Kapetovci - 12. až 13.století - 4. část
Robert I. z Dreux (1124 - 11. října 1188 Braine) byl hrabě z Dreux z královské dynastie Kapetovců, zakladatel dynastie Dreux a účastník druhé křížové výpravy.
Robert se narodil jako jeden z mnoha synů francouzského krále Ludvíka VI. a Adély, dcery savojského vévody Humberta II. Král zemřel již roku 1137, královna vdova byla nucena opustit dvůr a na trůn dosedl Robertův starší bratr Ludvík VII. Místo po boku mladého krále zaujal opat Suger. Téhož roku získal Robert od svého staršího bratra hrabství Dreux .
V červnu 1147 se Robert po bratrově boku vydal na výpravu do Svaté země a vrátil se zpět domů o několik týdnů dříve než samotný král. Pokusil se využít Ludvíkova neúspěchu ve Svaté zemi a svrhnout jej z trůnu, v čemž mu zamezil opat Suger a senešal Raul z Vermandois. Po smrti Geoffreye z Anjou Robert již společně s ostatními pány podporoval Ludvíka při vojenském tažení do Akvitánie. Roku 1184 hrabě v pokročilém věku rezignoval na vládu ve prospěch syna Roberta. Zemřel o čtyři roky později a byl pohřben v klášteře Braine.
Ludvík VII. Francouzský (1120 — 18. září 1180 Paříž) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn Ludvíka VI. a Adély z Maurienne, korunován v roce 1131 v Remeši.
Jako patnáctiletý se oženil s dědičkou Akvitánie Eleonorou a o rok později, po otcově smrti, se stal francouzským králem. V letech 1147–1149 se spolu se svou manželkou zúčastnil druhé křížové výpravy do Svaté země. Během výpravy došlo mezi oběma manžely k odcizení, které vyvrcholilo v roce 1152 jejich rozvodem.
Narodil se jako syn francouzského krále Ludvíka VI. a jeho manželky Adély z Maurienne. Po smrti svého otce nastoupil jako šestnáctiletý na francouzský trůn. Oženil se s Eleonorou, dcerou a jedinou dědičkou akvitánského vévody Viléma X. Zbožný král se do Eleonory zamiloval, ona o něm tvrdila, že je"spíš mnich než král".
Sňatkem velmi posílil své postavení hlavně ve vztahu k anglickým králům, svým největším protivníkům. Po nástupu na trůn se brzy vymanil z vlivu své matky. Počáteční léta vlády byla ve znamení sporů s představiteli mocných severofrancouzských rodů a také církve. Vše se změnilo, když se Ludvík rozhodl k účasti na křížové výpravě.
- Filip II. August (francouzsky Philippe Auguste; 21. srpna 1165 Paříž– 14. července 1223 Nantes) byl významným francouzským králem, který přispěl ke sjednocení Francie a odstranění vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek.
Vláda - král Ludvík toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne. Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou provdala za macešina bratra a ženich o osmnáct let starší než nevěsta se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále. Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván Božím darem. Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul a ztratil i schopnost vlády. Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a nemocný král zde se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu dokonce i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou. Filip se hned na počátku vlády projevil jako obratný diplomat a chopil šance v podobě napjatých vztahů v Anglii. Chytrou manipulací se mu podařilo střídavě ovlivňovat syny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, které tak dostal pod svůj vliv. Podařilo se mu starého krále s pomocí jeho synů porazit a tak ještě víc upevnil svou pozici.
Třetí křížová výprava a vztah k Anglii - Roku 1190 i přes jisté neshody stanovil čerstvě ovdovělý Filip svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, jako předsedající regentské radě po dobu své nepřítomnosti v zemi a společně s novým anglickým králem Richardem se zúčastnil třetí křížové výpravy. 4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili oba králové z Vézelay směrem na Lyon a poté přes Sicílii do Svaté země. Během výpravy se spory mezi impulzivním Richardem a klidným Filipem vyhrotily. Richard se zaplétal do mezinárodní politiky, čímž průběh tažení značně zpomaloval a to Filip nehodlal tolerovat. Během obléhání Akkonu vážně onemocněl a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Při návratu do vlasti si ještě vypíchl oko.
Richard Lví srdce se při svém návratu do Anglie dostal do německého zajetí. Filip situace využil a spojil se Janem Bezzemkem, který se snažil Anglii ovládnout a získat tak výhody v podobě diplomatických ústupků i územních zisků. Když se Jan stal po Richardově smrti anglickým králem, Filip zahájil ještě silnější tlak a postupně oslaboval moc Anglie nejen na kontinentu, ale podněcoval i vnitřní konflikty, které nadále oslabovaly Janovu moc. Roku 1204 získal Normandii a roku 1206 už mu patřila většina anglického území v severní Francii. Tuto svou snahu završil roku 1214v bitvě u Bouvines. Tím se Francie stala vůdčí zemí v Evropě a Filip II. August tak dokončil dílo, započaté jeho otcem.
Osobnost krále - Osobnost krále Filipa byla na svou dobu velmi netypická. Ačkoli se zúčastnil křížové výpravy, nikdy nebyl prototypem válečníka. Údajně se bál koní a nevynikal zvláštní silou. Jeho předností bylo ale logické myšlení a obratná diplomacie, díky které se šikovně pohyboval na šachovnici evropské politiky. Byl ale velmi rozhodný a pokud bylo třeba, dokázal se postavit i do čela vojska. Doboví kronikáři o něm mluvili jako o pohledném muži hezké postavy, veselé tváře, s pleší, brunátné pleti, který se rád napije a dobře nají. Své postavení v boji proti Anglii se snažil posílit i sňatkem s dánskou princeznou Ingeborg, dcerou Valdemara I. od kterého si sliboval námořní pomoc, ke které ale nikdy nedošlo. Tento sňatek uzavřený 15. srpna 1193 v Amiensu také způsobil obrovský skandál, když Filip svou ženu zapudil údajně ihned po svatební noci a usiloval o anulaci manželství.
Ingeborg se ale odmítala vzdát postavení francouzské královny, za což ji Filip na několik let držel v domácím vězení. I přesto, že papež odmítl sňatek zrušit, o tři roky později se Filip znovu oženil s Anežkou Meránskou a v tomto svazku vytrval i přes církevní klatbu, která na něj byla uvalena. Roku 1200 ale nakonec na papežův nátlak dovolil Ingeborg, aby se vrátila ke dvoru. Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201 zemřela. Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami. Poté na krátkou dobu nastoupil na francouzský trůn jeho syn Ludvík VIII. Francouzský. Na Filipovo silné postavení navázal až jeho vnuk, Ludvík IX. Svatý.
- Ludvík IX. Francouzský (25. duben 1214 Poissy - 25. srpen 1270 Kartágo) byl od roku 1226 francouzský král z dynastie Kapetovců. Narodil se jako třetí z početného potomstva krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse. Zúčastnil se dvou křížových výprav z nichž ani jedna nebyla příliš úspěšná, provedl mnoho reforem francouzského království a byl pro svůj příkladný život plný odříkání svatořečen.
Královna matka - Ludvík VIII. zemřel roku 1226 a následník trůnu Ludvík IX. byl tehdy ještě nezletilý. Během Ludvíkovy nezletilosti a také za jeho pobytu v Levantě vládla jako regentka královna vdova Blanka Kastilská. Za podpory papežského legáta Romana Frangipana se Blance podařilo udržet stabilitu státu a dokonce odrazit útoky anglického krále Jindřicha III. Královna matka po celý svůj život ovlivňovala politiku i osud svého syna krále. Právě matka vyhledala Ludvíkovi vhodnou nevěstu - roku 1234 se po získání papežského dispenzu oženil s dcerou provensálského hraběte Ramona Berenguera V. a Beatrix Savojské Markétou.
Sedmá křížová výprava - po úzdravě z vážné nemoci roku 1244 král ohlásil svůj záměr uspořádat křížovou výpravu do Palestiny. O čtyři roky později král s manželkou i s bratry Karlem a Robertem z Aigues-Mortes vyplul. Místem pro přezimování výpravy se stal Kypr a cílem útoku Egypt. Na červnu 1249 podnikl vylodění a rozprášil egyptskou obranu, která jej očekávala na pobřeží, a bez boje obsadil přístav Damietta. Král majíc na paměti neúspěch páté křížové výpravy, v jejíž stopách šel, se rozhodl zůstat přes léto v dobytém městě. Vojsko tak nebylo při pochodu na jih překvapeno nilskými záplavami. V téže době bylo v Damiettě založeno latinské arcibiskupství.
V listopadu 1249 po příjezdu Alfonse se Ludvík dal na pochod do egyptského vnitrozemí. U města al-Mansúra svedl vítěznou bitvu s egyptskými mamlúky, ale utrpěl těžké ztráty a město samotné nedobyl. V křižáckém táboře se šířila epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl. Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato. Damiettu zatím před muslimským protiútokem hájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík byl nakonec výměnou za město a výkupné propuštěn a odjel do Palestiny, kde strávil čtyři roky budováním opevnění. Za tu dobu se mu obratnou diplomacií podařilo vyjednat propuštění zajatých francouzských i palestinských křižáků, uzavřel spojenectví se sektou Asasínů a snažil se upevnit spojenectví s Mongoly. 24. dubna 1254 vyplul z Akkonu zpět do vlasti, která byla destabilizována úmrtím královny matky.
Vláda - Po návratu do Francie Ludvík v roce 1258 uzavřel mír se svým švagrem anglickým králem Jindřichem III. Bez boje mu předal bývalé državy Plantagenetů Limousin, Périgord a Saintonge. Na oplátku se Jindřich III. zřekl nároků na Normandii, Anjou a Poitou a své državy Akvitánii a Gaskoňsko přijal v léno.Téhož roku se Ludvíkovi podařilo vyjednat smlouvou z Corbeil vyrovnání s Aragónem, vzdal se tak svých nároků na barcelonské hrabství a aragonský král se vzdal naroků na území okolo Carcassonne, Millau a Toulouse. Roku 1263 zavedl novou měnu - tzv. tourský groš se svým rodovým erbem lilií, podpořil rozvoj vzdělanosti, zakazoval soukromé války a Boží soudy, snažil se o reformu soudnictví. Království zažilo celých patnáct let míru.
Další křížová výprava - v roce 1267 se Ludvík odhodlal pln nadšení k další křížové výpravě. Nebyl již žádný mladíček, ale muž středního věku s podlomeným zdravím. U svých nejbližších spojenců však nalezl jen málo pochopení, až na svého bratra, sicilského krále Karla z Anjou. Ten také Ludvíka přesvědčil o namíření výpravy proti Tunisu, kde měl své vlastní zájmy. Ludvík přijal a 1. července 1270 vyplul z přístavu Aigues-Mortes směrem na Kartágo. Cesta trvala necelé tři týdny a výprava poté čekala na křižácké posily Jakuba I., Theobalda II. a Eduarda Anglického. Horké parné léto si na vojsku vybralo svou daň a řadami vojáků se začala šířit nakažlivá infekce. První z královské rodiny zemřel princ Jan Tristan, narozený před lety v Damiettě. Samotný král Ludvík zemřel v Kartágu po třítýdenní agonii. I na smrtelné posteli myslel na Boží hrob, poslední slova budoucího svatého krále prý byla: Jeruzalém, Jeruzalém.
Novým francouzským králem se stal princ Filip a vůdcem výpravy (kvůli chlapcově mládí) Karel z Anjou. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli raději pro cestu po souši. Do vlasti se jich přesto vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II., jeho manželka Isabela (Ludvíkova dcera) zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III. Průvod s rakví plnou kostí mrtvého krále dorazil do Paříže až v květnu 1271. Ludvík byl posledním francouzským panovníkem, který se postavil do čela křížové výpravy.
Svatý Ludvík - rok po Ludvíkově smrti započala snaha o královu kanonizaci, která byla úspěšně završena roku 1298, kdy byl Ludvík IX. papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého. Ludvíkova sestra Alžběta Francouzská se dočkala svatořečení roku 1521.
- Markéta Provensálská (1221 Brignoles - 20.prosince 1295 Paříž) byla dcera provensálského hraběte Ramona Berenguera V. a Beatrix Savojské a jako manželka krále Ludvíka IX. francouzská královna.
Markéta byla nejstarší ze čtyř dcer provensálského hraběte a mladý francouzský král Ludvík IX. díky své matce o sňatek s dcerou hraběte velmi stál. Oba mladí lidé byli příbuzní čtvrtého stupně a museli nejdříve získat papežský dispenz. Slavná svatba i Markétina korunovace proběhla v Sens koncem května 1234. Celý doprovod - savojští strýčci, chůva, dvorní dámy, byli ihned po sňatku posláni zpět domů. Silný vliv na panovníka si i po svatbě udržela královna matka. Na Markétu žárlila a situaci komplikovalo i společné bydlení a cestování. Teprve v roce 1247 získala Markéta nárok na vlastní důchod a domácnost.
Markéta Provensálská se po smrti manžela zpočátku snažila ovlivnit synovu vládu, ale Filip se nechal daného slibu zprostit od samotného papeže. Poté se uchýlila do kláštera na pařížském předměstí Saint-Marcel a věnovala se správě svého vdovského panství v Provence. Dostala se do konfliktu se svým švagrem Karlem z Anjou, který byl manželem její nejmladší sestry Beatrix, jediné dědičky provensálského hrabství. Konflikt se urovnal až roku 1287, kdy byla Markétě přiznána renta 2000 tourských a jednorázové odstupné. Po smrti syna Filipa (1285) se královna vdova zcela stáhla z královského dvora do kláštera Cordelières. V klášteře klarisek strávila poslední léta svého života. Společnost jí dělala dcera Blanka, vdova po kastilském princi Ferdinandovi. Markéta zemřela v požehnaném věku 74 let a byla pohřbena po manželově boku v Saint-Denis. Místo náhrobku se dochovala pouze jeho kresba z počátku 18. století. Po celý život udržovala styky se sestrou Eleonorou, která byla provdána do Anglie za Jindřicha III. Sestrám se podařilo zmírnit nepřátelství mezi oběma dvory a jejich manželé se dokonce stali spojenci. Uměla číst a psát, podporovala umění a kulturu, tak jak byla zvyklá z dob svého mládí v Provence, zemi trubadúrské.
- Robert z Artois, zvaný Dobrý (1216 – 8. února 1250) byl bratrem francouzského krále Ludvíka IX. a hrabětem z Artois. Byl pátým (a zároveň druhým přeživším) synem krále Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské.
14. června 1237 se oženil s Matildou Brabantskou, dcerou hraběte Jindřicha Brabantského a Marie Štaufské. Roku 1248 se připojil ke křížové výpravě svého bratra, krále Ludvíka. Po dobytí Damietty se účastnil tažení na Káhiru. V bitvě u pevnosti al-Mansúra velel Robert křižáckému předvoji, složenému především z příslušníků řádu templářů a Angličanů. Když předvoj překvapil a rozprášil mamlúcký tábor před pevností, Robert chtěl ustupující mamlúky pronásledovat a ztečí dobýt al-Mansúru. Mnozí hraběte nabádali k opatrnosti a zrazovali ho od frontálního útoku, a zejména hrabě ze Salisbury. Robert z Artois jej označil za zbabělce a „anglického ocáska“.
Následně celý předvoj se vrhl na město. Ve městě se však vojáci rozptýlili, bloudili v ulicích a byli snadno zpacifikováni. Robert z Artois se se zbytkem svých věrných opevnil v jednom z městských domů. Egypťané však obklíčený dům nakonec po zuřivém boji dobyli. Celý předvoj sedmé křížové výpravy byl vyhlazen. Z města nakonec vyvázlo jen několik málo rytířů, mezi nimi i kronikář výpravy Jean de Joinville, kterého i s několika druhy, z obklíčení vysvobodil druhý králův bratr Karel z Anjou. Sám Robert z Artois padl, jakož i hrabě ze Salisbury. Robertova smrt povzbudila egyptské obránce k novému odporu proti křižákům, neboť hrabě byl, jakožto králův bratr, oděn v královských barvách s francouzskými liliemi, Egypťané byli proto v prvních chvílích přesvědčeni, že zabili samotného krále.
Alfons z Poitiers (11. listopadu 1220 Poissy - 21. srpna 1271 Corneto u Sieny) byl hrabě z Poitiers a Toulouse, provensálský markýz a syn francouzského krále Ludvíka VIII. a účastník dvou křižáckých výprav.
Alfons se narodil jako jeden z mnoha synů francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. Král zemřel na tažení proti albigenským již roku 1226 a regentsví za nezletilého následníka Ludvíka IX. se ujala královna vdova. Podařilo se jí potlačit rebelie mocných vazalů, v jejichž zájmu nebyla silaná monarchie. Na mírovou smlouvu z Vendome uzavřenou s Petrem Mauclerkem a Hugem z Lusignanu navázala Pařížskou smlouvou z 12. dubna 1229 v níž toulouský hrabě Raimund VII. potvrdil rozdělení svých majetků, vzdal se dvou hejtmanství a své dceři Janě zaslíbené Alfonsovi připsal značné věno. Ke svatbě, která proběhla snad roku 1234 či 1241, bylo zapotřebí získat papežskou dispenz a zrušit předchozí Janino zasnoubení s Hugem z Lusignanu. Na základě otcovy závěti získal Alfons roku 1241 Poitou. Roku 1248 se připojil ke křížové výpravě svého bratra, krále Ludvíka.
Po dobu královy nepřítomnosti se stala regentkou opět královna vdova, která měla chránit práva malého korunního prince Ludvíka. Vrátil se na základě zprávy o smrti královny matky, která po dobu nepřítomnosti Ludvíka IX. spravovala zemi. Alfons s mladším bratrem Karlem byli vysláni zpět domů, aby stabilizovali otřesenou politickou situaci v království. Společně se svým bratrem králem zastával nesmlouvavý postoj vůči prostitutkám, vzdal se práva na jejich ochranu a prohlásil je za hlupačky. Propagoval právní reformy vytvořené královským aparátem, které rozlišovaly mezi civilním a trestním právem a zaručovaly skutečnost, že nikdo nesmí být zbaven svého práva bez soudního řízení a prokázání viny. Bezdětní manželé se společně s dalšími příbuznými roku 1270 vydali na křížovou výpravu do Tunisu, což se jim stalo osudným. Zemřeli krátce po sobě v důsledku choroby v srpnu 1271 při návratu z kruciáty. Toulouské i poitierské hrabství tak připadlo francouzské koruně. Alfons je společně s matkou a bratrem zpodobněn v kapli zámku Saint-Germain-en-Laye.
Karel I. z Anjou (1226 - 7. ledna 1285 Foggia) byl sicilský, jeruzalémský a neapolský král z rodu Kapetovců, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX.. Zúčastnil se dvou křižáckých výprav a stal se zakladatelem starší linie kapetovsko-anjouovské dynastie.
Karel byl jedenáctým a posledním potomkem z manželství francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a Eleonory Anglické. Otce si příliš neužil, protože král Ludvík zemřel na úplavici již v listopadu 1226 při návratu z jižní Francie, kde byl na papežovo naléhání potírat příznivce a přívržence katarského hnutí a prosazoval tam i přísné severofrancouzské lenní právo. Ve dvaceti letech Karel od bratra Ludvíka získal hrabství Maine a Anjou. Ještě téhož roku se díky politické aktivitě papeže oženil v lednu v Aix-en-Provence s Beatrix, nejmladší dcerou a dědičkou právě zesnulého provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Získal celé území provensálského hrabství, ale zdaleka ne všechna důležitá města se smířila s vládcem jiné než aragonské krve. Středomořská města byla zvyklá na jiné pojetí vlády. Bylo zde rozšířeno
