Hokejové osobnosti díl V. - Vladimír Růžička
Vladimír Růžička: narozen 6. června 1963 v Mostě
Velké hráče dělají velké výkony, ale také nezapomenutelné okamžiky. Vladimír Růžička jich v bohaté kariéře zaznamenal hned několik. Branka kolem zakopnuvšího Myškina ve vítězném zápase proti SSSR na MS 1985, vyrovnávací gól ve čtvrtfinálové bitvě s USA na Olympiádě v Naganu, památná trefa v prodloužení vyřazovacích bojů o Stanley Cup 1991 za Boston, nebo vůbec první ligová branka v dresu Litvínova.
Když naskočí šestnáctiletý klučina mezi o generaci starší borce a hned během prvního střídání prostřelí reprezentačního gólmana (Králíka), tak to prostě není jen tak ledajaký premiérový gól. Tenhle si historie pamatuje. Navíc to byl výstavní kousek. Dorážka vlastní střely, ovšem pěkně do růžku, pod víko. Že v dalších osmi zápasech po sobě neskóroval, už ví málokdo, ovšem branka po deseti sekundách přítomnosti v první lize mu po právu zajistila nesmrtelnost a načala pořádně dlouhý střelecký účet jednoho z největších kanonýrů naší hokejové historie. Od dalších sezón počal Růžička rozesmutňovat soupeřovy brankáře zcela pravidelně a ve velmi hojné míře. Beze zbytku tak naplnil očekávání, která do něj byla vkládána. Od mládí patřil k nepřehlédnutelným talentům, kterých právě v Litvínově vychovali pěknou řádku. V žákovských letech sehrál například se svým týmem čtrnáct turnajů v řadě bez jediné porážky. “Bruslil nehezky a pomalu, ale ručičky měl ze zlata. Kluci kolem něj lítali, on udělal pár kliček a všechny oblafnul.” vzpomíná Vladimírův otec. Své bruslení časem pochopitelně zlepšil, co však zlepšovat nemusel byla zmiňovaná technická vyspělost, díky níž výrazně vynikal nad ostatní. Růžička nikdy nebyl nijak kompletní hokejista, pohyboval se zpravidla od červené čáry dál směrem k protivníkově brance, viz jeho vlastní věty: “Dávám dost gólů, nepotřebuju jezdit dozadu…” Ovšem v útočném pásmu byl jako ryba ve vodě. Dokonalá koncovka doplňovaná skvělou přihrávkou patřila k jeho největším přednostem. Jak už bylo řečeno do první ligy naskočil velmi záhy, v šestnácti letech. Ochutnal ji v několika zápasech. Od následující sezóny 1980-81 už patřil k oporám týmu s jitým místem v sestavě. Branky střílel jak na běžícím pásu. V letech 1984-89 byl s výjimkou roku 1987 pětkrát nejlepším střelcem naší ligy. K tomu čtyřikrát (1984, 1986, 1989, 1996) vyhrál kanadské bodování. V první lize sehrál za Litvínov v řadě osm sezón (1979-1987). Následovaly dva roky branné povinnosti, strávené v Dukle Trenčín, kde podle vlastních slov hrál asi nejlepší hokej své kariéry. Se Slováky Kolníkem a Cígerem vytvořili útočnou vozbu, která neměla v lize konkurenci. Nakonec Růžičkovi statistiky z oněch dvou let jsou dostatečně výmluvné. V devětaosmdesáti zápasech čtyřiaosmdesát branek, k tomu bez jednoho sto padesát bodů! Poté se vrátil na necelý rok do Krušnohoří, odkud vedli jeho kroky do NHL. Pochopitelně si Růžička odehrál své také v národním týmu.
Přes juniorské reprezentační výběry se rovněž velmi brzo (v roce 1982) dostal do Bukačova dospělého “Áčka”. Od té doby patřil k jejím oporám až do zmiňovaného odchodu za moře v roce 1990. Největšího úspěchu se dočkal na MS v Praze 1985, kdy jsme po osmi letech vyhráli titul o nějž se sám výrazně zasloužil. Spolu s Jiřím Lálou byl s osmi zásahy nejlepším střelcem týmu, za zmínku pak stojí zejména slavný gól proti Rusku (2:1) a hattrick do sítě mladého Vanbiesbroucka v zápase s USA (11:2). Ve federální reprezentaci odehrál celkem sto šestaosmdesát utkání, v nichž nastřílel úctyhodných sto sedm branek, zúčastnil se pěti MS, dvou ZOH (1984, 1988) a Kanadského poháru 1984. V trochu pokročilejším věku - šestadvaceti letech stihl potom ochutnat rovněž slavnou NHL. Pád komunismu v roce 1989 nás otevřel světu, čehož pochopitelně využili i hokejisté. Vladimír Růžička se stal vůbec prvním porevolučním legálním “zběhem”. Svou zámořskou kariéru započal v Edmontonu, kde odehrál necelou jednu sezónu, následovaly tři roky v Bostonu a jeden v Ottawě. Za nejvydařenější lze asi považovat ročník 1991-92, kdy posbíral jednak nejvíc bodů – pětasedmdesát (39+36), jednak většinu klubových cen. Play-off ochutnal dvakrát. V letech 1991 a 1992 vypadli medvědi z Bostonu pokaždé až ve finále konference, pokaždé s pozdějším vítězem Pittsburghem Penguins. Přesto se obávaný střelec a brilantní technik v NHL neprosadil, tak jako doma. Vedle obvyklých jazykových potíží, které u Růžičky platili víc než u koho jiného a malinko vyššího věku, to byl především obvyklý problém s přizpůsobivostí. Vláďa byl ať už z Litvínova, tak z reprezentace (hlavně z dob trenéra Wohla) zvyklý na roli šéfa, kterému se vše podřizovalo. Trenéři v NHL však zdaleka ne tak snadno a rádi tolerovali jeho útočné choutky. Navíc centr zde má mnohem více obranných povinností, než u nás. A jak Růžovi, který si ani v oslabení často neodpouštěl svojí číhanou na brejk, voněla defensivní práce, je všeobecně známo. K tomu připočtěme fakt, že za mořem se hraje daleko více do těla, užší kluziště, zkrátka mnohem méně času a prostoru pro tvořivé hráče, mezi něž Růžička bezpochyby patřil. Přes jistý pokles v přibývání gólových zářezů však odehrál za mořem necelých pět sezón, které rozhodně nelze považovat za nepovedené. Po skončení zámořské anabáze si na chvilku vyzkoušel švýcarský hokej v barvách EV Zug a poté už následoval návrat do české Extraligy. Nikoli však do Litvínova, nýbrž do Slavie Praha. Té nejdříve pomohl v pěti zápasech dokončit postupové práce z druhé ligy, aby od roku 1994 znovu naplno těšil české fanoušky po celé republice. S Viktorem Ujčíkem zde vytvořil, stejně jako kdysi v severočeském klubu s Petrem Rosolem, jednu z nejúdernějších dvojic ligy. Tak jako v Litvínově se ani ve Slavii nedočkal mistrovského titulu, přesto v jejím dresu odehrál pět vydařených sezón, kdy ani jednou neklesl po dvacet branek a padesát bodů. Poslední šestou už vinou zranění nedokončil a s kariérou se symbolicky rozloučil právě proti “svému” Litvínovu. Co se týkalo reprezentace, zdálo se, že po návratu domů se již pozvánky nedočká.
Překážkou byl zejména věk, který se přehoupl přes třicítku. Překvapivě však v necelých pětatřiceti dostal laso od trenérské dvojice Hlinka – Lener, která jeho povoláním na Olympiádu 1998 v Naganu vyřešila hned dva otazníky. Koho postavit vedle Jágra (na exhibičních zápasech Jágr týmu si spolu prý úžasně rozuměli) a komu přišít na dres kapitánské céčko. Především role vůdce týmu trenéry asi trochu trápila. Vedle toho dosavadního - Reichela, totiž přibyl do sestavy další z nejlepších světových hráčů Jágr, což hrozilo možným konfliktem. Růžička byl vzhledem ke svému věku a zkušenostem respektován všemi a nebylo tedy co řešit. Trenérům se za to odvděčil nezvykle svědomitou přípravou a vedle ostatních také svým podpisem pod největší úspěch českého hokeje v jeho dosavadní historii.
HC Slavia Praha a. s. - HISTORIE - Hokejisté SK Slavia patřili před první světovou válkou k nejlepším českým mužstvům, v lednu 1909 na mezinárodním turnaji v Chamonix byl první český reprezentační výběr poskládán dokonce takřka ze samých slávistů. V polovině února 1909 pak Slavia zvítězila v prvním turnaji o mistrovství zemí Koruny české a o pár dní později i v turnaji o mistrovství Čech. Historickou postavou byl především brankář Josef Gruss, který mimo jiné přeložil do češtiny první pravidla fotbalu a hokeje a v období 1946-65 byl členem Mezinárodního olympijského výboru. Dalšími slavnými hráči z počátků klubu byli obránci Jan Fleischmann a útočník Otakar Vindyš. Všichni tři hráli za Slavii i v prvním ročníku nejvyšší české hokejové soutěže 1936/37. Na mnoho let to však byla poslední účast Slavie mezi elitou. Blízko k postupu do nejvyšší soutěže sice měla ještě v roce 1947, ale nezdařilo se a dalších téměř padesát let strávili slávisté v hokejovém podpalubí. A to přesto, že klubem prošla řada hráčů, kteří se později prosadili i v národním týmu. Například brankáři Jiří Kulíček (třikrát na MS) a Jiří Holeček (třikrát mistr světa) či útočníci Bedřich Brunclík (na MS 1971) a Jan Havel (čtyřikrát na MS). Posledně jmenovaný byl koncem sedmdesátých let i trenérem Slavie, postup do první ligy, stejně jako předchůdce František Tikal, však nevybojoval.
V té době už mužstvo neslo název Slavia IPS Praha podle svého největšího sponzora, ale ani podpora stavebního kolosu nepomohla k lepším výsledkům. Od začátku devadesátých let se stal postup do nejvyšší soutěže prioritním cílem slávistických funkcionářů. Před ročníkem 1993/94 se zvýšil příliv peněz od IPS, a tak trenér Tomáš Herstus mohl přivítat v týmu dva ukrajinské reprezentanty, Vadima Kulabuchova a Anatolije Najdu. Obrat k lepším zítřkům nastal počátkem roku 1994. Herstus se v lednu přesunul na místo generálního manažera a trenérem byl jmenován bývalý reprezentant Richard Farda. V březnu se klubu podařilo nalákat do svých řad Vladimíra Růžičku - tehdy jedenatřicetiletou legendu, jež se do Čech vrátila se zkušenostmi z NHL a pozdějšího angažmá ve švýcarském Zugu. Slavia prošla druhou nejvyšší soutěží i baráží a společně se Vsetínem postoupila v dubnu 1994 do české extraligy. Po 57 letech se tak vrátila do nejvyšší hokejové soutěže a jako nováček si v sezóně 1994/95 nevedla špatně - vypadla až ve čtvrtfinále play off s Kladnem. Největšími postavami byli Růžička, který dodržel slib setrvat u týmu v případě žádné atraktivní nabídky ze zahraničí, další mistr světa z roku 1985 Miloslav Hořava, a zkušený Tomáš Jelínek.
V následující sezóně byla ve Slavii sestavena nejproduktivnější útočná řada celé soutěže Ujčík - Růžička - Prorok. Růžička vyhrál kanadské bodování, Ujčík se stal nejlepším střelcem. Na více než čtvrtfinále play off však ani tyto skvělé individuální výkony nestačily, tentokrát červenomodrým vystavily stop České Budějovice. Do dalšího ročníku vstoupila Slavia s obměněným kádrem - přibyl brankář Rudolf Pejchar a útočníci Roman Kaděra s Tomášem Kucharčíkem. Trenérem se stal Marek Sýkora, jenž během sezóny odešel do Plzně a byl nahrazen navrátilcem Fardou. Slavii se však opět nepodařilo přejít přes čtvrtfinále. Nepříliš dobrou vizitkou bylo poslední místo s soutěži slušnosti. V extraligové sezóně 1997/98 Slavia zopakovala šesté místo po základní části z roku 1996 - v osmičlenném play off již tradičně vypadla v prvním kole s Třincem. V listopadu 1997 kapitán celku Růžička vstřelil ve slávistickém dresu svou 500. branku v lize a reprezentaci. Důležitá změna se udála na postu generálního manažera. Klub opustil Tomáš Herstus, který se podílel na jeho úspěšném vstupu do extraligy a zamířil do Třince. Do uvolněného křesla usedl Jaromír Látal, v předchozí sezóně ještě aktivní hráč Slavie. V ročníku 1998/99 i o rok později skončila Slavia desátá a nepostoupila do vyřazovacích bojů. Týmu nepomohly ani trenérské výměny, když se na postu kouče vystřídali Farda, Vladimír Caldr, Josef Beránek či Jaromír Šindel, ani nákupy posil. V březnu 2000 se navíc s kariérou rozloučil Růžička, jenž později začal vykonávat funkci hlavního kouče mužstva. V současnosti je hokejový klub Slavia Praha společností s ručením omezeným, přičemž majoritním vlastníkem je akciová společnost IPS.
Názvy klubu: 1900 - SK Slavia, 1948 - Sokol Slavia, 1949 - Dynamo Slavia, 1953 - Dynamo, 1956 - Slavia, 1977 - Slavia IPS Praha, 1993 - HC Slavia Praha
Nejlepší ligová umístění:
- Československo: 7. místo (1936/37)
- ČR: MISTR (2003, 2008)
Mistrovské kádry:
- 2002/03: Málek, Hronek - Graňák, Hejda, P. Kadlec, Kolařík, F. Kučera, J. Novák, Posmyk, O. Staněk, Špelda - Antoš, Beránek, Dlouhý, Duda, Fadrný, D. Hruška, Jaroš, Klepiš, Kopecký, Krátoška, Z. Novák, Sailer, Sup, Tomica, Šaffer. Trenéři Vladimír Růžička, Ondřej Weissmann a Jiří Kalous.
- 2007/08: A. Svoboda, Suchan - Drtina, Jebavý, P. Kadlec, Kolařík, J. Novák, K. Sloboda, Jiří Vašíček, T. Žižka - Bednář, Beránek, Borovanský, J, Doležal, M. Čermák, Červenka, Holec, D. Hruška, Klepiš, Micka, Rataj, V. Růžička ml., Sklenář, Sup, Tomica, Vondrka. Trenéři Vladimír Růžička st. a Jiří Kalous.
Vítězové kanadského bodování:
- Vladimír Růžička (1995/96)
- Josef Beránek (2003/04)
Galerie slavných: Josef Gruss, Jaroslav Jirkovský, Jan Fleischmann, Jan Palouš, Josef Šroubek, Jaroslav Pušbauer, Otakar Vindyš, Jaroslav Řezáč, Alois Cetkovský, Jan Hanzl (i trenér), Jan Havel (i trenér), František Tikal (i trenér), Bedřich Brunclík, Jiří Holeček, Vladimír Růžička, Miloš Hořava, Viktor Ujčík, Tomáš Jelínek
