LUCky.luKA

• Ambrož z Hradce nebo Ambrož Hradecký († 1439) byl kněz z Hradce Králové, jedna z nejvýznamnějších osobností husitství, duchovní vůdce orebitů a později sirotků, horlivý prosazovatel Čtyř artikulí pražských.

Ambrož z Hradce byl knězem a farářem kostela sv. Ducha v Hradci Králové, blízkým spolupracovníkem Jana Želivského. V létě 1419 husité vyplenili dva kláštery a Ambrož byl z Hradce vykázán. Stal se duchovním vůdcem Orebského bratrstva podle vrchu Orebu nad Třebechovicemi. Po táboru lidu na Kunětické hoře 25. června 1420 dokázal Ambrož druhý den náhlým přepadem dobýt Hradec, který byl v té době v držení Zikmundova vojska. Na jaře 1421 však zvítězila umírněnější strana ochotná dohodnout se se Zikmundem a do čela města se dostal Diviš Bořek.

V dubnu 1423 otevřel Ambrož město Janu Žižkovi, který zde po rozchodu s Táborem našel pevnou základnu. Nazval jej Menším Táborem a řídil odtud svá vojska. Po Žižkově smrti doprovodil Ambrož v říjnu 1424 jeho mrtvé tělo k pohřbu v Hradci. Žižkovi věrní si ze zármutku dali jméno sirotci. Roku 1431 se Ambrož jako jeden z vyjednavačů vybraných kutnohorským sněmem účastnil basilejského koncilu. Východočeský husitský svaz dlouho vytrvával v odporu proti útokům panské jednoty, stavěl se proti nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn a to i po odpadnutí Tábora v roce 1436. Roku 1437 však vypuklo povstání, hradečtí Ambrože vypudili z města a smířili se s králem. Ambrož našel útočiště před pronásledováním v Kolíně, kde v roce 1439 zemřel.

• Jan Čapek ze Sán († po 1445) byl husitský polní hejtman a vrchní hejtman polního vojska sirotků v letech 1431–1434. V jejich čele se zúčastnil mnoha bitev a jízd, které však nedopadly vždy nejlépe.

Jan Čapek ze Sán byl považován za velmi schopného polního hejtmana a jednoho z vůdců husitských radikálů. Jeho schopnosti však byly poněkud znehodnoceny jeho osobními vlastnostmi, z nichž asi nejvýraznější byly popudlivost, panovačnost, zbrklost a přehnané sebevědomí. Byl dvakrát ženat. Dceru Žofii z prvního manželství provdal za známého husitského vojevůdce, Jana Talafúsa z Ostrova. Jan Čapek zemřel kolem roku 1452. Jeho druhou manželkou byla Hedvika Petřvaldská, vdova po Janu z Kateřinic (obec nedaleko Hukvald). Svatba proběhla kolem roku 1445. Synové jmenované Hedviky, Jiřík a Mikoláš, pocházeli z jejího prvního manželství. V roce 1427 vytáhl v čele velkého uskupení sirotčích vojsk do Slezska, byl však Slezany poražen u Náchoda a musel se vrátit. V roce 1431 vytáhl v čele sirotků a společně s tábority na Slovensko. Výprava byla zpočátku velmi úspěšná, ale navzdory původnímu očekávání se protáhla. Proto táborité odtáhli domů, zatímco sirotci pokračovali v tažení jižním Slovenskem. Podařilo se jim získat mnoho kořisti, ale při návratu bylo vojsko s vrchovatě naloženými vozy zaskočeno při přechodu Váhu uherskou jízdou. Bojovníci v pochodovém útvaru nestačili dostatečně uzavřít vozovou hradbu a Uhři pronikli dovnitř jejich útvaru. Jan Čapek ze Sán utrpěl zdrcující porážku, jednu z největších, která husity potkala. Ztratil veškerou kořist, vozy i pěchotu, zachránila se pouze jízda. U Váhu zahynuly více než dvě třetiny jeho bojovníků.

Naproti tomu skvělým vítězstvím skočila spanilá jízda, kterou vedl Jan Čapek ze Sán v roce 1433 na pomoc Polákům proti Řádu německých rytířů a která měla husitům zabezpečit polské spojenectví. Čeští bojovníci při ní dorazili až k Baltu. Polský král pak Čapkovi daroval za jeho pomoc velblouda, kterého si hejtman přivedl na obléhání katolické Plzně. Plzeňští obránci mu však vzápětí nato provedli velmi potupný žertík, když se při nečekaném výpadu zvířete zmocnili a odvedli si je do města. Tuto epizodu dodnes připomíná vyobrazení velblouda na plzeňském městském znaku. V roce 1434 vedl Čapek v bitvě u Lipan jízdu spojených sil radikálních husitů proti koalici umírněných husitů a katolíků. V této bitvě utrpěli radikálové zdrcující porážku, zachránila se pouze jízda. Někteří historici vyčítají Janu Čapkovi ze Sán, že svým jednáním způsobil, že někteří představitelé sirotků bojovali na straně panské koalice a že on sám předčasným útěkem zradil své bratry a zavinil tak jejich porážku. Z toho mála, co víme o průběhu bitvy u Lipan, se však zdá být zřejmé, že bitva již byla ztracena a setrvání jízdy na bojišti by vedlo pouze k jejímu zničení. Po porážce u Lipan a rozpuštění sirotčích polních vojsk opustil Jan Čapek ze Sán území Čech a vstoupil do služeb polského krále. Poslední záznamy o něm pocházejí z roku 1445.

• Viktorín z Poděbrad byl šlechtic, který pocházel z významného rodu pánů z Kunštátu.

Jeho otcem byl Boček starší z Poděbrad. První písemná zmínka o Viktorínovi pochází z roku 1417. Viktorín stejně jako další příslušníci jeho rodu uváděl někdy dalším s příjmením jménem Boček, což bylo historicky oblíbené jméno po jednom z otců rodu Kunštátů Bočkovi z Jaroslavic a ze Zbraslavi. Po vypuknutí husitských válek se Viktorín stal významným velitelem kališnických vojsk. V roce 1420 se účastnil se obléhání a bitvy pod Vyšehradem. Po bitvě působil jako jedna z čelních osobností v Praze, avšak z důvodů intrik z Prahy odešel a uchýlil se na Poděbrady, pobýval i na hradě Litice, po kterých se též v tomto období psal. Roku 1421 se však do Prahy vrátil a stal se pražským vojenským hejtmanem. Pohyboval se ve vysoké politice, která se uskutečňovala nejen na úrovni státních záležitostí, ale i na úrovni různých politických i osobních zájmů mezi jednotlivými husitskými hejtmany či seskupeními. Viktorín se ze svým bratrem Hynkem často účastnil tažení na Moravu, kde měli své rodové majetky pánů z Kunštátu. Viktorín se účastnil i mnohých bitev, pro něj jednou z nejvýznamnějších a zároveň poslední byla bitva u Ústí nad Labem v roce 1426. Viktorín zemřel za půl roku po ní, buď 1. nebo 4. ledna 1427.

• Prokop Malý (zvaný také jako Prokůpek) byl husitský kněz působící na území dnešního Česka. Přesný rok jeho narození není znám, zemřel asi v roce 1434 ve známé bitvě u Lipan.

Narodil se někdy nejspíš po druhé polovině 14. století. Už jako mladý člověk chtěl získat zkušenosti spojené s vojenstvím. Z doslechu znal vojevůdce Jana Žižku z Trocnova. Po čase se tak Prokop rozhodl, že vstoupí do řad vojska, kde tento významný vojevůdce působí. Brzy se mu tak naskytla možnost, aby poznal Žižkovo vojenské umění. I u samotného Jana Žižky začínal být oblíbený čím dál tím více. Když Jan Žižka v roce 1424 zemřel, tak se Prokop účastnil jeho pohřbu a za téhle situace mu došlo, že by mohl po něm zaplnit volné místo a vést dál vojsko za pravdou boží. Tedy za pravdou, po které toužil kněz Mistr Jan Hus (+1415). Po Žižkově smrti si začali jeho vojáci říkat sirotci - tomu napovídá, jak se po Žižkově smrti cítili. Nejdříve sirotky vedl kněz Ambrož Hradecký, který se také účastnil pohřbu Jana Žižky.

Prokop Malý se dočkal až v roce 1428. Byl to pro něho významný rok, stal se totiž duchovním správcem u sirotčího vojska, to byl pro Prokopa Malého veliký úspěch. I když víc autoritativně byl uznáván husitský kněz a politik Prokop Holý. I s ním měl Prokop Malý možnost se seznámit a poznat jeho taktiku. Prokop Malý se s svým vojskem účastnil několika vojenských akcí. S Prokopem Holým třeba s vojskem vyrazil na Moravu, Slezsko nebo dokonce i do některých zahraničních vojenských akcí. Husitské vojsko začalo přecházet z obrany do útoku a tak pořádalo tzv. spanilé jízdy do okolních zemí, za kořistí. Těmto jízdám se někdy ještě dnes říká rejsy. Mezi Prokopovo nepřátele jistě patřil Zikmund Lucemburský, nesouhlasil s jeho představami. Prokůpek se jako posel měl také účastnit basilejského jednání s císařem Zikmundem Lucemburským, ale nakonec se jednání obešlo bez něho a nedorazil na něj. Už když probíhala jednání na koncilu, tak se projevovaly neshody mezi jednotlivými proudy husitů - umírněných, ale hlavně neshody proudu Pražanů. Rozrůstal neklid a nepokoje v zemi. Vše pak mělo za následek, že 30. května propukla veliká bitva u Lipan. Této bitvy se účastnil i Prokop Malý, stala se mu však osudná a na vážná zranění v této bitvě podlehl. Smrt Prokopa Malého byla sice koncem jeho vojsk, ne však koncem husitství. Protože mezi vítězi bitvy bylo mnoho kališníků a tak koncil a císař Zikmund museli čelit některým požadavkům na kompromis.

• Narozen po druhé polovině 14. století.
• 1424 smrt Jana Žižky z Trocnova.
• 1424 Ambrož z Hradce v čele sirotčího vojska.
• 1428 Prokop Malý zvolen správcem sirotčího vojska.
• 1428 sirotci společně s vojskem Prokopa Holého přecházejí k ofenzivě - postupně přes Moravu a vpadají na Slovensko.
• 1429 sirotci a táboři se vydávají do Lužic, vrací se s kořistí.
• 1430 sirotci bojují v Uhrách, další výprava do Lužic.
• 1431 v Norimberku vyhlášena 5. křížová výprava, příprava sirotků na válku, vpád sirotků na Slovensko a se ztrátami se vracejí.
• 1432 sirotci a táboři táhnou do Lužic a Braniborska, vpád do Slezska.
• 1433 Jan Čapek ze Sán se s sirotčím vojskem vydává na vojenskou akci do Polska, po návratu z Polska se sirotci připravují na vojenskou akci před Plzní.
• 1434 neshody v zemi - bitva u Lipan, smrt Prokopa Malého.

• Táborský svaz (táboři, táborité) je označení pro radikální, husitskou, politickou, náboženskou a vojenskou stranu. Ačkoliv byla většina táboritů vesnického původu, hrála hlavní mocenskou roli v táborském svazu města. Do táborské politiky také zasahovali jejich velmi radikální kněží. Mezi nejvýznamnější tábory patřili hejtmané Jan Žižka z Trocnova, Mikuláš z Husi, Bohuslav ze Švamberka, Chval Řepický z Machovic, Jan Roháč z Dubé a kněz Prokop Holý. Hlavním centrem svazu bylo město Tábor.

Založení Tábora - Na jaře roku 1420 se houfu jihočeských husitů vedených Petrem Hromádkou podaří zmocnit města Sezimovo Ústí a zanedlouho také nedalekého hradu Hradiště. Na jeho místě začnou budovat vzorové husitské město Hradiště hory Tábor zkráceně Tábor, pojmenované podle hory Thabor u Nazaretu. Ve městě je prosazena společenská i majetková rovnost a táboři se vzájemně oslovují bratry a sestrami. Mezi tábority je očekáváno zjevení Ježíše Krista a jeho tisícileté panování. Do Tábora se z celé země začali hrnout houfy husitů.

Rok 1420 - O vyvoleném městě se dozvěděli také plzeňští husité, kteří na Tábor vyráží pod vedením Břeňka Švihovského a Jana Žižky z Trocnova. Tito husité jsou 25. března 1420 napadeni katolickými rytíři nedaleko Sudoměře. Drtivé vítězství kališníky povzbudí a poté se jim již snadno podaří rozestavěného Tábora dosáhnout. Táborité si mezi sebou zvolí čtyři vojenské velitele (hejtmany). Stanou se jimi Jan Žižka, Mikuláš z Husi, Chval Řepický z Machovic a Zbyněk z Buchova. Pod jejich vedením podnikají táboři mnoho výpadů po jižních Čechách. Koncem května vyrazila Táborská vojska směrem ku Praze, kterou ohrožovaly armády první křížové výpravy. V červnu je Tábor neúspěšně obléhán vojsky jihočeského šlechtice Oldřicha z Rožmberka. O rozehnání oblehatelů se zasloužili jezdci vedení hejtmanem Mikulášem z Husi. 14. července dochází na vrchu Vítkov nedaleko Prahy k bitvě, v níž se Janu Žižkovi podařilo zmařit pokus uherského a římského krále Zikmunda Lucemburského o ovládnutí hlavního města. Křížová výprava se poté rozpadá bez dalšího boje. V červenci dochází mezi husity k jednáním o možném budoucím nástupci na český trůn. Jan Žižka podporuje v kandidatuře polského krále Vladislava II. Jagella nebo jeho syna, litevského velkoknížete Vytauta. Jako reakci na Čtyři artikuly pražské vydávají táborité v Praze svých dvanáct revolučních článků. Jejich požadavky však Pražané nesplní a vojska proto opouštějí město. Na konci srpna zahajuje Jan Žižka velkou ofenzívu proti panstvím Oldřicha z Rožmberka. Hejtman se zmocňuje Prachatic, Vodňan a Lomnice. Mladý Rožmberk je 18. listopadu donucen uzavřít s Táborem příměří až do února 1421. Táborským biskupem je v září 1420 zvolen Mikuláš z Pelhřimova. 24. prosince umírá na následky pádu z koně hejtman Mikuláš z Husi. Předním vůdcem táboritů se stává hejtman Jan Žižka z Trocnova.

Pod vedením Jana Žižky - Počátkem roku 1421 je z Tábora vyhnána nejradikálnější skupina tzv. pikartů, kteří zcela odmítají svátost oltářní. Pod vedením kněží Petra Kániše a Martina Húsky se usazují v Příběnicích, kde propadají adamitství. Žižka jejich hnutí potlačuje a většina sektářů včetně obou vůdců je poté upálena. Během zimní ofenzívy Jana Žižky v západních Čechách se táborům podaří zmocnit Chomutova. Společné tažení táborů a pražanů do východních Čech pod velením Jana Žižky je také úspěšné a do husitských rukou padnou města Dvůr Králové, Polička a Vysoké Mýto. Na přelomu let 1421 a 1422 dochází k bitvě u Kutné Hory, ve které se slepému hejtmanovi podaří drtivě porazit krále Zikmunda Lucemburského. Koncem dubna přijíždí do Čech litevský velkokníže Vytautas, který je většinou husitů, včetně táborů, uznán za správce země. V lednu 1423 se Jan Žižka z Trocnova rozchází s táborským svazem a začíná budovat Nový Tábor ve východních Čechách

V letech 1423-1434 - Po smrti Jana Žižky 11. října 1424 se v čele polních vojsk vystřídají Jan Hvězda z Vícemilic, Bohuslav ze Švamberka a 25. listopadu se hlavním vůdcem stává táborský kněz Prokop Holý. Spojená vojska táborů, sirotků a pražanů 16. června 1426 drtivě porážejí žoldnéře ze Saska, Durynska, Lužic a Míšeňska v bitvě u Ústí. Pod vedením Prokopa Holého poráží spojená vojska táborů a sirotků v bitvě u Světlé armádu Albrechta Habsburského a otvírají si cestu k spanilým jízdám. Táboři ve spojení se sirotčím a pražským svazem obrátili na útěk třetí i čtvrtou křížovou výpravu v bitvách u Tachova a Domažlic. Vedeni Prokopem Holým navíc začali vyráželi na spanilé jízdy (rejsy) do zahraničí (německé části Říše, Rakousy, Horní a Dolní Lužice, Slezsko a Horní Uhry). Na jaře roku 1433 zastupoval táborskou obec na Basilejském koncilu Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, který obhajoval artikul o trestání smrtelných hříchů. Táboři se v létě 1433 zapojili do obléhání katolické Plzně. Město se však dobře bránilo a vojska radikálů byla nucena od neúčinného obléhání upustit. Táboři a sirotci vedení Prokopem Holým byli 30. května 1434 drtivě poraženi spojenou panskou jednotou a katolíky v bitvě u Lipan. Sirotčí svaz pod tíhou porážky zcela zaniká. V bitvě padnou mnozí přední táborští velitelé, mimojiné také vrchní vůdce kněz Prokop Holý.

Po bitvě u Lipan - Odpor vůči králi Zikmundovi a dohodě s koncilem vedl po bitvě u Lipan hejtman Jan Roháč z Dubé. Poté, co však táborité ztratili několik svých hradů a byli 19. srpna 1435 drtivě poraženi Oldřichem z Rožmberka v bitvě u Křeče, zvítězilo v táborské straně umírněné křídlo v čele s Bedřichem ze Strážnice. Jan Roháč se se svými věrnými opevňuje na svém hradě Sion, který je však záhy dobyt a všichni přeživší obránci jsou na Staroměstském náměstí v Praze pověšeni. 25. ledna 1437 je po vzájemné dohodě se Zikmundem Tábor povýšen na královské město a získává do městského znaku císařskou orlici. 8. února 1449 se spojí zbytky táborského svazu s katolickou a kališnickou šlechtou z jižních Čech a tak vniká tzv. Strakonická jednota, která je namířena proti stále sílícímu Jiřímu z Poděbrad. 1. září 1452 je město Tábor náhle obsazeno vojskem zemského správce Jiřího z Poděbrad a tím definitivně končí samostatná politická moc táborského svazu.

• Mikuláš z Husi, původně Mikuláš z Pístného (*kolem 1375 - † 24. prosince 1420, Praha) byl český zeman a válečník. První zmínka o něm pochází z roku 1389. V roce 1406 byl králem Václavem IV. dosazen na hrad Hus jako dědičný purkrabí. Od roku 1415 se začal psát z Husi a Čichtic. V tehdy vzniklých náboženských sporech podporoval stranu pod obojí. V červenci 1419, když Václav IV. navštívil kostel sv. Apolináře, předstoupil Mikuláš před krále a žádal ho veřejně, aby připustil svobodu přijímání pod obojí. Václav IV. se žádosti zalekl a vypověděl Mikuláše z Prahy, ten uposlechl, ale pořádal na horách velká setkání lidu a počal pomýšlet na organizaci lidu k brannému odporu.

Krátce po smrti Václava IV. se vrátil do Prahy. V čele lidu vedl útok na Malou Stranu (4. listopadu 1419). Po příměří mezi královnou Žofií a Čeňkem z Vartenberka uzavřeném 13. listopadu opustil Prahu a obsadil Zelenou Horu u Nepomuku a nazval jí horou Olivetskou. Protože ji však nemohl uhájit proti panu Bohuslavovi ze Švamberka, ustoupil do Tábora, kde byl zvolen za prvního ze čtyř hejtmanů. Když se Pražané obrátili na Tábor o pomoc, vtrhl Mikuláš se Žižkou do Prahy. Díky zprávě, že Oldřich II. z Rožmberka oblehl Tábor, vydal se ihned se 350 jezdci k Táboru, smluvil se s posádkou města a dne 30. června 1420 Oldřicha napadl a krvavě porazil. Nato s málo jezdci (30-40) spěchal pomoci Pražanům a Žižkovi, kteří obléhali Vyšehrad. Obsadil ostrůvek ve Vltavě proti Podolí. Zmařil tak Zikmundův úmysl zásobovat Vyšehrad po vodě. Poté se pevným ležením usadil na Pankráci, kde 1. listopadu přispěl k porážce křižáckého vojska.  Po vítězství se však rozdělili Pražané i Žižka a když 14. listopadu po dohodě stran bylo ustanoveno požádat zvláštním poselstvím polského krále Vladislava, aby přijal korunu českou, odpíral Mikuláš tvrdě, že úmyslem Táborů je, aby zvolen byl za krále Čech. Pravděpodobně doufal, že by mohl být zvolen on sám. Protože v tomto bodě nedošlo k dohodě a tím, že strany učinily mezi sebou také narovnání ve věcech náboženských, čímž se postavily proti novotám táborských kněží, odjel 17. listopadu k vojsku před Popovice a po jejich dobytí ke hradu Leštnu. Když 19. listopadu obec Staroměstská a po ní i Novoměstská odňala úřad konšelský táborským přívržencům, uzavřel Mikuláš s posádkou v Leštně příměří a dal se do obléhání Říčan a vyzval Pražany, aby mu vyslali pomoc. Odjel do Prahy a žádal po konšelích, aby dle někdejší smlouvy brány a věže městské byly střeženy společně od Pražanů a Táborů. Konšelé, kteří poznali jeho záměry, nepřistoupili k této smlouvě a po dobytí Říčan svolali do Prahy sjezd panstva a duchovenstva obou stran, aby urovnali vzniklé sváry. Dne 10. prosince, když se všichni dohodli, aby se spory o víru dále řešily v domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína, vystrojili konšelé oběd na Staroměstské radnici. Pozvali k němu tehdejší osobnosti, mezi nimi i Žižku a Mikuláše. Mikuláš však odepřel přijít, protože by ho prý na radnici mohli zabít. Téhož dne Prahu opustil, přísahaje, že se nikdy více nevrátí. Když však přijel s družinou k můstku přes Botič, splašil se jeho kůň a Mikuláš spadl a vážně se zranil. Byl donesen do domu Oldřicha z Rožmberka, kterého se dříve zmocnil, a 24. prosince 1420 zemřel.

• Chval Řepický z Machovic byl český šlechtic a husitský hejtman.

Prameny se poprvé významněji zmiňují o Chvalovi v souvislosti se skupinou Jana Žižky, která odchází koncem r. 1419 z Prahy do Plzně, která se stává přechodně husitským centrem. Mezi prvními, kteří ještě před odchodem Žižky opustili Plzeň a vydali se na Tábor, byla skupina sezimoústeckých husitů v čele s Chvalem. Zde se koncem března 1420 stal vedle Žižky, Mikuláše z Husi a Zbyňka z Buchova jedním z prvních táborských hejtmanů. Později byl jednou z hlavních opor táborského seniora Mikuláše z Pelhřimova asi do doby, než se stal píseckým hejtmanem. V prosinci 1420 se Chval spolu s Žižkou a Janem Roháčem zúčastnil věroučného hádání pražských mistrů s táborskými kněžími v domě Petra Zmrzlíka. Další činnost Chvaly je doložena z ledna 1421, kdy se ve Stříbře 14 dní statečně bránil Zikmundovu vojsku až do doby, kdy Zikmund odtáhl před blížícími se posilami. Čáslavského sněmu se nezúčastnil, neboť ho Žižka poslal dobývat Rábí. 11. června 1422 uznávají Chval, Žižka i Zbyněk z Buchova jménem táborské polní obce knížete Korybutoviče za zemského správce. V rozhodčí laické komisi, která posuzovala učená hádání mezi pražskými mistry a táborskými kněžími na Konopišti v červnu 1423, Chval z Machovic zastupoval tábory. V únoru 1426 se stal krajským správcem nově strukturovaného spolku v jihozápadních Čechách, jenž zahrnoval mimo jiné města Písek, Klatovy, Sušice, Domažlice a Prachatice. Pak se o něm zprávy v pramenech ztrácí až do r. 1433, kdy se pravděpodobně účastnil Svatomartinského sněmu v Praze, kde byla táborská strana zastoupena právě hejtmany měst a zástupci krajů.

• Jan Roháč z Dubé (1380 - 9. září 1437 Praha) byl český husitský hejtman.

Jan Roháč pocházel z chudého šlechtického rodu pánů z Dubé. Jeho otec Ondřej z Dubé pobýval na Libouni, kde se pravděpodobně Jan roku 1380 narodil. V mládí se chudý Jan Roháč živil jako lapka.  K moci se Jan Roháč dostává až s nástupem husitské revoluce. Stal se jedním z Vyšehradských manů a tak se pravděpodobně seznámil s Janem Žižkou. Po bitvě na Vítkově 14. července 1420 je již jmenován jako jeden z táboritů. Stal se jedním z nejvěrnějších Žižkových druhů, a proto jej Žižka ustanovil hejtmanem v Lomnici, která byla tábory dobyta na podzim roku 1420. Jan Roháč se zúčastnil Čáslavského sněmu, kde zastupoval táborskou obec. Absolvoval také bitvy u Malešova a Ústí. Po smrti Jana Žižky z Trocnova dál stál na straně radikálních táboritů a sirotků. Postupně se však stahoval do ústraní a nesouhlasil s posilováním moci Prokopa Holého a Jana Čapka ze Sán. Během revoluce si Jan Roháč nahromadil značné majetky. Po porážce radikálů vedených Prokopem Holým v bitvě u Lipan se se zbylými věrnými postavil do čela odboje proti Zikmundovi Lucemburskému. Uchýlil se do Hradce Králové, musel ho však záhy opustit. Jeho hrádek nesoucí biblické jméno Sion, byl posléze obléhán a dne 6. září Autor LUCky.luKA 13.Leden 2009 v 04:03 | Permalink