LUCky.luKA

Walramův otec Jindřich VI. společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem zahynul roku 1288 v bitvě u Worringenu a Lucemburkové tak ztratili Limbursko. Po mladém hraběti zbyla vdova s pěti dětmi. Nejstarší Jindřich sice převzal po otcově tragické smrti hrabství, ale poručníkem byla až do roku 1294 ovdovělá hraběnka Beatrix. Roku 1292 se Jindřich za intervence francouzského krále Filipa IV. oženil s jeho neteří Markétou, dcerou Jana Brabantského, vítěze od Worringenu. Prostřední Walram získal matčiny statky v Henegavsku a nejmladší Balduin po čase následoval Jindřichovy stopy a odešel získat výchovu a vzdělání na pařížský dvůr. Walram se společně s Jindřichem zúčastnil biskupského svěcení nejmladšího bratra Balduina 11. března 1308 v Poitiers, které předznamenalo budoucí mocenský úspěch lucemburské dynastie. Balduin jako novopečený trevírský arcibiskup byl jedním ze sedmi kurfiřtů volících římského krále. V květnu 1308 byl nečekaně zavražděn Albrecht I. Habsburský a Balduin společně s Petrem z Aspeltu za papežova souhlasu navrhli jako jednoho z mnoha kandidátů na uvolněný římský trůn Jindřicha Lucemburského. Tak byl 27. listopadu 1308 ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen lucemburský hrabě římským králem.

Po nástupu Jindřicha na římský trůn se v dalekých Čechách rozhodli o spojení domácí vymírající přemyslovské dynastie s krví lucemburského rodu a roku 1309 se cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux setkali s Jindřichem VII. a snažili se s ním vyjednat sňatek Elišky Přemyslovny. Je zřejmé, že původně Jindřich uvažoval o Walramovi, jako o ženichovi pro českou princeznu. V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Svatba se konala 1. září 1310, poté co Eliška dorazila do Špýru. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama. Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík. Rodina se rozdělila 21. září 1310, kdy Jindřich VII. v doprovodu manželky Markéty, obou bratří a říšské šlechty vyrazil na římské tažení a syna odeslal do Čech. Během obléhání Cremony a Brescie, které odolávaly obležení téměř pět měsíců, byl Walram při nočním výpadu obránců Brescie zabit. Walram, jenž mohl být českým králem, byl pohřben ve Veroně, v dominikánském kostele sv. Anastázie.

Balduin byl synem lucemburského hraběte Jindřicha VI. a jako mladší syn byl již od útlého dětství předurčen k církevní kariéře. Studoval teologii a kanonické právo na pařížské universitě a ve svých 22 letech byl zvolen arcibiskupem trevírským. V brzké době se stal jedním z nejvlivnějších mužů Říše a rozhodující měrou přispěl k volbě svého staršího bratra Jindřicha římským králem. Jindřicha VII. Balduin také provázel společně s dalším bratrem Walramem na korunovační výpravě do Itálie v letech 1310-13. Na římské jízdě oba Balduinovi bratři zemřeli. Po Jindřichově smrti podporoval zpočátku Ludvíka Bavora, jeho hlavním zájmem však byla podpora synovce krále Jana a prasynovce Karla, což se mu později zdařilo. V rámci své arcidiecéze usiloval o její teritoriální stabilizaci a expanzi, nezřídka vojenskými prostředky, ale i o administrativní reformu její správy. Mezi významné počiny hmotné povahy patří výstavba mostu v Koblenci (tzv. Balduinbrücke) a obnova starořímského mostu v Trevíru. Je pohřben v trevírské katedrále.

Jednalo se o druhého syna císaře Karla IV a Alžběty Pomořanské. Jeho manželkou byla Kateřina, dcera švédského krále Albrechta II. Meklenburského, se kterou se oženil 10. února 1388 v Praze a s níž měl dceru Elišku. V závěti z roku 1376 Karel IV. Janovi přiřkl Zhořelecko a část Braniborského markrabství. Za vlády nevlastního bratra Václava IV. jej výrazně podporoval v boji proti moravskému markraběti Joštu Lucemburskému a panské jednotě ve snaze o uchopení moci ve státě. 8. května 1394 byl král Václav IV. na cestě z hradu Žebrák do Prahy zajat oddílem panské jednoty. Václav IV. byl uvězněn na Pražském hradě. Jan Zhořelecký odmítl návrh Jošta Lucemburského, aby se připojil k jeho snaze o převzetí moci a začal nejprve politicky a pak i vojensky usilovat o královo osvobození. V Kutné Hoře, kterou Jan ovládal, zformoval početný vojenský oddíl a s ním vyrazil napomoc králi ku Praze. Bez větších problémů obsadil Staré i Nové město, kde jmenoval nového královského podkomořího a dosadil nové konšely. Markrabě Jošt a členové vzbouřené pražské jednoty však již mezitím opustili Prahu a odvedli i zajatého krále Václava, kterého pak věznili na hradech Příběnice a Krumlov a posléze i na hradě Wildberg v Horních Rakousích, na území Joštova spojence, vévody Albrechta III. Habsburského. Jan Zhořelecký se poté s pomocí pomořanského vévody Svantibora vydal na vojenské tažení proti panské jednotě do jižních Čech. Ačkoliv měl výraznou vojenskou převahu, musel z důvodu nedostatečného zásobení potravinami uspěchaně vyjednat s panskou jednotou propuštění krále Václava IV. za značně nevýhodných podmínek. Jako protihodnotu za propuštění krále, panská jednota požadovala vydání významných hradů Křivoklátu, Karlštejna, Žebráku a Zvíkova a dále stříbrné doly v Kutné Hoře. Do doby převzetí moci na těchto hradech požadovala panská jednota Jana Zhořeleckého jako rukojmí.

Po propuštení vězněného krále začíná Jan Zhořelecký upadat v královu nemilost, zejména z důvodu personálních změn, které vykonal v Praze. Král Václav se nemínil nikterak podílet na splácení Janových dluhů vzniklých vydržováním mocného vojska zformovaného pro královo osvobození.Těžká finanční tíseň a politická neprozíravost a ústupnost krále Václava přivedla Jana Zhořeleckého k postupnému odklonu od Václava IV. a ke sblížení se s jeho dřívějším protivníkem - panskou jednotou. V lednu 1394 mu král Václav IV. odňal úřad zemského hejtmana. Zadlužený Jan jel na návštěvu do kláštera Neuzelle, kde za podivných okolností ve věku dvaceti pěti let zemřel. 29. února 1396 zcela zdráv ulehl ke spánku a ráno byl nalezen mrtev. Podezření, že byl otráven, ovšem nebylo dokázáno.

Lucemburské vévodství Elišce odkázal roku 1411 (po smrti předchozího vládce Jošta Moravského) její strýc Zikmund Lucemburský, protože je nebyl schopný vyplatit. Dne 16. července 1409 se v Bruselu Eliška vdala za Antonína Brabantského, který ji až do své smrti v bitvě u Azincourtu roku 1415 ochraňoval před lucemburskou šlechtou. Měli spolu dvě děti: Viléma (2. června 1410-10. července 1410) a dceru neznámého jména narozenou roku 1412. V roce 1416 se objevily plány, že se s Eliškou ožení Vladislav II. Jagello. Vladislav se na tento svazek nedíval nadšeně a Eliška svou odpověď formulovala tak, že se jí “nechce do další svatby”. Eliščiným druhým manželem se roku 1418 stal Jan III. Bavorský. Toto manželství zůstalo bezdětné a Jan zemřel roku 1425. Po jeho smrti se dvojnásobná vdova ocitla v těžkých dluzích. Roku 1441 uzavřela dohodu s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým, která mu umožňovala okamžitě převzít administrativu Lucemburska a zdědit po její smrti vévodství. Filip souhlasil, ale o dva roky později nařídil na její území noční útok a převzal území hned. Eliška byla ze země vypovězena.

Už jako pětiletou zasnoubil Annu její otec s Albrechtem z Wittelsbachu, synem bavorského vévody. Brzy poté jí ovšem za manžela vybral syna markraběte míšeňského a lantkraběte duryňského Fridricha, který byl potenciálním držitelem kurfiřtského hlasu při volbě císaře. I z tohoto plánu však sešlo. Na další vývoj promyšlené sňatkové politiky císaře Karla IV. měl vliv rozkol v katolické církvi, k němuž došlo v roce 1378. Za nového papeže byl zvolen Ital Bartolomeo di Prignano, který přijal jméno Urban VI. Francouzští kardinálové volbu neuznali, za papeže prohlásili Roberta Ženevského, který si vybral jméno Klement VII. a usadil se v Avignonu. Na stranu Urbana VI. se postavili nejen Italové, ale také císař Karel IV., jeho syn Václav a anglický král. Za této situace považoval Karel IV. sblížení s Anglií za velmi důležité a rozhodl se provdat svou dceru Annu za krále této země. Tímto způsobem chtěl oslabit svého dosavadního spojence, Francii, a donutit jejího krále k tomu, aby se zřekl podpory vzdoropapeže Klementa VII. Spojenectvím s Anglií sledoval ještě jeden cíl, posílení postavení rodových lucemburských držav v Nizozemí. Ještě než ke sňatku došlo, císař Karel IV. zemřel. Jeho syn Václav IV. ale otcův záměr splnil. České poselstvo vedené kardinálem Pileusem de Pratou mělo u anglického dvora úkol provdat Annu a především uzavřít politický svazek mezi Václavem IV. a Richardem II., tedy spojenectví namířeného proti těm, „kteří svým konáním uvedli do života dva papeže a způsobili tak rozkol neboli schisma v katolické církvi.“ Jednání probíhala střídavě v Anglii a v Praze. Teprve v říjnu 1381 se vydala Anna s početným doprovodem do své nové vlasti. Francouzi ji málem do Anglie nepustili, ale volnou cestu jí zajistil nevlastní strýc Václav Český. V prosinci dorazila do Calais, které bylo tehdy anglickým územím. Zde ji přivítal králův polorodý bratr John Holland, pozdější vévoda z Exeteru. Po příjezdu do Anglie se Anny ujal králův strýc Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru. Svého manžela spatřila poprvé 18. 1. 1382 v Londýně. O dva dny později se konala svatba a 22. 1. 1382 byla Anna korunována jako anglická královna.

Údajně spokojené manželství trvalo dvanáct let. Během této doby zesílily vzájemné kontakty mezi Anglií a Českým královstvím, jelikož Richard II. a Václav IV. vedli bohatou korespondenci. Spousta osob z doprovodu královny Anny také zůstala v Anglii. Zdeněk Brtnický z Valdštejna poznamenal, že se anglické dvorní dámy údajně naučily jemným mravům právě od dvorních dam, které přišly s Annou z Čech. Dalším výsledkem vzájemných kontaktů obou zemí bylo zveřejnění učení náboženského reformátora Johna Wycliffa v Českém království. Annina smrt, způsobená morem v roce 1394, byla pro Richarda II. velkou ranou. Právě po smrti jeho manželky u něj propukla naplno duševní choroba, která ho nakonec připravila o trůn. Královský zámek Sheen, kde Anna zemřela, nechal zbourat a při pohřbu zuřivě napadl hraběte z Arundelu za to, že se na obřad dostavil pozdě. Richard se v roce 1396, po dvou letech osamělosti, oženil se sedmiletou Isabelou z Valois. Zemřel již v roce 1400 ve vězení hradu Pontecraft a potomků se tedy nedočkal. Až třináct let po své smrti byl pochován po boku své milované manželky Anny ve Westminsterském opatství. Královna nebyla původně mezi kronikáři příliš v oblibě, ale jsou důkazy o tom, že ve své době byla daleko oblíbenější. Byla známá jako velmi vlídná žena, Angličané ji měli rádi. Zajímala se o prominutí trestů poddaných (například účastníků revolty roku 1381). Anně se nepodařilo splnit tradiční ženskou povinnost tehdejší doby - nedala Richardovi potomka a dědice. V lucemburské dynastii to ovšem nebylo překvapivé, děti neměl ani její bratr Václav IV. a mnoho dalších příbuzných. Eveshamská kronika tvrdí, že "tato královna, ačkoliv neporodila dítě, přispívala ke slávě a bohatství tohoto království tak, jak byla schopna". Její přezdívka "Good Queen Anne" ostatně naznačuje, že bezdětnost pro její oblibu příliš důležitá nebyla. Hrob „dobré královny Anny“ v londýnském Westminsteru je dodnes poutním místem.

Alžběta Lucemburská (28. únor 1409 – 19. prosinec 1442, Győr), česká, uherská a římská královna, byla dcerou Zikmunda Lucemburského a jeho druhé choti Barbory Cellské.

Alžběta se narodila v roce 1409 jako první dítě Zikmunda a Barbory a tehdy nikdo nemohl tušit, že bude i dítětem jediným. Byla dědičkou českého a uherského trůnu, na nichž se její otec ocitl jako poslední z rodu Lucemburků. Mezi její předky vzdáleně patřili i český král Přemysl Otakar I. a jeho druhá manželka Konstancie Uherská, dcera uherského krále Bély III. Příliš společného s původní uherskou královskou dynastií Arpádovců už neměla, jejich krev už v této době byla ovšem velmi řídká - ostatní potomci Arpádovců už jim byli zrovna tak vzdálení. Co se týče českých předků, jejím dědem byl Karel IV., syn poslední Přemyslovny Elišky. Její babičkou byla poloviční Piastovna Alžběta Pomořanská, tudíž Zikmundova dcera měla jisté nároky i na polský trůn. Roku 1411 byla Alžběta zasnoubena Albrechtu (V.) Habsburskému, byly jí tehdy dva roky a Albrechtovi šestnáct. Roku 1421 se za něj vdala. V letech 1437–1438 byl pak její manžel, jako dědic jejího otce, králem uherským, římským a českým jako Albrecht II. Svému choti Alžběta porodila čtyři děti, z toho dva syny. Prvorozený Jiří již roku 1435 zemřel, poslední Ladislav zvaný Pohrobek se narodil až koncem února 1440, to znamená po smrti svého otce. Alžběta jistě doufala, že se narodí mužský potomek, ale byla přesvědčená, že vládnout bude sama jako regentka. Po zbytek svého života se královna snažila zajistit Ladislavovi dědická práva na uherský trůn (v jejích službách byl vynikající český vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa). I když byl v roce 1440 Ladislav korunován uherskou svatoštěpánskou korunou, většina šlechty ho nepřijala (zvolen byl polský král Vladislav III. Varnenčik). Alžběta Lucemburská zemřela v roce 1442 v uherském Győru, zřejmě na nemoc, ale je možné, že byla otrávena. Ladislavovi Pohrobkovi nebyly ani tři roky, nejstarší dceři Anně deset let.

Ladislav Pohrobek se nakonec v roce 1444, po smrti Varnenčika, stal uherským králem. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal sedmihradský vojvoda János Hunyady. V Čechách byla situace složitější, zemi spravovaly zemské sněmy. Českým králem byl Ladislav uznán až v roce 1453. Správcovskou funkci vykonával Jiří z Poděbrad. Dcera Anna (1432 - 1462) se vdala za Viléma Saského, druhá dcera Alžběta Habsburská (1436-1505) se provdala za Kazimíra IV. Jagellonského a stala se polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Polská královna Alžběta, nazývaná také jako "matka králů", byla matkou (mimo jiné) pozdějšího českého krále Vladislava Jagellonského, který tak měl dynastické spojení nejen s Jagellonci, ale i Lucemburky a Habsburky. Potomci -

• Anna (1432-1462), saská vévodkyně
• ∞ 1446 Vilém III. Saský
• Jiří (*/† 1435)
• Alžběta (1436-1505), polská královna a litevská velkokněžna

∞ 1454 Kazimír IV. Jagellonský

• Ladislav (1440-1457), český a uherský král

Mikuláš Lucemburský (1322 Praha - 30. července 1358 Belluno) - patriarcha aquilejský od roku 1350 do roku 1358.

Byl nemanželským synem českého krále Jana a neznámé matky. I přes nelegitimní původ se o Mikuláše lucemburská rodina postarala a zabezpečila mu církevní kariéru. 2. srpna 1342 ho papež Klement VI. na žádost Jana Lucemburského jmenoval členem pražské diecéze. V roce 1348 je Mikuláš doložen jako děkan olomoucké církve a královský kancléř. Klement VI. stanovil Mikuláše 7. ledna 1349 biskupem z Naumburku jako protikandidáta Johanna von Miltitz, v tomto sporu ovšem Mikuláš vítězem nebyl. 31. října 1350 sdělil Mikuláš obyvatelům města Udine, že je novým aquilejským patriarchou. Na přelomu let 1351/2 nechal nový patriarcha popravit některé šlechtice, kteří údajně měli být zapleteni ve vraždě Mikulášova předchůdce, Bertranda de St. Geniès. Mikuláš byl v úřadu nápomocem lucemburským zájmům, v říjnu 1354 ho v patriarchátu navštívil i jeho nevlastní bratr Karel IV. a patriarcha ho doprovázel na další cestě přes Itálii. Karel IV. Mikulášovi propujčil ještě titul vikáře Triestu (v roce 1354) a Toskánska (1355) a generálního vikáře ve Feltre a Bellunu. V Bellunu také patriarcha Mikuláš v roce 1358 zemřel, zřejmě přirozenou cestou. Pohřben je v Udine.

Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).

Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu.

Autor LUCky.luKA 23.Srpen 2010 v 12:01 | Permalink