Invaze v zátoce Sviní 1961
Invaze v zátoce Sviní byla neúspěšná operace CIA, která cvičila jednotky kubánských exulantů, jež napadly jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká administrativa, která se pokusila svrhnout kubánskou vládu Fidela Castra.
Operace byla zahájena v dubnu 1961, necelé tři měsíce poté, co se John Fitzgerald Kennedy stal 35. americkým prezidentem. Kubánské ozbrojené síly, vycvičené a vybavené státy Východního bloku, porazily invazní bojovníky do tří dnů.
Hlavní invazní přistání proběhlo na pláži Playa Giron, která se nachází v ústí zálivu. Invaze je pojmenována po zátoce Sviní, i když to je jen jeden z možných překladů španělského Bahía de Cochinos. Na Kubě je konflikt známý rovněž pod názvy La Batalla de Girón nebo jen Playa Girón.
Dr. Fidel Alejandro Castro Ruz (* 13. srpna 1926) je bývalý kubánský diktátor, revolucionář, někdejší 1. tajemník Komunistické strany Kuby. Vládl od roku 1959, kdy byl pod jeho vedením svržen generál Fulgencio Batista, až do roku 2006, kdy těžce onemocněl a jeho funkce kromě vedení strany převzal jeho bratr Raúl Castro. V dubnu 2011 se vzdal i funkce 1. tajemníka strany.
Castrova vláda se zapsala do dějin země výstavbou socialismu, rozvojem zemědělství, cenzurou tisku, integrací do RVHP, porušováním lidských práv, zadržováním velkého počtu politických vězňů či nedostatkem řešení chudoby většiny obyvatelstva na přelomu 20. a 21. století.
Nástup do vysoké politiky - Fidel Castro byl před revolucí členem Ortodoxní strany (Partido Ortodoxo), po útoku na kasárna Moncada ráno 26. července 1953 vystupoval pod hlavičkou Hnutí 26. července podle data útoku.
Od roku 1959, kdy s pomocí skupiny svých přívrženců (Hnutí 26. července) svrhl předchozího autoritativního vůdce Fulgencia Batistu, zastával až do roku 1976 funkci premiéra Kuby; jeho vliv na celou zemi však byl mnohem větší než tehdejší hlavy státu – prezidenta Osvalda Dorticóse Torrada. Oficiálně Castro získal titul ekvivalentní prezidentovi (předseda státní rady) – a stal se tak hlavou státu – až v roce 1976.
Během své téměř padesátileté vlády se stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Původně sliboval demokratické reformy, ale brzy po převratu znárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány hlavně Američany, a nastolil na Kubě autoritativní režim; revoluci, jak jej označil, později prohásil za komunistickou a následně navázal blízké vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi, které se v této době označovaly jako socialistické.
Po sovětském vzoru zaváděl rychle školství, aby zvýšil gramotnost Kubánců, za jého vlády byla též zavedena i bezplatná lékařská péče. Castro si nejdříve získal u obyvatel Kuby velkou oblibu. Vysláním kubánských jednotek do Angoly a dalších rozvojových zemí, kde existovaly ultralevicové vojenské oddíly, demonstroval odhodlanost země bojovat za komunismus kdekoliv na světě. Populárním se stal též i v Hnutí nezúčastněných zemí, jehož se stal v roce 1979 předsedou. Avšak poté, co schválil sovětský útok na Afghánistán (člena Hnutí nezúčastněných zemí) jeho podpora silně poklesla a to nejen v zahraničí, ale též i doma.
Rozčaroval a postupem času zklamal lidi jak neúspěšnou vojenskou akcí, tak svým hrubým porušováním lidských práv, potlačováním a pronásledováním opozičních politiků, tvrdou cenzurou tisku a nakonec i také zákazem emigrace.
Statisíce Kubánců během jeho diktatury emigrovaly do zahraničí. Neznámé množství se jich utopilo při pokusu přeplout pomocí vratkých plavidel moře na americkou Floridu. Desetitisíce se jich však vrátily, protože je USA nechtělo.
Zdravotní potíže v roce 2006 - V létě 2006 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a prodělal komplikovanou operaci a řízení státu na čas převzal jeho bratr Raúl. Podle oficiálních prohlášení kubánských úřadů se jeho stav zlepšuje, zahraniční tisk ale spekuluje o tom, že umírá na rakovinu.
- 31. července 2006 kubánské úřady oznámily, že Castro dočasně předal pravomoci bratru Raúlovi, po dobu rekonvalescense z operace trávicího traktu.
- 7. října 2006 časopis TIME napsal, že Castro je léčen na rakovinu v posledním stadiu a jeho návrat k moci je přinejmenším spekulativní.
- 8. října 2006 Raúl Castro oznámil před tiskem, že jeho bratr neumírá, naopak, jeho stav se ze dne na den zlepšuje.
- 30. ledna 2007 odvysílala kubánská televize záběry z návštěvy Huga Chaveze u zotavujícího se Fidela Castra.
- 19. února 2008 Fidel Castro oznámil, že se již nebude ucházet o úřad nejvyššího představitele Kuby.
Konkrétní informace o Castrově nemoci byly svého času označeny jako státní tajemství kubánské vlády.
V roce 2010 opět začal ve větší míře vydávat veřejná prohlášení a dávat rozhovory. V nich mimo jiné kritizoval vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie, které označil za případ rasového holocaustu.
John Fitzgerald Kennedy (29. května 1917 – 22. listopadu 1963), neformálně označovaný jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. prezident USA (1961-1963).
Je považován za ikonu amerického liberalismu. Je jediný prezident v historii USA, který se hlásil ke katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen za prezidenta. Dosud je i nejmladším zvoleným prezidentem (nejmladším prezidentem je Theodore Roosevelt, který nastoupil do úřadu ve 42 letech po atentátu na svého předchůdce).
Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů, historikové jsou však opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném. Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhla Invaze v Zátoce sviní, Karibská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu. Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva.
Prezident USA - Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta ("Bobbyho") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády.
Po celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal byla snaha o oživení americké ekonomiky s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.
Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev Mám sen…), podařilo se mu díky slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.
Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“ Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat.
Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.
Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku.
Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl být nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).
Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.
