Husitská revoluce - různí velitelé I. DÍL

Čeněk z Vartemberka (^? - zemřel 17. září 1425 na Veliši u Jičína) byl český šlechtic a významný politik sympatizující s husitským reformním hnutím a v letech 1414 až 1420 jako nejvyšší purkrabí zásadním způsobem ovlivňující vývoj v Čechách. Ve 20. letech pak několikrát během probíhajícího vojenského konfliktu změnil stranu. Byl nositelem Zikmundova řádu zlatého draka.

Do roku 1414 - Čeněk z Vartemberka patřil k veselské větvi panského rodu Vartemberků. Roku 1408 se stal nejvyšším číšníkem, v této době byl pánem města Jičína a hradu Veliše. V roce 1414 se stal nejvyšším purkrabím a tím i druhým nejvýznamnějším mužem ve státě hned po panovníkovi. V této době také výrazně ovlivňoval postoje ještě nezletilého Oldřicha z Rožmberka, jehož byl stanoveným poručníkem a správcem rožmberského majetku (od roku 1414, poté co vyhrál ve sporu s Václavem IV., který dlouho preferoval Jana mladšího z Hradce).

Do vypuknutí husitské revoluce v pozici nejvyššího purkrabího - Pravděpodobně už na jaře 1413 zprostředkoval Janu Husovi možnost pobývat na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí, který vlastnili rožmberští klienti Jan a Ctibor z Kozího. V roce 1415 se stal pravděpodobně hlavním iniciátorem protestního listu proti upálení Mistra Jana Husa. Tento list byl podepsán 452 českými a moravskými šlechtici, pečeť Čeňka z Vartemberka byla na prvním místě. Dalším výrazným činem, kterým Čeněk z Vartemberka projevil své sympatie ke kališnictví, byl v roce 1417 únos titulárního biskupa nikopolského Heřmana na svůj hrad Lipnici poté co pražský arcibiskup Konrád z Vechty vyhlásil zákaz kalicha v celé diecézi. Heřman z Mindelheimu zde byl donucen světit kněze podobojí. V tom samém roce přikázat na rožmberských statcích podávat z kalicha. Svým politickým vlivem zaštiťoval aktivity pražského reformního kruhu a jako ochránce reformních universitních mistrů fungoval až do počátku 20. let.

V letech 1419–1425 - V roce 1419 se stal zemským spoluvladařem (spolu s vdovou po Václavu IV. Žofií). Na podzim tohoto roku mu Zikmund ve snaze získat jej na svou stranu udělil Dračí řád a od prosince 1419 po příjezdu do Brna držel ve své blízkosti. Čeněk se nicméně nakonec postavil do čela šlechty, která odmítla přijmout Zikmunda (spolu s Oldřichem z Rožmberka signoval dokument, který v dubnu 1420 koloval po Praze, ve kterém byl Zikmundovi upírán český trůn, jeho nárok zde byl podmíněn volbou českými pány). Když ale Zikmund s křižáckým vojskem přitáhl od Vratislavi k Praze, tak mu pravděpodobně pod vlivem Zikmundových úspěchů a také protože nesouhlasil se spoluprací pražských husitů s táborskými radikály, 7. května vydal Pražský hrad. O rok později ovšem znovu přešel na stranu husitů, a to poté, co v květnu 1421 dobylo spojenecké vojsko pražanů a táborů Jaroměř. Poklekl před Janem Želivským a poprosil o odpuštění. Jako ještě kališnický šlechtic se zúčastnil čáslavského sněmu v červnu 1421 a o relativně silné pozici svědčí jeho jmenování do prozatímní vlády. Na počátku druhé křížové výpravy proti husitům vystoupil proti slezským oddílům, které v srpnu 1421 vpadly do severních Čech, ale když do Čech vpadlo i Zikmundovo vojsko, přešel v prosinci opět na stranu katolíků. Veřejně se v Jihlavě zřekl kalicha a přísahal Zikmundovi věrnost, na což reagoval Jan Žižka, který mu systematicky začal ničit jeho zboží, v dubnu 1423 byl Žižkou poražen v bitvě u Hořic. Jako katolík se zúčastnil svatohavelského sněmu a opět byl vybrán do zemské vlády. Čeněk z Vartemberka zemřel snad na mor 17. září 1425 patrně opět jako kališník. Uvažuje se o něm jako o potencionálním objednavateli tzv. Boskovické bible, která obsahuje druhý nejstarší český překlad Nového zákona (vznikla po roce 1415).

Oldřich II. z Rožmberka (13. leden 1403– 28. duben 1462) byl významný český šlechtic, po bitvě u Lipan se stal uznávaným vůdcem katolických pánů v Čechách. Svými současníky byl zván „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“.

V době vladařství Oldřicha II. (1418–1451) stoupla moc rodu Rožmberků, protože dokázal využít oslabení královské moci v průběhu husitských válek. Během 20. let 15. století ovládl skoro celé jižní Čechy, s výjimkou silného královského města České Budějovice a kláštera Zlatá Koruna. Toto scelení rožmberského dominia vytvořilo vhodnou hospodářskou základnu pro podnikání šlechtického velkostatku, který Oldřichovi potomci vytvořili v 1. polovině 16. století.

Vedle majetkových zisků dokázal Oldřich II. upevnit postavení rodu i v rámci stavovské obce, a to vytvořením řady zfalšovaných listin s výsadami a dary, které měl rožmberský rod získat od českých králů. K roku 1360 se tak vázala výsada, vydaná údajně Karlem IV., která stvrzovala nedělitelnost rožmberského dominia a zřízení vladařství v rožmberském rodě patřící vždy nejstaršímu mužskému členu rodu. Tyto skutečnosti byly dokonce roku 1493 zaneseny do zemských desek a dodržovány až do vymření rožmberského rodu. Tento rozporuplný Rožmberk pravděpodobně vymyslel pověst o původu Rožmberků z italského rodu Orsini.

Diviš Bořek z Miletínka († 1437) byl husitský polní hejtman činný zejména ve Východních a Středních Čechách. Původně radikál a blízký spolubojovník Žižky, posléze přešel na umírněnou stranu a stal se odpůrcem radikálů (Žižky i jeho nástupců).

V roce 1421 po dobytí blízkého kláštera v Opatovicích nad Labem přestavěl menší hrad na Kunětickém vršku, který byl pojmenován Kunětická hora. V červnu a červenci roku 1423 vedl spolu s Bedřichem ze Strážnice první větší útok na Moravu, kde společně porazili vojska olomouckého biskupa Jana XII. Železného a knížete opavského Přemka a získali značnou kořist. Jeho úspěch však netrval dlouho, neboť krátce po návratu do Čech ho v bitvě u Strážnice poblíž Hradce Králové porazil Jan Žižka ve vůbec prvním střetnutí mezi dvěma husitskými vojsky.

Roku 1427 jakožto hejtman husitského Kolína podporoval umírněné kališníky a hostil jejich delegaci, která se dohodla na nečekaném přepadení a dobytí Prahy. Plán však byl prozrazen, útočící oddíl zmasakrován a v září 1427 přitáhl ke Kolínu Prokop Holý a město oblehl. Diviš Bořek z Miletínka bránil město po tři měsíce, než jej vzpoury městské chudiny sympatizující s radikály donutily uzavřít příměří a vydat město výměnou za svůj volný odchod. V následujících letech se stával vůdčí postavou umírněné strany, což ho nakonec přivedlo do čela spojených vojsk umírněných katolíků a kališníků, s nimiž 30. května 1434 v bitvě u Lipan rozdrtil spojené síly Sirotků a Táboritů. Jeho účast v husitských válkách mu přinesla obrovský majetek, stal se nejbohatším šlechticem východních Čech. Po jeho smrti roku 1437 však bylo jeho dědictví rozděleno mezi jeho syny a postupně se rozpadlo.

Hynek Krušina IV. z Lichtenburka (asi 1392 - 1454 Kladsko) byl nejstarší syn králova oblíbence a nejvyššího purkrabího Jana Krušiny IV. z Lichtenburka.

Po předčasné otcově smrti přišli mladí Lichtenburkové soudně o Albrechtice a Hynek Krušina společně se svými bratry se rozhodl svá práva uplatnit násilím a začal s přepadáváním královniných statků. Opěrnými body byly rodinné hrady Kumburk (hrad) a Opočno. Postupem doby se po upálení mistra Jana Husa z Hynka Krušiny stal příznivec východočeských kališníků a pak významný orebský hejtman.

Orebité je označení pro východočeskou skupinu husitů pojmenovanou podle kopce Oreb nad městečkem Třebechovice pod Orebem, na kterém se shromažďovali. Centrem svazu bylo královnino město Hradec Králové. Ostatní velká východočeská města se k husitům nepřidala, takže si hlavní slovo zpočátku ponechala šlechta. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Hynek Krušina z Lichtenburka. Ten ale husitství využíval hlavně k naplnění vlastních kapes. Například po smrti Václava IV. využil následné bezvládí jen k tomu, aby vyhnal okolo sídlící kněze a zabavil jejich majetek.

Další významní orebité pocházeli z rodu pánů z Poděbrad a Kunštátu, nejpočetnější ale byli nižší šlechtici, například Jan Hertvík z Rušinova a Beneš Mokrovouský z Hustiřadu. Mezi orebity, na rozdíl od dalších husitských skupin, neměli kněží prakticky žádnou moc, stejně tak je nerozvracely žádné kacířské sekty, jako adamité a další. Svým náboženským cítěním orebité zpočátku připomínali umírněné pražany, nevěřícího protivníka ale chtěli zlikvidovat silou zbraní, podobně jako radikální táborité, postupně se však radikalizovali. V roce 1423 se velitelem orebitů stává Jan Žižka z Trocnova. Po jeho smrti v roce 1424 u Přibyslavi se přejmenovali na sirotky

Sirotčí svaz (označovaný také jako východočeský husitský svaz nebo sirotčí bratrstvo) bylo radikální husitské uskupení měst a šlechty, které vzniklo v roce 1423 spojením Žižkova nově založeného Menšího Tábora a východočeských husitů (zvaných orebité). Na rozdíl od táborskému svazu zde výraznou roli hrála šlechta, na úkor měst a radikálních kněží, jak tomu bylo právě v Táboře. Mezi nejdůležitější osobnosti sirotků patřili Jan Žižka z Trocnova, kněz Ambrož z Hradce, Prokop Malý, Jan Čapek ze Sán, Hynek Krušina z Lichtenburka, Jakub Vlk a šlechtický rod pánů z Poděbrad a Kunštátu. Hlavním centrem svazu bylo královnino město Hradec Králové.

Pod vedením Jana Žižky - Na jaře roku 1423 se vojevůdce Jan Žižka ve zlém rozešel s Táborským svazem a začal ve východních Čechách budovat tzv. Menší Tábor. Pod Žižkovu moc byli postupně zahrnuti i původní východočeští husité-orebité vedení Žižkovým přítelem knězem Ambrožem z Hradce. Svaz se z počátku opíral o města Čáslav, Jaroměř a Dvůr Králové. 7. dubna byl vydán Žižkův vojenský řád, který byl sirotky silně prosazován. Vzrůstající moc slepého hejtmana se nelíbila zemskému panstvu a Čeněk z Vartemberka proti Žižkovi vytáhl. 20. dubna jej Jan Žižka rozdrtil v bitvě u Hořic. V létě Žižka obsadil Hradec Králové, který do té doby patřil husitskému šlechtici Diviši Bořkovi z Miletínka. V létě došlo k vůbec prvnímu střetu mezi husitskými vojsky. Slepý hejtman porazil spojené Pražany a panstvo v bitvách u Strauchova Dvora, České Skalice a 7. ledna 1424 je rozdrtil u Malešova. Pod tíhou krvavých porážek se úplně rozpadl pražský městský svaz. Vojsko východočeského svazu poté táhlo k samotné Praze, kterou byl Žižka rozhodnut za její zradu ztrestat. Od krveprolití ho odradil až Jan Rokycana. Místo boje došlo k vzájemné dohodě a spojené armády vytáhly proti Albrechtu Habsburskému na Moravu, kde však před obleženou Přibyslaví 11. října 1424 Jan Žižka zemřel.

Období 1424-1434 - Ambrož z Hradce odvezl tělo mrtvého velitele do Hradce Králové, kde bylo pohřbeno v kostele sv. Ducha. Pravděpodobně na popud samotného Ambrože si od té doby východočeští husité začali říkat sirotci. Pod vrchním velením táborského hejtmana Prokopa Holého, se sirotci zúčastnili krvavé bitvy u Ústí. Po vítězství v bitvě u Světlé v roce 1427 se husitům otevřela cesta pro spanilé jízdy. V květnu vyplenila spojená vojska sirotků a táborů Horní Lužici a Slezsko. 4. srpna byla spojenými kališníky rozehnána třetí křížová výprava v bitvě u Tachova. Od roku 1428 stál v duchovním čele sirotků kněz Prokop Malý zvaný Prokůpek. Na jaře roku 1428 spojená husitská vojska protáhla skrz Horní Uhry a Slezsko. Zmocnila se měst Uherského Brodu, Ostravy, Osoblahy, Hlohova a dalších a s obrovskou kořistí se vrátila domů. V létě stejného roku plenili sirotci Horní Falc. V letech 1431-1434 se vrchním sirotčím hejtmanem stal Jan Čapek ze Sán. 14. srpna 1431 byla poslední křížová výprava rozprášena spojenými husitskými vojsky v bitvě u Domaželic. Na podzim byli sirotci vedení Janem Čapkem drtivě poraženi uherským vojskem na jižním Slovensku v Pováží. V létě roku 1433 podnikli sirotčí oddíly vedené Janem Čapkem ze Sán slavnou rejsu na pomoc polskému králi, přičemž se dostali až k Baltu. Po nezdaru u obležené Plzně, se radikálové (sirotci a táboři) pod vrchním velením Prokopa Holého střetli s panskou jednotou (umírněná husitská šlechta a katolíci) 30. května v bitvě u Lipan. Radikálové byli drtivě poraženi. V boji padli vůdci Prokop Holý a Prokop Malý. Jan Čapek ze Sán s jízdou opustil bojiště. Po bitvě bylo ve stodolách nedaleko bitevního pole upáleno na 700 zajatých radikálů. Z této rány se již Sirotčí svaz nevzpamatoval a zaniknul.

Města ovládaná sirotčím svazem -

Autor LUCky.luKA 13.Duben 2008 v 03:52 | Permalink

LUCky.luKA