Hokejové osobnosti díl II. - Miroslav Fryčer
Miroslav Fryčer: narozen 27. září 1959 v Opavě
Miroslav Fryčer hrál od svých osmnácti let v útoku Vítkovic a od počátku patřil k tahounům týmu. Za čtyři sezóny ve vítkovickém dresu dokázal nastřílet téměř stovku branek, v letech 1980 a 1981 nastřílel pokaždé přes třicet gólů a umístil se mezi nejlepšími střelci československé ligy. Svými 57 body v ročníku 1980/81 pak nemalou měrou přispěl k prozatím jedinému ligovému titulu Vítkovic.
Šikovného křídla si všimli i v reprezentaci a po dvou juniorských mistrovstvích světa (1978 a 1979) se probojoval do kádru Československa pro olympijské hry 1980 v Lake Placid. Ty pro československý nedopadly zrovna nejlépe a Fryčer stejně jako ostatní spoluhráči nemohli být s konečným pátým místem rozhodně spokojeni. Medaili si tak Fryčer přivezl ze své poslední reprezentační akce, mistrovství světa 1981 ve Švédsku, kde ČSSR skončilo třetí. Poté si urostlý útočník chtěl vyzkoušet zámořský hokej a protože v jeho případě tehdy nebyla jiná možnost než emigrace, odjel do Kanady. Tam v dubnu 1981 podepsal smlouvu se zástupci Quebecu, kteří jej už nějaký čas sledovali. Za "Nordiques" odehrál v ročníku 1981/82 více jak polovinu zápasů a jako nováček NHL vstřelil dvacet branek. Tím upoutal pozornost Toronta, kteří pro jeho získání neváhali obětovat svoji hvězdu Wilfa Paiementa, nejproduktivnějšího hráče "Maple Leafs" uplynulé sezóny!
V Torontu pak Fryčer strávil dalších sedm let své kariéry a rozhodně se v kádru několikanásobných vítězů Stanley Cupu neztratil. Fantastickou sezónu měl především v ročníku 1985/86, kdy byl se 75 body nejproduktivnějším hráčem Toronta a předčil takové hráče jako Rick Vaive, Steve Thomas nebo Wendel Clark. Tato sezóna byla vůbec z evropského pohledu úspěšná, k nejlepším rovněž patřili Marián Šťastný a Peter Ihnačák, dařilo se i jeho mladšímu bratrovi Miroslavovi a k oporám tradičně patřil Börje Salming. Uprostřed stejné sezóny byl dokonce jako první Čech vybrán do Utkání hvězd. Jako jediný zástupce Toronta tehdy vstřelil jednu branku. Úspěšná léta v Torontu pro Fryčera skončila v létě 1988, kdy byl vyměněn do Detroitu za Darrena Veitche. Tam už se mu tolik nedařilo a i když vyloženě nezklamal (15 bodů v 23 zápasech), vedení jej na začátku roku 1989 vytrejdovalo do Edmontonu. Za "Oilers" odehrál svých posledních 14 utkání v NHL a rozhodl se pro návrat do Evropy. Vybral si německý Freiburg, který trénoval jeho otec Jaromír, a působilo tam několik bývalých spoluhráčů z reprezentace, kteří v minulosti rovněž zkoušeli štěstí v NHL. V brance nastupoval devětatřicetiletý Jiří Crha, v obraně Milan Chalupa (36 let) a v útoku "řádil" pětatřicetiletý Vítězslav Ďuriš.
Během dvou let ve Freiburgu (1989-1991) jej však neustále pronásledovala zranění a ačkoli odehrál ještě jednu sezonu v Itálii, rozhodl se v roce 1992 s aktivním hokejem skončit. Vrátil se zpátky do Čech a postavil se na střídačku prvoligového Havířova. Část sezóny 1994/95 koučoval dokonce extraligové Vítkovice, kde s Vladimírem Stránským nahradili odvolané Aloise Hadamczika a Břetislava Bochenského. Po sezóně se ale vrátil do Havířova a v roce 1996 neodolal vábení svého bývalého zaměstnavatele z Itálie a stal se trenérem ligového Brunica. S týmem z městečka nedaleko Bolzana prožil dvě úspěšné sezóny a v roce 1997 byl dokonce navržen na hokejového Trenéra roku v Itálii.
HC Vítkovice - čtyřikrát bronz, sedmkrát stříbro, dvakrát zlato
Historie - Zní to neuvěřitelně, ale hokejový klub ve Vítkovicích pod hlavičkou SSK a později ŠSK se zrodil poté, co sesbíral z četných ostravských klubů hráče a založil HC Vítkovice v roce 1928, tedy po dvaceti letech od vzniku celostátního hokejového svazu. V Ostravě - městě a jeho okolí se hrál hokej na desítkách přírodních kluzišť a k největším klubům patřily SK Moravská Ostrava, SK Slovan, Ostravská Slavia, Čechie VII Hulváky atd.
U zrodu vítkovického klubu stál především ostravský cukrář a zmrzlinář Vilém Rokyta, který je v historických zápisech zapsán od roku 1928 až do roku 1948 jako majitel klubu ( v prvním desetiletí ) a později vedoucí i trenér, manažer i kouč. Vítkovice byly účastníkem I. ročníku celostátní ligy ČSR a mají při této příležitosti další prvenství - vůbec první zápas o ligové body se hrál na kluzišti ( přírodním ) vedle dnešního parku Jožky Jabůrkové na Pavilonu, kde sídlí dodnes oddíl národní házené SSK Vítkovice. Dne 3. ledna 1937 se zde uskutečnil zápas SSK Vítkovice - AC Sparta Praha 1:1, první historický ligový gól vstřelil Vilém Kubečka z Vítkovic. Lední hokej se ve Vítkovicích udržel i v těžkých dobách protektorátu a nechyběl v celostátní první lize. Ovšem skutečného rozmachu se dočkal po osvobození otevřením zimního stadionu v Ostravě roku 1947. Byl pátým v řadě v ČSR a v roce 1955 byl jako první zastřešen - hokejová hala se stala střediskem nejen sportovního, ale i kulturně - společenského života širokého Ostravska. Dalším mužem na svém místě byl ve vítkovickém hokeji ( ale i v kopané - přivedl do Vítkovic Pepi Bicana ) stavitel Antonín Beránek, skvělý sportovní funkcionář, který má svůj obrovský podíl na výstavbě sportovního stadionu ve Vítkovicích a také na tom, že hokej Vítkovic získal v roce 1952 poprvé titul mistra ČSR. Kolem kapitána mužstva Ladislava Staňka a hrajícího trenéra prof. Vladimíra Bouzka se sešla parta vynikajících hokejistů, kteří dokázali uhrát třikrát druhé místo a v roce 1952 vystoupil na vrchol.
Ani Vítkovice, které se staly od padesátých let významnou baštou čs. hokeje se neubránily zákonité sinusoidě a po vrcholných úspěších, při nichž se rádo zapomíná na budoucnost , přišla léta hubená. V roce 1960 Vítkovice opustily I. ligu, aby se do ní za rok opět vrátily. To bylo jen upozornění, po němž přišla vleklá krize. V roce 1961 z tehdy druholigových Vítkovic hráli na MS ve Švýcarsku hned tři muži - brankář Josef Mikoláš, obránce Jan Kasper a útočník Miroslav Vlach. Nominace druholigových hráčů snad nemá obdobu - ani u nás , ani ve světě. Leč, byla to volba správná, všichni tři patřili na MS, odkud ČSR přivezla stříbro za 2. místo na světě a zlato s titulem mistrů Evropy k nejlepším hráčům. Až 70. léta přinesla zase stabilitu do vítkovického klubu. Přinesl ji značnou měrou trenér Ladislav Štempok, i když postupoval s mužstvem do I. ligy v roce 1973 trenér Vlach. V mužstvu Vítkovic dozrála celá plejáda vynikajících hokejistů - Fryčer, Svozil, Černík, Lyčka, Kacíř, Vlk atd. Trenérem byl Jaromír Fryčer, ale před sezónou 1980/81 převzala tým nová dvojice Jan Soukup - Karel Metelka a přivedla Vítkovice ke druhému titulu mistrů republiky! Tehdy se hrálo bez remíz, prodlužovalo se a střílely penalty - Vítkovice díky svému brankáři Šindlerovi získaly titul. Ještě další dvě sezóny hrál vítkovický hokej na špici, ale už v roce 1984 se jenom zachraňoval a rok na to sestoupil. Ovšem od roku 1988 už hraje v extralize až dosud nepřetržitě.
Přišel další vrchol - s trenérem Vladimírem Vůjtkem finále play off proti Spartě v roce 1993, neúspěšně stejně jako v sezóně 1996/97 proti Vsetínu. Na konci skvělé sezóny s olympijským zlatem z Nagana 1998 Vítkovice získávají bronz v bitvě se Spartou Praha. Jako zlatá nitka se proplétá vítkovickou historií několik jmen, která už byla výše uvedená. Ta slavnější však teprve přicházejí - především je to František Černík, který získal titul mistra světa v roce 1976 a stříbrné medaile na ZOH 1984, kdy se s prezentací loučil v 31 letech jako kapitán národního mužstva. Stal se záhy generálním manažerem HC Vítkovice, posléze i místopředsedou ČSLH a šéfem české reprezentace. Vítkovice se dokázali po neúspěšné sezóně 1999/2000, kdy se museli zachraňovat až v baráží proti HC Dukla Jihlava. Před novou sezónou přišel na trenérskou lavičku triumvirát Hadamczik - Konečný - Trličík a mužstvo po dobrých výkonech se dostalo až do semifinále. Možná nebýt četných zraní mohla táto poslední sezóna dopadnout lépe. Ale i přesto je třetí místo velkým úspěchem. I v dalším ročníku 2001/2002 dokázala úspěch z předcházejicí sezóny nejen vyrovanat, ale polepšit si o jednu příčku a to když ve finálovém souboji podlehla pražské Spartě 1 : 3 na zápasy. Bylo víc než jisté, že po sezóně dojde k celé řadě změn v hráčském kádru, ale i na trenérském postu, což oslavovaný trenér Alois Hadamczik už před ukončením sezóny veřejně prohlašoval. Rozhodl se smlouvu dále neprodloužit, odchod ohlásili i oba asistenti Kamil Konečný (odešel do Havířova) i Mojmír Trličík (se vrátil k mládeži Vítkovic). Hlavní trenér Alois Hadamczik se rozhodl pro důsledné vyřešení trenérské otázky ve svém fotbalovém klubu FC Baník Ostrava a lze vcelku pochopit, že řídit dva největší kluby v Ostravě je nad síly jedné osoby. Rozhodně mu patří dík za stříbro, s nímž se ve Vítkovicích loučil, ovšem stejný díl zásluh na dosaženém výsledku má i generální manager František Černík, který seděl dokonce na třech židlích - v zastupitelstvu města Ostravy, v roli místopředsedy Českého svazu ledního hokeje a ještě řídil vítkovický hokej. Sezóna znovu potvrdila, že když klíčoví funkcionáři a realizační tým táhnou za jeden provaz, výsledky se určitě dostaví!
Názvy klubu: 1928 - SSK (Sportovně společenský klub) sloučením SK Moravské Slavie a SK Slovanu Ostrava, 1936 - ČSK (Český sportovní klub), 1945 - SK Vítkovické železárny, 1948 - Sokol Vítkovické železárny, 1952 - Baník Vítkovice, 1957 - VŽKG Ostrava, 1976 - TJ Vítkovice, 1993 - HC Vítkovice
Nejlepší ligová umístění:
- Československo: 2x mistr ligy (1951/52 a 1980/81)
- ČR: 2. místo (1996/97 a 2001/02)
Mistrovské kádry:
1951/52: Nachmillner - Václav Bubník, Remiáš, Planka, Schober - Pavlík, Bouzek, Blažek, Seiml, Staněk, Garstka, Návrat. Trenér Vladimír Bouzek.
1980/81: Brož, Šindel - Dvořák, Figala, Horák, Kacíř, Kadlec, Lyčka, Mokroš, Stankovič, Šumichrast - Černík, Fryčer, Holaň, Kotala, Krayzel, Kuřidým, Neuvirth, Prorok, Říha, Stránský, Svozil, Venkrbec, Vlk, Zábojník. Trenéři Jan Soukup a Karel Metelka.
Vítězové kanadského bodování:
- David Moravec (1997/98)
Zlatá hokejka:
- Miloš Holaň (1993)
Galerie slavných: Vladimír Bouzek, Vlastimil Bubník, Miroslav Vlach, J. Soukup (všichni také trenéři), Josef Mikoláš, Oldřich Netolička, Vladimír Vůjtek st. (i trenér), František Černík, Miroslav Fryčer, Antonín Plánovský, Aleš Flašar, Jaromír Šindel, Roman Ryšánek, Richard Šmehlík, Miloš Holaň ml., Vladimír Vůjtek ml., Martin Prusek, Dmitrij Jerofejev, David Moravec.
