmínky pocházejí z roku 1012. Ze 13. století pocházejí první potvrzené zprávy o rodu Doupovců z Doupova (Benessius de Tuppowe), kteří v blízkosti své tvrze v sousedství obchodních cest vybudovali městečko. Roku 1421 se Doupov stal obětí křižáckého tažení. Místní obyvatelé se jim vzdali výměnou za slib, že zůstanou naživu; křižáci tento slib porušili poukazem na to, že slovo dané kacíři není pro katolíka závazné, a většinu obyvatel pobili. Hrad, o který se mělo tehdy bojovat, stál pravděpodobně na hoře Hradiště.
V novější době popsal Doupov spisovatel Bedřich Bernau v Ottově vlastivědném průvodci Čechy (vydáno 1896). Město mělo v té době 261 domů se zhruba 1600 obyvateli. Na horním konci náměstí pozoruje radnici s letopočtem 1576 a městským znakem. Ještě výše stál barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie přestavěný v roce 1745. K dalším památkám patřil zámek z 18. století a bývalá kolej Piaristů, velká čtverhranná budova s kostelem sv. Alžběty. Původně byla vystavena pro Jezuity, v době spisovatelovy návštěvy sloužila jako obuvnická škola. Po klášteru tu zbyla i knihovna s 1500 svazky. Bernau vzpomíná i nejstarší stavbu - kostelík sv. Volfganga na severním okraji u kadaňské silnice - a svou reportáž uzavírá konstatováním, že městečko má velmi chudý ráz, z někdejší slávy (v 16. století byli místní soukeníci na 6. místě v zemi) příliš nezbylo a nyní se obyvatelstvo živí jen běžnými řemesly a nepříliš výnosným zemědělstvím. Bernau si kupodivu nevšímá dalších památek na náměstí - například sloupu Panny Marie, soch sv. Antonína Paduánského, sv. Jana Nepomuckého a sv. Rocha z 18. století, ačkoliv v jeho knize jsou alespoň některé z nich vidět na ilustraci Antonína Lewého.
Podle Batovcova místopisu z roku 1907 byl Doupov městem, položeným 578 metrů nad mořem, na ploše 709 hektarů, s 267 domy a 1621 obyvateli, z toho 1606 Němců; pokud jde o náboženství, byli všichni katolíky s výjimkou 8 evangelíků a 21 židů. Administrativně náležel k okresnímu hejtmanství Kadaň, soudní okres byl v místě. Sídlilo tam okresní zastupitelstvo, okresní soud, berní úřad, římskokatolická fara, filiální kostel, byl zde řád milosrdných sester sv. Kříže. Dále mělo město školu 4třídní, pokračovací školu průmyslovou, arcibiskupské nižší gymnázium se studentským konviktem, poštu a telegrafní stanici, nádraží, notáře, lékárnu, ordinaci lékaře a veterináře, nemocenskou pokladnu, hnaneckou stanici, stravovnu, tři četnické stanice, záložnu, hasičský sbor, továrnu, velkostatek a zámek (Doupov a Sachsengrün (Zakšov) s allodiálním (nezávislým, nikoliv poddanským) velkostatkem o rozloze 1563 ha, majitelem byl Kurt hrabě Zedtwitz). Roku 1930 měl 1524 obyvatel (1506 Němců, 18 Čechů), končila zde místní dráha společnosti Kadaňské místní dráhy z Vilémova u Kadaně. Koncem května a počátkem června 1945 bylo ve sklepení gymnázia po krutém týrání zastřeleno nebo jinak usmrceno čtyřicet Němců (jménem je známo dvacet obětí, např. členů profesorského sboru, celkem zde dle přímých svědků bylo zabito více než 40 osob). Hrob se má nacházet na školním hřišti. (Staněk, T., Perzekuce 1945, Praha, 1996). Po odsunu německého obyvatelstva se město nepodařilo dosídlit, jeho chátrání ukončilo zřízení vojenského výcvikového prostoru Hradiště roku 1955, které znamenalo definitivní zánik města i okresu Doupov.
