Montreal Canadiens
Vstup do NHL: 22. listopadu 1917 Když 4. prosince 1909 J. Ambrose O"Brien tým založil a oblékl jej do tmavomodrých stejnokrojů, nemohl tušit, že jeho mužstvo dosáhne za své vynikající výsledky v hokeji světového věhlasu. O"Brien o rok později klub prodal Georgeovi Kennedymu a když byla v roce 1924 dokončena stavba haly Forum za 1,5 mil. dolarů, byli to Montreal Maroons (Montrealští Otroci), nikoliv Canadiens, kteří se těšili největší oblibě montrealských hokejových fanoušků. To se změnilo v roce 1926, kdy se Canadiens v hale Forum usadili. Majitel George Kennedy byl jedním z iniciátorů změny NHA v NHL na schůzi 22. listopadu 1917, kdy také podporoval obsazení funkce předsedy organizace Frankem Calderem. Pod Kennedyho manažerským a trenérským dohledem Canadiens zvítězili v prvním ročníku NHL, ale v boji o postup do finále poháru Habs podlehli Torontu. Ve druhém ročníku sice ligu nevyhráli, ale v ligovém finále o postup do boje o pohár porazili vítěznou Ottawu. Chřipková epidemie a smrt montrealského Joe Halla, dvojnásobného držitele Stanley Cupu z éry NHA ještě v dresu Quebec Bulldogs, znamenala v roce 1919 ukončení série se Seattlem Metropolitans za stavu 2:2 a tak se Montreal Canadiens dočkali svého prvního Stanley Cupu v NHL až po sezóně 1923-24, když už v roce 1916 získali v NHA první pohár klubové historie. Na něm se tenkrát podílely pozdější hvězdy prvních let NHL - Newsy Lalonde a George Vezina, kteří také stáli u zisku poháru v roce 1924, kdy v týmu působily pozdější legendy Joe Malone, Spraque Cleghorn, Howie Morenz, Sylvio Mantha a Aurel Joliat. Po tomto úspěchu si Canadiens sáhli na pohár opět až po šesti letech, kdy už v bráně nestál Vezina, ale další legenda George Hainsworth, který byl také hlavním strůjcem následné obhajoby Stanley Cupu v roce 1931. Dlouhých třináct let pak trvaly marné pokusy o znovuzískání trofeje, až se to v roce 1944 podařilo partě, kterou dirigoval kouč Dick Irvin a jejímiž největšími hvězdami byli vedle brankáře Billa Durnana i Toe Blake, Maurice Richard, Elmer Lach, Emille Bouchard, Glen Harmon a Buddy O´Connor. Tento tým, který v sezóně 1943-44 z padesáti zápasů prohrál pouhých pět, dokázal své vítězství v lize zopakovat i v sezóně 1944-45. Jeho tři nejlepší hráči Lach, Richard a Blake obsadili první příčky v kanadském bodování a Richard dokonce vstřelil jako první hráč historie 50 ligových branek. Jenže ve Stanley Cupu tým poté neuspěl a tak si na další pohár museli příznivci Canadiens počkat do sezóny 1945-46. Poté je však čekal ještě delší půst, protože až v roce 1953 dotáhli montrealští své snažení do úspěšného konce. Byl to poslední Stanley Cup kouče Dicka Irvina a zároveň první pro manažera Franka Selkeho, který před sezónou 1955-56 vyměnil zkušeného Irvina na postu kouče za Toe Blakea, bývalou superhvězdu Canadiens. Skvělý tým, který vybudoval právě Irvin, se pak na pět let stal "majitelem" Stanley Cupu a v letech 1956 a 1958 - 1962 slavil šest vítězství v NHL. Největšími hvězdami této éry byli takoví velikáni jako Jacques Plante, Doug Harvey, Tom Johnson, Jean Beliveau, Bernie Geoffrion, Dickie Moore, Bert Olmstead a oba bratři Richardové. Maurice Richard je s 544 góly rekordmanem v počtu nastřílených branek za tým Canadiens. Mnohé z těchto gólů vstřelil po oslnivých výpadech z vlastní obranné třetiny. Richard byl v Montrealu zbožňovanou modlou a zdrojem pýchy francouzských Kanaďanů. Začátkem šedesátých let se ovšem začal tento tým rozpadat. Postupně odešli jak Maurice Richard, Jacques Plante a Doug Harvey, tak i Bernie Geoffrion, Bert Olmstead či Tom Johnson. Místo nich však přišli další skvělí hráči a ti ve druhé polovině šedesátých let, už pod vedení manažera Sama Pollocka, vybojovali v letech 1965, 1966, 1968 a 1969 další Stanley Cupy. U všech stál v brance veterán Lorne Worsley a v poli skvělí hráči - Jean Beliveau, Ted Harris, Jacques Lapperriere, Henri Richard, Jacques Lemaire, Jean-Claude Tremblay, Dick Duff, Serge Savard, Yvan Cournoyer a Mickey Redmond. Při posledním triumfu už stál na střídačce Claude Ruel, který na postu kouče nahradil Toe Blakea. Ruel ale nevydržel u týmu dlouho a při dalším montrealském triumfu v roce 1971 byl už koučem týmu Al MacNeil. Sestava týmu byla nicméně téměř totožná s tou z roku 1969, jediná, ovšem důležitá změna, se odehrála na postu gólmana. Novým montrealským brankářem byl v tomto roce Ken Dryden, který pak stál v brance Canadiens i při všech pěti dalších pohárových úspěších let sedmdesátých. U těchto pěti triumfů byl i kouč Scotty Bowman, ale úspěšný manažer Sam Pollock u posledního již chyběl, když byl nahrazen Irvingem Grundmanem. Ani v této éře pochopitelně nechyběly Montrealu skvělé individuality. Vedle již zmíněného Drydena se na zisku poháru v letech 1973 a 1976 - 1979 podíleli i Serge Savard, Larry Robinson, Guy Lapointe, Jacques Lemaire, Guy Lafleur, Steve Shutt, Yvan Cournoyer, Frank a Pete Mahovlichové, Bob Gainey či Rod Langway. I tento tým však stárnul a jeho éra musela zákonitě skončit. Mužstvo, které bylo zvyklé trhat z pomyslného stromu NHL jeden Stanley Cup za druhým, mělo najednou půst. Teprve Jacques Lemaire přišel na recept, jak povstat z průměru. V době, kdy NHL vládl útočný hokej, naordinoval svým svěřencům staromódní styl, vycházející ze zajištěné obrany. Ukázalo se, že to byl geniální tah. Lemaireův nástupce Jean Perron se stejnou taktikou dovedl v roce 1986 po éře New York Islanders a Edmonton Oilers "Kanaďany" opět na zámořský hokejový trůn. Pouze dva veteráni - Larry Robinson a Bob Gainey - pamatovali na éru z konce sedmdesátých let, ostatní hráči, z nichž největší hvězdou byl Patrick Roy, vítěz Conn Smythe Trophy, byli nováčci. Střelec důležitých branek Claude Lemieux, švédský reprezentant Mats Näslund a nastupující generace obránců Chris Chelios a Petr Svoboda. Na další úspěch si Canadiens ovšem museli počkat až do sezóny 1992-93. A opět byl největší hvězdou gólman Roy, který znovu vybojoval cenu pro nejlepšího hráče pohárových bojů. Montreal tehdy zaznamenal rekord v počtu deseti vítězných prodloužení v jednom ročníku play off a ve finále porazil Los Angeles Kings 4:1 na zápasy. Oporami byli kapitán Guy Carbonneau, který byl společně s Kirkem Mullerem finálovým stínem Waynea Gretzkyho. Hrdinou druhého zápasu byl Eric Desjardins, jehož hattrick rozhodl utkání. Oba následující střety v Los Angeles rozhodl v prodloužení útočník John LeClair. Z vítězství poháru se tak mohl radovat veterán Denis Savard a trenér klubu Jacques Demers. Následující roky 90. let nepřinesly klubu výraznější úspěchy, a to vedlo k neustálým změnám hráčského kádru. Z týmu, který v roce 1993 triumfoval, dnes nezůstal kámen na kameni. Odešly prakticky všechny jmenované opory. 13. března 1996 otevřeli Canadiens novou halu Le Centre Molson, do které byly z haly Forum převezeny všechny vzpomínky a korouhve z let slavných vítězství Stanleyova poháru a samozřejmě také zarámované verše z básně Johna McRayeho "In Flanders Fields" (Na flanderských polích), které visí v šatně Canadiens od roku 1952: "Vám předáváme ze zemdlelých rukou pochodeň. Ať je vaše a třímejte ji vysoko." Přestěhování do nové haly završilo bouřlivý rok změn, které zahrnovaly propuštění trenéra Jacquese Demerse a dlouhodobého generálního manažera Serge Savarda. K mužstvu přišli Mario Tremblay a Rejean Houle, první jako trenér a druhý jako generální manažer. Opravdovým šokem pro "hlavní město hokeje" byl ovšem prodej brankáře Patricka Roye do Colorada (sezóna 1995-96). Ten byl nucen odejít po sporech s trenérem Tremblayem bez adekvátní náhrady, kterou se nestalo ani jednoroční angažmá brankáře Andyho Mooga na sezónu 1997-98. Doslova katastrofou pak skončily pro Canadiens následující tři ročníky NHL. Tým se nejprve v roce 1999 teprve potřetí za posledních padesát let neprobojoval do play off a hráči i vedení týmu se ocitli v oprávněné palbě kritiky. Montreal se celou sezónu potýkal především s problémy v ofenzívě, vždyť žádný hráč Canadiens nepřekročil hranici padesáti kanadských bodů. V samém závěru pak tým navíc přišel o svého kapitána a velkého patriota Vincenta Damphousse, který odešel do San Jose. Damphousse se tak mimochodem stal již sedmým kapitánem, který se za posledních deset let musel s týmem rozloučit. Fanoušci Canadiens proto hleděli s velkými nadějemi do nové sezóny 1999-2000, byli však znovu krutě zklamáni. Neuvěřitelná série zranění téměř všech klíčových hráčů (útočník Trent McCleary dokonce po zásahu pukem do krku bojoval o holý život) odsoudila Montreal opakovaně k neúčasti v play off. A když to samé předvedl Montreal i v ročníku 2000-01, byla z toho téměř národní katastrofa. Již tak průměrný tým opět deptala všemožná zranění a konečná ztráta celých osmnácti bodů na postup do play off byla věrným obrazem aktuální síly kdysi tak slavných a úspěšných Habs. Věrní příznivci Montrealu přesto nemuseli vidět budoucnost svého oblíbeného klubu v černých barvách. Canadiens měli nového generálního manažera a kouče, hlavně však přešli od pivovaru Molson do rukou amerického podnikatele George Gilletta, jenž by měl přinést především tolik potřebné finance. A budou-li peníze, přijdou k Habs i kvalitní hráči, schopní vrátit Montreal mezi špičku NHL. Příslibem budiž letní posily Andreas Dackell, Joe Juneau, Yanic Perreault a Stephane Quintal. Těsně před začátkem přípravného kempu zaskočila Canadiens i celý hokejový svět šokující zpráva, že finský útočník Saku Koivu má rakovinu a bude muset podstoupit chemoterapii. Jeho autoritu a zkušenost se naštěstí podařilo nahradit angažováním veterána Douga Gilmoura. Do sezóny 2001-02 vstoupil Montreal velmi dobře. Obrovskou oporou mužstva byly výkony brankáře Theodorea. Právě jeho fantastická forma přivedla Montreal po třech letech do play off a jemu samotnému zajistila Hart Memorial Trophy udělovanou nejužitečnějšímu hráči základní části NHL i Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana. I v prvním kole vyřazovacích bojů byl Theodore spolu s uzdraveným Koivem hlavním strůjcem senzačního vítězství nad vysoce favorizovaným Bostonem. Pohárové stop jim ve druhém kole vystavili hokejisté Caroliny. Zdálo se, že by v Theodorovi mohli Habs nalézt další brankářskou osobnost, kolem které by vystavěli novou generaci vítězů. Ovšem již přípravný kemp všechny znejistěl, Theodore nebyl tou nepropustnou zdí z minulé sezóny. Pokles formy potvrdila základní část, došlo i na odvolání kouče Michela Therriena, ale ani pod nově příchozím Claudem Julienem nenastalo významnější zlepšení, a tak Montreal počtvrté za posledních pět let chyběl ve vyřazovacích bojích. Na začátku června 2003 usedl do manažerského křesla Bob Gainey, pětinásobný vítěz Stanley Cupu a klubová legenda. Právě on měl dodat organizaci zpět ztracený lesk. Start Gaineyho éry byl pozvolný, obrat k lepšímu nastal kolem Vánoc. Ještě předtím se ale Canadiens na obřím Commonwealth Stadium v Edmontonu (22. listopadu 2003) střetli v historicky prvním utkání novodobé éry ledního hokeje hraným pod otevřeným nebem s místními Olejáři. Rekordních 57 167 fanoušků přihlíželo výhře Montrealu 4:3. Úspěch hráče nakopnul a už během ledna začal počet vítězství převažovat nad porážkami. Aby Habs udrželi směr, angažovali těsně před uzávěrkou přestupů Alexeje Kovaljova, jenže ten jakoby si s sebou ze šatny NY Rangers přibalil kromě věcí i nemohoucnost, ve dvanácti zápasech vstřelil pouze jeden gól. Ofenzivní povinnosti naštěstí převzali mladíci Mike Ribeiro s Michaelem Ryderem, takže se slavný klub po roční pauze opět probojoval do nadstavbové části - ze sedmého místa v konferenci. V play off byl k vidění úplně jiný Kovaljov, společně s kapitánem Koivem opanoval bodování mužstva, které v sedmizápasové bitvě vyřadilo Boston. Theodore našel starou formu, v závěrečném utkání odolal náporu Medvědů a vychytal nulu. Jednalo se o jeho poslední světlý okamžik v dresu Canadiens, Tampa Bay ho totiž i se spoluhráči smetla v následujícím kole v nejkratší možné době. Po výluce Theodore pokračoval v jízdě po sinusoidě, když jeho úspěšnost zákroků stěží přesáhla 88% a průměr vystoupal takřka k cifře 3,5. Navrch si přivodil smolné zranění kolene, když venku uklouzl na ledu. Šanci dostal náhradník Cristobal Huet a překonal všechna očekávání. Zatímco s děravým Theodorem v zádech to šlo s Habs od desíti k pěti, na což v lednu doplatil vyhazovem Julien, francouzský brankář chytal znamenitě. A tak Gainey (na snímku), toho času i trenér, udělal radikální krok a vyměnil nevyrovnaného ex-majitele Hart Trophy do Colorada za dalšího gólmana, reprezentanta helvétského kříže, Davida Aebischera. Švýcar s Francouzem vytvořili úspěšný tandem, společně dovedli Montreal do play off, z něj se ale poroučeli již v prvním kole, jejich snažení skončilo na hokejkách pozdějších vítězů z Caroliny. Nástupcem Juliena byla jmenován Guy Carbonneau, další persona klubové historie. Gainey s Carbonneauem nastřádali dohromady sedm Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka, a tak museli trpět při pohledu na hodnocení plus mínus svých podřízených. Bilance typu -20 nebyla ničím neobvyklým, nejlépe vystihuje nezodpovědnost bek Sheldon Souray, který sice ofenzivně zazářil (26+38), ovšem vybouchl směrem dozadu (-28). Nakonec Canadiens uniklo play off smolně o pouhé dva body. Po prázdninách se Montreal vrátil na výsluní. Útoky vedli Kovaljov s Tomášem Plekancem, přičemž pětatřicetiletý Rus hrál možná nejlepší hokej kariéry. Zadním řadám šéfoval jeho krajan Andrej Markov, který kromě spousty bodů i spolehlivě bránil. Huetovi vyrostla silná konkurence, stále častěji nastupovala celková pětka draftu Carey Price, v němž mnozí spatřovali nového Patricka Roye. Vedení klubu natolik uchvátil, že se odhodlalo k riskantnímu kroku. Gainey poslal Hueta do Washingtonu a vsadil vše na jednu kartu. Mnozí odborníci kroutili hlavou, nevěřili, že nováček Price zvládne tlak vyřazovacích bojů, do nichž Montreal postoupil coby lídr Východní konference. Talentovaný mladík je nakonec přesvědčil a dvěma čistými konty, včetně toho v rozhodujícím sedmém utkání, pomohl v prvním kole pomohl vyřadit Boston. Proti Philadelphii již tak úspěšný nebyl, stejně jako celý tým, Letci ovládli sérii v poměru 4:1 na zápasy.
První sezóna: 1917-18
Stadión: Bell Centre, 21.273 diváků
Adresa: Bell Centre, 1260 de La Gauchetiere Street W., Montreal, QC H3B 5E8
Největší úspěchy: Stanley Cup 1924, 1930, 1931, 1944, 1946, 1953, 1956-1960, 1965, 1966, 1968, 1969, 1971, 1973, 1976-1979, 1986, 1993
Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 60 - Steve Shutt (1976-77) a Guy Lafleur (1977-78)
Asistence: 82 - Pete Mahovlich (1974-75)
Body: 136 - Guy Lafleur (1976-77)
Trestné minuty: 358 - Chris Nilan (1984-85)Nejslavnější a nejúspěšnější klub soutěže s historií plnou trofejí a zvučných jmen. Populární Habs byli vždy pyšní na své tradice, dodnes si připomínají jména těch, kteří pro lední hokej něco udělali a dokázali životnost této nejrychlejší kolektivní hry na světě.
