Philadelphia Flyers
Vstup do NHL: 5. června 1967 Druhý zástupce "ocelářského srdce USA" v NHL - klub Letců - si v ní vede podstatně úspěšněji než jejich městský předchůdce Quakers. Flyers rovněž patří do šestice přijaté v roce 1967 a hned úvodem je třeba říci, že jsou zatím z této skupiny zcela jasně nejúspěšnějším týmem. Manažer "Bud" Poile, který ve čtyřicátých letech stihl coby hráč v sedmi sezónách projít pěti týmy tehdejší Velké šestky (kromě Montrealu Canadiens), vsadil na nenápadné, o to však pracovitější hokejisty, tedy typ hráčů, jakým byl sám. Při rozšiřovacím draftu si vybíral hráče mladé, a tak vlastně jediným ostříleným borcem v jeho týmu byl "železný muž" Allan Stanley. I s týmem mladíků dokázal však Poile spolu s trenérem Keithem Allenem vybojovat první příčku v divizi nově přijatých klubů a to i přesto, že klubu v hale Spectrum spadla střecha a Flyers museli poslední měsíc pravidelné soutěže odehrát na cizích stadiónech. Za svůj debut se tedy jeden z protagonistů rozšíření NHL stydět nemusel. Klub imponoval především svou obrannou hrou a inkasoval třetí nejmenší počet branek v rámci celé NHL. Postarala se o to především brankářská dvojice Doug Favell a Bernie Parent, která se mohla pochlubit průměrem jen 2,41 branky na zápas. Horší to bylo s útočnou hrou. Neproduktivnější hráč Flyers Lou Angotti získal jen 49 bodů. Po ročníku 1971-72, kdy Flyers už podruhé nepostoupili do play off, si v roce 1973 vybojovali druhou příčku v divizi. Ve Stanley Cupu pak po vyřazení Minnesoty postoupili do semifinále, kde však podlehli Montrealu 1:4 na zápasy. V novém ročníku už svou divizi vyhráli a jako první klub z nově přijatých dokonce získali nejcennější trofej. Postupně porazili Chicago, Atlantu a New York Rangers a ve finále je čekal soupeř z Bostonu. Rozhodujícím zvratem ve finálové sérii byla 13. minuta prodloužení druhého zápasu série, kdy Clarke zajistil Flyers vítězství. Philadelphia tak poprvé v historii získala Stanley Cup (4:2 na zápasy). O rok později se situace opakovala. Tentokrát jej však umocnili první příčkou v základní části NHL. Jejich vzestup byl opravdu mohutný, ale hlavní podíl na něm měla mnohdy nevybíravá agresivita a hrubost, často přestupující rámec nejen pravidel, ale i slušného chování. Navíc pod vedením trenéra Freda Sheroa zahrálo mužstvo špičkově i v supersérii s mužstvem Sovětského svazu, když jako jediný celek dokázalo porazit CSKA Moskva 4:1 a Watson, Leach, Clarke a Barber patřili k oporám Kanady při prvním ročníku Kanadského poháru `76. Flyers si v té době vysloužili nálepku nejzáludnějšího klubu NHL, ale jak je patrno z výsledků, jejich zastrašovací taktika slavila úspěch. Jako by se odkaz Quakers - "gaunerů" - stal hnacím motorem hry týmu. Flyers, kterým se přezdívalo "Rváči z hlavní třídy" byli v té době týmem, který naháněl soupeřům strach. V mužstvu hráli Dave "Hammer" Schultz, Bob "Houndog" Kelly a Don Saleski a ti svou tvrdostí v útoku dávali soupeřům zabrat. Soupeři na tom nebyli o nic lípe ani po přechodu do obranné třetiny Flyers, kde na ně čekal šik drsných obránců Andre "Moose" Dupont, bratři Joe a Jim Watsonovi a Ed Van Impe. U Letců sice najdeme mnoho jmen, která dodnes figurují mezi největšími gaunery NHL, ale i jména, která patří do kategorie hvězd. Bobby Clarke, od roku 1973 kapitán týmu, muž malý postavou, ale velký výkonem. Své nesporné vůdčí schopnosti prokázal i tím, že po jeho boku se z průměrných hokejistů stávaly hvězdy. Sem patří třeba střelci Rick MacLeish, Bill Barber, Reggie Leach, ale i Terry Crisp, později slavný trenér. Vedle Clarka byli výjimečnými postavami týmu také gólmani - Bernie Parent a Wayne Stephenson, kteří byli zároveň nejslušnějšími hráči týmu. Bernie Parent, který byl v roce 1971 prodán do Toronta, ale za dva roky na to koupen zpět, je nositelem Conn Smythe Trophy v zápasech play off v letech 1974 a 1975. Po dvou triumfech ve Stanley Cupu se Letci sice v následujících letech stále drželi v popředí své divize i celé NHL, ale konec sedmdesátých let patřil Montrealu Canadiens a především honbě za očistou ledního hokeje. Flyers museli ze své agresivity přece jen trochu slevit, ačkoliv stále zaujímali místo nejtrestanějšího klubu NHL. Očistná vlna připravila o kapitánské "Céčko" Bobbyho Clarka, jehož agresivita byla až neúnosná, ale v roce 1980 slavila tato hra opět úspěch a Flyers se po pěti letech vrátili na trůn NHL a po čtyřech letech postoupili znovu do finále poháru. Po tomto triumfu se také na místo kapitána vrátil Clarke, po další sezóně však tento post vyměnil za místo generálního manažera klubu a spolu s novým trenérem Mikem Keenanem opět dovedli tým k prvnímu místu v základní části NHL a poté i do finále poháru. Ve dvou následujících sezónách 1985-86 a 1986-87 skončili Letci v NHL na druhém místě, ale do finále Stanley Cupu se jim podařilo postoupit jen v roce 1987, kdy stejně jako dva roky předtím ztroskotali na Edmontonu. Ve Philadelphii dodnes vzpomínají na tuto dramatickou sedmizápasovou sérii s úctou. Heroický výkon Letců, které trápila řada zranění, si zaslouží obdiv. Důkazem toho bylo udělení Conn Smythe Trophy brankáři poraženého týmu Ronu Hextalovi, jenž sváděl fantastické souboje s útočníky Oilers. Na úspěších Philadelphie v 80. letech se podíleli především tito hráči: Tim Kerr, Dave Poulin, Bryan Propp, Mark Howe. Dres Philadelphie byl pro Evropany dlouho jako by zakletý. První jej oblékl v roce 1981 švédský obránce Thomas Eriksson, pak Fin Sinisalo a švédský brankář Pelle Lindbergh (tragicky zahynul při automobilové nehodě), Per-Erik Eklund, Kjell Samuelsson a Miroslav Dvořák. Účast ve finále Stanley Cupu `87 byla pro Flyers na dlouho dobu jejich posledním velkým úspěchem a po odchodu trenéra Keenana v roce 1988 se začali propadat na dno tabulky, až v sezóně 1989-90 skončili poprvé ve své historii na konci divize a po osmnácti letech se tak neprobojovali do play off. To nakonec "zlomilo vaz" manažeru Clarkeovi, který dostal výpověď, ale ani tato změna nepřinesla obrat k lepšímu a Flyers se ani v následujících pěti letech do bojů o Stanley Cup neprobojovali. Manažer Clarke se do klubu v roce 1994 vrátil a díky jeho manažerským schopnostem mohla vzniknout tzv. "Legie zkázy" (LeClair, Lindros, Renberg), jedna z nejproduktivnějších a současně nejlépe fyzicky disponovaných útočných řad NHL. V roce 1997 dokráčeli Flyers až do finále Stanley Cupu, ovšem ani hvězdy jako Lindros, LeClair, Renberg, Brind´Amour, Coffey, Svoboda či Hextall nedokázaly získat třetí pohár klubové historie a ve finále jasně podlehly Detroitu 0:4 na zápasy. Po úspěchu ale někdy přichází pád: v následujících dvou letech se Letci nebyli schopni dostat přes záludné první kolo play off. V roce 1998 nejprve ztroskotávají na Buffalu, o rok později prohrávají s Torontem. Jako vždy fyzicky nadupaný tým prolomil smůlu až v roce 2000, kdy po výborných výkonech v základní části dokonce vyhrál Východní konferenci. A to i přesto, že od týmu musel po Novém roce kvůli léčbě rakoviny kostní dřeně odejít hlavní kouč Roger Neilson. V play off poté Flyers vyřadili postupně Buffalo a Pittsburgh a i finále konference proti New Jersey měli výborně rozjeté. Ale ani vedení 3:1 na zápasy jim k postupu do samotného finále Stanley Cupu nestačilo. Devils, ve třetím kole vyřazovacích bojů jako první v historii, otočili sérii ve svůj prospěch a posléze v souboji s Dallasem získali titul ligového šampióna. Dramatické klání s New Jersey je třeba připomenout také proto, že v rozhodujícím sedmém utkání skončila pro Flyers osm sezón dlouhá éra jménem "Eric Lindros". Obrovitý centr první řady Letců utrpěl v tomto střetnutí po hitu od Scotta Stevense těžký otřes mozku, v kariéře již šestý. Vztahy mezi Lindrosem a vedením Philadelphie, už tak velmi pošramocené veřejnými hádkami ohledně údajného hazardování s Ericovým zdravím, klesly poté doslova na bod mrazu. Lindros odmítl podepsat s Letci novou smlouvu a celou následující sezónu prostávkoval. Vysvobozením se pro něj stala až výměna do NY Rangers v létě 2001. Philadelphii samozřejmě v ročníku 2000-01 její dlouholetý lídr velmi chyběl, zvlášť když kvůli problémům se zády odehrála jenom hrstku zápasů další velká opora, útočník John LeClair. I přesto se Flyers, také díky Romanu Čechmánkovi, brankářskému překvapení číslo jedna z České republiky, po základní části umístili na čtvrtém místě Východní konference. Play off už ale Letcům vůbec nevyšlo a hned v prvním kole prohráli s Buffalem. Aby se podobná situace neopakovala, rozhodli se Flyers před sezónou 2001-02 k razantnímu posílení týmu. Za Lindrose přišel Jan Hlaváč, Kim Johnsson a Pavel Brendl, do NHL se konečně odvážil český centr Jiří Dopita, angažován byl zkušený bek Eric Weinrich a jako hlavní trumf se klubu na pět let upsal Jeremy Roenick. Flyers se tak stali opět velmi vážnými kandidáty minimálně na postup do finále Stanley Cupu. Ano, letní výměny hráčů a velkolepý nábor volných agentů povýšil Philadelphii na jednoho z největších favoritů. Z jejich týmu měl jít opravdu velký strach. Ovšem Flyers jakoby nebyli schopni podávat vyrovnané výkony. Bill Barber musel neustále míchat s útočnými řadami tak, aby našel optimální složení. To, že se to nakonec nepodařilo, dokládá ostudný neúspěch z prvního kola play off. Ve třech z pěti utkání proti Ottawě Senators nedokázali hráči Philadelphie vsítit ani jednu branku. O jeho post se v ročníku 2003-04 podělili Robert Esche a v průběhu základní části angažovaný Sean Burke z Phoenixu. Philadelphii se povedlo obhájit prvenství v divizi o bod před New Jersey, s nímž se střetla v prvním kole. Během pěti utkání postoupila dál, kde na ni čekalo Toronto. Vyrovnanou partii rozhodl v prodloužení šestého zápasu Roenick a poslal Letce do finále konference. I přes heroický výkon celého mužstva, v čele s kapitánem Keithem Primeauem, znamenala Tampa Bay konečnou, když sedmý duel vyhrála se štěstím 2:1. Po výluce odešli veteráni Roenick s Recchim, tahouni ofenzívy z předešlých let. Klub přivedl Petera Forsberga, mnohými považovaného za nejlepšího hokejistu světa. Bohužel, je švédský forvard znám také díky velké náchylnosti ke zraněním, což se potvrdilo i v dresu Flyers, kdy zmeškal více než 20 zápasů. Krom něj chyběla po většinu sezóny i polovina stabilně hrajících obránců a ke všemu kapitán Primeau, který utrpěl po devíti utkáních těžký otřes mozku a brusle už nikdy nenazul. Přesto Letcům jen těsně unikl divizní titul, naplno zazářila hvězda Simona Gagneho, nejproduktivnějšího hráče týmu. Ovšem hned v úvodu vyřazovacích bojů nestačili na Buffalo. V sezóně 2006-07 slavila Philadelphia 40 let v NHL, ale do klubové kroniky se zapsala černým písmem. Po osmi zápasech a jediné výhře rezignoval generální manažer Clarke, na jeho křeslo usedl bývalý hráč Flyers Paul Holmgren. Hitchcock dostal padáka a trénováním byl pověřen jeho dosavadní asistent John Stevens. I pod ním pokračoval tým v katastrofálních výkonech, celkem šedesátkrát odešli Letci z ledu poraženi! Forsberg neuspěl a odešel do Nashvillu, v přestupním období tým posílil brankář Martin Biron, s nímž se do budoucna počítalo jako se stabilní a spolehlivou jedničkou. Stevens dostal šanci i na další rok a zdálo se, jakoby koučoval úplně jiné mužstvo. Flyers prahli po odčinění krachu. Na posilách se nešetřilo a tak přišla z Nashvillu dvojice Kimmo Timmonen - Scott Hartnell, ale především se mluvilo o bývalé opoře Buffala Danielu Briereovi, který se stal nejlépe placeným hráčem celé ligy a vedení si ho pojistilo na 8 let dopředu. Philadelphia praktikovala fyzický hokej, často za hranicí pravidel, duch ,,Broad Street Bullies“ se vrátil a s ním i dobré výsledky. Biron naplno využil šanci, na kterou čekal celou dosavadní kariéru a byl základním kamenem úspěchu. Do popředí vystoupili mladíci Mike Richards s Jeffem Carterem, po roční pauze se v městě bratrské lásky čekalo na boje o Stanley Cup. Washington Capitals, vedený kanonýrem Alexandrem Ovečkinem, vyřadili Letci gólem Jeffreyho Lupula z prodloužení sedmého duelu, ale na Sydney Crosbyho a jeho Pittsburgh byli krátcí.
První sezóna: 1967-68
Stadión: Wachovia Center, 19.523 diváků
Adresa: Wachovia Center, 3601 South Broad Street, Philadelphia, PA 19148-5290
Největší úspěchy: Stanley Cup 1974, 1975
Individuální rekordy jedné sezóny:
Branky: 61 - Reggie Leach (1975-76)
Asistence: 89 - Bobby Clarke (1974-75, 1975-76)
Body: 123 - Mark Recchi (1992-93)
Trestné minuty: 472 - Dave Schultz (1974-75)
Jelikož se týmu v dalších letech příliš nedařilo, stal se trenér Keith Allen v roce 1969 generálním manažerem a jeho místo obsadil nejprve Vic Stasiuk a po něm Fred Shero. Ten přinesl obrat k lepšímu. Flyers do svého středu pozvali z Flin Flonu v Manitobě tvrdého a nesmírně odhodlaného mládence, tehdy ještě nezletilého Bobbyho Clarkea, který se stal srdcem a duší týmu.
Barber byl odvolán, vedení vsadilo na Kena Hitchcocka. Tuhá defenzíva vyžadovaná novým koučem sice neprospívala útočníkům, ale zadní řady šlapaly náramně. Čechmánek měl průměr pouhých 1,83 branek na zápas a po celou sezónu, zakončenou prvenstvím v Atlantické divizi, byl oporou mužstva. V play off vyřadili Letci po tuhém boji Toronto, druhé kole představovalo soupeře v podobě Ottawy. Po čtyřech utkáních byl stav série 2:2, Čechmánek udržel dvakrát čisté konto, jenže v následujících dvou inkasoval celkem 10 gólů a byl označen za hlavního viníka vyřazení. Následně český brankář putoval do Los Angeles.
