LUCky.luKA

Markomanské války byly sérií válek, které proběhly v době vlády římského císaře Marka Aurelia mezi lety 166 až 180, kdy ze severu vpadly do římské říše početné kmeny Sarmatů, po nichž následovali germánští Markomani a Kvádové. Těmto kmenům se podařilo rozprášit římské legie v provincii Pannonia (dnešní Maďarsko), vtrhly až do severní Itálie a oblehly město Aquileia. Marcus Aurelius, je zahnal zpět za Dunaj a v roce 172 zahájil mohutnou ofenzívu (expeditio Germanica prima). U Carnunta v severozápadní části provincie Pannonia (dnešní Rakousko) postavil pontonový most přes Dunaj a zahájil trestnou výpravu proti Germánům. Tato výprava pronikla hluboko do jejich území. Ve velké bitvě se Římanům podařilo porazit početnou převahu Sarmatů a Kvádů a roku 175 s nimi uzavřeli mírovou smlouvu, která vnutila Germánům těžké podmínky.

O dva roky později konflikt propukl znovu a Římané Germány znovu porazili (expeditio Germanica secunda). Na původně germánském území zůstala okupační armáda o síle 40 000 mužů a dokonce se uvažovalo o vzniku nových dvou provincií Marcomannia a Sarmatia na území dnešní České republiky a Slovenska. Císař Marcus Aurelius ale roku 180 zemřel a jeho nástupce, syn Commodus, boje ukončil a uzavřel s germánskými kmeny mírovou smlouvu, která dočasně omezila samostatnost jednotlivých kmenů.

Markomanské války lze z hlediska chronologického rozdělit na několik fází:

1. fáze ( 165/6-171/172 ) – útok barbarských kmenů na Římskou říši – konflikty se odehrávaly převážně na území říše

2. fáze ( 171/172-174 ) – obrat situace – ofenziva římské armády na nejsilnější kmeny (Kvády, Markomany a sarmatské Jazygy)

3. fáze ( 175-179/180 ) – po krátké přestávce opětovné boje, po smrti Marka Aurelia uzavřel s Germány mír jeho syn a nástupce Commodus

První dvě fáze bývají také označovány jako první markomanská válka, třetí fáze jako druhá markomanská válka Příčiny vzniku těchto válek nejsou zcela jasné. Někteří autoři uvádějí, že byly výsledkem tlaku severních kmenů (Gótů), jiní zase, že byly důsledkem primitivního zemědělství a tím i nedostatku půdy. V úvahu však připadá také konflikt zájmů mezi stále se rozvíjejícími Germány a římskou říší, která se snažila zasahovat i do záležitostí v oblastech, které nebyly přímo pod její vládou. Těsně před začátkem markomanských válek byly z oblasti středního Podunají poslány některé legie na východ, aby posílily jednotky bojující v té době s Parthy. Obrana však pravděpodobně nebyla nějak výrazně oslabena.

• 1. FÁZE (165/166-171/172)

Za počátek markomanských válek se považuje útok asi 6 000 Langobardů, Obiů a patrně i jiných kmenů (mezi nimi i Markomanů) na území římské říše v roce 165 nebo 166. Tento útok směřoval údolím řeky Moravy nebo údolím Váhu. Germáni byli odraženi a tak poslali svého zástupce s žádostí o mír k místodržiteli Horní Pannonie (v té době Marcus Iallius Bassus). Tento útok však nebyl ojedinělý. V létě roku 166 zaútočili barbarské kmeny také v oblasti Dácie a pravděpodobně také na Noricum a Raetii. I když nedosáhli žádného výraznějšího úspěchu a Římanům se podařilo situaci uklidnit, zanedlouho vytáhly do boje znovu. Nejdůrazněji si počínaly kmeny se středního Podunají (Markomani, Kvádové a Jazygové), kterým se podařilo přes Pannonii a Noricum dostat letech 169-170 až do severní Itálie, kde vypálily město Opitergium a oblehly Aquileiu. Současně způsobily v Pannonii, Noricu a Raetii velké hmotné škody. Poničeny byly mimo jiné také důležité římské vojenské opěrné body Vindobona a Carnuntum. Přibližně ve stejné době také plenili Kostobokové Thrákii a dvě vandalské skupiny (Hasdingové a Lakringové) pronikaly do severní Dácie.

Současně došlo i k útoku v jiných částech Dunaje a celkem se této ofenzivy zúčastnilo více než 20 kmenů (někteří autoři se domnívají, že mezi nimi mohli být i kmeny slovanské, což lze ovšem jen stěží prokázat). Římané se museli zmobilizovat a posílit svou obranyschopnost. Kvůli nedostatku financí musel dokonce Marcus Aurelius uspořádat dražbu vlastního majetku. Byli sestaveny dvě nové legie z obyvatel Itálie (ti již v té době do legií normálně zařazováni nebyli). Pohraniční vojenské tábory byly posilovány čerstvě odvedenými vojáky. Vážnost situace dokumentuje také fakt, že do armády byli odváděni i otroci (což se předtím stalo pouze v době, kdy Hannibal vkročil se svými vojsky do Itálie) a gladiátoři. Kromě posílení hranic museli Římané přistoupit také k budování opevnění měst ve vnitrozemí. Války s Germány v Podunají se zúčastnili legie a pomocné sbory z nejrůznějších částí říše (např. jeruzalémská X. legie či africká III. legie).

• 2.FÁZE ( 171/172-174 )

Římanům se nakonec podařilo zmobilizovat všechny prostředky a také využít nepřátelství a rozpory, jež panovaly mezi jednotlivými barbarskými kmeny a přejít do protiútoku. K tomu došlo v roce 172, kdy římská vojska poprvé překročila Dunaj. Zaútočila na Kvády a pravděpodobně ještě téhož roku je donutila uzavřít mír. V příštím roce porazili Římané Markomany. Než se však stačili obrátit proti Jazygům, Kvádové sesadili krále, kterého jim dosadil Marcus Aurelius a spojili se s Jazygy proti Římanům. Těm se však i přesto podařilo oba sjednocené kmeny porazit a Kvádové tak museli přijmout mnohem tvrdší podmínky kapitulace než tomu bylo v prvním případě. Římané donutili barbary, aby opustili území bezprostředně u Dunaje, přijali na svá území vojenské posádky a vydali zpět zajatce a přeběhlíky. Vzápětí poté však přišla zpráva z východu o vzpouře syrského místodržitele (Avidius Cassius) a tak se musel Marcus Aurelius vydat na tažení na Blízký východ. Spolu s ním musela i část vojsk nedávno poražených kmenů (Markomanů, Kvádů, Naristů).

• 3.FÁZE ( 175-179/180 )

Teprve po zajištění situace na východě se mohl Marcus Aurelius vrátit do Říma a oslavit své vítězství nad kmeny ze severu. Tato radost však netrvala dlouho. Už v roce 177 začaly boje nanovo. Římané nejprve ujednaly nový mír s Jazygy, který byl pro ně výhodnější, než ten starý. Proti ostatním však museli bojovat hluboko v jejich území. Z té doby pochází proslulý nápis z Trenčína, který pochází ze zimy 179/180. Avšak než byly všechny boje zakončeny, zemřel 17. března roku 180 Marcus Aurelius. Místo něj nastoupil jeho syn Commodus. Ten však neměl příliš velký zájem na bojích s kmeny za Dunajem a tak nedlouho po otcově smrti s nimi uzavřel mír. Názory na to, proč tomu tak bylo se různí. Antičtí autoři to dávali za vinu Commodovi. Dnešní historikové se spíše domnívají, že šlo o vysílení obou stran dlouhými boji. Uzavřené mírové podmínky však nijak nenaznačovaly, že by barbarské kmeny byly v poslední fázi války pouze v defenzivě, a ani po tomto míru nenastal na hranicích klid. Commodus začal hranici na Dunaji opevňovat a dokonce platil některým kmenům za dodržování příměří. Pravděpodobně pak byla ještě za vlády Commoda vedena jedna válka proti Germánům sousedícím s Horní Pannonií. Tato výprava nejspíše proběhla v roce 188 nebo 189.

• MARCUS AURELIUS -

Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 – 17. března 180), byl římským císařem v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filozof na trůně“. Navzdory jeho vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy.

Krátce po svém nástupu na trůn byl Marcus nucen čelit útoku parthské říše na východních hranicích. Vedením války pověřil svého bratra a spoluvládce Lucia Vera, jehož podřízení si do roku 166 Parthy podrobili a ovládli Mezopotámii. Zhruba v téže době však barbarské kmeny obývající Germánii napadly a prolomily dunajskou hranici, oslabenou odesláním části zdejších sil do boje s Parthy. Tím byl zahájen dlouhý a náročný konflikt, známý jako markomanské války, jenž vyplnil většinu zbývajících let Markova vládnutí. Kromě vážných vnějších výzev se císař musel potýkat také s katastrofálními následky antoninovského moru, zavlečeného do římské říše vojáky vracejícími se z Orientu, a s neklidem vyvolaným spontánním pronásledováním křesťanů, k němuž docházelo v různých částech impéria. Roku 175 se zdárně vypořádal se vzpourou ve východních provinciích, vedenou Avidiem Cassiem. Nicméně ještě než stačil Germány zcela potlačit, v roce 180 Marcus zemřel, čímž moc nad říší přešla na jeho syna Commoda.

Během vojenských tažení v letech 170 až 180 vytvořil řecky psané dílo "Hovory k sobě" (Ta eis heauton), které je dodnes pokládáno za literární klenot, oslavující pojetí vlády jako služby a povinnosti, a je vysoce ceněno pro svůj znamenitý a vytříbený styl.

Od počátku šedesátých let 2. století se zvyšovala intenzita nájezdů Germánů a jiných barbarů směřujících do Galie a za Dunaj. Tento pohyb barbarů na jih a západ byl zřejmě vyvolán tlakem kmenů sídlících dále na východě. První nepřátelská invaze, vpád Chattů do Horní Germánie, byla odražena již v roce 162. Nejspíše koncem roku 166, nebo na počátku roku 167 překročilo 6000 Langobardů a Obiů Dunaj a vstoupilo do Panonie. Barbaři byli brzy poraženi, načež zdejší římský místodržitel zahájil vyjednávání se zástupci několika okolních kmenů. S pomocí markomanského krále Ballomara se sice podařilo dohodnout mír mezi Římany a jejich barbarskými sousedy, nicméně situace na hranicích zůstávala nadále neklidná. Někdy v téže době byla Dácie přepadena Vandaly a sarmatskými Jazygy.

Neblahý vývoj na severních hranicích zhoršovaný šířícím se morem přiměl Marka k horlivému konání obětí, jimiž chtěl usmířit rozhněvané bohy. Na jaře 168 vyrazili oba císařové z Říma na dunajskou frontu. Svůj hlavní stan umístili do severoitalského města Aquileia, z něhož organizovali obranu římského teritoria. Zároveň prováděli inspekci vojsk a dali odvést dvě nové legie, legio II Italica a legio III Italica. Přítomnost Marka a Vera v Panonii a Noriku pomohla stabilizovat tamní poměry, avšak kvůli řádění moru mezi legionáři se na radu dvorního lékaře Galéna rozhodli k návratu do Říma. Při zpáteční cestě Verus patrně v důsledku mrtvice v lednu nebo únoru 169 zemřel, takže od tohoto okamžiku musel Marcus trávit většinu času na taženích proti nepřátelům. Svoji ovdovělou dceru Lucillu provdal i přes její odpor za Tiberia Claudia Pompeiana, mimořádně schopného důstojníka syrského původu.

V roce 170 ztroskotal první vážnější římský pokus o protiofenzívu, když bylo 20 000 Římanů poraženo poblíž města Carnuntum germánskou koalicí v čele s Ballomarem. Markomani a Kvádové pak vyrazili na jih, zatímco ostatní barbaři vyplenili Noricum. Ballomarem vedení Germáni zdolali Alpy, vydrancovali město Opitergium (dnešní Oderzo) a jejich nápor vyvrcholil obležením Aquileie. Poprvé od porážky Kimbrů a Teutonů na konci 2. století př. n. l. se tak nepřátelským silám podařilo stanout na italské půdě, což vážně otřáslo sebedůvěrou obyvatelstva poloostrova. Mezitím Kostobokové, příchozí z oblasti Karpat, využili slabosti Římanů, zpustošili Moesii, Thrákii a Makedonii a dorazili až do Eleusíny, nedaleko Athén. Také jiné části říše byly svírány loupeživými nájezdy a povstáními. Na jihozápadě přemohli Maurové posádky pohraničních kastelů v Mauretánii a po dvě léta sužovali svými útoky Hispánie. Dokonce ještě Ammianus Marcellinus, přední dějepisec pozdní antiky, připomínal ve svém díle události markomanských válek, jevící se s odstupem času jako předzvěst mnohem hrozivějších barbarských útoků v následujících staletích.

Nedostatek lidských sil, zapříčiněný morem, a finanční těžkosti přiměly Římany k přijetí mimořádných opatření. Do legií byli rekrutováni otroci, stejně jako gladiátoři, díky čemuž mohli být útočníci pozvolna zatlačeni zpět za Dunaj. S některými kmeny byly navázány diplomatické kontakty, v rámci nichž bylo dojednáno spojenectví. Různé germánské pomocné oddíly se tudíž zapojily do konfliktu na straně Římanů. Marcus se snažil izolovat nejvzpurnější kmeny a vést s nimi boj odděleně, čímž mohli Římané snáze využít svoji drtivou početní a logistickou převahu. Tato strategie se ale ukázala být velice nákladná a zdlouhavá, neboť si vyžádala enormní množství zdrojů. K jejímu uskutečnění bylo navíc zapotřebí značných vojenských sborů, pro něž musely být vystavěny nové pevnosti, jako byla třeba Castra Regina (Regensburg). Taktéž byly učiněny nepříliš úspěšné kroky k usazení určitých skupin barbarů na římském území.

Poté, co Římané obnovili kontrolu nad Norikem, přemístil Marcus své hlavní sídlo do Carnunta. Příležitostně řídil vojenské operace také z táborů v Sirmiu (Sremska Mitrovica) a ve Vindoboně (Vídeň). V roce 172 podnikli Římané výpravu proti Markomanům a v dalších dvou letech si podrobili Kvády. Obdobně Marcus naložil s Jazygy, jež přinutil vydat tisíce římských zajatců. Poznámky v Historii Augustě o Markově úmyslu zřídit na levém břehu Dunaje dvě nové provincie, pojmenované Marcomannia a Sarmatia (zahrnující přibližně nynější Moravu, Slovensko a východní Maďarsko), dnešní historikové, vzhledem k absenci shodných tvrzení v jiných pramenech, zpochybňují a považují za kontroverzní. Třebaže pohoří na severním okraji těchto teritorií mohla tvořit lépe hájitelnou hranici, než jakou představoval Dunaj, říše, vyčerpaná dlouhotrvajícími válečnými střety, nedisponovala prostředky nezbytnými k výstavbě těchto provincií. Ať už byly Markovy záměry jakékoli, uzurpace Avidia Cassia mu zabránila v jejich uskutečnění. Od roku 177 pokračovali Římané ve válečných operacích proti Markomanům a Kvádům na středním Dunaji, v nichž vytrvali do samotného závěru Markova života.

Markovo počínání jako panovníka, stejně jako jeho dochované filozofické úvahy mu vynesly respekt a obdiv v očích současníků i později narozených. Taktéž křesťané, přestože byli za jeho vlády vystaveni pronásledování, považovali Marka za dobrého císaře. Tertullianus ho dokonce označil za přítele křesťanství. Všeobecná úcta prokazovaná Markovi širokými vrstvami římského obyvatelstva ještě zesílila vlivem vzrůstajících zmatků po skončení jeho panování. Okamžik jeho smrti se zdál být určitým zlomem a počátkem úpadku, jak to ostatně vyjádřil soudobý historik Cassius Dio. Rokem 180 je proto leckdy vymezován závěr epochy Pax Romana. Markova reputace zůstala i v dalších staletích zcela bez úhony, ačkoli ho ani zdaleka nelze označit za „dokonalého“ člověka, jelikož projevoval příliš velkou toleranci k chybám druhých. Jako Markovo největší selhání bude patrně vždy vnímán výběr Commoda, jeho jediného přeživšího syna, nástupcem. Kvůli tomu je často podrobován kritice, podle níž odklonem od adoptivního principu odevzdávání moci přerušil dlouhou a přínosnou éru římských dějin. Není ovšem možné přehlížet skutečnost, že kdyby neučinil Commoda augustem, pravděpodobně by tím svému synovi přivodil záhubu. Navzdory tomu lze jen stěží z Marka sejmout odpovědnost za to, že v důsledku jeho rozhodnutí se Římu dostalo jednoho z nejzhýralejších a nejukrutnějších císařů.

V novověku byl Marcus vystaven nové pozornosti a zájmu filozofů, myslitelů a literátů, kteří znovu pozvedli jeho proslulost. Za osvícenství se "Hovory k sobě" staly módní četbou řady vzdělanců, zvláště Voltaire jimi byl uchvácen. Markova moudrost, lidskost a smysl pro povinnost z něho činily vzor spravedlivého krále. Historik Edward Gibbon se ve svém stěžejním díle History of the Decline and Fall of the Roman Empire přiklonil k postoji Cassia Diona, když formuloval názor, že Markovou smrtí skončil zlatý věk Říma. Od novověku až do současnosti se četné význačné osobnosti, mezi něž náleželi monarchové, politici i spisovatelé, prohlašovaly za příznivce tohoto římského císaře. Paradoxně sám Marcus pociťoval vůči posmrtné slávě naprostou lhostejnost:

„Slovní výrazy kdysi obvyklé jsou teď zastaralé. Podobně i jména kdysi věhlasných lidí jsou teď jistou měrou zastaralá, jako Camillus, Caeso, Volesus, Dentatus a co nevidět i jméno Scipio a Cato, pak i Augustus a konečně Hadrianus a Antoninus. Neboť všechno je pomíjivé a brzy se stává bájí a klesá v hrob čirého zapomnění.“

• MARKOMANI -

Markomani byli germánský kmen, pravděpodobně příbuzný se Svéby.

Současní historikové předpokládají, že označení Markomani je odvozeno z jednoho z možných zdrojů:

• ze starogermánské formy slova March (pohraničí) a men (lidé)
• své jméno dostali po římském kapitánovi jménem Marcus Romanus, který roku 13 př. n. l. během germánského tažení dezertoval od legií
• nebo to byli Slované a své jméno získali od řeky Morava, v germánských a románských jazycích transkribované jako March, Marr, Mari, Maar a pod.

Římský vojevůdce Drusus zaútočil na Markomany roku 9 př. n. l. a zatlačil je na území dnešních Čech, kde jejich panovník Marobud založil mocné království. Tuto Marobudovu říši označil Augustus za hrozbu pro Řím.

• Markomanští vládci -

• MAROBUD -

Marobud, také Marbod, Marobod, Maroboduus (35 - 30 př. n. l.. - 37/38 n. l., Ravenna) byl markomanský král a první historicky doložený panovník vládnoucí na českém území v období 9-6 př. n. l. - 17/18 n. l. Původ jeho jména má keltský tvar. Keltské Maroboduos by prý germánsky znělo Marabadvaz, což znamená "v boji slavný". Původ keltského tvaru je neznámý.

Marobud pocházel z urozeného markomanského rodu a o jeho dětství mnoho nevíme. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př. n. l. se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu a stal se jeho králem. Mezi lety 9 - 6 př. n. l. se Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu v několika vlnách přesunuli na naše území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy.

Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznali i Silingové, Gótové, Semnoni a Langobardi. Jeho moc tak sahala od Dunaje na jihu, k dolnímu Labi na západě a k dolní Visle na severovýchodě.

Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si po římkém vzoru vybudovanou rozsáhlou armádu. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středodunajském prostoru, snažil se vést vůči Římanům politiku neutrální.

Římský historik Velleius Paterculus se osobně zúčastnil výpravy, kterou proti Marobudovi Římané podnikli roku 6 n. l. Římané vedli útok ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnunta (u Vídně) v Noricu vytáhl Tiberius (pozdější císař) a s tímto proudem šel také Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiaca (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Pravděpodobně k úspěchu předurčená výprava vyšla vniveč, když v Panonii propuklo povstání a Tiberius byl nucen se otočit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid.

Marobud zachoval loajalitu Římu i když v roce 9 n. l. vypuklo v Germánii pod vedením cheruského knížete Arminia povstání, které vedlo k velkým ztrátám na římské straně (bitva v Teutoburském lese). Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni), v roce 17 n. l. došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n. l. byl svržen, poté co byl přepaden Katvaldou, vyhnaným šlechticem, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Raveně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia.

Nálezy z období na přelomu letopočtu se řadí do tzv. horizontu Marobudovy říše, jinak chronologicky se jedná o starší dobu římskou, stupeň B1.

Velice častou archeologickou ambicí se stalo objevení Marobudova sídla. Z doby germánského osídlení se na našem území nezachovaly žádné opevněné výšinné polohy. Předpokládá se tedy, že snad osídlil některé opuštěné keltské hradiště (Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Nižboru) nebo snad jeho sídlo mohla tvořit soustava dvorců.

S Marobudem, resp. jeho vojenskou družinou jsou spojovány nálezy na dvou rozsáhlých a bohatých pohřebištích z počátku našeho letopočtu v Dobřichově-Pičhoře a v Třebusicích.

• KVÁDOVÉ -

Kvádové byli germánský kmen, pravděpodobně příbuzný se Svéby a Markomany.

V 1. století př. n. l. žili v oblasti severně od Mohanu. V letech 8 - 3 př. n. l. se postupně, podobně jako Markomani, přesunuli před útoky římských jednotek na východ. Kvádové se poté usadili v prostoru dnešní jižní Moravy, jihozápadního Slovenska a severního Horního Rakouska.

Ve 2. třetině 1. století vytvořili Kvádové na jihozápadě Slovenska útvar nazývaný „Vaniniovo království“,^[1] jehož centrum bylo východně od Malých Karpat a zasahovalo do Rakous a na jižní Moravu. Využívali Jantarovou stezku a stali se zprostředkovateli obchodu mezi Římem a oblasti na severu od Karpat. Vaniniovo království bylo závislé na Římu a v roce 50 či 51 způsobily intriky Říma vnitřní rozbroje a Vannia utekl do Pannonie. Vládu v zemi převzali Vangia a Sidonia.

Ve 2. století byli Kvádové jedni z hlavních protagonistů tzv. Markomanských válek, po nichž zůstalo jejich království vůči Římu ve vazalském poměru. Počátkem 5. století se část Kvádů připojila k Vandalům na jejich tažení do Hispánie. Zbylí Kvádové byli podrobeni Langobardy.

• COMMODUS -

Lucius Aurelius Commodus, jako císař Lucius či Marcus Aurelius Commodus Antoninus, od roku 191 Lucius Aelius Aurelius Commodus  ( 31. srpna 161 Lanuvium – 31. prosince 192 Řím ), byl římský císař panující v letech 177–192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Třebaže moc získal díky svému původu a ne díky adopci, bývá řazen k tzv. adoptivním císařům. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166  titulu caesar a od 7. července 175 i titulu předák mládeže (princeps iuventutis), udělovaného císařským princům.

Commodus se spolu s předčasně zemřelým bratrem-dvojčetem Antoninem narodil v rodině císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny Mladší. Vyrůstal v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za caesara a po Verově smrti v roce 169 se stal jediným žijícím mužským potomkem císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby, takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.

Dne 19. května 175 odjel Commodus z Itálie do římsko-germánského pohraničí, sužovaného dlouholetou válkou, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta. Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou, dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.

Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasásen. Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek "syn Diův, vítězný Herkules". Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena (damnatio memoriae), za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.

• PANONIE -

Panonie (latinsky Pannonia) byla mezi léty 9 - 433 provincií římské říše, jež zhruba do poloviny 1. století nesla název Illyricum inferius. Na severu a východě byla Panonie ohraničena řekou Dunajem, která ji oddělovala od krajů obývaných germánskými a sarmatskými kmeny. Na západě sousedila s Noricem a Itálií, zatímco na jihu a jihovýchodě s Dalmácií a Moesií. Provincie zahrnovala západní polovinu dnešního Maďarska, Burgenland a část Vídeňské pánve v Rakousku, Srem v Srbsku a slovinské a chorvatské území mezi řekami Drávou a Sávou.

Podle římského historika Cassia Diona bylo prý jméno Panonie odvozeno ze slova panni (latinsky šátek), což poukazovalo na místní zvyk, týkající se odívání. Avšak dle názoru Julia Pokorneho, rakouského badatele a keltologa, pochází slovo Panonie z ilyrského výrazu pro bažinu, vodu nebo močál. Pojem Panonie se používá dodnes (například Autor LUCky.luKA 16.Listopad 2009 v 07:27 | Permalink