Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360–1424)
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360, Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl známý český válečník, který se stal tvůrcem vojenské defenzívní taktiky, opírající se o vozovou hradbu. Nejznámějším se stal na samém sklonku svého života, kdy se postavil na stranu husitů a stal se jejich vojevůdcem. Jako vrchní hejtman táboritů nebyl nikdy poražen. Jeho neporazitelnost byla založena nejen na válečnickém umu, ale také na tvrdě dodržované disciplíně (za porušování disciplíny byly tehdy předepsány kruté tresty - viz Žižkův vojenský řád) jím vedených vojsk. Protivníci ho nazývali „potvora ohyzdná“, „krvavý Herodes“, „psanec“ a „svatokrádce“, zatímco příznivci „hejtman nadmíru odvážný, udatný, smělý a vážný“.
Mládí (1360-1400) - Narodil se zřejmě okolo roku 1360 v jednom ze dvou zemanských poplužních dvorců v Trocnově na jihu Čech v chudé zemanské rodině Žižků z Trocnova. Na místě, kde přišel údajně na svět, stál již v době jeho narození dub, který byl na přelomu 17. a 18. století poražen, jeho místo pak vystřídala do roku 1867 kaplička sv. Jana Křtitele a tu pak tzv. Žižkův kámen, což je několik opracovaných balvanů, které zde nechali usadit bývalí majitelé zdejšího panství Schwarzenbergové. Jeho otec Řehoř byl patrně tzv. novým šlechticem, to znamená, že byl teprve nedávno povýšen do zemanského stavu, Janova matka se zřejmě jmenovala Johana. Kromě něj měl Řehoř ještě minimálně dvě další děti - syna Jaroslava a dceru Anežku. Znakem nového zemanského rodu byl podle pečetí na listinách z roku 1378 rak. Pokud je čáslavská kalva (lebka), připisovaná Žižkovi pravá, pak se dá dovodit, že přišel ve věku 10 - 12 let úderem sečné zbraně do tváře o levé oko. Zranění ho zdeformovalo a způsobilo jeho pokles o 3,5 mm oproti oku pravému a vyhnulo jeho orlí nos doleva. První tři písemné záznamy o něm spadají do roku 1378. Z listin jihočeských Rožmberků se dovídáme, že 3. dubna svědčil zemanu Mikuláši Plachtovi z Boršova při právním převodu věn. Dne 10. července se přiznal s dalšími dvěma zemany k dluhu dvěma budějovickým Židovkám (podle jiné varianty byl pouze ručitelem dlužníka) a o tři týdny později ručil celým svým majetkem zemanovi z Holkova. Z roku 1381 pochází další zápis. Po smrti jistého bezdětného Mikše z Trocnova (snad Janova strýce) hájil zřejmě neúspěšně své právo na jeho dvorec, který stál poblíž Žižkova dvorce. Roku 1384 prodal věnný lán pole, patřící ke statku v Čeřejově. Z této zprávy se také dovídáme o leho manželce Kateřině, která z tohoto statku pocházela. Na listinách je zaznamenáno jeho jméno ve tvaru Johannes dictus Zizka de Trucznow, nebo Jesko dictus Zizka de Trucznow, což v překladu znamená Jan řečený Žižka z Trocnova.Slovo trucen je ve staročeštině výraz pro darmojeda,nebo lenivce a právě Trucnův dvůr zřejmě odkoupil od původního majitele Řehoř,Janův otec
Od opovědníka ke královu čeledínu (1400-1419) - Ze záznamu rožmberských a jihlavských popravních knih je zřejmé, že během let 1406-1409, po vypovězení nepřátelství opovědním listem Rožmberkům, začal v lapkovské tlupě jistého Matěje vůdce škodit na zboží Rožmberků a královského města Českých Budějovic. Spolu s ním se loupeží a přepadů zúčastnil i jeho bratr a další zchudlí zemané, z nichž někteří se později stali husitskými hejtmany (např. Jan řečený Kolúch z Pňové Lhoty). Skupina Matěje vůdce spolupracovala i s některými moravskými šlechtici, kteří škodili Rožmberkům, mimo jiné i s Janem Sokolem z Lamberka. Na přelomu let 1408-1409 zřejmě ukončil svoji zášť k Rožmberkům a 25. dubna 1409 král Václav IV. vydalsouhlas ke smírnému řešení neshod mezi Žižkou a Českými Budějovicemi, což se zřejmě nepodařilo. Proto 27. červenec27. července vydal král na Točníku nový list, tentokrát amnestní, kterým byl Jan Žižka omilostněn a bylo mu prominuto vše, co spáchal zlého vůči králi i koruně. A tak zatímco někteří členové lapkovské tlupy skončili na popravišti včetně Matěje, který byl roku 1409 pověšen v Českých Budějovicích, získal Žižka kromě zkušeností z vedení partyzánské války zpět také svoji čest. V březnu následujícího roku se, dle zprávy polského kronikáře Jana Długosze, vypravil pod vedením Jana Sokola z Lamberka do Polska, na pomoc polskému králi Jagellovi proti Řádu německých rytířů. Třebaže se Długosz o Žižkovi zmiňoval pouze v souvislosti s hájením hradu Radzyně v září 1410 korouhví Jana Sokola, je téměř jisté, že se s touto korouhví předtím zúčastnil i bitvy u Grunwaldu. Tam podle mínění některých starších historiků (např. Beckovský) přišel o jedno oko. V každém případě byl již roku 1416 na levé oko slepý. O pravé přišel až roku 1421 během obléhání hradu Rabí, kdy ho do oka trefila tříska. V letech 1411-1412 sloužil jako „vrátník“ u královského dvora v Praze. V té době ještě kázal v Betlémské kapli Mistr Jan Hus a on se stal jeho horlivým posluchačem.
Léta 1419-1424 - Později se ztotožnil s programem čtyř pražských artikulů a rozhodl se dát do vojenských služeb husitů, aby jej pomohl prosadit (věroučné spory mu však jako vojákovi byly cizí). Dne 30. července 1419 se podílel na defenestraci na Novoměstské radnici. Zanedlouho nato opustil Prahu a odešel do Plzně, kde pomáhal vycvičit zdejší husity ve vojenském umění a opevnit město. Také zde dosáhl svého prvního známého vítězství u Nekměře. Vybudovat z Plzně hlavní centrum husitů se mu však nepodařilo. Plzeň byla oblehnuta královskými vojsky a vrátila se do katolického tábora. Proto odešel do nedávno založené husitské pevnosti Tábor, ale byl pronásledován katolickými vojsky, s nimiž se vítězně střetl 25. března 1420 u Sudoměře. V Táboře se stal hejtmanem (do roku 1423). Brzy se musel vrátit do Prahy, protože papež vyhlásil do Čech křížovou výpravu. Ta pod velením Zikmunda Lucemburského chtěla vojska tétéo výpravy oblehnout Prahu. Praha byla v červnu obležena, ale Žižka uštědřil Zikmundovi porážku na hoře Vítkov. Tím mu znemožnil Prahu obklíčit a křižácká armáda se sama rozpadla. V roce 1421 se začal titulovat a psát také jako „z Kalicha,“ ( včetně dosavadního "z Trocnova" ), podle jména nového hradu, který nechal stavět a který byl dokončen roku 1423. V tomto roce byl raněn při obléhání hradu Rábí. Toto zranění způsobilo že oslepl na své druhé oko. Papež tehdy vyhlásil druhou křížovou výpravu do Čech. Ta byla vedena dvěma proudy. První proud oblehl neúspěšně Žatec. Druhý, vedený Zikmundem Lucemburským, se opozdil, ale v listopadu vpadl do čech. Zikmund Lucemburský se vydal směrem na Kutnou Horu, kde 8. listopadu obklíčil Žižkovu husitskou armádu. V noci z 22. na 23. prosince se Žižka z obklíčení probil a 6. ledna se vrátil s čerstvými jednotkami. Zikmund byl opět poražen a donucen z Čech utéct. V roce 1423 odejel do východních Čech, kde vytvořil ze zbytků Orebského svazu nové vojenské uskupení, do jehož čela se postavil, nově vzniklá Svatohavelská koalice složená z umírněných husitů a katolíků se snažila ze hry vyšachovat Orebskou a Táborskou obec. Tím vyvolala Žižkovu tvrdou reakci. Dne 6. ledna zvítězil u Skalice a 7. června u Malešova. Nyní hrozil Praze dobytím, ale nakonec se s ní usmířil. Během vojenského tažení na Moravu zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi. Po jeho smrti se jeho příznivci z východních Čech nazvali sirotci. Je považován za autora (někdy pouze za spoluautora) tzv. Žižkova vojenského řádu (1423).
Čáslavská kalva - Osudy jeho ostatků jsou nejasné. Podle dochovaných zpráv byl nejdříve slavnostně pohřben v Hradci Králové v chrámu sv. Ducha. Za nejasných okolností bylo ovšem jeho tělo tajně odvezeno do Čáslavi a zde pohřbeno v děkanském kostele sv. Petra a Pavla (vedle toho ovšem paralelně vznikla pověst, že leží v kostelíku v Sendražicích). Později byl k jeho poctě pořízen tesaný náhrobek, a po nějaké době poblíže něj umístěny údajné relikvie- palcát a kamenný talíř, ze kterého jídával. Náhrobek byl zničen za doby rekatolizace roku 1623, přičemž v něm ale nebyly nalezeny žádné pozůstatky. Roku 1631 horlivý páter Gramsci v kostele nalezl údajné Žižkovy kosti, a dal je veřejně "spálit a popel rozptýlit do vzduchu, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana". Teprve při rekonstrukci kostela roku 1910 bylo nalezeno nejdříve několik kostí s kalvou (lebeční klenbou)a po té zazděný výklenek se zprávou na deskách staré knihy:Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur" (kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají.). Kalvu od té doby zkoumalo mnoho antropologů, nejznámější práce jsou od Jana Matiegky a Emanuela Vlčka. Lebka zřejmě patřila staršímu, asi šedesátiletému (Vlček) muži s mohutným orlím nosem, s těžkými vyhojenými poraněními obou očnic. Dodnes trvají pochybnosti o pravosti lebky. Samotné nálezové okolnosti jsou nejasné, ve snaze potvrdit pravost nálezu do druhého výklenku zřejmě podstrčil místní učitel V. V. Jeníček výše zmíněné desky se zprávou s Žižkovým jménem. Pro pravost svědčilo pouze zranění obou očnic. Navíc se antropologové nemohli shodnout na věku muže, jemuž patřila a uvést jej do souvislostí s s prameny o Žižkově věku. Původně historikové pokládali Žižku za mladšího, a hádali mu v době smrti zhruba čtyřicet let, a věk odhadnutý Matiegkou tomu odpovídal. Pak se ovšem na základě studia pramenů Žižka posunul až na šedesát let a lebka by mu tedy patřit nemohla. Vlček poté věkový odhad kalvy přehodnotil na 50±10 let. V osmdesátých letech 20. století byly z iniciativy spisovatele Miroslava Ivanova zkoumány kostní pozůstatky maďarským (a v té době ojedinělým) specialistou, který významně svými závěry přispěl k přesvědčení, že kosterní fragmenty nalezené v Čáslavi jsou s vysokou pravděpodobností opravdu pozůstatky Jana Žižky - viz kniha Miroslava Ivanova Kdy umírá vojevůdce.
- Bitvy - prosinec 1419 – bitva u Nekměře
Bitva u Nekmíře je prvním známým použitím obranné vozové hradby v historii husitských válek. Odehrála se koncem roku 1419 severozápadně od Plzně a šlo o první větší střetnutí, kde husitským vojskům velel Jan Žižka. Přestože historikové přesné datum této bitvy neznají (někdy je datována i do ledna 1420), Svaz turistů ČSTV před rokem 1989 na všech svých mapách uvádí jako datum bitvy 2. prosinec 1419.
Bitva u Sudoměře bylo první významnější vojenské střetnutí husitských válek, ke kterému došlo v pondělí 25. března 1420 v rovinaté a rybníky pokryté krajině u jihočeské vsi Sudoměř, 11 km východně od Strakonic.
Husité byli pronásledováni královským vojskem a tak se zastavili na hrázi mezi napuštěným a vypuštěným rybníkem. Vojsko se k nim chtělo dostat přes vypuštěný rybník, ale v rybníku bylo bahno a vojákům v těžké zbroji se začala propadat země pod nohama. Pak už jen lehcí Husité dorazili vojáky svými zbraněmi. Královské vojsko utrpělo drtivou porážku, bitva byla drtivým vítězstvím husitů. Na památku tohoto slavného vítězství zde byl v roce 1925 postaven 16 m vysoký pomník Jana Žižky od sochaře Emanuela J. Kodeta. Pomník je z pevného kamene a v roce 2006 byl opraven.
Bitva na Vítkově (14. července 1420) byla první velké střetnutí husitů a křižáckých vojsk. Bitva skončila vítězstvím husitů. K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému útoku na Špitálském poli. Žižka si byl však díky svým válečným zkušenostem vědom, že hlavní útok musí přijít na Vítkov, který hájilo 26 mužů a dvě ženy. Druhý den, tedy 14. července došlo k dalšímu podobnému klamnému manévru křižáků, ovšem za jejich zády v bezpečné vzdálenosti od městských hradeb stoupali skrytě koně s jezdci strání nahoru k vítkovským srubům. Na neširoký hřbet se vešlo jen několik málo bojovníků, ale i tak se lavina křižáků dostala před husitské sruby, kde byla zasypána šípy a kamením. Křižáci sesedali z koní a pokoušeli se dostat na zídku, ovšem mnoho jich skončilo pod cepy a sudlicemi husitů. Žižka za této situace vypravil do Prahy posla se žádostí o pomoc. Boj pokračoval, ale husitům začaly postupně ubývat síly. Dokonce i samotný Jan Žižka podklouzl a jen pomoc táborských cepníků ho zachránila od záhuby. V kritické situaci přispěchal z Prahy na pomoc oddíl 50 střelců a cepníků. Poté začali přicházet další a útočící křižáky napadli z boku, čímž způsobili v jejich řadách paniku. Křižáčtí hejtmani museli své lidi odvolat, ovšem spořádaný odchod se přeměnil v chaotický úprk. Křižáci prchající z Vítkova s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Zmatek byl dokonalý a dovršila ho střelba z děl od Poříčské brány. Někteří křižáci se ve zmatku vrhli do Vltavy i tam, kde nebyl brod a utonuli.
- leden 1422 – bitva u Habrů a dobytí Německého Brodu
- 7. června 1424 – bitva u Malešova, která byla jeho poslední
V Bitvě u Malešova 7. června 1424 husitský hejtman a geniální stratég Jan Žižka z Trocnova na hlavu porazil vojsko Svatohavelského sněmu. Odrazil tak pokus šlechty a Pražských měst omezit moc radikálních polních obcí. V dubnu 1423 porazil Žižka pána Čeňka z Vartenberka v bitvě u Hořic. Žižka poté protáhl Podkrkonoším a dosáhl několika dílčích úspěchů, následné tažení na Plzeňsko proti tamnímu mocnému katolickému landfrídu však bylo odraženo. Zato se mu podařilo vymanit z pražského vlivu města Louny a Žatec. Z té doby také pochází zpráva, že se chystá Žižkovo zavraždění a že najatý vrah už na svůj čin dostal zálohu ve výši 10 kop grošů. Všeobecně se soudí, že objednavatelem byl Jan Městecký z Opočna. Její líčení v některých knihách dalo podnět k ukvapenému závěru, že pověstné husitské vozy zde byly použity k přímému útoku, ale původní prameny mluví jen o tom, že se Žižkovým vojskům podařilo nepřítele zaskočit v hlubokém údolí a tak dosáhnout plného vítězství i bohaté kořisti. Spíš než vozy naplněné kamením a spouštěné dolů z kopce přispěla k vítězství střelba z houfnic, jejíž význam během nedlouhé doby mnohonásobně vzrostl. Dávnou událost dnes připomíná pamětní deska před bývalým mlýnem Dubina a pamětní kámen vedle silnice u rybníka Prosík (u modré turistické značky).
- 1423-bitva u Hořic
Zajímavosti -
- Za objevení Žižkova dvorce může krtek, který vyhrabal na podmáčené louce poblíž Trocnova uhlíky, střepy nádob a hrudky vypálené mazanice. Pro archeologa dr. Antonína Hejnu to byl jasný signál, že zde kdysi muselo stát stavení. Stalo se roku 1956.
- Žižkův dvorec obsahoval pouze dvě obytné místnosti.
- V době Václava IV. se Trocnov psal jako Trucnov. Dle Klaretova slovníku přitom německé „truc“ tehdy znamenalo „bujník“, „prchlec“, „vzteklec“, „pyšník“.
- Slovo Žižka je zřejmě přezdívka a dodnes jazykovědci nemají v jeho původu jasno. Variant je mnoho - „Zikmund“, „člověk s vyžehnutým okem“, „jednooký“, „černý“, „zrzavý“, „šilhavec“ apod. Jelikož Žižkou vedená vojska zničila, či pokud to bylo možné, do ciziny prodala většinu nejstarších písemných pramenů českého jazyka - zejména urbáře, žaltáře, horologia a další, je tento stav alespoň čátečně důsledkem činnosti vojevůdcovy.
- Žižka je také pravděpodobným autorem pravidel husitských bojovníků s názvem Žižkův vojenský řád.
- První pomník (socha) Jana Žižky byl postaven až roku 1873 na vrchu Gothard u Hořic, kde Žižka v dubnu 1423 zvítězil v bitvě u Hořic.
- Žižkova lípa ve Velkých Petrovicích:
Dle pověsti hrádek (tvrz) Vlčinec dobyl Jan Žižka z Trocnova, který si prý uvazoval svého koně k lípě, jež se nyní nachází na zahradě u stavení č. p. 14 ve Velkých Petrovicích. V roce 1981 byla lípa vyhlášena za památný strom.
