Karpatsko-dukelská operace 1944
Karpatsko-dukelská operace byla útočná operace sovětských a československých vojsk na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944, která měla spojit povstalecké síly SNP se sovětskými armádami. Po potlačení povstání německými jednotkami a přechodu povstaleckých jednotek na partyzánský způsob boje ztratila svoje opodstatnění a byla ukončena.
Hlavní vojenský plán, se kterým počítalo vojenské ústředí a organizátoři Slovenského národního povstání předpokládal, že dvě východoslovenské divize, držící asi 100 km frontu mezi německými jednotkami v oblastech severovýchodního Slovenska, otevřou Karpatské průsmyky a povstalecká armáda soustředěná na středním Slovensku bude toto území ve spolupráci s partyzánskými oddíly bránit až do příchodu Sovětské armády. Tento plán byl schválen jak československou exilovou vládou v Londýně, tak i exilovým vedením KSČ v Moskvě. Prodiskutován byl i s velením sovětských vojsk. Povstání však vypuklo předčasně, když ani jedna ze stran nebyla na ozbrojený boj důsledně připravená. Rozkaz k zahájení povstání byl vydán 29. srpna 1944 večer. Tento rozkaz ale nebral v potaz, že 28. srpna slovenská vláda vydala souhlas se vstupem německých vojsk na své území. Vstup německých vojsk na Slovensko 29. srpna 1944 byl katalyzátorem nezvratných událostí, které se od něj rychle odvíjely. Pro Karpatsko-dukelskou operaci však bylo rozhodující to, že 31. srpna začala německá vojska odzbrojovat jednotky východoslovenské armády a tak narušila základní předpoklady úspěchu celého povstání. Začátkem září 1944 se levé křídlo vojsk 1. ukrajinského frontu, které tvořila 38. armáda generálplukovníka K. Moskalenka a pravé křídlo 4. ukrajinského frontu, který tvořila 1. gardová armáda generálplukovníka A. Grečka, nacházela v předhůří Karpat, zhruba severovýchodně od linie Krosno - Sanok. Tato vojska jen krátce předtím ukončila Lvovsko-sandoměřskou operaci. Po vypuknutí SNP na Slovensku v týle německých armád uložilo velení Sovětské armády 1. a 4. ukrajinskému frontu připravit a uskutečnit vojenskou operaci na pomoc tomuto povstání; překročit Karpaty, vstoupit na území bývalého Československa a spojit se s povstalci. Na přípravu tohoto vstupu dostala velení frontů pouhé 4 dny.
NĚMECKÁ OBRANA - Karpaty se vkliňovaly do území osvobozeného sovětskými armádami jako nejpevnější část německé obrany. Samotné sovětské velení nejdříve ani neplánovalo tyto hornaté oblasti pracně dobývat, ale spoléhalo se na to, že je Němci v obavách z obklíčení sami opustí, jakmile sovětské jednotky proniknou rovinami Polska a Maďarska dále na západ. Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina Heinrici, kterou tvořila 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě dvě armády se nacházely v dobře vybudované obraně sahající až do hloubky 50 km. Obrana se soustředila hlavně na průchodná údolí potoků a říček a na horské průsmyky, které byly jedinými schůdnými místy pro sovětskou těžkou techniku.
SOVĚTSKÝ PLÁN - Až v období dokončování příprav vyšlo najevo, že žádnou pomoc od slovenských divizí, které držely průsmyky Rudá armáda nedostane. Naopak sama se musí pokusit pomoci povstalcům, kteří se nacházeli několik stovek kilometrů hluboko v německé obraně. Ta byla velice dobře zajištěná, navíc v terénu nevhodném pro rozsáhlou ofenzivní činnost a nasazení tanků. Sovětské velení odzbrojení dvou východoslovenských divizí a jejich faktické vyřazení z bojů vzalo do úvahy a výsledkem bylo zrušení vzdušného výsadku, který měl, společně s povstalci obsadit průsmyky. Samotná operace zrušena nebyla, což bývá vysvětlováno z politického hlediska jako gesto sovětské pomoci povstání. V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krasno - Dukla - Prešov měla útočit sovětská 38. armáda generála K. S. Moskalenka, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok - Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a 1. československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa - Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardová část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.
BOJE - 8. září 1944 v 6.40 začala operace mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Z důvodu prozrazení začátku operace ale projektily dopadaly většinou do prázdného prostoru, neboť německé velení stáhlo jednotky do druhého obranného pásma. Po palebné přípravě v 8.40 vyrazila vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala první (vyklizené) pásmo německé obrany, přičemž však nebyla schopná dobýt Krosno za pochodu, ale byla ho nucena obejít. To se později ukázalo jako problém, neboť tím zůstaly zablokované komunikace nutné pro další postup sovětských jednotek. Maršál Ivan Koněv nařídil nasadit ráno 9. září druhý sled 38. armády: 1. gardový jezdecký sbor, 1. československý armádní sbor v SSSR a 25. tankový sbor (celkem 30 000 mužů), který se do výchozích postavení přesouval v noci. Následující postup těchto jednotek ale nebyl dostatečně rychlý, neboť byly nuceny se přesouvat lesními cestami z důvodu neprůchodnosti komunikací vedoucích přes dosud obsazené Krosno. Odpor německých jednotek zesílil. Tyto jednotky totiž začaly obsazovat dříve vybudovanou obrannou linii v hloubce 6 až 12 km. Německé velení v té době přesunulo do oblasti bojů 2 tankové a 2 pěší divize (o celkové síle asi 12 500 mužů), které stáhlo z jiných úseků fronty a hlavně z nasazení proti povstalcům. Na této linii se Němcům podařilo zadržet postup sovětských a československých jednotek. V té stejné době přešlo do útoku i pravé křídlo 1. gardové armády, které ale úpornou německou obranou také podstatně neproniklo. Na styku 38. a 1. gardové armády byli nasazení vojáci 2. československé paradesantnej brigády, kteří ve spolupráci se sovětskými tankovými jednotkami vybojovali urputné boje o obce Pułavy, Pielin, Dalany a Jędruskowce. Následně se 18. září na rozkaz velitele frontu se tito vojáci začali stahovat do týlu, kde se připravovali na odlet na Slovensko k povstalcům. V souvislosti s pomalým postupem útočících vojsk byly z frontových záloh vyčleněny na pomoc operaci 4. gardový a 31. tankový sbor, další menší jednotky a hlavně dělostřelectvo.
9. září v bojích v první linii u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka utrpěl těžké ztráty 1. čs. armádní sbor. Československé velení se totiž mylně domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Poté, co byli českoslovenští vojáci zasaženi dělostřeleckou a minometnou palbou, museli čelit výpadu německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Disciplinovaný odpor kladli zejména veteráni 1. sv války a část dělostřelectva pálící napřímo. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabena a 3. brigáda přestala prakticky existovat. Velitel 1. čs. armádního sboru gen. Jan Kratochvíl byl maršálem Koněvem odvolán a na jeho místo byl ustaven gen. Ludvík Svoboda. Výměna velitelů u jednotek, které přestaly útočit proběhla i u sovětských jednotek. Po zdlouhavých několikadenních bojích se sovětským a československým jednotkám podařilo vyvrátit i druhé pásmo německé obrany a obsadit město Dukla. 1. československý armádní sbor od 10. září 1944 vybojoval velmi těžké boje o kótu 534, dominantu německé obrany u města Dukla. Tyto boje vrcholily 20. září. Od 13. září začal mezerou v německé obraně postupovat do německého týlu 1. gardový jezdecký sbor. Jeho úlohou bylo postoupit ve směru na Zborov a Bardejov, odkud měl dále rozvíjet ofenzivní činnost směrem na Starou Ľubovňu. Německé velení ale proti pronikajícímu sboru nasadilo tankové jednotky, kterým se podařilo uzavřít vzniklý průlom a začaly jezdecký sbor obkličovat. Sovětským tankovým jednotkám se už nepodařilo postoupit za gardovým jezdeckým sborem, který se dostal na jihovýchod od Dukelského průsmyku. Jezdecký sbor proto dostal novou úlohu; obsadit komunikaci spojující průsmyk se Svidníkem a odříznout tak Němcům ústupovou cestu na jih. Ani to se mu však kvůli silné, stále se stupňující obraně nepřítele a pro nedostatek munice nepodařilo. Proto se začal probojovávat zpět k sovětským vojskům.
V druhé polovině září 1944 z útočících jednotek postoupila nejvíce 4. gardová armáda. Do útoku byly postupně nasazované i ostatní síly 4. ukrajinského frontu, které začaly východokarpatskou operaci, která měla za cíl osvobodit celou oblast Východních Karpat. 20. září 1944 1. gardová armáda překročila hlavní karpatský hřeben a vstoupila na československé území. Jednotky prvního sledu ze 3. horského střeleckého sboru 21. září 1944 osvobodily první slovenskou obec Kalinov, ale celkově se jim nepodařilo výrazně postoupit přes německé pozice. Koncem září probíhaly též těžké boje v prostoru 38. armády, kde se československé jednotky snažily probojovat ke státní hranici. Československý armádní sbor tu vybojoval těžkou ozbrojenou bitvu o Hyrowu horu, ale stále se nacházel severně od dukelské komunikace, u obce Zyndranowa a v okolí průsmyku. Část jednotek 67. střeleckého sboru 4. října 1944 pronikla německou linií jižně od Dukelského průsmyku a postoupila na československé území. Československý armádní sbor je při tom následoval, překročil Dukelský průsmyk a ještě ten stejný den po boji osvobodil Vyšný Komárnik. Německé jednotky se zachytily na dalším obranném pásmu 6 km jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javira a Obšar. Další útoky na tuto linii obrany se jim podařilo odrážet. Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová - Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku. Právě zde se v údolí potoka Kapišovka se mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 25. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace. Německá obrana se tu opírala o kopcovitý terén, který byl v té době důsledkem deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty. Sovětským jednotkám se nepodařilo výrazněji postoupit. Právě v té době se německým vojskům podařilo potlačit povstaleckou armádu na středním Slovensku. Proto se velení 1. ukrajinského frontu rozhodlo Karpatsko-dukelskou operaci zastavit. Československé a sovětské jednotky přešly 28. října 1944 do dočasné obrany. Postup hornatým terénem Slovenska trval československým, rumunským a hlavně sovětským vojskům až do dubna 1945. Osvobozovací boje byly završené v rámci východokarpatské operace.
VÝSLEDEK - Karpatsko-dukelská operace jednoznačně neskončila úspěchem. Odehrávala se v krajně nepříznivých podmínkách, ale byla do značné míry plýtváním lidských a materiálních sil SSSR. Od začátku neměla velké vyhlídky na úspěch, ale byla spíše politickým gestem náklonnosti Sovětského svazu k Československu. Vázala navíc velký počet vojsk (20 divizí), které nemohlo německé velení nasadit proti povstalcům a tak byla největší vojenskou pomocí, kterou povstání poskytla. Útočné úsilí sovětských a československých vojsk bylo nesmírné, což je pozorovatelné na jejich částečném postupu neprůchodným a tvrdě bráněným horským terénem. Přitom zatlačily nepřítele do hloubky Východních Karpat a způsobily mu značné ztráty (podle sovětských údajů 52 000 mrtvých, raněných a nezvěstných a 26 000 zajatých německých vojáků), na technice a zbraních (800 děl a minometů, do 185 tanků). Ztráty Sovětů a Čechoslováků ale byly také těžké. Padlo 19 000 sovětských vojáků. Zároveň padlo 1 800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4 500 jich bylo raněno a sbor přišel o 90% velitelů. V pozdějším období se objevily spekulace o úmyslném nasazení 1. čs. armádního sboru sovětským velením do nejtěžších bojů se záměrem co nejvíce sbor oslabit. Ve skutečnosti se ale jednalo o běžný sovětský způsob používání vojenských jednotek tj. bez ohledu na lidské ztráty. Stejným způsobem byly používány i jednotky Rudé armády.
Arm. gen. Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín – 20. září 1979 Praha) byl československý prezident a generál, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR a řady dalších vojenských řádů a vyznamenání.
Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně do rolnické rodiny Jana a Františky Svobodových. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu a chtěl pracovat jako agronom. Školu však dokončil v roce 1915, kdy již probíhala 1. světová válka.
Ludvík Svoboda nesouhlasil se zradou západních spojenců a kapitulací Československa. Zapojil se do odbojové organizace Obrana národa, vzápětí utekl do Polska k formující se československé vojenské jednotce. Zde se jeho oddíl dostal do zajetí Rudé armády, která se účastnila obsazování Polska. Po napadení SSSR nacistickým Německem spoluorganizoval vznik československého vojenského praporu v rámci Rudé armády. 1. Československý prapor v síle ~900 vojáků byl nasazen jako druhosledová jednotka při postupu Rudé armády na Charkov po vítězství u Stalingradu. Němci však zahájili mohutný protiútok s cílem znovu dobýt Charkov a prapor posílený protitankovými zbraněmi zaujal obranu u městečka Sokolova. Ludvík Svoboda byl ve své knize ke svému velení u Sokolova dosti kritický, uvědomoval si řadu chyb, přesto úkol splnil, podařilo se mu zabránit tomu, aby německé tanky překročily řeku. Protože se Němcům nepodařilo včas překročit řeku Mži, přeskupili útok a v následujícím čase Rudá armáda věnovala hodně úsilí, aby tento, vlastně jediný spojenec v boji, nepadl do zajetí. Ludvík Svoboda obdržel řád V. I. Lenina. Prapor byl se ztrátami přibližně 300 vojáků stažen z bojů a u Novochoperska se za pomoci Záložního pluku přeskupil na 1. československou samostatnou brigádu v počtu přibližně 3500 vojáků.
Ludvík Svoboda měl v té době již velké rozepře s představiteli exilové vlády, zastoupené plk. Heliodorem Píkou. Ludvík Svoboda nedbal nařízení vlády a organizoval novou vojenskou jednotku jako základ budoucí armády a pro okamžité nasazení do bojů. Zřejmě zjednodušeně lze říci, že si vzájemně podráželi nohy. Vláda odmítala povýšit do důstojnických hodností osvědčené a vycvičené vojáky, Ludvík Svoboda bojkotoval snahy vytvářet výcviková střediska kdesi na východě u Volhy, když fronta se posunovala na západ směrem k Československé hranici. Ludvík Svoboda chtěl, aby se československé vojsko podílelo na přibližování k hranicím Československa. Brigáda byla zařazena do sestavy Ukrajinského frontu, kde měla sehrát roli druhosledové jednotky při osvobozování Kyjeva. Ludvík Svoboda ovšem se zařazením nesouhlasil, proto byl vyzván, aby si zvolil zařazení v boji sám. Zvolil si k překvapení velitelů Rudé armády směr hlavního úderu a ve svém slavném proslovu slíbil splnění úkolu. Zařazení bylo nakonec potvrzeno, takže 1. Čs. brigáda byla 3. 11. 1943 na čele vojsk osvobozujících Kyjev. Další perličkou těchto bojů bylo rozhodnutí Ludvíka Svobody obnovit v noci ze 3. na 4. 11. 1943 útok na střed města poté, co se rozšířily zprávy o tom, že Němci masakrují obyvatelstvo Kyjeva. Tím vyvolal zmatek mezi Němci, kteří očekávali útok teprve ráno a zachránil mnoho obyvatel Kyjeva. Brigáda byla výslovně jmenována v rozkazu vrchního velitele a Ludvík Svoboda obdržel Suvorovův řád 2. stupně. Stalin o několik týdnů později na Teheránské konferenci prohlásil, že „Československá armáda osvobodila Kyjev“, což zřejmě mělo velký význam pro obnovu Československa. V dalším období byla brigáda posílena slovenskými vojáky, kteří na výzvu Ludvíka Svobody přešli do zajetí a Volyňskými Čechy. Změnila se na 1. Čs. armádní sbor, jehož velitelem byl jmenován důstojník generálního štábu generál Kratochvíl. Jednotka se měla věnovat osvobozování Československa.
Osvobozování Československa mělo začít začátkem září 1944 po společné operaci 1. Čs. armádního sboru (v sestavě 1. Ukrajinského frontu a za přímé účasti jejích jednotek) a dvou přeběhnuvších divizí Slovenského štátu umístěných na východě Slovenska. Slovenské divize měly zablokovat přístup Němcům k Dukelskému průsmyku a přes něj se 1. Československý armádní sbor a další jednotky 1. Ukrajinského frontu měly dostat na území Československé republiky. Karpatsko-dukelská operace byla ze strany SSSR operací, kterou podpořila úsilí Československa o osvobození, nebyla však přímým vojenským zájmem SSSR (vojenská logika velela obejít a obklíčit hornaté Slovensko).
Zřejmě trestuhodná váhavost velících důstojníků slovenských divizí a naopak energická rozhodnost na německé straně umožnila Němcům obě jednotky odzbrojit a zaujmout silnou obranu v Dukelském průsmyku. Generál Kratochvíl taktéž zřejmě zanedbal zásady vedení bojových operací, zvláště průzkum a spojení, takže bojové operace se zcela vymkly z rukou velitelů. Maršál Koněv na základě toho (ačkoliv k tomu neměl pravomoce, to bylo výsadou čs. londýnské vlády) zbavil již v první den operace generála Kratochvíla velení a pověřil jím Ludvíka Svobodu, do té doby velitele 1. brigády. Ludvík Svoboda zkonsolidoval bojové oddíly a zahájil velmi obtížný útok proti mezitím již dobře zajištěnému nepříteli. 6. října 1944 bylo za velkých ztrát dosaženo hranic Československa. Tento den byl později slaven jako den Československé lidové armády.
Ludvík Svoboda potom velel osvobozování Československa a postupoval Slovenskem od východu na západ. Stejně, jako u Dukly, nebo u Kyjeva, vynikal statečností a nacházel se vždy na čele vojsk. Literatura dokonce zmiňuje, že se jemu osobně v rámci průzkumu 'podařilo' proniknout několik kilometrů do německého týlu, nebo že i sovětští velitelé, včetně maršálů G. K. Žukova a I. S. Koněva si jej velice vážili.
