Lužičtí Srbové
Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužičtinu (též hornolužická srbština, horní lužická srbština ) a dolnolužičtinu (též dolnolužická srbština, dolní lužická srbština). Jejich pojmenování Srbové (německy Sorben na rozdíl od jihoslovanských Serben), česky Lužičtí Srbové, je novodobým pojmem, který od roku 1945 jednotně označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice (Lužičané) a Horní Lužice (Milčanska nebo Budyšínska - Milčané a Bezunsané). Vlastní Srbové byli slovanské kmeny, které žili mimo území obou Lužic.
Srbové osídlili území Lužice v době stěhování národů. Území bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou (expanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník). Srbové tak ztratili samostatnost. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí Zemí Koruny české. Již během této doby se Braniborskému markrabství podařilo postupně získat některé části Dolní Lužice včetně její metropole Chotěbuzi. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky.
Od roku 1635 náležela Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za Napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s jejím okolím. Roku 1815 bylo území Lužice nově rozděleno. Celá Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska, severovýchod Horní Lužice se stala součástí pruské provincie Slezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužice autonomní postavení. Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci lze hledat ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po Napoleonských válkách a který se přenesl také na Srby. Druhým byla idea součásti ve velkém ,slovanském společenství národů‘ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení.
K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena. V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstá dvoujazyčně. Roku 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení. Po porážce Německa v 1. světové válce propagovali některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly.
V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežila Domowina, která odporovala všem pokusům Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu. NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství. Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do obnoveného Polska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Lužickosrbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu.[2] Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucí NDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku 1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv Srbského národa.
V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED. Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. Roku 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. Do r. 1991 byla obnovena Domowina ve stylu, v jakém existovala ve 20. letech. Téměř celá německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (německy Brandenburg), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Svobodný stát Sasko, k němuž náleží také většina německé části Horní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR, pracuje v současnosti dále.
V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy.
Zdobení velikonočních vajec Velikonoční zvyk podobný českému.
Osterreiten (1. velikonoční svátek) Tento zvyk má kořeny už v předkřesťanské době. V magickém kruhu objížděli zemědělci plužinu vesnice, aby uchránili mladou setbu před zlými bytostmi. V křesťanské době se Osterreiten změnilo v procesí několika stovek jezdců na koních.
Pálení velikonočních ohňů Zvyk vychází z pohanského vyhánění zimy.
Ptačí svatba (jen v Horní Lužici) Dnes dětský zvyk, kdy děti za okno staví prázdný talíř, aby se nechaly obdarovat od ptáků, kteří toho dne slaví svatbu. Děti se pak také přestrojí za ptáky a po vesnici vybírají dary. Zvyk opět vychází z předkřesťanské doby, kdy lidé věřili v posmrtný život v ptačí podobě - jednalo se tedy o milodar zemřelým v podobě potravy.
Łapanje kokota (volně přeloženo jako „trhání kohoutů“) je soutěž spjatá s oblastí Dolní Lužice, jejímž vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě ve cvalu na koni hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu. Dříve se používal kouhout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat kohoutem mrtvým.
Horní Lužice (hornolužicky Hornja Łužica, německy Oberlausitz) je historické území, rozdělené od roku 1945 mezi Německo (většina území) a Polsko (menší část). Většina německé části je od roku 1990 součástí spolkové země Svobodný stát Sasko, malá část je součástí spolkové země Braniborsko. Téměř celá polská část je doučástí Dolnoslezského vojvodství, malá část náleží též k vojvodství Lubušskému. Centrem Horní Lužice je město Budyšín, největším městem je však Görlitz (Zhořelec), v polské části je důležitým střediskem město Zgorzelec. Horní Lužice sousedí na západě s vlastním Saskem, na jihu s Čechami, na východě se Slezskem, na severu s Dolní Lužicí. V německé části Horní Lužice žije přibližně 640 000 obyvatel. Většinu tvoří Němci, asi 20 000 obyvatel jsou Lužičtí Srbové. Polskou část Horní Lužice obývají od roku 1945 Poláci, kteří odsud vyhnali Němce i Lužické Srby. Do roku 1635 byla Horní Lužice součástí Zemí Koruny české.
.jpg)
Dolní Lužice (německy Niederlausitz, dolnolužickosrbsky Dolna Łužyca, hornolužickosrbsky Delnja Łužica, polsky Dolne Łużyce, latinsky Lusatia inferior) je historické území, které je od roku 1945 rozděleno mezi Německo a Polsko. Téměř celá německá část Dolní Lužice je součástí spolkové země Braniborsko, zatímco vesnice Geierswalde (lužickosrbsky Lejno), Kromlau (lužickosrbsky Kromola) a město Lauta (lužickosrbsky Łuty) náležejí od roku 1990 k Sasku. Menší polská část je součástí Lubušského vojvodství. Centrem Dolní Lužice je Chotěbuz (německy Cottbus, dolnolužickosrbsky Chóśebuz, hornolužickosrbsky Choćebuz) v dnešním Braniborsku. V letech 1348-1635 byla Dolní Lužice součástí soustátí Zemí Koruny české. Dolní Lužice sousedí na jihu s Horní Lužicí, na východě se Slezskem, na severovýchodě s Lubušskem, na severu a severozápadě s vlastním Braniborskem, na západě s tou částí území bývalé provincie Sasko, která dnes náleží k Braniborsku.
