LUCky.luKA

Zikmund, pojmenovaný po novém českém světci, byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však neoblíbený kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu připisován podíl. Zikmundovi se skutečně od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti. Mluví se o něm jako o "posledním císaři středověku" (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma Říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který stanul na půdě Anglie), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.

Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V. Není tak známo, že zatímco Karel IV. byl ještě svou politikou pevně zakotven v gotice, jeho syn už byl renesančním panovníkem. Kdyby mu v tom nezabránila husitská revoluce, také českým zemím mohl přinést mnoho dobrého. Už v roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval. Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovují smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu. Křížová výprava, kterou organizoval proti Osmanské říši, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi.

Jako německý král se Zikmund snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Ten roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Jan Hus, kterému dal Zikmund ochranný glejt na cestu, měl v Kostnici obhájit své učení, nakonec byl ale upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.

Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem, neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala. Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král. 31. 5. 1433 byl Zikmund papežem Evženem lV. korunován římským císařem. Po vítězství u Lipan se mu otevřela cesta k vládě v českých zemích. 6. 8. 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. 30. 9. 1437 byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností - například dal popravit hejtmana Jana Roháče z Dubé. Zikmund se chystal zajistit dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtovi, snažil se vyhnout politickým ambicím své druhé ženy Barbory a jejího bratra Oldřicha Celského. U Zikmunda pravděpodobně vypukla rakovina, vyměnil prý císařský šat za pohřební roucho. Poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě.

Životopis -

Roku 1327 byl mladší syn krále Jana, pojmenovaný po otci a dědovi, poslán do Tyrolska jako budoucí manžel (16. 9. 1330) Markéty, dcery Jindřicha Korutanského a jeho dědičky. Po smrti Jindřicha Korutanského (1335) vznikl spor ohledně nástupnictví v jeho državách. Tehdy rod Habsburků uzavřel smlouvu s císařem Ludvíkem Bavorským, která zbavovala Jana Jindřicha a jeho manželku Markétu dědičného práva. Tuto smlouvu Jan Lucemburský roku 1339 potvrdil. Proti tomuto ujednání se postavil jak Jan Jindřich, jeho bratr Karel IV., tak i české stavy. Markéta se s Janem Jindřichem rozvedla kvůli jeho údajné impotenci a vzápětí se provdala za Ludvíka Braniborského, syna císaře Ludvíka Bavora. O navrácení Tyrolska usiloval pro svého bratra Karel IV. v roce 1347, avšak neuspěl. Nakonec Janu Jindřichovi udělil jako léno Moravu 26. prosince 1349 s tím, že se potomci jeho bratra nebudou domáhat českého trůnu, pokud budou živi potomci Karla IV. Bylo ostatně přáním Jana Lucemburského, aby se jeho mladší syn stal moravským markrabětem.

Jan Jindřich se po rozluce s Markétou Pyskatou (1349) oženil s Markétou Opavskou (1349/50), dcerou vévody Mikuláše II. Opavského, s níž pak měl šest dětí. Po její smrti v roce 1363 se oženil ještě dvakrát.  6. nebo 26. 2.1364 s Markétou Habsburskou (1346-1366), dcerou rakouského vévody Albrechta II. a trochu paradoxně vdovou po synovi první manželky Jana Jindřicha, Markéty Korutanské (Pyskaté). Počtvrté se Jan Jindřich oženil zřejmě v roce 1366 s Alžbětou Oettingenskou. Všichni jeho legitimní potomci jsou z druhého manželství, kromě toho se stal otcem nemanželského syna Jana, pozdějšího vyšehradského probošta. Jan Jindřich působil jako oddaný diplomat ve službách svého bratra a za své sídelní město si vybral Brno. Zde také založil augustiniánský klášter, který se měl stát místem posledního odpočinku všech příslušníků moravské rodové větve, nakonec je zde ale pohřben jen jeho nejstarší syn Jošt. Na druhou stranu ovšem Brno značně zadlužil (často ve prospěch staršího bratra) a město se dlouho z dluhů vzpamatovávalo. 13. srpna 1375 založil Jan Jindřich s Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově Poli. Dědicem Jan Jindřich ustanovil nejstaršího Jošta, majetek ovšem rozdělil i mezi další dva syny, Prokopa a Jana Soběslava. Jeho synové brzy rozpoutali vleklé spory o dědictví.

Všichni legitimní potomci Jana Jindřicha pocházeli z manželství s Markétou Opavskou:

• Jošt Moravský (1351-18. 1. 1411), německý král
• Jan Soběslav Lucemburský (1352/55-12. 10. 1394), biskup a aquilejský patriarcha
• Kateřina Lucemburská (1353-1378); manžel Jindřich Nemodlinský
• Prokop Lucemburský (okolo 1354/5-24. 9. 1405), markrabě moravský
• Alžběta Moravská († 20. 11. 1400), manžel Vilém Saský
• Anna Moravská († před 1405), manžel Petr ze Šternberka
• levobočný syn Jan, probošt vyšehradský

Jošt byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV. Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským, mladším moravským markrabětem. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly roku 1381 a trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405. Druhorozený bratr Jan Soběslav, který se rovněž tituloval jako mladší moravský markrabě, se vydal na církevní dráhu, jelikož velký počet mužských příslušníků dynastie mu nezaručoval, že získá větší rodový majetek. Jošt byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. Proto vydal koncem roku 1376 nástupnický řád, jímž proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté Karel potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po jejich otci Janu Jindřichovi, Karlovu bratru.

Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt se tak stal zástupcem krále v italských říšských državách, což pro něj znamenalo významné povýšení. Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání uherského trůnu. Odměnou jim byla část dnešního západního Slovenska s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král Zikmund však nebyl schopen vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90. let 14. století braniborským markrabětem a držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku 1388 hrabství Lucembursko a alsaské fojtství. Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc, jeho ambice nicméně stále nebyly ukojeny. Roku 1394 zaštítil panskou jednotu v revoltě proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na jeho straně. Když pak Jan Zhořelecký na jaře 1396 náhle zemřel, nevyhnul se Jošt podezření, že Janovu vraždu zorganizoval. Spekulace o travičství však nejsou prokázány. Také roku 1402 během dalšího panského odboje proti králi stál Jošt na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem. Vzápětí se s ním ale politicky rozešel a po smrti svého bratra Prokopa stál na straně Václava IV. Roku 1410 proti Zikmundovi kandidoval na krále Svaté říše římské. Volba probíhala v situaci, kdy žil zvolený, korunovaný, ale roku 1400 sesazený římský král Václav IV. Kurfiřti zvolili v září 1410 za římského krále Zikmunda. Protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu 1.října opakovali a své hlasy dali Joštovi. Z titulu římského krále se však Jošt těšil jen krátce, od 1. října 1410 do 18. ledna 1411, kdy zemřel na brněnském Špilberku. Jošt obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu. Jošt byl dvakrát ženatý, obě manželky pocházely z piastovské dynastie. Jeho první ženou se v roce 1372 stala dcera vévody Vladislava Opolského Alžběta Opolská (1360 - 1374), která však zanedlouho zemřela. Druhá svatba se konala v roce 1374 a nevěstou byla Alžbětina teta Anežka Opolská. Obě manželství zůstala bezdětná. Někteří historikové se domnívají (např. ŠTĚPÁN), že byl ženat pouze jedenkrát.

Roku 1380 se stal kanovníkem v Brně a krátce nato i biskupem litomyšlským. V květnu 1384 se dostal pražský arcibiskup Jan z Jenštejna do sporu s Prokopem a Janem Soběslavem, což skončilo až církevní klatbou na Jana Soběslava. Na jaře roku 1387 byl jmenován biskupem olomouckým a dne 27. listopadu 1387 patriarchou aquilejským. Tam se dostal do místních sporů, které nakonec vedly k jeho násilné smrti - klika vedená synem zavražděného udinského patricije Tristanem di Savorgnano zabila nejprve rádce Jana Soběslava, biskupa Augustina, bývalého převora augustiniánského kláštera v Brně. Poté vylákali patriarchu Jana Soběslava do Udine a zde ho zavraždili před městskou bránou. V noci ho pak bez přítomnosti kněze pohřbili do hrobky patriarchy Mikuláše, nemanželského syna jeho děda Jana Lucemburského (a tedy strýce Jana Soběslava).

Další známí Lucemburkové  -