LUCky.luKA

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv. V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama. Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba. Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž dosud dobré vztahy zintenzivnil několika vhodnými sňatky. Na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu. V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt. Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku. Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku. Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Z kroniky Petra Žitavského víme, že Karel se narodil 14. května 1316 mezi čtvrtou a zhruba půl šestou ráno, tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze ti dva na návštěvě. První zimu prožilo královské miminko ukryto na hradě Křivoklátě. V zemi hrozila občanská válka. Král Jan nechal uvěznit v té době druhého nejmocnějšího muže v zemi pana Jindřicha z Lipé, protože se svou milenkou a vdovou po dvou českých králích Eliškou Rejčkou chystal státní převrat. Na nátlak tehdy jednoho z nejlepších diplomatů Evropy Petra z Aspeltu byl Jindřich z Lipé propuštěn a spor urovnán. Poté se v doprovodu matky a Viléma Zajíce z Valdeku přesunul na hrad Loket. Sotva se naučil chodit byla matka Eliška přesunuta do věnného města českých královen Mělníka a Karel byl na Lokti uvězněn, aby pomocí šlechty nebyl dosazen na trůn místo krále Jana. Po smrti Viléma Zajíce z Valdeku byl znovu přemístěn na Křivoklát. S matkou se setkal po třech letech krátce před odjezdem do Francie na jaře 1323.  Z rozhodnutí otce byl poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francouzského krále Karla IV. (1322–1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois. Svatební obřad proběhl za mimořádně slavnostních okolností. Francouzští kronikáři obdivovali nádherné slavnostní roucho prince Václava, nyní už Karla. Blance (neboli po francouzsku Blanche) bylo sedm let stejně jako ženichovi a už v tomto věku byla velice půvabná. Jmenovala se ve skutečnosti Markéta, ale říkali ji Blanche – to pro její světlé vlasy. Karlovi přidělili krásné komnaty, mohl se denně stýkat se svou tetou Marií, francouzskou královnou, obzvláštní zalíbení v něm nalezl francouzský král Karel. Teprve nyní se stal opravdovým princem. V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.).

První zastávkou Karla byl Zbraslavský klášter, kde v hrobce přemyslovských králů odpočívala už plné tři roky jeho matka, královna Eliška. Shledal českou zem ve velmi zuboženém stavu, a tak začal jednat. Navázal kontakty s každým, kdo měl v království aspoň trochu vliv, především s kancléřem Janem Volkem. Pražští měšťané Karlovi půjčili dva tisíce hřiven, šlechtická obec mu povolila obecnou berni, aby mohl zpět získat hrady a královské statky. Král Jan ho jmenoval markrabětem moravským, sám zůstal v zahraničí. Pražský hrad byl v ruinách, a tak ho Karel nechal dát do pořádku, aby mohl přivítat svou ženu Blanku, která zatím pobývala v Lucembursku. Blanka přijela do Prahy s početnou suitou francouzských dvorních dam a dvořanů, nad jejichž okázalostí lidé nestačili žasnout. Bohužel zatím neuměla česky. Brzy se jim narodila dcera, která dostala jméno po mamince – Markéta.

Papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Oslavy začaly den před korunovací 1. září roku 1347. V doprovodu nejvyšších hodnostářů země a mnoha vzácných hostů z ciziny se Karel odebral na památný Vyšehrad, kde přijal posvátné relikvie: obul lýkové střevíce, přes rámě si vzal prostou rolnickou mošnu. Obřad to byl působivý. Karel se jím veřejně přihlašoval k starým českým tradicím a vlastně i k původu praotce přemyslovské dynastie. Poté Karel vsedl na bělouše, aby v čele slavnostního jezdeckého průvodu odjel na nešpory do Svatovítského chrámu. Na počátku roku 1355 se Karel vydal do Říma. Vzal to přes Pisu (tam si dal Karel rendez-vous se zbývajícími hodnostáři) a začátkem dubna 1355 pak stanul spolu s téměř čtyřmi tisíci rytíři před branami Věčného města. Karel se v přestrojení za obyčejného člověka vydal na prohlídku města, kde setrval tři dny. „Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.“ Po velkolepém příjezdu do města byl uveden do chrámu a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech byl při slavné mši pomazán a korunován za císaře zároveň se svou manželkou, paní Annou Svídnickou; následovala velká sláva. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Tě Boha chválíme. Karel se stal nejmocnějším mužem tehdy známého světa.

Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu (nejspíše z koně či ze schodů). Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v sobotu 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě tři hodiny po západu slunce. Příčinou byl zápal plic. Císařova mrtvého těla se ujali balzamovači. Poté byl v síni královského paláce na Pražském hradě vystaven jedenáct dní na katafalku. Další dny byl přemísťován po různých místech Prahy, aby jeho památku mohlo uctít co největší množství lidí. Pokaždé byl vypravován velkolepý průvod. Máry neslo celkem 30 osob. Přihlížející kronikář odhadl průvod na 7000 lidí a průvod dosahoval délky ze Starého Města pražského až na Vyšehrad. V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumali koncem 20. století Emanuel Vlček a Jiří Ramba. Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se ze zuboženého Českého království stalo moderní centrum Evropy, Praha se stala sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi.

Už několik měsíců po jeho narození uzavřel Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let, a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty. Politika tomu ovšem chtěla jinak a na scénu přišla jiná nevěsta. Roku 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. - Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka, který býval Rudolfovým spojencem. Princ Václav se tedy měl oženit tentokrát s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu. Karel tak domluvil sňatek Václava s Johannou Bavorskou, který se uskutečnil 29. 9. 1370 v Norimberku. 15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel diplomacií a penězi zabezpečil synovi i německý trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován.

Obdobně jako v Čechách, předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila - roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků.  Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod svatovítským chrámem po boku Karla IV. Václav zemřel bezdětný a jeho nástupcem se stal Zikmund Lucemburský. Obě Václavova manželství zůstala bez potomků. Nejsou známí ani jeho levobočci, ačkoliv byl stejně náruživý jako většina mocných mužů té doby. Neplodná manželství byla takříkajíc rodovou indispozicí Lucemburků. Králův strýc Václav Lucemburský zemřel bez legitimních potomků stejně jako Václavovy sestry Markéta, Kateřina, Alžběta a anglická královna Anna. Václavovi moravští bratranci Jošt Moravský a Prokop Lucemburský rovněž děti neměli. Někteří další členové rodu (Jan Zhořelecký, Zikmund a Václavova sestra Markéta měli každý pouze po jediné dceři. Přitom ovšem mnozí z nich zanechali početné potomky z levého boku.

Když se Vojtěch Raňkův z Ježova na pohřbu Karla IV. zmínil o tom, že české země čekají těžké časy, netušil, jak hlubokou má pravdu. Karel se dočkal dědice až po své čtyřicítce a zahrnoval Václava přehnanou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362). Jeho vychovatelem byl Arnošt z Pardu