Karlovci - 6. až 10.století - 3.část
Karlovská dynastie (Karlovci) byla šlechtickou a později panovnickou dynastií, která vládla ve Franské říši v letech 751 — 987 a stala se obnovitelkou říšské ideje v západní Evropě. Svůj název odvozuje od svého nejvýznamnějšího člena, císaře Karla Velikého. S Karlovci se setkáváme již od dob Pipina Staršího (zemřel roku 639) až do dob posledních Karlovců vévody dolnotrinského Oty (zemřel roku 1012) a nelegitimního syna krále Lothara arcibiskupa remešského Arnulfa (zemřel roku 1021).
Panování posledních Karlovců - Po abdikaci Karla III. Tlustého (syna Ludvíka Němce) roku 887 a oslabení rodu se na dílčí královské trůny dostávají příslušníci franské aristokracie, obvykle s Karlovci spříznění Bosovci, Robertovci, Welfové. Posledním císařem z dynastie Karlovců byl Arnulf Korutanský. V roce 911 vymřeli Karlovci v říši východofranské (Ludvíkem IV. Dítětem). V říši západofranské se Karlovci v domácích bojích a rozvoji feudálních řádů nebyli schopni prosadit tak obratně jako Robertovci – Kapetovci. Po Karlu III. se vlády dočasně zmocnili Robertovci a po nich Bosovci. Protože moc Kapetovců nebyla ještě dost autoritativní, obnovili sami Kapetovci (Hugo Veliký) vládu Karlovců povoláním Ludvíka IV. Zámořského z Anglie. Ten upevnil svou moc sňatkem s Gerberou, dcerou Oty I. Velikého. Jejich starší syn Lothar se stal králem a mladší Karel vévodou dolnotrinským. Po smrti krále Lothara záhy zemřel bez potomků jeho syn Ludvík V. (roku 987). Na trůn byl povznesen Hugo Kapet, který odrazil nároky posledních Karlovců. Ti vymřeli po meči synem vévody Karla vévodou dolnotrinským Otou (roku 1012) a nelegitimním synem krále Lothara arcibiskupem remešským Arnulfem (roku 1021).
Pipin I. (starší) Narodil se někdy kolem roku 580, zemřel asi v roce 640. Byl austrasijským majordomem.
Významným způsobem se zasadil o vládu Chlothara II. S biskupem Arnulfem z Met se totiž postavil proti franské královně Brunhildě. Chlothar II. později nechal tuto královnu zajmout a v roce 613 usmrtit. Po smrti Chlothara II. (629) vládl jeho syn Dagobert I.. V té době byl však Pipin I. v nemilosti. Po Dagobertově smrti se Pipin I. vrátil a byl jako majordom v Austrasii.
Nejvíc se uplatnil v bitvě u Tertry asi v roce 687. V této bitvě porazil Berthara, který působil jako majordom území neustrijsko-burgunského. Postupem času tak ovládal celou Franskou říši, sjednocoval postupně Franky a byl úspěšný také tím, že si začal podrobovat část Fríska. Několikrát se také střetl s Alamany, pronikal do severní Itálie. Byl vnukem majordoma Austrasie Pipina I.
- Karel Martel (23. srpna 686 – 22. října 741) byl francký majordomus. Ač byli oficiálními držiteli královského titulu příslušníci rodu Merovejců, bylo jejich postavení spíš formálního charakteru a skutečným vládcem franské říše byl právě Martel.
- Pipin lll. Krátký, též Pipin mladší (714 – 24. září 768) byl v letech 751-768 prvním franským králem z rodu Karlovců. Byl synem merovejského majordoma Karla Martela a otcem císaře Karla Velikého.
Ermentruda Orléanská (27. září 823 – 6. října 869) byla první manželka Karla II. Holého, římského císaře a prvního krále Západofranské říše. Ermentruda byla dcerou orléanského hraběte Oda a jeho ženy Engeltrudy.
Svatba Ermentrudy a Karla II. se konala v roce 842. Měli celkem 9 dětí - Judita Flanderská (844 – 870), královna Wessexu, - Ludvík II. Koktavý (846 – 879), západofranský král, - Karel Dítě (847 – 866), akvitánský král, - Lothar (848 – 865), mnich, - Karloman (849 – 876), mnich, - Rotruda (852 – 912), abatyše, - Ermentruda (854 – 877), abatyše, - Hildegarda (narozena 856, zemřela mladá), - Gisela (857 – 874).
Ermentruda ráda vyšívala a zajímala se o náboženství. Od svého manžela odešla v roce 866, po popravě svého bratra Viléma, do ženského kláštera, kde strávila zbytek svého života. Ermentruda je pohřbena v pařížské bazilice Saint-Denis.
Berengar I., též Berengar I. Friaulský (kolem 850-924), po matce Gisele vnuk císaře Ludvíka I. Zbožného, byl italským králem (888-924) a furlanským markrabětem (894-924).
Italským králem se stal po abdikaci Karlovce Karla III. Tlustého. Musel však bojovat s mnoha dalšími pretendenty trůnu, Widem ze Spoleta a jeho synem Lambertem, východofranským králem Arnulfem Korutanským a nakonec Ludvíkem Provensálským, kterého zajal a oslepil. Zaměstnán těmito konflikty, nezvládl bránit Itálii před nájezdy Maďarů a Arabů.
- Adéla z Frioul (francouzsky Adélaïde de Frioul), též Adéla Pařížská (mezi 850 a 853 – 10. listopadu 901, Laon) byla druhá manželka západofranského krále Ludvíka II. Koktavého.
Život - Adéla byla dcerou Adalharda Pařížského, friulského markýze. Jejím dědou byl Beggo, hrabě pařížský. Adélina babička, Beggova manželka Alpais, byla nelegitimní dcerou Ludvíka I. Pobožného a jeho neznámé milenky. Adélu vybral Karel II. Holý jako nevěstu pro svého syna Ludvíka. Ten se ale, navzdory vůli otce, tajně oženil s Ansgardou Burgundskou. Ačkoliv již měli několik dětí, Karel II. dosáhl u papeže Jana VIII. anulování manželství a Ludvík si v únoru 875 musel vzít Adélu. Nicméně nové manželství vyvolávalo otázku blízkého pokrevního příbuzenství obou partnerů. Když 7. září 878 papež korunoval Ludvíka II. západofranským králem, Adélu korunovat odmítl.
Když Ludvík II. zemřel na jaře 879, neměl s Adélou žádného mužského dědice. Vdova ale byla těhotná a na podzim téhož roku porodila syna Karla. Jeho narození vedlo ke sporu Adély s Ansgardou, první Ludvíkovou manželkou, která s ním měla dva syny. Ti ji se svou matkou obvinili s cizoložství. Oba se nakonec stali králi, oba však zemřeli po několika letech bez dědiců. Adélin syn Karel se ale také stal králem (898), při korunovaci mu pomáhala i matka. Adéla zemřela roku 901 v Laonu.
-
Ludvík IV. Dítě (893 v Altoettingu v Bavorsku – 20. nebo 24. září 911) byl poslední karlovský král východofranské říše. Byl jediným legitimním synem krále Arnulfa Korutanského a jeho ženy Ody (ta pocházela z rodu Konradovců). Během jeho vlády byla země častým terčem útoků Maďarů.
Východofranský král - Ludvíkův otec Arnulf zemřel na sklonku roku 899 a Ludvík jako jeho jediný syn a dědic východofranské části karlovské říše byl korunován ve Forchheimu 4. února 900 ve svých šesti letech. Odtud přízvisko Dítě. Ludvík byl velmi slabé tělesné konstituce, často nemocný. Praktický výkon panovnických pravomocí převzali jeho rádcové, zemská šlechta a duchovenstvo. Mezi nejvlivnější muže země tedy patřil mohučský arcibiskup Hatto I a kostnický biskup Solomon III. Tito dva duchovní také byli příčinou, proč královský soud rozhodl ve sporu Konradinovců proti Babenberkům ve věci franského vévodství ve prospěch Konradinovců.
Ludvík se také pokusil bránit říši proti maďarské hrozbě, ale s malým úspěchem. Jeho armáda byla v bitvě na Lechu v roce 910 poražena (později je tamtéž Ota I. porazil) a sám král na následky válečných útrap zemřel 20. nebo 24 září 911 ve věku osmnácti let. Byl pohřben v klášteře svatého Jimrama v Řezně vedle svého otce. S ním také vymřela východní větev karlovské dynastie. V následujících volbách zvolili východofranští velmoži franského vévodu Konráda východofranským králem.
Pipinova donace - (známa také jako Promissio Carisiaca, Donatio Carisiaca, smlouva z Quierzy nebo donace z Quierzy) označuje darování samostatného území franským králem Pipinem III. Krátkým papeži Štěpánu II. V roce 751 hrozilo dobytí Říma langobardským králem Aistulfem. Jako obvykle nemohla být očekávána pomoc z Byzance, a tak se Štěpán II. obrátil na franckého panovníka Pipina III. Krátkého. Výměnou za pomazání na krále Pipin dvakrát, v letech 754 a 756, vytáhl proti Langobardům a dobytá území – Řím, Ravennu a Pentapolis (Rimini, Pesaro, Ancona, Fano a Senigallia) – odevzdal roku 755 papeži. Tím oficiálně vznikl samostatný papežský stát, předchůdce dnešního Vatikánu.
.svg){kind=small}
Narodil se z manželství krále Lothara I. s Irmingardou Tours a měl mnoho sourozenců. Po otcově smrti v roce 855 získal vcelku nesourodé území. Krom několika výprav proti normanským pirátům se jeho snaha zaměřovala spíše na úsilí rozvést se se svojí ženou Theutbergou a eventuálně si vzít svojí milenku Waldradu. To zároveň ovlivňovalo jeho vztahy s jeho strýci, Ludvíkem II. Němcem a Karlem Holým, kteří měli o území Lotharingie zájem. Lothar totiž měl jediného nelegitimního syna Huga a pouze sňatek s Waldradou mohl z Huga udělat právoplatného dědice trůnu. Když však konečně jeho původní žena Teutberga roku 869 svolila s rozvodem, Lothar II. záhy umírá na chřipku a jeho syn je Karlem Holým i Ludvíkem Němcem prohlášen za nelegitimního dědice a celá Lotharingie je smlouvou z Meersenu roku 870 rozdělena mezi Východofranskou a Západofranskou říši. Hugo pak byl následně odškodněn rozsáhlými statky v Alsasku.
- Karel III. Tlustý (13. června 839 – 13. ledna 888, Neudingen) byl východofranský král a římský císař z Karlovské dynastie. Králem východofranským byl od r. 876, italským od 879, západofranským od 885, císařem římským v letech 881-887.
Byl nejmladším synem Ludvíka II. Němce. Při dělení říše získal Alemansko, postupně sjednotil většinu území císařství. Neúspěšné boje s Araby a Normany jej v roce 887 donutily k abdikaci.
- Karloman Východofranský (okolo roku 830 - 22. září 880, Altötting) byl od roku 876 až do své smrti vévodou bavorským a králem východofranským a v letech 877 až 879 také králem italským.
Náležel ke Karlovské dynastii. Narodil se z manželství východofranského krále Ludvíka II. Němce s Hemmou z rodu Welfů. Měl čtyři sestry a dva mladší bratry, s nimiž po otcově smrti vládl Východofranské říši. Po smrti strýce císaře Karla II. Holého v roce 877 se stal také králem italským.
- Ludvík III. Mladý (835 – 20. leden 882) byl východofranský král, druhý syn Ludvíka II. Němce.
Od roku 848 se účastnil otcových tažení proti Slovanům. Při dělení říše po smrti svého otce (876) získal Franky, Durynsko a Sasko (saský král), v letech 880 zdědil území po svém starším batru Karlomanovi (bavorský král) s výjimkou území Arnulfa Korutanského. Po jeho smrti vládl na celém východofranském území Karel III. Tlustý.
Verdunská smlouva z roku 843 rozdělila Franskou říši na tři království ovládaná syny Ludvíka I. Pobožného.
Každý z bratrů se na základě této smlouvy usadil v jednom království:
- Ludvík II. Němec (usadil se v Bavorsku): Východofranská říše – vše na východ od Rýna a na severovýchod od Itálie), hodně z jeho území se stalo dnešním Německem
- Karel II. Holý (usadil se v západní Francii): Západofranská říše – západní část říše, z jeho království vznikla nynější Francie
- Lothar I. (usadil se v Itálii): Středofranská říše – oblast mezi řekami Rýnem a Rhônou a Itálie
Lothar kromě centrální části území říše získal také císařský titul jako poctu. Po jeho smrti si jeho synové jeho území rozdělili opět na tři části, z nichž jednou byla Lotharingie, ze které se později vyvinulo vévodství lotrinské a dnešní Lotrinsko.
Franská říše (popř. francká říše) byla státním útvarem rozkládajícím se na území dnešního Švýcarska, Francie, Nizozemska, Belgie a Německa. Na jejím počátku stáli Childerich I. a Chlodvík I., králové germánských Franků, jejichž moc stoupla zároveň s úpadkem moci římské říše. Chlodvík I. během své vlády (481–511) ovládl ostatní franské kmeny a rozšířil svou říši i o severní Galii. Jeho čtyři synové franskou říši, dočasně mezi ně rozdělenou, ovládli téměř celou Galii. Chlothar I. (511–561) říši sice opět sjednotil, po jeho smrti si ji však opět rozdělili čtyři synové, kteří zahájili bratrovražedné boje, jež královskou moc oslabovaly. S úpadkem moci franských králů rostla moc šlechty a majordomů, kteří na sebe strhávali stále více kompetencí. V poslední čtvrtině 7. století byl nejsilnějším majordomem Pipin II., jenž porazil roku 687 vojsko neustrijského krále a jeho majordoma. Pipin II. Merovejcům sice královský titul ponechal, faktickou mocí však disponoval on a jeho následníci.
Jeho syn Karel Martel vítězstvím nad muslimy v bitvě u Tours roku 732 prokázal svou sílu, jež se hodila papeži proti Langobardům. Sbližování s římskou kurií pokračovalo také za jeho syna Pipina III., kterého nakonec papež korunoval franským králem. Roku 800 využil papež dynastické krize v byzantské říši a korunoval Pipinova syna Karla Velikého císařem. Karel Veliký se tak měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karlova vláda přinesla také správní reorganizaci říše, růst vzdělanosti a kulturní rozkvět (tzv. karolinská renesance). Po smrti Karlova nástupce Ludvíka Pobožného následovaly tři roky rozbrojů jeho tří synů, jež byly ukončeny roku 843 verdunskou smlouvou, jež znamenala definitivní rozdělení franské říše.
Dominance majordomů (687–751) - Pipin se oženil kolem roku 670 s Planktrudou, přičemž toto manželství mu přineslo nejen dva syny Droga a Grimoalda, ale také velký pozemkový majetek, který mu zajistil další upevnění jeho moci. Oba synové však umřeli ještě před svým otcem a záhy skonal někdy po roce 714 i sám Pipin. Přestože oba synové měli děti, na post majordoma se prosadil Karel Martel, syn Pipina a jeho konkubíny Chalpaidy. V té době (a přinejmenších ještě zhruba dalších sto let) se nemanželský původ nebral jako nevýhoda a Karel donutil ke kapitulaci Pipinovu manželku Plektrudu, která se snažila získat post majordoma pro své vnuky. Karel od ní získal část královského pokladu a aby si svojí vládu natrvalo pojistil, nechal povraždit Drogovy syny. Během své vlády se často spojoval s biskupy, kteří mu pomáhali v boji proti staré franské rodové šlechtě. Část statků (některé získané zabavením klašterního majetku) rozdal svým vazalům, jeho rod totiž stále nebyl plně legitimním vládcem říše, korunu měli v držení Merovejci.
Karel Martel se zapsal do historie zejména vojenskými úspěchy. Od roku 721 napadali Arabové franskou Akvitánii, Karel tedy vyslyšel prosby o pomoc tamějšího vévody Euda a po několika šarvátkách definitvně porazil Araby roku 732 v bitvě u Poitiers. Získal však také území v dnešním Německu. Dobyl Frísko a vpadl také do Saska, trvalým problémem ale zůstávalo Bavorsko. Přestože jej ovládl a dokonce se oženil s příbuznou tamějších vládců Swanahildou, získalo Bavorsko od roku 737 opět nezávislost. Za vlády Karla Martela došlo ke sblížení s papežskou kurií, když Karel vypomohl papeži Řehoři III. v boji proti Langobardům.
Po jeho smrti se říše rozdělila mezi jeho dva syny Karlomana a Pipina III. Karloman však po několika letech upřednostnil mnišský způsob života a předal roku 747 svou část říše Pipinovi a svého syna mu předal do opatrovnictví. Jediným vládcem Franků se tak stal Pipin III. zvaný Krátký. Pipin opět připojil roku 748 k říši Bavorsko a v tomtéž roce oslavil i další úspěch - narodil se mu vytoužený syn a následník trůnu Karel. Tato událost probudila v Pipinovi přání trvale zajistit vládu v říši pro svojí dynastii. Již od roku 749 spolupracoval s papežem Zachariášem na převratu, který by již definitivně odstranil merovejské panovníky a na jejich místo dosadil Pipinův rod. Tehdejší merovejský král Childerich III. i jeho syn putovali do kláštera a papež přikázal korunovat novým franským králem Pipina.
Roku 751 tedy zvolili franští magnáti králem Pipina a ten byl v Soissons pomazán podle starozákonní tradice, čímž se mu dostalo také křesťanského posvěcení. Pipin pak nadále spolupracoval s papežskou kurií, roku 754 zastavil Langobardy, kteří opět ohrožovali Ravennský exarchát, na jehož území se nacházel Řím a tedy i papež. O dva roky později daroval Pipin svojí donací území bývalého Ravennského exarchátu papeži, čímž vznikl Papežský stát trvající až do roku 1870. Ochráncem papežů se tak od nynějška stal namísto byzantského císaře franský král. Pipin se nadále snažil upevňovat svou pozici v Německu boji s částečně stále ještě pohanskými Frísy, ale také s Bavory a Sasy, kteří nadále odmítali přijmout franskou nadvládu. Pipin měl dva syny, Karla a Karlomana a před svou smrtí je roku 768 prohlásil se souhlasem franských velmožů za své následovníky a rovné dědice.
Karel Veliký - první středověký císař v západní Evropě - Největšího rozmachu dosáhla Franská říše za Pipinova syna Karla Velikého (vládl 768 - 814), podle něhož se celý rod nazývá Karlovci. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Podnikl také výpravu proti Slovanům v našich zemích a přiměl je odvádět poplatky (805). Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel Roland. O tři století později sepsal neznámý autor nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi. V něm oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále. Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého císařem. Tak byla na západě obnovena římská říše, která se ovšem vůbec nepodobala starověkému otrokářskému
