Obléhání Milána 1158
Obléhání Milána (6. srpna - 8. září 1158) - v důsledku obléhání Milána, v němž se vyznamenali čeští bojovníci, se město vzdalo. Český kníže Vladislav II. byl za odměnu korunován českým králem.
SITUACE - Situace v Itálii se roku 1156 začala komplikovat, říši především znepokojovaly bojové akce Řeků v jižní Itálii a neposlušnost Milána. To pohnulo říšská knížata k souhlasu k tažení do Itálie. Koncem května 1156 navíc porazil sicilský král Vilém I. Byzantince a papež Hadrián IV. uzavřel s Vilémem I. smlouvu. To vše značně omezovalo další východiska císařské politiky.
Na říšském sněmu ve Wormsu na přelomu března a dubna 1157 přislíbila říšská knížata svou účast na novém tažení do Itálie, přítomni byli i někteří italští odpůrci Milána. Císař Fridrich I. Barbarossa se snažil o zajištění širší podpory plánované akce. Podpořil ho český kníže Vladislav, uherský král Gejza II., polský král Boleslav IV., anglický král Jindřich II. a přísahu složili i italští reprezentanti vysokého říšského duchovenstva. Nedůvěru vyjadřoval francouzský král Ludvík VII., proti byl i papež. Milán se však ani pod tlakem nepodvolil. Tažení zahájil Fridrich roku 1158 přechodem Brennerského průsmyku. Měl k dispozici rozsáhlou vojenskou sílu. Významnou součástí Fridrichovy armády se stalo české vojsko vedené knížetem Vladislavem II. Díky činnosti císařských legátů byl prvotní postup rychlý a bezproblémový. Tato armáda dospěla k hlavní obranné linii Milána - řece Addě 23. července, kde se zastavila, protože mosty byly zničené. Dva čeští rytíři - Odolen a Bernard, hnáni vidinou kořisti, přeplavali řeku, což se stalo inspirací pro další. Vladislav II. poručil udeřit do bubnů a jeho vojsko se dalo do pohybu. Překvapení Milánských bylo dokonalé. Když se pokusili zabránit přechodu vojska přes řeku, české vojsko již stálo na druhém břehu a bez námahy útok nepřítele odrazilo. Překročením Addy byla českou zásluhou rozhodnuta bitva o přístupy k Milánu.
OBLÉHÁNÍ MILÁNA - Dne 6. srpna 1158 zahájily říšské jednotky obléhání Milána a připojily se k nim i kontingenty z říšské části Itálie. K souvislému obléhání však nestačila ani císařova armáda, kterou se Fridrich rozhodl rozdělit do sedmi sborů, střežící každou ze sedmi městských bran. Italové se pokusili rozdrtit protiútokem sbor vedený císařovým bratrem Konrádem, ovšem díky české jízdě vedené osobně knížetem Vladislavem, se podařilo pohromu odvrátit. Vladislav dokonce údajně zabil vůdce Milánských, zvaného Decius. Za tuto pomoc, která rozhodla možnost pokračovat obléhání, se českým vojskům dostalo od císaře uznání. Češi si získali u Miláňanů respekt a nepokoušeli se na ně z brány sv. Dionýsia zaútočit. Ve snaze sjednat co nejmírnější podmínky kapitulace se pokusili požádat českého knížete o zprostředkování jednání s Fridrichem. Kapitulace Milána byla vyjednána 1. září 1158. Milán musel zaplatit vysokou pokutu (9120 hřiven stříbra), byla mu odňata regália a zakázána stavba falce, město si mohlo nechat opevnění a podrželo si právo volit své konzuly, které však musel potvrdit císař. Dne 8. září se konal velkolepý kapitulační akt. Český kníže Vladislav II. byl za odměnu osobně korunován císařem Fridrichem I. Barbarossou českým králem a jako král se nazýval Vladislav I. Češi získali velkou kořist a vrátili se do země s velkou slávou.
DŮSLEDKY - Z tažení přivezl nový český král znak lva. Úspěch se obrazil i v založení komendy řádu johanitů v Praze, výrazem slávy a moci se stala i stavba prvního kamenného mostu - Juditina přes Vltavu v Praze. V kapli sv. Jana Křtitele v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha stojí jedna z nejstarších památek původního vybavení kostela. Je to tzv. milánský nebo jeruzalémský svícen. V roce 1158 svícen pravděpodobně obdržel - nebo ukořistil - český král Vladislav I. při obléhání Milána a po svém návratu jej daroval Svatovítskému chrámu. Původní dřík byl zřejmě zničen při plenění kostela Němci v roce 1279 a poté nahrazen novým. Ten se však již svou krásou nevyrovnal starému dříku, jak při první zmínce o svícnu v roce 1314 ve své kronice píše Dalimil. Roku 1641 dal vratislavský biskup Leopold Wilhelm na původní nohu postavit nový dřík kandelábrovitého tvaru s figurou beránka. Ramena jsou zakončena poprsími českých světců.
Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.
Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.
KNÍŽE - Po smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce syna Soběslava I., rovněž Vladislava. Vladislav byl vlastně kompromisní volbou a římský král nynější volbu českých velmožů potvrdil. Jednalo se o další porušení stařešinského nástupnického zákona (který jak vidno stejně prakticky neexistoval), podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský. V dubnu získal Vladislav od Konráda III. Čechy v léno. Už tehdy byl Konrádovým příbuzným, protože jeho manželka Gertruda Babenberská byla císařovou nevlastní sestrou. Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení. Vladislav prohrál bitvu s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku a poté spěchal ke Konrádovi pro pomoc, zatímco Prahu hájili před Konrádem Znojemským manželka Gertruda a bratr Děpolt I. (spisovatel Adalbert Stifter použil tyto události z počátků Vladislavovy vlády jako kulisu ke svému historickému románu Vítek). S pomocí římského krále se pak Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s Konrádem III. v roce 1147, kdy už byly poměry v zemi stabilizované, na II. křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov a v létě 1148 se vrátil domů.Po smrti své první manželky Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského a sestrou Ludvíka II. Durynského.
KRÁLOVSKÝ TITUL - Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. Vladislav II. byl na sněmu v Řezně 11. ledna 1158 korunován královskou korunou. Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.
POLITIKA - Král Vladislav po obdržení titulu doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Stalo se tak totiž bez souhlasu císaře a Vojtěch se navíc přiklonil na stranu necísařského papeže. Post si neudržel, i když Vladislav za to nabízel značné sumy. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky. Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu královy druhé ženy Judity Durynské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.
DURYNSKÝ EXIL - Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.
Fridrich I. Barbarossa (Rudovous) (asi prosinec 1122 – 10. červen 1190, řeka Salef v dnešním Turecku) byl římský císař (1152 – 1190) z rodu Štaufů, syn Fridricha II. Švábského, a Judity dcery bavorského vévody Jindřicha Černého z rodu Welfů.
Fridrich byl významný panovník, jenž většinu života prožil v konfliktu s městy v Itálii. Podmanit si zcela Itálii se mu ale nikdy nepodařilo. Dále řešil problémy ve vyjasňování pozic císařství ke kléru a papežství, které prožívalo schizma (1159 – 1177) a v řešení vztahů mezi císařem a šlechtou (např. sesazení bavorského a saského vévody Jindřicha Lva v roce 1180). Za jeho vlády získali velký vliv zkušení ministeriálové. V otázkách pojetí vlády se obrátil k tradicím antické říše a začal využívat římské právo, které se v té době rozvíjelo na území Itálie a obnovil jeho studium.
Vilém I. (1131 – 7. května 1166), zvaný Špatný nebo také Zlý, byl druhým králem Sicílie. Vládl od otcovy smrti roku 1154 až do své vlastní. Byl čtvrtým synem Rogera II. Sicilského a Elvíry Kastilské, dcery Alfonse VI. Kastilského a jeho čtvrté ženy Isabely, dcery sevillského emíra.
Vilémovo přízvisko „Zlý“ nemá žádnou oporu v historických událostech, je spíše vyjádřením zaujatosti historika Hugo Falcanduse a vrstvy baronů ke králi a vrstvě jeho úředníků. Je však zřejmé, že co do energie a charakteru zaostával za svým otcem a dával přednost polomuslimskému životu ve svých nádherných palácích v Palermu.
Jako čtvrtý syn krále, neměl Roger původně žádné naděje na královský trům. Smrt jeho tří starších bratří v letech 1138 až 1148 však zcela změnila situaci. Když pak otec v roce 1154 zemřel, nebyl Vilém dostatečně připraven převzít jeho roli. Po převzetí moci zachoval administrativu tak, jak ji otec v posledních letech vybudoval. Pouze anglický kancléř Thomas Brun byl nahrazen kancléřem Maiem z Bari. Skutečná moc v království byla v první řadě v rukou tohoto úředníka. Z nízkého původu se vypracoval k titulům admirála, ammiratus ammiratorum nebo také Emír emírů. Maio pokračoval v Rogerově politice vyloučení šlechty z administrativních záležitostí a rovněž se snažil omezit přílišnou svobodu měst. Barony trpící pod královskou mocí podněcoval ke vzpouře papež Hadrián IV., o jehož uznání Vilém ani nežádal, ale i byzantský císař Manuel I. Komnenos a císař Svaté říše římské Fridrich I. Barbarossa. Na konci roku 1155 řecká vojska obsadila Bari, Trani, Giovinazzo, Andrii a Taranto a začala obléhat Brindisi. Vilémova armáda se vylodila na poloostrově, zničila řeckou flotilu a armádu v Brindisi a obsadila Bari. Papež Hadrián se s tím smířil a v Beneventu podepsal 18. června dohodu, v níž opustil rebely a uznal Viléma jako krále. Během léta 1157 vyslal Vilém mohutnou flotilu (164 lodí a 10 000 mužů), která vyplenila řecký ostrov Euboia a město Almyros. V následujícím roce uzavřel Vilém s Řeky mír. Tyto diplomatické úspěchy byly patrně dílem Maia. Na druhé straně království ztratilo své africké državy ve prospěch arabské dynastie Almohadů. Je však možné, že Maio sám radil tuto provincii opustit s ohledem na nebezpečí, které království hrozilo ze severu. Roku 1156 začala revolta ve Sfaxu (v dnešním Tunisu) a rychle se šířila. Pro její potlačení se nic nedělalo. Teprve v roce 1159 admirál Petr vedl mohutnou expedici se 160 loděmi proti Baleárským ostrovům, které byly v držení Saracénů. Se stejnou flotilou se pak snažil se osvobodit obléhanou Mahdii, avšak vrátil se zpět, aniž by došlo k bitvě. Petr v nemilost neupadl, ale již žádná expedice za udržením křesťanské Mahdie nebyla vyslána. Město padlo 11. ledna 1160.
