Hokejové osobnosti díl I. - Ivan Hlinka
Ivan Hlinka: narozen 26. ledna 1950 v Mostě
Ivan Hlinka válel od šestnácti ligu za Litvínov, v devatenácti hrál v reprezentaci a jako dvacetiletý už startoval na mistrovství světa. Už tehdy bylo jasné, že tento mladíček se skvělým přehledem a technikou hole bude jednou velkou hvězdou na hokejovém nebi. Na pražském šampionátu 1972 si poprvé potěžkal trofej určenou pro mistry světa. Jméno Hlinka se stávalo postrachem všech světových brankářů. Většina z nich v konfrontaci s vysokým centrem stačila po efektním blafáku už jen zpozorovat dres s číslem 21 a puk ve své síti. Jeho neopakovatelné kličky mělo v roce 1976 možnost shlédnout také zámořské publikum na prvním ročníku Kanadského poháru.
Reprezentace Československa tehdy prožívala famózní sezónu: stříbro z olympiády v Innsbrucku, další titul mistrů světa z polských Katowic a nakonec finále zámořského turnaje.
Tam podlehli až gólem v prodloužení Kanadě ale jako jediní dokázali hvězdy zámořského hokeje porazit ve skupině. Přestože byla v čs. reprezentaci velká konkurence, Hlinka měl za svoje výkony a neobyčejnou houževnatost místo v týmu ještě na dlouhou dobu "předplacené". Během svého účinkování v dresu se lvíčkem na prsou si zahrál na jedenácti mistrovstvích světa, dvou olympijských hrách a Kanadském poháru 1976. Třikrát se stal mistrem světa (1972, 1976 a 1977).
Jednou z nejcharakterističtějších vlastností Ivana Hlinky byla jeho schopnost mužstvo patřičně vyburcovat, když se zrovna nedařilo a převzít úlohu šéfa týmu. To se velmi zamlouvalo také zámořským klubům, ale odejít do zahraničí mohl až v roce 1981, tři roky po získání Zlaté hokejky, když dostal požehnání od svazu za svoje služby v národním dresu. Do kanadského Vancouveru odjížděl se svým nejoblíbenějším spoluhráčem a velkým kamarádem Jiřím Bublou a hned v první sezóně pomohli "Canucks" až do finále Stanley Cupu.
Hlinka patřil i v následujícím ročníku k nejproduktivnějším hráčům týmu, ale rozhodl se pro návrat do Evropy. Ponechal ve Vancouveru Bublu, který se odmítl vrátit a zamířil za svým dalším přítelem - do švýcarského Zugu, který trénoval František Dům. V zemi helvétského kříže působil dvě sezóny, než se definitivně vrátil do Československa a usedl na trenérskou židli milovaného Litvínova.
V roce 1991 dostal nabídku vést reprezentační mužstvo. Za jeho působení nastává pro československý hokej "doba bronzová" - třetí místo obsadí se svým týmem na olympiádě v Albertville a mistrovstvích světa 1992 a 1993. Trenérská židle se s ním ale začíná povážlivě kývat na olympijských hrách v Lillehammeru 1994, kde ve čtvrtfinále pošle český tým předčasně domů Paul Kariya přesnou trefou v prodloužení. Hlinka je po nešťastném vyřazení podroben kritice, ale stojí na střídačce i při mistrovství světa v Itálii. Osudem se mu však stává znovu čtvrtfinále, opět Kanada a znovu je u toho Kariya. Tentokrát ale rozhodující branku výjimečně silného výběru javorových listů vstřelil Corson a Hlinka po porážce 2:3 rezignuje na svou funkci.
Kormidlo české reprezentace bere do svých rukou znovu v březnu roku 1997 po odchodu Luďka Bukače a společně s kolegou Slavomírem Lenerem dává na poslední chvíli dohromady kádr pro mistrovství světa. Z Helsinek si přiváží svůj čtvrtý bronz v roli trenéra a pomalu se připravuje na olympijský turnaj v japonském Naganu. Tam prožívá nejšťastnější chvíle svého hokejového života - české mužstvo utrpí jedinou porážku v základní skupině od Ruska, přehraje všechny velké favority turnaje a stává se olympijským vítězem v ledním hokeji. Pro charismatického Hlinku to konečně znamená zlomení bronzového prokletí. Nicméně ještě jedna bronzová medaile v roli národního kouče ho neminula. Poté, co je doma oslavovaným hrdinou a rozhovor střídá rozhovor, musí se vrhnout znovu do práce a připravit mužstvo pro MS 1998 ve Švýcarsku. V Curychu a Basileji si vedl český tým dobře a nebýt zranění, která sestavu provázela od samého počátku, mohl skončit i lépe než na třetím místě. Po skončení šampionátu Hlinka prodloužil smlouvu s českým svazem o jeden rok s roční opcí. Do konce roku 1998 se ještě stihl podruhé oženit a v anketě o Českého hokejistu století skončit pátý. Na mistrovství světa 1999 v Norsku už Hlinka přijel s novým asistentem. Slavomíra Lenera, který dal přednost stejnému postu u Florida Panthers, vystřídal Josef Augusta, bývalá hráčská osobnost Jihlavy, s kterou Hlinka kdysi v reprezentaci dokonce hrával v jednom útoku. Český národní tým procházel šampionátem, vyjma výprasku od Ruska (1:6), celkem v poklidu a po finálovém vítězství nad Finskem mohl Hlinka oslavovat svůj první titul mistra světa v roli kouče.
Teprve poté si mimořádné úspěšnosti českého trenéra konečně všimli také v zámoří. Letní námluvy s Phoenixem a Edmontonem ale neskončily podle Hlinkových představ, a tak na konci července o dva roky prodloužil smlouvu s českou reprezentací. Vysoké vítězství Čechů nad Kanadou 6:2 dvacátého prosince v Moskvě v rámci Baltika Cupu je však jeho posledním zápasem na lavičce národního týmu. Po lednové stáži v Pittsburghu oznámil 7. února na tiskové konferenci, že s "týmem Jaromíra Jágra" podepsal smlouvu do konce sezóny a na další tři roky jako hlavní kouč. Do konce sezóny 1999/2000 se pak prakticky seznamoval s týmem, prostředím a zákonitostmi v NHL po boku dosavadního trenéra Herba Brookse a žezlo hlavního kouče týmu definitivně převzal začátkem letošní sezóny. Šestého října 2000 Pittsburgh v Japonsku prohrál s Nashvillem 1:3, ale další den se Hlinka dočkal prvního vítězství na lavičce týmu NHL, když "Tučňáci" stejného soupeře porazili 3:1.
HC BENZINA Litvínov - historie - 8. listopadu 1945 se v Učňovských dílnách na Osadě v Litvínově sešla skupina devíti nadšenců a pouhý půl rok po válce založila klub s názvem „SK Stalinovy závody, hockeyový odbor, Horní Litvínov“. Svou činností navázal na předválečné pokusy provozovat tento mladý sport, paralelně s ním působil také starší oddíl Korda Litvínov. Hrálo se na zamrzlém hřišti pro házenou, ale už tehdy na místě dnešní hlavní ledové plochy. První rok sehrál tým několik zápasů, jejichž výsledky se nedochovaly. Jména soupeřů však ano – Souš, Most, Dolní Jiřetín, Hvězda Osek, Kopisty, Viktoria Lom. V dalších letech startoval Litvínov v I. A třídě. V roce 1952 Litvínov zvítězil v I.A třídě a poté i v kvalifikaci o postup do přeboru Ústeckého kraje. Zde klub působil tři roky. V říjnu 1954 byl zvolen nový výbor, předsedou se stal Josef Šatný a do klubu přišel trenér František Voříšek. Začala tzv. „zlatá pětiletka litvínovského hokeje“. V roce 1955 1. místo ve skupině „B“ přeboru Ústeckého kraje a v boji o titul krajského přeborníka vítězství nad nejlepším týmem skupiny „A“ Lovosicemi, po výsledcích 6:5 a 7:4. Dále vítězství v kvalifikaci o postup do oblastní soutěže vyřazením přeborníka Karlovarského kraje RH Karlovy Vary po výsledcích 13:1 a 13:9.
Tentýž rok byl v Litvínově vybudován zimní stadión s umělou ledovou plochou. Hned v roce 1956 potom přišlo prvenství v jedné ze tří skupin oblastní soutěže a vítězství v kvalifikaci o postup do 2. ligy. V kvalifikaci, hrané turnajovým způsobem vyřazení Hostivaře (výsledky 3:7 a 15:1) a Třebíče (výsledky 7:2 a 3:4), celkově jen díky nejlepšímu skóre! V letech 1956 – 58 startoval Litvínov ve 2. lize. Nejprve v ní obsadil 4. místo ze šesti týmů a poté 4. místo z devíti týmů. Konečně v sezóně 1958 – 59 skončil na senzačním 1. místě z dvanácti klubů a s velkým náskokem postoupil do 1. ligy! Po sezóně 1961/62 měl klub z předposledního místa v tabulce sestoupit, ale Tatra Kolín, vítěz 2. ligy, na poslední chvíli svou účast ve vyšší soutěži odřekla. Litvínov se i potom většinu let jen zachraňoval, ale nikdy nesestoupil. Prvním reprezentantem klubu se stal Jaroslav Walter, nositeli výkonnosti mužstva byli v té době dále zejména brankář Bruk, obránci Kýhos, Dům, Nikodým, Piskač, útočníci Kluc, Galina, Zíma, Hudec, Štěrba, později Beránek, Kašťák, Nedvěd a Ulrych. V závěru desetiletí debutovali mladíci Hlinka, Bubla, Machulda a Ruml, pozdější opory…
Hlinka s Bublou dorostli ve hvězdy národního týmu a stali se trojnásobnými mistry světa. Právě jejich generace, generace prvních odchovanců v „A“ mužstvu, se postarala o první velké klubové úspěchy v domácí soutěži. V roce 1975 to bylo nejprve první umístění v horní polovině tabulky (4. místo s poprvé aktivním skóre) a o tři roky později, v sezóně 1977/78 2. místo. V tom ročníku prožil hokej v Litvínově obrovský boom, většina domácích zápasů byla vyprodaná, tým zaznamenal první dvoucifernou výhru (nad Košicemi 10:0) a stříbrné medaile si zajistil památným vítězstvím 3:1 v posledním kole doma nad Spartou. Vrcholový hokej ve městě zapustil silné kořeny, stále se zlepšovala práce s mládeží, stoupal zájem diváků. Kádr Litvínova byl v té době doslova nabit kvalitními hráči, mezi nimiž převládaly ofenzivní typy. Mužstvo hrálo nejatraktivnější hokej v lize, na který pamětníci stále vzpomínají. Pravděpodobně jen přílišné zaměření na útok jej však v roce 1984 připravilo o titul. Ten získala Jihlava, stahující na vojnu hráče z celé republiky. Litvínov dále obsadil jednou třetí a dvakrát čtvrté místo a klub se stal pravidelným dodavatelem hráčů do reprezentací všech věkových kategorií Vyrostly zde další velké osobnosti – P. Svoboda, Kadlec, Kokrment, Uvíra, Procházka, Kýhos, Růžička, Rosol. Uvedení do provozu druhé kryté haly v roce 1979 (dokončena 1982) se blahodárně projevilo na dalším zkvalitnění práce s mládeží. Litvínov začal dobývat mistrovské tituly, nejvíce v kategorii mladší dorost (později dorost), kde se jeden čas hrálo jen o umístění od 2. příčky níž.
I v nových společensko-ekonomických poměrech zůstal hlavním garantem hokeje v Litvínově Chemopetrol, v závěru desetiletí se k němu přidružilo město Litvínov. Tým jen výjimečně chyběl v play-off, v letech 1991 a 1996 skončil druhý (za Jihlavou resp. Vsetínem). Mezi poslední čtyři se probojoval čtyřikrát za sebou a odehrál nezapomenutelné semifinálové série s Trenčínem (1991 a 1992) a Spartou (1996). Dorostla další generace, Beránek, Reichel, Ručinský, Šlégr, Lang, Čaloun, která se probojovala do NHL a osm z nich svou kariéru korunovalo na ZOH v Naganu. Po nich se do nejslavnější světové soutěže z Litvínova dostali Rosa, Škoula, Pilař, Piroš. Významný byl ročník 1994/95, v němž se do Litvínova ze stávkující NHL vrátili Svoboda, Šlégr, Ručinský a Lang, v závěru desetiletí pak Reichel na celé dva roky. Na sérii čtyř titulů světových šampionů měli výrazný podíl naši odchovanci.
Vítězové kanadského bodování:
- Ivan Hlinka (1974/75), Vladimír Růžička (1983/84 a 1985/86), Robert Reichel (1989/90)
Zlatá hokejka:
- Ivan Hlinka (1978), Vladimír Růžička (1986)
Galerie slavných:
Ivan Hlinka (i trenér), Jaroslav Walter, Josef Beránek st., Vladimír Kýhos (i trenér), Jordanis Karagavrilidis, Vladimír Jeřábek, Arnold Kadlec, Vladimír Růžička, Petr Klíma, František Procházka, Robert Kysela, Robert Reichel, Martin Ručinský, Robert Lang, Jiří Šlégr, Josef Beránek ml., Jan Čaloun, Petr Svoboda, Petr Rosol, Jiří Bubla, Jan Vopat, Kamil Kašťák
