LUCky.luKA

Julius II. (5. prosince 1443 – 21. února 1513), rodným jménem Giuliano della Rovere byl papežem od roku 1503 až do své smrti v roce 1513. Nejvíce se proslavil svojí bojovnou politikou proti všem svým nepřátelům. Byl však také znám jako mecenáš umění a podporoval velké stavební projekty, například přestavby baziliky sv. Petra nebo výzdoby Sixtinské kaple. Dále v roce 1505 povolal Švýcarskou gardu na svoji ochranu.

Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Julius II. - 216.

Mladý Giuliano se narodil jako synovec papeže Sixta IV. do rodiny della Rovere. Jeho strýc ho učil u řádu františkánů, nicméně se zdá, že se jejich členem nestal a radši zůstal světským bratrem až do doby než byl přijat jako biskup v Carpentrasu v roce 1471. Jeho strýc ho také posílal na učení do konventu v La Pérouse.

Jeho strýc se stal 1471 papežem a zajistil svému synovci kardinálský klobouk. S podporou svého mocného strýce začal Giualiano získávat ohromnou moc a stal se Avignonským arcibiskupem. V roce 1480 byl vyslán do Francie jako papežský legát. Zde zůstal po čtyři roky a zde se pomalu stával nejvýznamnějším z kardinálů jeho vliv nedokázal umenšit za svého pontifikátu ani Inocenc VIII.

Přesto rivalita mezi ním a kardinálem Rodrigem Borgiou postupně narůstala a po smrti Inocence VIII. v roce 1492 byl Borgia zvolen papežem jako Alexandr VI. Della Rovere ve svém hněvu a žárlivosti obvinil Alexandra, že byl zvolen kvůli svatokupčení a tajné dohodě s Ascaniem Sforzou. Vzápětí ale musel della Rovere zvolit útěk před Alexandrovým hněvem do Ostie a o několik měsíců později se vzdálil do Paříže, kde byl přesvědčen francouzským králem Karlem VIII. k vedení dobyvačné výpravy do Neapolska. Spolu s mladým králem přijel do triumfálně Říma a snažil se o svolání koncilu k prošetření současného papeže s výsledkem sesazení. Z tohoto nebezpečí se Alexand dostal, protože nalezl nového přítele v Karlovu ministrovi Briçonnetovi, kterému přislíbil místo kardinála.

Alexandr VI. zemřel v roce 1503, dost dobře možná kvůli malárii, ačkoli je jeho smrt spojována spíše s otravou. Například i Alexandrův syn Cesare Borgia onemocněl také v tento čas. Della Rovere nepodporoval kandidaturu kardinála Piccolominiho, který byl 22. září 1503 zvolen a který zemřel o několik dní později. Della Rovere se konečně stal nástupcem sv. Petra díky své obratné politice ve které obratně podporoval oslabeného Cesara Borgiu. Konklávem byl zvolen papežem pod jménem Pius II. téměř jednohlasně (kdo ztratil pouhé tři hlasy, kdy jeden byl od Georgese d’Ambroise, jeho největšího rivala a favorita Francie, a další dva byli od kardinálů Carafy a Casaovy), vzhledem k notnému uplácení. Jeho volba zabrala jen několik málo hodin.

Giuliano si vybral svoje jméno po papeži, který vládl ve čtvrtém století, Juliovi I. a hned od počátku se vrhl do do vlády s obdivuhodnou energií a kuráží, které nebyla u jeh předchůdců obvyklá. Především se snažil o to, aby se zbavil různých vlivů, kteří oslabovaly jeho moc. První úspěchem se stalo, když se mu podařilo, s řadou lstivých úskoků, zabránit Borgium získat opět moc nad Papežským státem. Také se mu podařilo využít svého vlivu, aby smířil dva mocné římské rody, rodinu Orsini a Colonna, a také, díky výnosům v jejich prospěch, se stal dědicem majetků římské šlechty.

Poté co si zajistil moc v Římě začal se Julius zajímat o zahraniční politiku. Jeho první krok bylo zajistit vyhnání Benátské republiky z Faenzi, Rimini a dalších měst a pevností v Itálii, které začala republika okupovat po smrti papeže Alexandra. V roce 1504 zjistil, že s benátským dóžetem nebude domluva po dobrém, proto začal uvažovat o zapojení Francouzského království a Svaté říše římské do konfliktu. Zvolil raději dočasné omezení nezávislosti italských území, aby mohl vytvořit obrannou a útočnou unii proti Benátkám. Ukázalo se, že zprvu toto spojení nebylo o nic větší než formální a nedokázalo více než donutit Benátčany vyklidit méně významná území v Romagně. Oproti tomu vynikající akcí, konanou v roce 1506, se Juliovi podařilo osvobodit Perugii a Boloňu od jejich despotů (konkrétně Giampola Baglioniho a Giovanniho II. Bentivoglia), také tím získal tak velkou moc, aby dokázal svoji důležitost jak římskému císaři Maxmiliánovi, tak francouzskému králi Ludvíkovi.

Tohoto roku 22. ledna byla oficiálně ustanovena Švýcarská garda, aby zajistila stálou sílu pro ochranu papeže. Vzhledem k velkému počtu politických zápasů během vlády Julia, není ani nijak překvapující, že je zakladatel právě on.

V roce 1508 dosáhl Julius tak rozsáhlé podpory svých plánů, že byl schopen vytvořit ligu z Cambrai s francouzským králem Ludvíkem XII., Maxmiliánem I. a králem aragonský Ferdinandem II. Liga bojovala proti Benátské republice, tento konflikt je dnes znám jako válka Svaté ligy (nebo ligy z Cambrai). Krom dalších záležitostí chtěl papež především získat nadvládu nad Romagnou; císař Maxmilián chtěl města Friuli a Veneto; Ludvík Cremonu; a konečně Ferdinand Apulijský přístav. Tento konflikt je zařazován do série tzv. italských válek. Na jaře roku 1509 uvalil Julius na Benátsko interdikt. Během celého konfliktu došlo nejednou ke změně stran od jednotlivých účastníků. V roce 1510 změnili strany jak Benátsko, tak Francie a v roce 1513 se Benátsko přidalo k Francii.

Výsledky ligistické války začaly rychle odhalovat původní záměry papeže. Po jedné z bitev, bitvě u Agnadella (14. května 1509), bylo moc Benátčanů v Itálii prakticky zlomena. Avšak hned poté se začalo ukazovat, že císař ani francouzský král nebudou spokojeni s pouhým plněním přání papeže. Na počátku roku 1510 bylo podmanění Benátčanů dokonalé a nedlouho potom byla Francie stižena papežskou klatbou. Pokusy vyvolat rozepři mezi Francií a Anglií neuspěly. V září svolal Ludvík XII. koncil do Tours, na kterém se francouzští biskupové odmítli nadále podřizovat papežské moci. Naopak se rozhodli ve spojení s Maxmiliánem I. usilovat o sesazení Julia. Koncil se sešel za tímto účelem v listopadu následujícího roku do Pisy.

V tuto chvíli vešla válka Sv. ligy do další části, ve které si Julius uchoval za spojence aragonského Ferdinanda a nově se k němu přidali i Benátky. Netrvalo však dlouho a také se k němu připojil jak Maxmilián I., tak Jindřich VIII. Tudor. Julius také svolal generální koncil, dnes známý jako 5. lateránský koncil, do Říma v roce 1512. Konání koncilu se ale opozdilo a Julius se musel srovnávat se zprávou, že jeho nepřátele vstoupili do Itálie.

V roce 1512 se ale papežovi nakloněným silám vytlačit Francouze za Alpy, ale za cenu okupace Itálie spojenými silami. V roce 1513 zemřel Julius II. s vysokou horečkou. Ačkoli se mu podařilo upevnit moc ve státech okolo Říma, byl stále stejně daleko od splnění svého snu sjednoceného království Itálie, jako na počátku jeho vlády.

Švýcarská garda -

Heslem gardy je „ODVAHA A VĚRNOST“.

Švýcarská garda je označení pro švýcarské žoldnéře, kteří v minulosti sloužili v armádách mnoha evropských panovníků, fungovali jako osobní strážci či střežili panovnická sídla. V současné době existuje pouze papežská švýcarská garda, zastávající funkci vatikánské armády.

Mladí Švýcaři se od středověku často nechávali kvůli chudobě najímat do cizích služeb. Aby si v přelidněné zemi, kde byla nouze o práci, zajistili obživu na zimu, dávalo se na 15 000 mužů přes léto verbovat do válek. Velmi brzy si získali skvělou reputaci jako odvážní a věrní válečníci a prosadili se v mnoha armádách.

Nejslavnější je působení Švýcarů ve službách francouzského krále. Smlouvu s nimi uzavřel již v roce 1453 Karel VII. a obnovil ji roku 1474 Ludvík XI. Ten najal švýcarské vojáky jako instruktory pro svoji armádu a jejich sbory se brzy staly významnou oporou Francouzů. Prestiž švýcarské gardy stoupala zejména v 17. – 18. století. Nejslavnějším činem je obrana Tuilerijského paláce v Paříži během francouzské revoluce. V roce 1789 byla garda francouzskými revolucionáři rozpuštěna. Přesto 10. srpna 1792 bránilo palác 900 gardistů, věrných králi a na 600 jich bylo pobito. Dalších asi 160 členů gardy zemřelo později na následky zranění ve vězení nebo pod gilotinou. Kromě několika desítek přeživších zůstalo ze švýcarské gardy jen 300 mužů, kteří byli několik dní před masakrem v Tuilerijském paláci vysláni do Normandie na obranu zásobovacích vozů.

Poté co Napoleon obnovil monarchii, znovu zavedl v roce 1814 také jednotku švýcarské gardy. Pěší pluky bojovaly v Napoleonově armádě po celé Evropě. Avšak v roce 1817 byla garda definitivně rozpuštěna a nahrazena novou gardou, tvořenou rodilými Francouzi. V roce 1832 byli veteráni ze švýcarské gardy spolu s dalšími cizinci převeleni do francouzské cizinecké legie.

Další jednotky švýcarské gardy fungovaly zejména v 18. století na panovnických dvorech po celé Evropě - v Savojsku a Sardinském království, v Prusku, v Saském království, v Neapolském království, v Nizozemí, v Toskánském velkovévodství i v Rakousku, kde střežila sídlo Habsburků, Hofburg.

Papežská švýcarská garda (něm. Schweizergarde, it. Guardia Svizzera Pontificia, lat. Pontificia Cohors Helvetica nebo Cohors Pedestris Helvetiorum a Sacra Custodia Pontifici) oficiálně vznikla roku 1506 a jako jediná funguje dodnes. Již Sixtus IV. (1471 – 1484) se spojil s několika kantony švýcarské konfederace, požádal o švýcarské vojáky a nechal postavit kasárna na Via Pellegrino. Úmluvu obnovil i jeho nástupce Inocenc VIII. (1484 - 1492), který chtěl gardisty využít v boji proti milánskému vévodovi. Významný pro dějiny gardy je zejména papež Julius II. (1503 – 1513), který požádal o poskytnutí stálé dvousetčlenné posádky švýcarských gardistů. Prvních 150 mužů dorazilo do Říma 22. ledna 1506 po tříměsíčním pochodu a toto datum je pokládáno za oficiální datum vzniku papežské gardy.

Prvním a nejznámějším činem švýcarské gardy byla obrana Říma 6. května 1527 proti vojsku Karla V. Při tzv. „Plenění Říma“ pouhých 189 mužů bránilo papeže před španělskou armádou s mnoha tisíci vojáky. Umožnili Klementu VII. (1523 - 1534) uprchnout do bezpečí, přestože většina (147 mužů) byla pobita; přežili jen Ti, kteří papeže eskortovali do nedaleké pevnosti Andělský hrad. Jedním z podmínek dobyvatelů bylo kromě darů finančních i hmotných také rozpuštění zbytků Švýcarské gardy. Ta byla obnovena až v roce 1548 za Pavla III. (1534 - 1549).

V současnosti má garda 110 mužů, kteří se stále těší velké úctě pro svou disciplínu a věrnost jako ve středověku. Jde o nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a nejfotografovanější oficiální armádu na světě. Funguje zejména jako reprezentativní hradní stráž a ochranka papeže a je jedním ze symbolů Vatikánu.

Příslušníkem se může stát pouze svobodný Švýcar - katolík ve věku 19 – 30 let a vyšší než 174 cm. Musí dokončit základní výcvik ve švýcarské armádě a mít středoškolské nebo odborné vzdělání. Všichni nováčci vždy 6. května (výroční den „Plenění Říma“) na nádvoří sv. Damase přísahají na gardový prapor věrnost papeži. Při přísaze zdvihají pravou ruku se zvednutým palcem, ukazovákem a prostředníčkem jako symbol sv. Trojice, levou rukou pevně drží žerď praporu. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně 3 roky a upsali se na další 3 roky služby a mají nejméně hodnost desátníka.

Členové Švýcarské gardy chodí v nápadných barevných uniformách renesančního původu. Garda, která přišla v roce 1506 do Říma pravděpodobně žádné zvláštní uniformy neměla a byla oblečena jako většina vojáků té doby – v dubletech s širokými rukávy, v nohavicích po kolena a v punčochách, s rameny a hrudí chráněnými pancířem. Unifikované odění vojáků se vytvořilo až později. Snad mohli mít na hrudi švýcarský kříž nebo papežské zkřížené klíče. Ve zprávách o jejich příchodu do Říma zmínka o odění není.

První uniformy měly jen dvě barvy – modrou a žlutou, odvozené od rodových barev papeže Julia II. Až Lev X. (1513 – 1521) z rodu Medici přidal na uniformy medicejskou červenou. I když se lidé často mylně domnívají, že obleky Švýcarské gardy vymyslel sám Michelangelo, současná úprava pochází až z roku 1914. Navrhl ji velitel Jules Répond ve snaze navrátit časem měnícím se uniformám jejich původní vzhled. Inspiroval se Rafaelovými freskami, klobouky nahradil barety a plisovaný nákrčník bílým límcem. Také pancíř vymodeloval podle starých vyobrazení. V současné době se uniformy šijí v Třešti u Jihlavy.

Při běžné stráži nosí gardisté k uniformě černý baret a bílé rukavice. Při nepříznivém počasí stráže oblékají přes uniformy tmavě modrý plášť bez rukávů, svazovaný na bocích modrými stuhami. Při slavnostnějších příležitostech mění prostý bílý límec za plisovaný nákrčník a baret za morion se znakem Julia II. Ten je ozdobený pštrosím perem podle hodnosti a funkce – bílé pero je určené pro velitele a jeho zástupce, fialové pro důstojníky, červené pro poddůstojníky a řadové gardisty - halapartníky a černožluté (na černé přilbě) pro bubeníky. Pro obzvláště slavnostní příležitosti, jako je přísaha nových členů, oblékají gardisté navíc ještě hrudní pancíř. Méně známá je nenápadnější tmavě modrá „pracovní“ uniforma s širokým bílým límcem. K ní nosí gardisté také černý baret.

Jako zbraně gardisté tradičně používají halapartnu a dlouhý meč, důstojníci mají rapír nebo šavli. Kromě tradičních ceremoniálních zbraní má garda k dispozici i nejmodernější palné zbraně a prochází náročným výcvikem. Přestože je tak jejich funkce hlavně reprezentativní a ceremoniální, jsou plně funkčím vojenským útvarem.

Prapor Švýcarské gardy vychází ze švýcarské tradice 18. století a v současné podobě se užívá od roku 1913. Je čtvercový, o straně 2,2 m, rozdělený bílým křížem na čtvrtiny. V pravém spodním poli je umístěn znak Julia II., ve středu je znak velitele gardy a v levém vrchním poli znak papeže. Levé spodní a pravé vrchní pole vyplňuje vždy 5 pruhů v barvách švýcarské gardy (modrá, žlutá, červená). Prapor tak mění vzhled pokaždé s novým papežem či velitelem. Heslem gardy je „Odvaha a věrnost“.

• Velitelé gardy -

1. 1506 – 1517 Kaspar von Silenen
2. 1518 – 1524 Markus Röist
3. 1524 – 1527 Kaspar Röist
4. 1548 – 1559 Jost von Meggen
5. 1559 – 1564 Kaspar Leo von Silenen
6. 1566 – 1592 Jost Segesser von Brunegg
7. 1592 – 1629 Stephan Alexander Segesser von Brunegg
8. 1629 – 1640 Nikolaus Fleckenstein
9. 1640 – 1652 Jost Fleckenstein
10. 1652 – 1657 Johann Rudolf Pfyffer von Altishofen
11. 1658 – 1686 Ludwig Pfyffer von Altishofen
12. 1686 – 1696 Franz Pfyffer von Altishofen
13. 1696 – 1704 Johann Kaspar Mayr von Baldegg
14. 1712 – 1727 Johann Konrad Pfyffer von Altishofen
15. 1727 – 1754 Franz Ludwig Pfyffer von Altishofen
16. 1754 – 1782 Jost Ignaz Pfyffer von Altishofen
17. 1783 – 1798 Franz Alois Pfyffer von Altishofen
18. 1800 – 1834 Karl Leodegar Pfyffer von Altishofen
19. 1835 – 1847 Martin Pfyffer von Altishofen
20. 1847 – 1860 Franz Xaver Leopold Meyer von Schauensee
21. 1860 – 1878 Alfred von Sonnenberg
22. 1878 – 1901 Louis-Martin de Courten
23. 1901 – 1910 Leopold Meyer von Schauensee
24. 1910 – 1921 Jules Repond
25. 1921 – 1935 Alois Hirschbühl
26. 1935 – 1942 Georg von Sury d'Aspremont
27. 1942 – 1957 Heinrich Pfyffer von Altishofen
28. 1957 – 1972 Robert Nünlis
29. 1972 – 1982 Franz Pfyffer von Altishofen
30. 1982 – 1998 Roland Buchs
31. 1998 Alois Estermann
32. 1998 - 2002 Pius Segmüller
33. 2002 - 2008 Elmar Theodor Moder
34. 2008 - Daniel Rudolf Anrig

Autor LUCky.luKA 16.Únor 2009 v 06:07 | Permalink