Lucemburkové 1310-1437 ( 4.část )
Lucemburkové byli druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 1310–1437. Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství, v roce 1387 získali uherský trůn. V letech 1373–1415 drželi Braniborsko. Lucemburkové drželi říšskou korunu od roku 1308 až do roku 1437 (s výjimkou let 1313-1346 a 1400-1410).
Lucembursku vládli postupně hrabata, vévodové a velkovévodové. Lucemburské hrabství vzniklo roku 963 a na vévodství bylo povýšeno roku 1354 Karlem IV. Země byla součástí Východofranské říše a později Svaté říše římské, dokud se nestala plně nezávislým státem v roce 1815, kdy bylo na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství. V roce 1890 byla zrušena personální unie s Nizozemskem.
Jeho otcem byl Wigerich, moselský hrabě. Roku 963 obdržel Siegfried od opata kláštera sv. Maximina v Trevíru hrad Lucemburk. Zemřel okolo roku 998. Hrad po něm zdědil jeho druhorozený syn Fridrich.
- Jindřich V. Bavorský (okolo roku 960, Moselgau - 27. ledna 1026) byl mezi lety 998 až 1026 lucemburský hrabě jako Jindřich I. a jako Jindřich V. od roku 1017 do své smrti vévoda bavorský. Narodil se z manželství lucemburského hraběte Siegfrieda I. († 998) s Hedvikou. Jeho sestra Kunhuta byla manželkou císaře Jindřicha II.
- Sv. Kunhuta Lucemburská (980 ?- 3. března 1033/1039, Kaufungen) byla bavorská vévodkyně a římská císařovna. Roku 1200 byla svatořečena.
Kunhuta se narodila jako dcera lucemburského hraběte Sigfrieda I. a jeho manželky Hadwigy z Nordgau.
Okolo roku 995 nebo 998 /nejpozději v létě roku 1000/ se Kunhuta provdala za vévodu Jindřicha z bavorské linie Liudolfingů (jeho dědeček Jindřich byl bratrem Oty I.). Jako bavorská vévodkyně žila po manželově boku v Řezně a též jej doprovázela na jeho cestách. Jindřich nastoupil na římsko-německý trůn po náhlé smrti svého bratrance císaře Oty III. jako Jindřich II. a 10. srpna 1002 byla Kunhuta v Paderbornu korunována arcibiskupem Willigisem Mohučským římskou královnou. Císařská korunovace královského páru se uskutečnila 14. února 1014 v Římě – během této korunovace je také poprvé doloženo užití říšského jablka mezi říšskými insigniemi. Jako panovníkova manželka byla Kunhuta velice politicky aktivní. Ač pár zůstal bezdětný, manželství bylo zřejmě šťastné. Královna měla významný podíl na vládě a to nepřímo jako interventka, kdy je jmenována ve třetině listin svého manžela (poprvé již 10. července 1002), i přímo jako zástupkyně krále a císaře během jeho krátkodobých nepřítomností – např. roku 1012, kdy v důsledku konfliktu se svými lucemburskými švagry Jindřich obléhal město Mety, přenesl na Kunhutu společně s novým magdeburským arcibiskupem Walthardem vedení dalších jednání s Boleslavem Chrabrým a správu královských statků v Sasku. Po Walthardově smrti byly říšské záležitosti v této oblasti plně svěřeny do rukou královny Kunhuty, která také organizovala obranu země proti Boleslavu Chrabrému. Kunhuta byla též zprostředkovatelkou v politických konfliktech. Král zemřel 13. července 1024 na falci Grone a novým panovníkem byl zvolen Konrád z rodu Sálců, a to 4. září 1024. Mezi smrtí císaře a volbou nového panovníka tedy uplynuly téměř dva měsíce, během nichž byla plná vládní moc svěřena císařovně-vdově Kunhutě, a s velkou pravděpodobností se nejednalo pouze o formální funkci, jak se někdy domnívala starší historiografie. Kunhuta, která měla význačné postavení a podíl na politické moci již za života svého manžela, spravovala Říši s pomocí svých bratrů Ditricha, biskupa v Metách, a Jindřicha, vévody bavorského. Umírající císař jí také svěřil říšské insignie, které posléze Kunhuta předala nově zvolenému králi Konrádovi II., což bylo vnímáno jako známka jeho legitimace.
Kunhuta byla velice vzdělanou dámou, dopisovala si s mohučským arcibiskupem Aribem a Ademar z Chambers jí mimo jiné věnoval svůj spis o sv. Maritalovi. V jejím zvláštním zájmu pak ležela podpora různých církevních institucí. Ve prospěch biskupství v Bambergu, které založila spolu s manželem roku 1007, se například vzdala svého jitřního daru (Morgengabe). Roku 1017 založila po uzdravení z těžké nemoci poblíž královského dvora Kassel v Hessensku, který jí Jindřich daroval roku 1008, benediktinský klášter sv. Kříže v Kaufungenu a ustanovila zde jako první abatyši svou neteř Juttu. Do Kaufungenu se také uchýlila po svém ovdovění a volbě nového krále a posléze zde zemřela. Bezdětnost manželství císařského páru dala na konci 11. století vzniknout legendě, podle níž spolu zbožní manželé žili bez tělesného styku jako bratr se sestrou. Kunhuta se pak měla, aby při obvinění z cizoložství dokázala, že je stále pannou, podrobit Božímu soudu, kdy šla bosa po rozžhavené radlici, aniž by utrpěla zranění. Byla prohlášena za svatou papežem Inocencem III. dne 29. března 1200. Jindřich II. byl svatořečen již roku 1146.
- Jindřich V. Veliký či le Blond (1221 - 24. prosinec 1281, Mohuč) byl lucemburský hrabě, hrabě z Laroche, markrabě z Arlonu a markrabě namurský.
Jindřich byl starším synem hraběnky Ermesindy (1186-1247), jediné dědičky namurského a lucemburského hraběte Jindřicha IV. Slepého a limburského vévody Walrama (†1226). Zasloužil se o rozmach rodové moci a zúčastnil se křížové výpravy francouzského krále Ludvíka IX. do Tunisu. V roce 1240 se oženil s Markétou z Baru (1220-1273), se kterou měl šest dětí.
- Ermesinda Lucemburská (1186 - 1247) byla od roku 1196 lucemburskou hraběnkou, pramáti lucemburského rodu. Byla jedinou dcerou Jindřicha Slepého, hraběte lucemburského a z Namuru, a jeho manželky Agnežky z Geldernu. Před jejím narozením byl dědicem lucemburského hraběte synovec Balduin V. Henegavský.
Ermesindu ve dvou letech otec zasnoubil s Jindřichem II. ze Champagne. Původní dědic Balduin se ovšem nevzdával myšlenky na dědictví a zakročit musel až císař. Balduin nakonec získal Namursko. Ermesinda pak byla ještě v dětském věku provdána za o mnoho staršího Theobalda I. z Baru (1158-1214), který se neúspěšně pokoušel získat Namur zpět. Z manželství se narodil syn Rainald a tři dcery. Theobald zemřel 13. února 1214 a osmadvacetiletá vdova se brzy provdala znovu, za hraběte Walrama III. Limburského (1180-1226). Druhému manželovi porodila dva syny a dceru a přežila ho o 21 let. Na Ermesindu se vzpomíná jako na dobrou panovnici a zakladatelku kláštera Clairefontaine.
- Jindřich IV. Lucemburský (zvaný slepý) (asi 1112- 14. srpna 1196, Echternach) byl lucemburský hrabě v letech 1136-1196 a namurský markrabě v letech 1161-1194.
Jindřich byl dvakrát ženatý. Až z druhého manželství se mu v kmetském věku narodila dcera, pojmenovaná po jeho matce, Ermesinda. Před jejím narozením byl dědicem lucemburského hraběte synovec Balduin V. Henegavský. Ermesindu ve dvou letech otec zasnoubil s Jindřichem II. ze Champagne. Původní dědic Balduin se ovšem nevzdával myšlenky na dědictví a zakročit musel až císař. Balduin nakonec získal Namursko a Lucembursko zůstalo dědičce, která byla zřejmě roku 1196 provdána za o mnoho staršího Theobalda I. z Baru (1158-1214), který se neúspěšně pokoušel získat Namur zpět.
- Konrád II. Lucemburský (1106–1136) byl lucemburský hrabě v letech 1129–1136. Jeho otcem byl Vilém Moselský, který pocházel z moselské dynastie. Konrád neměl mužského dědice, a tak lucemburské léno po jeho smrti spadlo zpět na Říši. Císař je poté propůjčil Jindřichovi z Namuru, Konrádovu bratranci, který tak vešel do dějin jako Jindřich IV. Lucemburský.
- Jindřich VI. Lucemburský (1252 - 5. června 1288) byl lucemburský hrabě, otec Jindřicha VII. Lucemburského, císaře Svaté říše římské.
Roku 1265 se oženil s Beatrix z Avesnes a lucemburským hrabětem byl od roku 1281. Zahynul v bitvě u Worringenu asi společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem. Prohrou této bitvy ztratili Lucemburkové Limbursko.
- Markéta Brabantská (4. října 1276 - 14. prosince 1311 Janov) byla lucemburská hraběnka, římská královna, manželka římskoněmeckého krále a císaře Jindřicha VII.
Markéta pocházela z manželství brabantského vévody Jana I. a Markéty z Dampierre. Za zhruba stejně starého lucemburského hraběte Jindřicha se provdala roku 1292 či 1293 na hradě Tervuren nedaleko Bruselu. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem, který měl konečně zavládnout po bitvě u Worringenu (1288). Nová lucemburská hraběnka byla velmi zbožná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv. 6. ledna 1309 byl Jindřich v Cáchách korunován římským králem a o rok později manželé společně vyjeli na římskou jízdu. Těsně před tím se rozloučili se svým jediným synem Janem, který se vydal získat své nové české království. Královna se se synem a dcerami již nikdy neshledala. Byla pohřbena v minoritském kostele San Francesco di Castelleto pod náhrobkem od Giovanniho Pisana. Díky pověsti o zázračných uzdraveních byla blahořečena. Jindřichovi se podařilo roku 1312 v Římě dosáhnout císařské korunovace. Z císařské koruny se dlouho neradoval. Zemřel na malárii 24. srpna 1313 v Buoncoventu.
- Markéta Lucemburská (8. července 1313 - 11. července 1341, Praha) byla bavorská vévodkyně, nejstarší dcera českého královského páru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny.
Vyjednávání o Markétině sňatku započalo během let 1321-1322. Snoubenec, dolnobavorský vévoda Jindřich (1305-1339), syn Štěpána Dolnobavorského a Judity Svídnické, byl po otcově smrti svěřencem římského krále Ludvíka Bavora. Věnem mělo být šest hřiven stříbra. Dohoda byla zlistiněna 12. srpna 1322 v Praze. Po drsném konfliktu Jana s manželkou Eliškou byla malá Markéta ještě téhož roku odvezena na ženichův dvůr v Landshutu. Tam ji následovala i těhotná a zavržená matka. V exilu a bez svých důchodů zůstala královna Eliška v Bavorsku až do roku 1325, kdy se i s Markétou vrátila zpět do Čech. Svatba Markéty a Jindřicha se uskutečnila až 12.února či 12. srpna 1328 ve Straubingu a Jindřich dal králi Janovi k dispozici panství Burghausen, Kufstein a Kitzbühel jako výchozí bod pro výpravy do Tyrolska, Korutan a Itálie. Rok po svatbě se novomanželům narodil syn Jan. Jindřich později ručil na smlouvách o sňatku svého švagra Jana Jindřicha a Markéty Pyskaté. Měl spory se svými příbuznými o majetek a celý život byl věrným spojencem lucemburské dynastie. Markétin muž Jindřich zemřel 1. září 1339 na malomocenství. 20. prosince 1340 jej předčasně následoval do hrobu i jedenáctiletý syn Jan. Ovdovělá Markéta se měla stát manželkou také čerstvě ovdovělého polského krále Kazimíra III. Zemřela těsně před svatbou v červenci 1341.
- Jitka Lucemburská nebo také Bonne či Guta (20. května 1315 - 11. září 1349) byla normandská vévodkyně, manželka budoucího francouzského krále Jana II. a dcera českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Ve francouzských dějinách je známá jako Bonne de Luxembourg.
Druhorozená Jitka se podobně jako její sestry stala prostředkem diplomatických zájmů krále Jana. Už jako šestiletá byla zasnoubená s budoucím míšeňským markrabětem Fridrichem II. (1310-1349). O dva roky později Wettinové přešli na stranu Ludvíka Bavorského, s jehož dcerou Matyldou se měl Fridrich oženit a Jitka se s potupou vrátila z Wartburgu zpět do Prahy. 28. července 1332 se sedmnáctiletá Jitka provdala v Melunu za budoucího francouzského krále Jana II., kterému bylo tehdy třináct. Věno z francouzské strany činilo 120 000 zlatých a Jan Lucemburský za něj slíbil pro případ války vojenskou pomoc o síle 500 mužů. Sňatkem s dědicem francouzského trůnu se stala vévodkyní normandskou a vévodkyní z Anjou a také pramáti rodu Valois. Svému choti dala jedenáct dětí. Jitka zemřela v roce 1349 na mor a byla pohřbena v klášteře Maubuisson. O rok později se Jan II. stal francouzským králem. Zachoval se Jitčin žaltář, nádherná ukázka gotické knižní tvorby.
- Anna Lucemburská (27. března 1323, Cham - 3. září 1338, Neuberg an der Mürz) byla rakouská, štýrská a korutanská vévodkyně.
Anna se narodila jako jedno ze dvou posledních dětí Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny během královnina exilu v Bavorsku. Annino dvojče Eliška, zaslíbena klášternímu ústraní zemřela v dětství. 13. února 1327 dojednal Jan Lucemburský Annino zasnoubení s Ladislavem, nejstarším synem uherského krále Karla Roberta. Zasnoubení však skončilo již po na jaře 1329 nečekanou smrtí pětiletého snoubence. Dalším snoubencem se měl po obdržení papežského dispenzu stát braniborský markrabě Ludvík. Případnému sňtaku však bránila exkomunikace ženichova otce Ludvíka Bavora. Jan Lucemburský, mistr sňatkové politiky, nakonec Anně vybral manžela z řad rakouských Habsburků, s nimiž potřeboval navázat těsnější spojenectví. Již roku 1330 při uzavírání spojenecké smlouvy nabídl Annu za manželku Otovi Habsburskému, tehdy se však pro plánované manželské spojení nepodařilo získat potřebné papežské požehnání. Po mezihře se synem Ludvíka Bavora se Janovi 9. ledna 1335 podařilo pro Annu a Otu Habsburského od papeže Benedikta XII. dispenz získat. Habsburkové obdrželi kromě nevěsty také dolnorakouská města Vitoraz, Lávu a Rabensburg. Již 2.února 1335 Anna přijela do Prahy. Do té doby pravděpodobně byla hostem pařížského dvora, kde setrvávala jako společnice své starší sestry Bony. Svatba dvanáctileté Anny a o dvacet let staršího vdovce Oty se slavila 15. či 16. února 1335 ve Znojmě zároveň se svatbou Anny, dcery Mikuláše Opavského a dolnorakouského hraběte Burcharda I. z Hardeggu. Mladičká Anna zemřela ve věku patnácti let, manžel Ota ji do hrobu následoval o půl roku později. Manželství bylo bezdětné.
- Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).
Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu. Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Ti ji chtěli provdat za bezvýznamného pána z Bergova Otu z Löbdaburgu, protože pro jejich vládu byla neprovdaná Přemyslovna rizikem.
Tentokrát se však Jindřich nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc. Proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci). Svatb
