Husitská revoluce - různí velitelé III. DÍL
Do roku 1418 se o něm neví takřka nic, od tohoto roku kázal na Novém Městě pražském. Jeho kázání byla velmi úspěšná a postupně si vybudoval postavení lidového vůdce. Dne 30. července 1419 vedl průvod, který vyvrcholil první pražskou defenestrací, která byla prakticky začátkem husitské revoluce. Byl jedním ze čtyř hejtmanů, které si vzbouřenci zvolili do svého čela a později byl zvolen konšelem. Jelikož jeho působení v politice bylo v rozporu se čtyřmi artikuly, "nastrčil" místo sebe Jana Hvězdu z Vícemilic, řečeného Bzdinka (doslovný překlad slova Bzdinka zní "Prdek"). Pomocí Bzdinky nastolil v Praze de facto hrůzovládu. Totiž: zhruba od poloviny roku 1420 začal Želivský ve svých rukou hromadit moc, k čemuž využíval svou velkou oblibu u lidu. Tuto moc pak používal k likvidaci svých protivníků. Při společném tažení Pražanů a Táboritů do východních Čech již pražskému vojsku velel. Na synodě 4. července 1420 získal prakticky neomezenou moc v Praze. Poté velí výpravě k Mostu. Postupně proti němu sílí opozice, až je na základě žaloby Jakoubka ze Stříbra zatčen a popraven.
- Aleš Vřešťovský byl český šlechtic, husitský hejtman, a zemský správce od 22. listopadu 1433 do 14. srpna 1436.
Jako představitel nižší kališnické šlechty byl na Svatomartinském sněmu zvolen zemským správcem po odchodu Prokopa Holého. Ke správě mu byla přidána rada dvanácti osob. Jmenování Zikmunda Lucemburského ukončilo trvání jeho funkce. Zikmund jej pak jmenoval nejvyšším zemským písařem. Roku 1440 se účastnil volby nového krále. Jako husitský hejtman se údajně "od mnohých se lišil svou nezištností". Jeho sídelní hrad byl Velký Vřešťov u Hořic.
- Jakoubek ze Stříbra, též Jakub či Jacobellus, (asi 1375 – 9. srpna 1429) byl český kazatel a spisovatel.
Přítel a spolužák Jana Husa. Roku 1393 se stal bakalářem a 1397 mistrem. Od r. 1400 přednášel na univerzitě. Mezi českými kazateli tohoto období byl prvním, kdo prosazoval přijímání podobojí (utrakvismus), poprvé s myšlenkou vystoupil někdy v r. 1414 (v tu dobu byl Jan Hus v Kostnici). Tato idea podávání svatého přijímání "pod obojí způsobou" (tj. chleba a vína), která se nakonec stala pro husitství natolik klíčovou, že tvořila jeden ze Čtyř artikulů pražských, na jejichž vzniku se mimochodem Jakoubek též podílel, byla zpočátku velmi diskutována a téměř Husovy přívržence rozdělila. V této době byl Jakoubek vzat do klatby. Od r. 1419 působil jako kazatel v Betlémské kapli.
V husitských sporech stál na straně Pražských, pravděpodobně proto, že měl pocit, že Táborité zacházejí příliš daleko (mnoha názory je jim však bližší). Ve většině sporů byl jednotícím prvkem, díky kterému se podařilo najít kompromis. Účastník velkého hádání 10. prosince 1420, kde se mu podařilo prosadit kompromis ve sporu o ornátech. Byl jedním ze čtyř správců husitského duchovenstva spolu s Janem Želivským, Janem z Příbrami a Prokopem z Plzně). Inicioval svolání schůze v Karlově koleji 12. listopadu 1421, která potvrdila synodu, čímž chtěl zabránit extrémům ze strany Jana Želivského, avšak neúspěšně. Dne 7. března 1422 podal na Želivského žalobu. Brzy na to byl donucen k vyhnanství v Hradci Králové, ale již koncem května se vrátil do Prahy. Zastával tezi, že obrana (nikoli šíření) slova Božího mečem, je správná. To byl podklad pro tábority, kteří si to vyložili jako požehnání k vojenským akcím. To vyvolalo jeho spor s Petrem Chelčickým.
- Jan z Příbrami, též Příbramě i Jan Příbram, známý též jako Kněz († 20. prosinec 1448) byl český spisovatel, husitský teolog.
Bakalářem se stal v roce 1409 a mistrem svobodných umění v roce 1413. Roku 1408 byl na shromáždění českého národa na pražské univerzitě. V roce 1414 je jedním ze svědků na osvědčení sepsaném Janem z Jesenice o odepření přístupu Janu Husovi na arcibiskupství. Po smrti Jana Husa vystupoval jako hlavní řečník pražských mistrů (rozmluva o artikulech pražských). Na čáslavském sněmu v roce 1421 byl ustanoven (spolu s Janem Želivským) za poradce dvaceti zvolených zemských správců v náboženských otázkách. Již v listopadu 1421 se Janu Želivskému podařilo ho odvolat. Při setkání pražských mistrů a táborských kněží (Konopiště 1423 a zejména Praha 1424) nejradikálněji vystupuje proti táborským. Roku 1426 se dostal do sporu s Petrem Paynem a označil učení Jana Viklefa za kacířské. To rozdělilo pražské mistry (někteří se obávali, že na základě tohoto tvrzení by mohl být za kacíře označen i Jan Hus). Jan z Příbrami se politicky opíral především o Zikmunda Korybutoviče, po jeho vyhnání z Čech (duben 1427) byl Jan z Příbrami vypovězen z Prahy. Zdržoval se především v Žatci, roku 1429 se mohl vrátit do Prahy, v této době již začíná inklinovat ke katolictví. Roku 1434 se postavil na stranu kompaktát, v roce 1437 si stěžoval císaři na jejich nedodržování. V červenci 1437 odešel s českým poselstvím do Basileje, kde hájí přijímání podobojí. 1439 byl spolu s Prokopem z Plzně zvolen za správce českého duchovenstva. V roce 1448 ho nahradil Jan Rokycana, Jan z Příbrami neúspěšně naléhal na papežského legáta, aby Rokycanu uznal arcibiskupem.
- Pražský svaz nebo také pražský městský svaz či pražané bylo husitské uskupení měst a šlechty, které vzniklo na jaře roku 1421, kdy Jan Žižka z Trocnova spolu s Pražany ovládl řadu měst ve východních Čechách. Pražský svaz se rozpadl poté, co vojensky vystoupil proti Janu Žižkovi a byl jím 7. června 1424 rozdrcen v bitvě u Malešova. Nejvýznamnějšími osobnostmi pražského svazu byli Jan Želivský a Diviš Bořek z Miletínka. Centrem svazu byla města Staré a Nové město pražské.
Počátky husitství v Praze - Praha se jako město, kde kázali první husitští kněží a kde sídlila Karlova universita, stala prvním centrem husitského hnutí v Českých zemích. Poté, co do Čech přišla zpráva o upálení mistra Jana Husa, získal ve městě velkou oblibu (především mezi městskou chudinou) radikální kněz Jan Želivský. Král Václav IV. dosadil po nátlaku svého bratra Zikmunda 6. července 1419 na novoměstskou radnici nové konšely, kteří ostře vystoupili proti husitům ve městě. To vedlo v Praze k bouři nevole a rozhořčený dav vedený Želivským vtrhl na radnici a usmrtil konšely vyhozením z oken. Král Václav, poté co se dozvídá o těchto znepokojujících zprávách, umírá 16. srpna raněn mrtvicí na svém hrádku u Kunratic. Hlavní město, do kterého se z celé země hrnou husité, zachvacuje bezvládí a propuká v něm vlna obrazoborectví, jemuž padnou za oběť mnohé pražské kostely a kláštery. Vdova, královna Žofie spolu s předními českými pány uzavírá spolek na obranu země, který měl chránit pokoj v zemi do příjezdu Václavova bratra Zikmunda. K tomuto spolku se připojuje i Staré město pražské. Venkovští husité vedení Janem Žižkou a Břeňkem Švihovským na protest proti tomuto usmíření Prahy se Zikmundem opouštějí na konci roku 1419 hlavní město a míří do Plzně. Poté, co jednání mezi Zikmundem a husity z Čech ztroskotají na zemském sněmu v Brně, odjíždí Zikmund do Vratislavy, kde je 17. března 1420 papežským legátem vyhlášena první křížová výprava proti husitům.
První křížová výprava - Římský a uherský král Zikmund Lucemburský se v čele 30 000 vojáků vydal podrobit si vzpurné Čechy. Křižácká vojska zamířila z Vratislavy do Čech přes Kladsko, bez boje obsadila Hradec Králové a směřovala ku Praze. Nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartemberka přechází na královu stranu a vydává mu Pražský hrad. Poslední pokus o dohodu mezi Prahou a Zikmundem v Kutné Hoře skončí nezdarem a tak hlavní město povolává na pomoc venkovské husity, především Žižkovi tábory, východočeské orebity, ale také husity z Loun, Žatce a Slaného. Na počátku července jsou v Praze vydány Čtyři artikuly pražské, v nichž je shrnut program pražské a táborské strany. Pražská města jsou obklíčena křižáckým vojskem a Zikmund, na jehož straně jsou také posádky Pražského hradu a Vyšehradu slavnostně vjíždí na Pražský hrad. 14. července dochází k bitvě na Vítkově, v níž jsou křižáci odraženi při pokusu o obsazení strategického vrchu Vítkova. Zikmund se nechává narychlo korunovat arcibiskupem Konrádem z Vechty na českého krále a opouští město. Křižácké vojsko se bez dalších bojů rozchází a křížová výprava končí. Zikmund Lucemburský nebyl po své korunovaci převážně husitskou většinou národa přijat za krále. Poté, co jsou katolíci poraženi, dochází mezi tábory a Pražany k rozporům a táboři hlavní město opouštějí.
Založení pražského svazu - 1. listopadu je královské vojsko drtivě poraženo Pražany a jejich spojenci v bitvě pod Vyšehradem. Vyšehrad je husity vypleněn. Na jaře roku 1421 se za výrazné pomoci táborského hejtmana Jana Žižky postupně formuje pražský městský svaz. Při společném tažení s tábory obsazují pražané mnohá města ve východních Čechách. 21. dubna je mezi pražskými husity a arcibiskupem Konrádem z Vechty uzavřena dohoda, v níž se arcibiskup zavázal respektovat čtyři pražské artikuly a neuznávat krále Zikmunda. 3.-7. června se konal v Čáslavi tzv. Čáslavský sněm, na kterém byla ustanovena dočasná dvacetičlenná zemská vláda. Čtyři zástupce měla v zemské vládě právě Praha. Jan Želivský byl spolu s Janem z Příbrami zvolen rozhodčím v náboženských otázkách. Na přelomu června a července provedl radikální kněz Jan Želivský převrat na obou městských radnicích a dosazením konšelů z řad svých přívrženců ovládl obě pražská města. Pražské vojsko vedené Želivským je 6. srpna poraženo při tažení na sever u Mostu míšeňskými žoldnéři. Jan Želivský je spolu se svými druhy 9. března 1422 zajat a popraven na Staroměstské radnici svými odpůrci. I přes velký odpor chudiny je toto konec radikálního období v Praze a k moci se dostávají umírněnější husité.
Rozpad svazu - Koncem dubna přijíždí na pozvání husitských diplomatů do Českých zemí synovec litevského velkoknížete Vitolda, Zikmund Korybutovič. Litevský kníže na druhém sněmu v Čáslavi slíbil dodržování čtyř pražských artikul a byl uznán Prahou i Táborem za správce země. Zikmund Korybutovič v čele pražského vojska oblehl Karlštejn. Na pomoc obléhanému hradu se braniborský kurfiřt pokusil zorganizovat křížovou výpravu, avšak pro špatné vedení a koordinaci křižácká vojska vůbec nezasáhla do bojů. Obránci Karlštejna však obléhání přečkali a pražané se museli stáhnout. Na počátku roku 1423 litevský velkokníže Vitold a polský král Vladislav II. Jagellonský uzavírají se Zikmundem Lucemburským dohodu a Zikmund Korybutovič je svým strýcem odvolán z Čech. Jan Žižka se rozchází s tábority a buduje ve východních Čechách svůj Východočeský husitský svaz, načež obsazuje mnohá východočeská města, mimo jiné Hradec Králové, Čáslav, Dvůr Králové nebo Jaroměř. Toto posílení Žižkova postavení se nelíbí šlechtě ani Praze. 20. dubna je panské vojsko vedené Čeňkem z Vartemberka poraženo Žižkou v bitvě u Hořic. Pražané a husitské panstvo se proti slepému hejtmanovi spojují a jsou poraženi u Strauchova Dvora, Strážnice a 7. června 1424 rozdrceni u Malešova. Tato tvrdá porážka znamenala faktický konec pražského městského svazu. Jan Žižka po bitvě přitáhl k hlavnímu městu, které chtěl ztrestat, avšak od krveprolití jej před pražskými branami odradil Jan Rokycana. Byla uzavřena smlouva mezi pražskými městy a Žižkou, načež následovalo společné tažení na Moravu. Postavení vedoucích sil v zemi si po rozpadu pražského svazu upevnily táborský a východočeský svaz. Pražští husité spolupracovali s tábory a sirotky až do vytvoření Panské jednoty v roce 1434. Panská jednota zastoupená spojenou kališnickou i katolickou šlechtou a pražany drtivě poráží spojená táborská a sirotčí vojska 30. května v bitvě u Lipan.
- Jakoubek z Vřesovic (? - 1461) byl významný husitský hejtman, válečník, politik a diplomat, příslušník rodu Pánů z Vřesovic.
Datum jeho narození není známo, světlo světa pravděpodobně spatřil krátce před rokem 1400. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic a původně se jmenoval Jakub, přičemž jméno Jakoubek je vlastně přezdívka, která ledascos vypovídá o jeho tělesném vzrůstu. Do Čech přišel v roce 1420 a brzy po vypuknutí husitské revoluce se přidal na stranu táboritů, mezi kterými si získal velmi silnou pozici a pověst skvělého válečníka. Již jeho současníci mu však vyčítali přílišnou slabost pro majetek. Po Žižkově smrti se stal jedním z táborských hejtmanů, postupně se jeho působiště přeneslo do severozápadních Čech, kde si vybudoval ohromné majetky. Stal se hejtmanem v Bílině. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal Ústí na deset let pod svou správu. Po bitvě hustiští velitelé zakázali brát zajatce, Jakoubek se však pokusil zachrátnit významného příslušníka šlechtického rodu Gutštejnů???, aby za něj mohl získat výkupné. Gutštejn však byl nakonec stejně usmrcen a Jakoubek jen potvrdil svou pověst hamižného nepříliš charakterního člověka. Od roku 1428 sídlil ve Žluticích, kde si nechal vybudovat hrad Nevděk, z jeho dalších pevností stojí za zmínku Oltářík. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se se zástupci Basilejského koncilu, velel také husitskému výpadu do Saska. V roce 1433 bojoval až za Bavorským lesem, také vypálil klášter ve Waldsassenu. Roku 1434 na českém provinciálovi Řádu německých rytířů Albrechtu ml. z Dubé a Lipé obléhal hrad Kostomlaty, který nakonec dobyl, aby jej po skončení revoluce formálně koupil od dědiců a tak svou držbu legalizoval. Obléháním se vyhnul podpoře táboritů a sirotků Prokopa Holého v bitvě u Lipan. Zachoval si ale bojeschopné vojsko, s nímž vlivně zasahoval do rozháraných českých vnitřních poměrů. Po smrti Zikmunda Lucemburského vypukly v Českém království spory o osobu jeho nástupce. Jakoubek dosud spolupracoval s husitskými městy v severních Čechách, především se Žatcem a Louny. Avšak zatímco Jakoubek podporoval rakouskou kandidaturu (vévoda Albrecht Habsburský), severočeští husité žádali trůn pro polského krále. Roku 1438 se Jakoubek v rakouském vojsku zúčastnil obléhání Tábora, na zpáteční cestě, když doprovázel saské a durynské spojence za hranice, byl Žateckými a Lounskými napaden a v bitvě u Želenic je na hlavu porazil. Za svou věrnost byl odměně, když získal důležitý post hejtmana žateckého a litoměřického kraje. V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Zpočátku patřil mezi služebníky védody Albrechta Habsburského; po Albrechtově smrti se přidal na stranu jeho syna Ladislava Pohrobka a když i ten zemřel, sloužil až do své smrti Jiřímu z Poděbrad. Přesné datum jeho úmrtí není známo, naposledy je zmiňován roku 1461 v souvislosti se svou pří s Vilémem z Pnětluk.
Patřil mezi pragmatické politiky a dobré diplomaty. Vyznačoval se velkou odvahou a statečností, ale také charakterovou nestálostí a prospěchářstvím - neváhal měnit strany podle momentální potřeby. Ačkoliv patřil mezi příslušníky sirotčího bratrstva, neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho úchvaty z dob revoluce. Tento kalkul mu vyšel, navíc Zikmund mu věnoval majetky bývalého kláštera v Teplicích, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Po skončení první fáze husitských válek (1419- 1434) patřil mezi vazaly rakouského vévody Albrechta Habsburského, zetě Zikmunda Lucemburského a velkého nepřítele Husitů. Od roku 1448 se ovšem počítal mezi straníky Jiřího z Poděbrad. Postupně se stáhl z aktivní politiky a zaměřil na vybudování silného rodového dominia v severozápadních Čechách, které pak sloužilo jako mocenská základna jedné z větví rodu pánů z Vřesovic.
- Křišťan z Prachatic, latinsky Cristannus de Prachaticz, (před rokem 1370 v Prachaticích – 4. září 1439 v Praze) byl český astronom, matematik, lékař a teolog.
Křišťan z Prachatic od roku 1386 studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde v roce 1388 složil bakalářské zkoušky a v roce 1390 zkoušky mistrovské. Na pražské univerzitě působil až do konce života, když byl několikrát zvolen děkanem filozofické fakulty a čtyřikrát rektorem univerzity. Od roku 1406 byl farářem a kazatelem u sv. Michala na Starém Městě pražském. Byl učitel a přítel Jana Husa, kterého podporoval v jeho reformátorských návrzích, po jeho smrti se přiklonil k umírněnému husitství. Jeho nejdůležitější část díla tvoří dva astronomické spisy o astrolábu, De composicione astrolabii a De utilitate (usu) astrolabii, které si získaly ohlas i ve světě. Velkou popularitu si získal s českými spisy o lékařství, byl považován za odborníka na léčení moru, a herbářem. Napsal latinsky pojednání o pouštění žilou. Křišťan z Prachatic je autorem aritmetického spisu Algorismus prosaycus, jehož dobu vzniku se doposud nepodařilo přesně stanovit. Předpokládá se, že to bylo ve druhém desetiletí 15. století, tedy v době, kdy Křišťan z Prachatic napsal i své astronomické spisy. Křišťan se narodil někdy v 60. letech 14. století (spekuluje se o letech 1366 nebo 1368). V roce 1386 začal studovat na Karlově univerzitě, kde o dva roky později získal bakalářský titul a na konci desetiletí složil zkoušku na mistra svobodných umění. Poté nejspíše studoval na lékařské fakultě. Na artistické fakultě začal v roce 1392 přednášet matematiku; na počátku nového století byl zvolen za děkana a posléze arcikancléře. Od roku 1405 vykonával farářské poslání v kostele archanděla Michaela na Starém Městě Pražském. Učil na univerzitě v době, kdy se díky Jeronýmovi Pražskému začaly objevovat spisy Johna Wycliffa, které výrazně zde formovaly smýšlení intelektuálů. Křišťan se již záhy stal obhájce Wycliffových myšlenek, a když Jan Hus navrhoval některé novátorské postupy v církvi, byl Křišťan velký zastánce těchto novot. Jako farář u sv. Michala odmítl klatbu nad Husem v roce 1411 a dokonce později v roce 1415 za ním přijel do Kostnice spolu s Petrem z Mladoňovic a Janem Kardinálem z Rejnštejna jako vyslanec pražské univerzity z pověření Václava IV. Zde byl Křišťan na popud Michaela de Causis zatčen; na přímluvu Zikmunda byl propuštěn.
Po návratu lze sledovat jisté uklidnění a odvrácení se od radikálních reformistů, například se postavil proti radikálovi Konrádovi Waldhauserovi. To mu přineslo oblibu u šlechty, která sice byla kališnická, ale podstatu svého bytí v reformě neviděla. Na druhé straně vyhrocené nepřátelství radikálů ho málem stálo život, když jeho faru přepadli stoupenci Jana Želivského. Po smrti Želivského pobýval několik let v Hradci, kam byl z Prahy vypovězen. Do Prahy se vrátil s Zikmundem Korybutovičem a po jeho pádu roku 1427 se musel vrátit do vyhnanství, odkud se vrátil na přelomu desetiletí. Od této doby se dostává opět poněkud do popředí: v roce 1430 je účasten kněžského shromáždění v Praze, později je zvolen rektorem Pražské univerzity, v roce 1434 byl znovu přijat do katolické církve, 1437 zvolen administrátorem pražského arcibiskupství. Zemřel při morové epidemii 4. září 1439.
Celé známé dílo čítající 56 prací a jejich edice zaznamenal Pavel Spunar. Svým významem je přirovnáván k svým současníkům Janu Šindelovi či Albíkovi z Uničova. Nejvýše je většinou stavěno jeho astronomické dílo, tedy především kvůli dvěma spisům o astrolábu, které nemají v českém prostředí obdoby a získaly si světový ohlas. Poté lékařské, které objemem tvoří největší podíl a které (jeho Lékařské knížky) tvořilo základ pro oblíbený sborník lékařských rad nazývaný „Jádro“, velmi rozšířený byl i český herbář s latinskými názvy bylin. Latinsky se věnoval ve středověku oblíbenému pouštění žilou. A poté až matematické, v kterém se zabýval především poměrně novými arabskými číslicemi, jejich převodem a počítáním s nimi. Dnes méně vzpomínané je jeho botanická práce – zabýval se například roubováním stromů. Ovšem ve své době se také proslavil jako prorok. Věnoval se astrologii (která měla velmi blízko k tehdejšímu lékařství). Z jeho teologických (polemických) děl se zachovalo pouze několik dopisů.
