Hokejové osobnosti díl IV. - Jaroslav Jiřík
Jaroslav Jiřík: narozen 10. prosince 1939 ve Vojnově Městci
Jaroslav Jiřík začínal s vrcholovým hokejem na kladenském zimním stadionu, kde v roce 1959 poprvé slavil titul mistra ligy. Pro svou nekompromisní hru v těsné blízkosti soupeřovy branky, odkud střílel spousty gólů se prosadil také do reprezentace. Na svém prvním mistrovství světa v roce 1959 vybojoval jako levé křídlo Golonkova útoku bronzové medaile. Právě s Golonkou nastupoval v dresu se lvíčkem na prsou nejčastěji, napravo je doplňoval ještě Ševčík. Za moře se Jiřík dostal poprvé v šedesátém roce jako člen čs. olympijského týmu ve Squaw Valley skončili hokejisté ČSSR na čtvrtém místě.
Možná už tam si jej vyhlédli zámořští skauti - Jiřík svojí nekompromisní hrou v brankovišti, ne příliš vídanou u evropských hráčů, určitě musel přinutit některé z nich k tomu, aby si jeho jméno dvojitě zaškrtli ve svém notesu. V roce 1961 přestoupil do Brna, aby v dresu "Rudé hvězdy" (později ZKL) zažil nejúspěšnější léta brněnského hokeje a v letech 1962-66 získal dalších pět zlatých medailí za vítězství klubu v nejvyšší domácí soutěži. Jiřík i nadále patřil ke stabilním hráčům reprezentačního týmu a přivážel domů další cenné medaile - bronzové z MS 1963 a ZOH 1964 v Innsbrucku a stříbro z MS 1965 v Tampere. Stříbrná medaile, které si ale asi nejvíce cení, má na sobě olympijské kruhy a letopočet 1968. Na olympiádě v Grenoblu nestačilo Československo jen na hokejovou mašinérii ze Sovětského svazu. Reprezentační dres oblékal Jiřík naposledy ve Stockholmu 1969 na mistrovství světa, kde hokejisté ČSSR skončili třetí za Sověty a domácími hokejisty.
V témže roce se v Brně objevil manažer nového účastníka NHL St. Louis Blues Cliff Fletcher. Do Brna přijel s cílem angažovat pro svůj klub Jiříka a sparťany Havla s Horešovským. Do zámoří nakonec odjel pouze Jiřík, který jako jediný dostal požehnání od hokejového svazu. Jiřík se stal rázem senzací československého hokeje, protože byl prvním, kdo dostal oficiálně možnost představit se na zámořských kluzištích. Jiřík nejprve prošel tvrdým kempem, ale příležitost v sestavě "bluesmanů" nedostal, a tak zatím hrál na farmě v Kansasu a psal pravidelný sloupek pro čtenáře Československého Sportu. Tam mimojiné napsal o svých prvních pocitech: "Z naší ligy i reprezentace jsem byl zvyklý úřadovat před brankou soupeře. Tady? Těch ran, co jsem schytal! Obránci tenhle herní způsob nemají rádi a brankáři si taky sem tam praští." V závěru základní části NHL však přece jen dostal šanci v prvním mužstvu a nastoupil v zápase proti Chicagu. Nakonec odehrál v NHL pouze tři zápasy, ale navždy se zapsal do historie jako první československý hokejista, který kdy okusil nejslavnější hokejovou soutěž na světě. Přestože mu po sezóně vedení klubu nabízelo, aby zůstal ještě alespoň rok, rozhodl se vrátit domů. Nemalou roli v tom hrál fakt, že manželka čekala přírůstek do rodiny.
Po návratu domů znovu oblékl brněnský dres, který nosil až do roku 1975, kdy ukončil aktivní kariéru. Brněnskému hokeji však zůstal věrný a postavil se na druhou stranu střídačky v roli trenéra. V roce 1977 dostal nabídku vést reprezentaci Švýcarska, ale s reprezentanty helvétského kříže se mu nepodařilo postoupit do A skupiny MS. V roce 1980 se Jiřík vrátil do Brna a pomohl mu vrátit se z druhé ligy mezi elitu. Na střídačku druholigového týmu se ale vrátil po dvou letech, kdy převzal slovenský tým Plastika Nitra. Nitra v roce 1984 sice vyhrála SNHL, ale v kvalifikaci o nejvyšší soutěž nitranští neuspěli. Jiřík se tedy znovu vrátil do Čech a v sezóně 1984-85 trénoval Škodu Plzeň. Na konci tohoto ročbíku se Jiřík z hokejového povědomí poněkud vytratil, v devadesátých letech vedl brněnské juniory. Jeho jméno se začalo znovu skloňovat v listopadu 1995, kdy se hokejistům brněnské Komety po dlouhých letech podařilo vybojovat nejvyšší soutěž. Po špatných výsledcích mužstva byl však už po dvou měsících z funkce hlavního trenéra odvolán a vrátil se k juniorskému týmu.
Jaroslav Jiřík sehrál v nejvyšší ligové soutěži celkem 17 sezón a kolem 450 utkání, v nichž nastřílel 300 gólů. V reprezentaci nastoupil k 134 zápasům a dal 83 branek.
Historie - Jedenáctého října 1967 se do St. Louis znovu vrátil hokej se značkou NHL. Po Pittsburghu a Philadelphii bylo St. Louis třetím městem, v němž se po dlouhých letech znovu začala hrát nejvyšší hokejová soutěž. "Orlové" ze sezóny 1934-35 byli od ročníku 1967-68 nahrazeni "Modrými", kteří si však určitě nepřáli dopadnout tak, jako jejich předchůdci. Tomu také Blues podřídili pečlivý výběr hráčů i vedení. Generální manažer Lynn Patrick angažoval na střídačku nadějného kouče Scotty Bowmana a při výběru jeho svěřenců měl více než šťastnou ruku. Blues fungovali řadu let vlastně jako farmářské mužstvo Chicaga Blackhawks a právě z Chicaga získali při rozšiřovacím draftu skvělého gólmana Glenna Halla, který se stal hlavním strůjcem nečekaných triumfů klubu ze středozápadu USA. St. Louis dále získalo z Toronta obránce Ala Arboura a z Rangers Reda Berensona, který 7. listopadu 1968 nastřílel Philadelphii šest branek, čímž vyrovnal rekord novodobé NHL. Tito hráči se stali základem úspěchů celého týmu.
V úvodním zápase St. Louis remizovalo s Minnesotou 2:2, když první branku Modrých vstřelil Larry Keenan. V této sezóně skončilo sice ve své divizi až na třetím místě, ale sítem play off prošlo ze všech nových týmů nejlépe. Pouť Blues Stanley Cupem skončila až ve finále, kde proti Montrealu Canadiens neměli prakticky šanci. Pro druhou sezónu v NHL se Scotty Bowman, bývalý pomocný kouč Canadiens, porozhlédl po svých bývalých svěřencích a v jeho týmu se objevily dvě legendy, kdysi spoluhráči a přátelé, Jacques Plante a Doug Harvey. Posílení zadních řad přineslo klubu první divizní vítězství a opět účast ve finále play off, kde stejně jako loni podlehli Montrealu Canadiens. Individuálním úspěchem brankářské dvojice Hall - Plante byl zisk Vezina Trophy za nejméně inkasovaných branek v celé NHL. Také třetí sezóna byla veleúspěšná a po obhajobě divizního prvenství se Blues i potřetí za sebou probojovali do finále poháru. Tentokrát jim byl soupeřem klub Boston Bruins, ale ani ve třetí finálové účasti v řadě se St. Louis Blues nepodařilo zvítězit byť jen v jediném utkání. Během sedmdesátých let byl ústřední postavou celku Garry Unger, nejproduktivnější hráč klubu v letech 1972, 1973 a 1978. Za devět sezón nevynechal ani jediný zápas a získal tak tehdy ceněný titul "Železný muž". Starší hráči v týmu ovšem postupně stárli a odcházeli, zatímco mladí již nedosahovali kvalit svých předchůdců. Tým se začal zvolna propadat na dno výsledkové listiny. Zejména po odchodu Bowmana v roce 1971 se projevila důležitost kvalitního kouče, ale tím zatím nebyl ani Al Arbour, ani McCreary a ani Talbot, muži, kteří se na postu kouče během dvou sezón vystřídali. Změnu nepřinesl ani kouč Angotti, pod jehož vedením se St. Louis dokonce ocitlo na šesté příčce Západní divize sezóny 1973-74 a poprvé nepostoupilo do bojů o Stanley Cup. Po přechodu do nově vzniklé Smythe Division se jeho situace začala lepšit, ale častá výměna koučů, manažerů i hráčů přinesla klubu v letech 1978 a 1979 opět vyřazení z bojů o Pohár. To byl impuls ke zlepšení práce a manažeru Emille Francisovi se ve spolupráci s koučem Redem Berensonem podařilo dovést tým až k diviznímu prvenství v sezóně 1980-81. V St. Louis tehdy stavěli především na výkonech dvou mužů - brankáře Mikea Liuta a střelce Bernieho Federka, který byl osmkrát po sobě nejproduktivnějším hráčem mužstva.
