LUCky.luKA

Karlovská dynastie (Karlovci) byla šlechtickou a později panovnickou dynastií, která vládla ve Franské říši v letech 751 — 987 a stala se obnovitelkou říšské ideje v západní Evropě. Svůj název odvozuje od svého nejvýznamnějšího člena, císaře Karla Velikého. S Karlovci se setkáváme již od dob Pipina Staršího (zemřel roku 639) až do dob posledních Karlovců vévody dolnotrinského Oty (zemřel roku 1012) a nelegitimního syna krále Lothara arcibiskupa remešského Arnulfa (zemřel roku 1021).

Merovejci a počátky Karlovců - dynastie Karlovců založila první bohatou a mocnou evropskou říši. Její obyvatelé pocházeli z germánských „barbarů“, Franků. Frankové se usadili na území dnešní Belgie a severní Francie. Jejich vůdce Chlodvík z dynastie Merovejců (481 až 511) si za své sídlo vybral město Paříž. Chlodvík přijal křesťanství a získal tak římskou podporu. Sjednotil franské kmeny, porazil Galy i Alamany (tj. spojené germánské kmeny) a Vizigóty. Založil novou říši, která se rozkládala zhruba na území dnešní Francie. Dynastie Merovejců panovala nad franskou říší celkem 263 let. Jen 72 roků stál v jejím čele pouze jediný král.  Od 7. století přecházela stále podstatněji moc z krále na „správce paláce“ (maior domus), majordomy. Od roku 700 měla celá franská říše jen jediného , neustrijského vládce. Za Austrasii a Burgundsko zodpovídal úřad majordoma. V obou případech ho vykonávaly stále stejné rody, protože nástupnictví bylo dědičné. A jestliže král, který vládl a používal svou autoritu tzv. auctoritas, představoval mystickou sílu, pak majordomus nebo princeps spravující říši vykonával skutečnou moc, potestas.

Takovym majordomem-principem byl i Pipin II. Byl to majordomus Austrasie, který převzal moc po bojích s Frísy a Sasy na konci 7. století. Jeho nemanželský syn Karel – anglosasky Cearl, ve staré němčině Charal nebo Karal, francouzsky Charles. Karel porazil v roce 719 Neustrijce, zajistil si vládu nad celou Austrasií, pronásledoval Sasy až k Veseře a také dobyl na Frísech Utrecht. Karlovi se dostalo přezdívky Martel, Kladivo. Aby vybudoval silné vojsko, rozděloval urozeným i svobodným mužům církevní statky. Toto rozhodnutí vyvolalo odpor mnohých duchovních. Jako protislužbu za tato beneficia stavěl vazal nebo družiník krále namísto placení daně jednoho bojovníka se zbraní a koněm. Tímto způsobem si zřídili Karel a jeho nástupci skutečné profesionální vojsko. Syn Karla Martela Pipin III. Krátký a vnuk Karel, který byl později zvaný Veliký, přivedli tento systém k dokonalosti a dosáhli vyrovnání s církví tak, že každý uživatel takového statku jí musel odvádět desátek. Karel Martel nakonec od roku 732 vládl pouze sám, bez krále. Podle mě to byl velmi úspěšný vládce, nechával zřizovat opevněná místa a podle římského vzoru stavěl také po celém Německu silnice se stanicemi pro přepřahání koní. Ty poskytovali kolonisté, které usazoval na dobytých územích. Do tohoto systému byli zařazeni Hesenci, Frankové a Durynkové, dále Alemani a obyvatelé severu Bavorska. Tam Karel Martel podporoval misii vedenou sv. Bonifácem. Vedl také i velké boje, drancoval Akvitánii. V roce 732 se Karel a Abd al-Rahmán , který se zmocnil Španělska, střetli u Poitiers na jihu Francie. Arabové byli poraženi a jejich velitel zabit. Tím byl jejich postup zastaven a Karel tak získal přezdívku Martel (kladivo). O dva roky později připravil krvavé boje proti Frísům. Byl tak úspěšný, že s pomocí Langobardů ovládl Provence.  Podle Karla Martela byla pojmenována dynastie Karlovců. Jeho syn Pipin III., zvaný Krátký, poté postupně vytlačil svého bratra Karlomana a pokračoval v otcově politice. Hledal přitom podporu u papeže, kterého chránil proti Langobardům. Přineslo mu to dva veliké úspěchy – obnovil jednotu Austrasie a Neustrie a roku 751 dosáhl sesazení posledního merovejského krále. Založil tak dynastii Karlovců. Poté přišli další triumfy – nejprve prohlásil papež, že Pipinovi náleží královský titul, poté s ním spojená volba velmoži říše, pomazání sv. Bonifácem a nakonec ho čekala roku 754 korunovace samotným papežem, který mu ještě nadto propůjčil titul „ochránce Římanů“ (patricius Romanus). Jako protislužbu předal Pipin ve stejném roce papeži dar: město Řím s velkými částmi Itálie. Jako první vládce Karlovské dynastie měl tak veliké úspěchy. Pipin Krátký zemřel roku 768 a byl pochován v bazilice Saint-Denis. Svým synům Karlovi (pozdější král Karel I. Veliký) a Karlomanovi, druhému toho jména v dynastii Karlovců, přikázal, aby tu vybudovali větší a krásnější kostel.

• Karel Martel (23. srpna 686 – 22. října 741) byl francký majordomus. Ač byli oficiálními držiteli královského titulu příslušníci rodu Merovejců, bylo jejich postavení spíš formálního charakteru a skutečným vládcem franské říše byl právě Martel.

25. října 732 zastavil v bitvě u Poitiers(poatie) útok Saracénů. Tím zastavil postup Arabů a zachránil tak křesťanskou kulturu před náporem islámu. Papež Řehoř III. ho po tomto vítězství požádal, aby se stal ochráncem římské říše.

I když byl vliv Karla Martela obrovský, nikdy se nestal korunovaným králem. I po smrti Merovejce Theudericha II. v roce 737 nechal raději trůn neobsazený. Králem se stal až jeho syn Pipin III. Mladší zvaný Pipin Krátký, a to v listopadu roku 751. Pipin Krátký měl poté syna Karla Velikého, který byl papežem korunován na císaře.

• Pipin lll. Krátký, též Pipin mladší (714 – 24. září 768) byl v letech 751-768 prvním franským králem z rodu Karlovců. Byl synem merovejského majordoma Karla Martela a otcem císaře Karla Velikého.

Otcovské dědictví - Těsně před svojí smrtí roku 741 rozdělil Pipinův otec Karel Martel, faktický vládce franské říše, merovejské království na dvě sféry vlivu pro své syny. Starší Karloman získal Austrasii, Alemanii a Durynsko, mladší Pipin Neustrii, Burgundsko a Provence. Nejdříve ovšem bratři museli uhájit své dědictví před nevlastním bratrem Grifem, kterého nechali zavřít do kláštera. Aby jejich mocenský vzestup příliš nedráždil okolí, dosadili na trůn loutkového panovníka z rodu Merovejců Childericha III. Ten měl jejich správcovství dodat punc oficiality. Spolupráce obou bratří byla ukončena Karlomanovým odchodem do kláštera a předání jeho zemí Pipinovi. Pro zhodnocení, nakolik byla bratrská soudržnost pouhým zdáním a zda šlo o odchod dobrovolný, chybějí prameny.

Franským králem - Pipinovi přestal stačit titul pouhého majordoma. Rodina už dlouho vládla královskou mocí, královský titul jí však nenáležel. Nárok na něj podložil Pipin odpovědí papeže na otázku, zda je správné, že ve Francii je králem ten, kdo ve skutečnosti moc nedrží.Proto v odpovědi stálo, že správné je, aby byl králem ten, kdo má i moc. Roku 751 se tedy Pipin nechal v Soissons provolat králem (Rex francorum) a posledního merovejského panovníka poslal i se synem do kláštera.  Počátkem roku 754 přicestoval do Francie papež Štěpán II., ohrožovaný v Římě Langobardy. 28. června 754 za příslib podpory v bazilice Saint-Denis korunoval Pipina i jeho dva syny Karlomana a Karla na krále. V letech 755-756 potom Pipin opravdu Langobardy v severní Itálii porazil a znovudosadil papeže. Daroval mu také rozsáhlá území ve střední Itálii, která se stala základem papežského státu (Pipinova donace)  Před svou smrtí rozdělil říši mezi své dva syny Karla a Karlomana. Zemřel 24. září 768 v Paříži a byl pochován v bazilice v Saint-Denis.

•          Karel I. Veliký (2. dubna 742 – 28. ledna 814 Cáchy) franský král a 1.středověký římský císař.

Životopis - Karel se patrně narodil roku 742 (dále se uvádí 747, 748 či 751). Byl synem majordoma a pozdějšího franského krále Pipina III. Krátkého a Bertrady, dcery hraběte Heriberta z Laonu. Proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako významný vládce a zákonodárce. V Cáchách založil dvorskou školu. Na svůj dvůr povolával významné učence (např. Alkuina z Yorku, Pavla Diakona, Petra z Pisy, Angilberta a Einharda).

• 768 Karel a jeho bratr Karoloman přebírají vládu ve franské říši
• 771 po bratrově smrti se Karel stal jediným vládcem franské říše
• 772–804 války s cílem podmanit si a christianizovat Sasy
• 774 dobytí Pavie, svržení langobardského krále Desideria – Karel Veliký langobardským králem
• 778 neúspěšná výprava na Pyrenejský poloostrov proti Arabům (epizoda s Rolandem)
• 781 založení italského království jako dílčího království franské říše
• 788 svržení a odsouzení bavorského vévody Tassila III.
• 791–803 vyvrácení říše Avarů
• 795 vítězství nad Avary, dobytí „hrinku“, zřízení panonské marky
• 25. prosinec 800 císařská korunovace a pomazání na krále papežem Lvem III. v Římě
• 801 rozšířil franské území až k řece Ebro a založil španělskou marku
• 805 útok na Čechy a uložení placení tributu
• 812 byzantské uznání Karla Velikého císařem

Obecně se má za to, že říše Karla Velikého je první tzv. opravdovou konstrukcí a že Karel Veliký je otcem Evropy. Někteří historikové to však vidí jinak. Třeba významný historik Jacques Le Goff s tímto tvrzením nesouhlasí, protože si nemyslí, že by měl ideu Evropy. Myslí si, že Karel Veliký měl v podstatě dva cíle: restaurovat římské impérium (takže místo toho, aby hleděl do budoucnosti, zůstal svázán s minulostí) a snažil se také prosadit franský nacionalismus. Je potřeba se zmínit také i o tom, že Karel I. Veliký podporoval nový rozmach vzdělanosti v éře známé jako karolinská renesance.

Karel zvaný Veliký (latinsky Carolus magnus, francouzsky Charlemagne, italsky Carlomagno) se narodil pravděpodobně v Cáchách v dnešním Německu v roce 742 nebo v roce 747. Byl to nejstarší syn franského krále Pipina Krátkého a Bertrady. V roce 768 začíná vládnout společně se svým bratrem Karlomanem. Ten však již tři roky nato zemřel a Karel se stal jediným vládcem.

Dá se říci, že to byl z mnoha hledisek neobyčejný muž. Měl vlastnosti velkého válečníka a současně to byl chytrý a nápaditý diplomat. I Karel Veliký měl podporu u papeže, stejně jako jeho otec. Pro Francouze byl bojovníkem za víru, pro Němce zákonodárcem. Někteří ho považovali téměř za svatého. Karel Veliký byl především úspěšným dobyvatelem. Překročil např. Galii, zdržoval se v Římě, pohyboval se po Francii a za Pyrenejemi, o něco málo později se ocitl také v italské Capui. Vyskytl se také u břehu Severního moře. Někdy v roce 800 ho můžeme zastihnout na atlantském pobřeží, v Cáchách, kde si postavil rozlehlý palác. Osoba Karla Velikého se dala zastihnout také ve Spoletu, v Salcburku. Často pobýval v Sasku. Čtyři výboje byly obzvláště významné – do Itálie, Německa, východní marky a Španělska.

V Itálii Karel ochránil papeže před Langobardy, kteří útočili na Ravennu a směřovali k Římu. Ovládl Lombardii, roku 774 donutil Langobardy kapitulovat a prohlásil se jejich králem, zatímco celou střední Itálii přenechal papeži.

Po tomto úspěchu se Karel obrátil na sever proti franské Austrasii. Především Sasko, země mezi Emží a Labem, mu bylo osudným, zůstalo ovšem zcela pohanským územím – stejně jako oblast dnešního Hesenska. Tato dobyvačná a krutá tažení do těchto oblastí trvala třicet let. Sasům a Hesencům nezbývalo než volit mezi křtem a katovým mečem. Teprve v roce 804 byli Sasové definitivně poraženi. Karlova říše se tak nyní rozšířila až k Dánsku.

V Bavorsku, tehdy již christianizovaném, musel roku 788 odstoupit vévoda Tassilo III. Protože se spojil s Avary, odsoudil ho Karel k smrti. Nakonec ho Karel omilostnil a trest změnil na doživotní pobyt v klášteře. To samé platilo i pro Tassilovu rodinu.

Své nové zisky jistil Karel pomocí tzv. pohraničních marek. Marky měly tlumit první nápor nepřátel. Vznikly na jižní hranici proti španělským muslimům a na východním pomezí proti různým germánským kmenům. Marky střežily ozbrojené jízdní jednotky, které bránily dlouhé hranice říše proti nájezdům nepřátel. Tak zdolal na jihovýchodě Avary a zatlačil je zpět za Dunaj. Poté vpadl do dnešních Uher a učinil si z avarského náčelníka svého vazala, jenž musel přijmout křest. Svým vlivem zasáhl Karel Veliký i oblasti východně od Labe, kde si zavázal slovanské obyvatelstvo povinností platit mu tribut a stát se jeho spojencem.

Čtvrtý směr Karlových válečných výbojů mířil do Španělska. Hodlal i tuto zemi připojit ke své říši. Útok na Pamplonu a Zaragozu však roku 778 ztroskotal. Během ústupu pobili Baskové u průsmyku Roncesvalles franský zadní voj, vedený bretaňským markrabětem Rolandem. Legenda pak učinila z Rolanda králova synovce. Karlovi se podařilo vytvořit v Katalánii pohraniční marku, pevně se uchytit v Barceloně a Tortose a hrát tak na Iberském poloostrově aktivní politickou roli. V Galicii a Asturii podporoval křesťanského krále, který se roku 798 zmocnil Lisabonu. V Cáchách Karla dokonce vyhledal jeden maurský uchazeč o córdobský trůn, aby získal jeho podporu.

Na konci dobyvačných tažení obklopovaly Karlovu říši pohraniční marky: bretaňská na severozápadě s městy Vannes, Nantes a Rennes, španělská na druhé straně Pyrenejí, marka Friaulská v Itálii a východní marky avarská, svébská, vendská (slovanská) a dánská. V pohraničních markách vládl vévoda nebo markrabě, jenž současně velel místnímu vojsku. Hrabata a ostatní reprezentanti krále ve všech částech říše se scházeli jednou ročně před Karlem Velikým na říšském shromáždění či na dvorském sněmu. Královští poslové (tzv. Missi dominici), projížděli všechny části říše a předávali králova nařízení. Biskupové se stali, stejně jako opati, součástí Karlovy správy říše. V Karlově říši se vyskytoval pojem potentes, hodnostáře říše. Tento pojem je znám mnohem lépe, než pauperes, svobodné či dokonce rolníky. Ti byli pevně připoutáni k půdě. V říši Karla Velikého žili i otroci. Označovali se jako sclavi nebo sclavoni, protože to často bývali slovanští zajatci.

Za dobyvačnými úspěchy stálo kvalitní Karlovo vojsko. Dlouhou dobu se soudilo, že jeho vojsko nemělo více než pět tisíc mužů. Tak tomu ale být nemohlo. Vedle pravidelných válečných houfů musely být k dispozici i jednotky pro obsazování posádek na dobytých územích. Celá říše byla rozdělena na církevní obvody: arcibiskupství, biskupství a opatství, v nichž působil jako vojenský velitel hrabě coby zástupce krále. Jakmile hrabě obdržel královo nařízení, mobilizoval své vazaly a jejich rytíře. Biskup nebo opat poskytli koně, potravu a velké povozy kryté koženými celtami. Každý hrabě – bylo jich asi 500 – sebral mezi dvaceti až třiceti ozbrojenci. Početnější vazalové zase stavěli pro krále až dvanáct bojovníků. Tak by se mělo dojít k číslu asi až 50 000 rytířů a ještě většímu počtu pěších. Ve vojsku se velice přísně hlídalo dodržování kázně. Ne proto, že by byl Karel Veliký osobně krutý, ale považoval za svou povinnost starat se o to, aby mu byla prokazována poslušnost. Tak nechal například roku 782 po jednom povstání Sasů, kteří zničili franské vojsko, popravit u Verdenu na řece Aller čtyři tisíce Sasů a získal si tímto krvavým činem přezdívku „saský řezník“.

I toto vojsko mělo však své slabiny. Vojsko bylo vynikající pro dobyvačné války, bylo však naprosto nepoužitelné pro obranné účely. Když šlo o útok, tak stála při sobě franská říše jako jeden muž. Útočilo se ve jménu „křesťanského lidu“ (populus christianus). Neexistovalo však žádné stálé vojsko, žádné opravdové opevnění, chyběly finanční prostředky, vládci scházela dokonce i široká podpora mezi lidmi.

Nedostatečnost celkové obranné politiky vedla nakonec k budování soukromých hradů ze dřeva a hlíny. V Itálii, která mohla být bráněna lépe, žili obyvatelé uvnitř speciálních hradebních systémů.

Roku 800, po třiceti dvou letech vlády, se nechal Karel Veliký korunovat císařem. Ještě roku 792 se Karel označoval jako rex Francorum et Langobardorum atgue patricius Romanorum, král Franků a Langobardů, ochránce Římanů. Naproti tomu v Konstantinopoli sídlil Basileus, východořímský císař. Když papež Lev III. nabídl franskému králi císařskou korunu, chtěl tím pro sebe získat ochránce, který bude všechny ostatní převyšovat, současně ale bude dostatečně daleko, aby se nestal pro papeže nebezpečnou zátěží. Karel chtěl být císařem celého křesťanstva. Papež proto doufal, že bude moci obnovit svou nadřazenost nad Východem. Karel si naproti tomu přál dosáhnout s byzantským císařem rovnosti.

V dubnu roku 799 zmítal Římem neklid, vypukly nepokoje a papež byl obviněn římskou šlechtou, že se na nich podílí. Byl přepaden a utrpěl přitom zranění. Došlo i k pokusu oslepit ho. Jakmile se papež uzdravil, vyhledal v Paderbornu Karla Velikého a žádal ho, aby se odebral do Říma. Franský král se na svou cestu pečlivě připravoval, vyslal do Říma své vyslance, kteří tam uspořádali jakýsi soud, jenž měl především očistit papeže Lva III. Krátce před Vánoci roku 800 se Karel objevil v Římě. Papež před králem vysvětloval svou nevinu. Na Boží hod však Karla Velikého korunoval císařem. Karel chtěl být především císařem křesťanstva, kterého Bůh vyvolil, aby vládl nad lidmi. Na mincích se nechal zobrazit s vavřínovým věncem a pláštěm římských imperátorů, sepnutým na ramenou sponou. Měl ale také veliké zásluhy na rozšiřování pěstování vína.

Nyní šlo o to dosáhnout uznání císařského titulu v Byzanci. Basileus však tento požadavek odmítl a Karel mu vypověděl válku. Na Jadranu dosáhli Byzantinci nad Franky velké převahy, ale na pevnině vítězil Karel. Obsadil Friaulsko, Istrii a především Benátky, které chtěly zachovat neutralitu, aby si ochránily svůj rozvíjející se obchod. Teprve roku 812 bylo dosaženo dohody z Byzancí. Řekové uznali císařský titul Karla Velikého a jako vstřícné gesto získali Benátky. Karel Veliký si ovšem uchoval Friaulsko a další oblasti na severu Jadranu. Jeho synovi a nástupci byl přiznán titul „imperátor augustus“, který si nárokovali Byzantinci jen pro sebe.

• Karel (pro odlišení od svého otce zvaný historiky Mladší) (* 772/773^? – 4. prosince 811) byl druhý syn franského krále (a později římského císaře) Karla Velikého a jeho druhé ženy Hildegardy Švábské.

Když Karel Veliký rozdělil Franskou říši mezi své syny, designoval svého syna Karla králem Franků. Jeho nejstarší syn Pipin Hrbatý byl kvůli nelegitimnímu původu z dědictví vyloučen, jeho mladší synové Karloman (při korunovaci na italského krále v roce 781 přijal jméno Pipin) a Ludvík Zbožný obdrželi Itálii resp. Akvitánii. Karla jeho otec přežil a po jeho smrti získal celou říši Karlův mladší bratr Ludvík Zbožný, protože rok před Karlem zemřel i Pipin.  Karel byl většinou zaměstnán bojem s Bretonci, kteří na západě tvořili hranici říše a kteří se několikrát vzbouřili, přičemž jejich povstání Karel celkem snadno potlačil. Několikrát také vytáhl proti odbojným Sasům.  Kolem roku 789 navrhl Karel Veliký synovi, aby se oženil s Elffledou, dcerou mercijského krále Offy. Offa trval na tom, aby se zároveň vdala dcera Karla Velikého Berta za Offova syna Ecgfritha. Karel Veliký se urazil, přerušil veškeré kontakty a uzavřel anglosaským obchodníkům své přístavy.

Časem však oba panovníci normální vztahy opět navázali a Karel Veliký přístavy otevřel. Po několika letech v roce 796 uzavřel Offa s Karlem Velikym první známou obchodní dohodu v anglických dějinách.   V roce 790 přibral Karla jeho otec ke spoluvládě ve Franské říši a v Sasku a ustanovil ho vládcem v ducatus Cenomannicus (zhruba území pozdějšího hrabství Maine). Karel byl 25. prosince 800 korunován v Římě na krále Franků, ve stejný den, kdy byl jeho otec korunován na římského císaře.  V roce 805 byl Karel vyslán svým otcem, aby donutil k tributární závislosti české kmeny. Franská vojska táhnoucí ze tří směrů do Čech se setkala někde v oharské pánvi, 40 dní neúspěšně obléhala hradiště Canburg a mezitím plenila krajinu v okolí. Frankové vpád do Čech zopakovali o rok později (806), tentokrát úspěšnou výpravu vedl Pipin. Při tažení Franků proti polabským Slovanům v tomtéž roce na jaře porazil Karel srbské kmeny vedené knížetem Miliduchem, který v bitvě padl.  Karel Mladší zemřel v Bavorsku 4. prosince 811 následkem mrtvice a nezanechal po sobě žádné potomky.

•         Ludvík I. Pobožný (778 Chasseneuil u Poitiers - 20. červen 840) byl římským králem a císařem.

Narodil se jako třetí syn Karla Velikého a jeho druhé manželky Hildegardy Savojské. Byl korunován ještě za života svého otce jako král akvitánský. Po jeho smrti byl opět korunován papežem Štěpánem IV. Papežství tak získalo argument pro nadřazenost nad císařstvím.

Ludvík byl osobně silně zbožný, odtud jeho přízvisko. Pro příchylnost k církvi se později dostal do sporů se svým synem, spoluvladařem Lotharem I. Ten prosazoval nadřazenost světské moci nad církevní a neváhal Ludvíka dvakrát zajmout.  Za vlády Ludvíka se franská říše začala rychle drobit. Důvodem byly jednak spory s příbuznými, dále spory s největšími leníky císaře a konečně územní, jazykové a kulturní odlišnosti jednotlivých částí říše. Císař se nakonec roku 839 dohodl se svými syny na rozdělení území říše, zemřel roku 840 ještě předtím než byla dohoda naplněna.

Potomci - první manželství uzavřel Ludvík s Irmingardou (Ermengardou), dcerou franského hraběte Ingrama, v roce 794.     -  Lothar I. (795 – 855), římský císař a franský král,  -  Pipin I. (803 – 838), aquitanský král,  -  Rotrud  -  Hildegarda (asi 802/804 - po 841),  -  Ludvík II. Němec (806 – 876), východofranský král.

Druhou manželkou se v roce 819 stala Judita (795–843), dcera hraběte Welfa.  -  Gisela (820 – 874) ~ asi 836 markrabě Eberhard,  -  Karel II. Holý (823 – 877), římský císař a západofranský král,  -  Adéla (824 - po 866) ∞ vévoda Robert Silný.

Další potomci:  -  Alpais (Elpheid) (asi 794 - po 852),  -  Arnulf (asi 794 - po 841).

•                  Lothar I. (795 - 29. září 855) byl římským císařem, franckým a později italským králem a bavorským vévodou. Byl vnukem Karla Velikého, jehož syn Ludvík I. Pobožný rozdělil Franskou říši Verdunskou smlouvou z roku 843 na Západofranskou, Východofranskou a Středofranskou říši – a právě posledně jmenovaná připadla Lotharovi, ostatní jeho bratřím.

Původ - Narodil se z prvního manželství franckého krále Ludvíka I. Pobožného s Irmingardou Franckou. Měl dva bratry a dvě sestry a z otcova druhého manželství dalšího bratra a sestru.

Život - V roce 817 vydal Ludvík I. Pobožný nástupnický řád pod názvem Ordinatio imperii, podle něhož vytvořil pro mladší syny úděly a nejstarší Lothar se stal jeho spoluvládcem a právoplatným dědicem. V říjnu 821 se Lothar oženil s dcerou hraběte Huga z Tours, Irminardou, a o necelý rok později se stal langobardským králem v Itálii. 5. dubna 823 byl pak v Římě korunován papežem Paschalem I.. V témže roce se narodil i jeho polorodý bratr z otcova druhého manželství, Karel, pro něhož se Ludvík rozhodl vytvořit třetí úděl, čímž porušil Ordinatio imperii.  Lothar s novým nástupnickým řádem nesouhlasil a postavil se proti otci. Po odnětí Akvitánie Pipinovi v roce 833 se proti otci postavili i dva zbylí synové a na Červeném poli u Kolmaru jej zajali, poslali do kláštera a říši rozdělili na tři části.  O rok později Ludvík opět usedl na Francký trůn, čímž se bratři snažili snížit moc nejsilnějšího Lothara. Po otcově smrti v roce 840 se Lothar snažil ujmout otcových území, ale bratři se opět postavili proti němu a v roce 841 v bitvě u Fontenoy jej porazili. 14. února 842 potvrdili

Autor LUCky.luKA 11.Prosinec 2007 v 16:59 | Permalink