LUCky.luKA

Jan I. Portugalský (11. dubna 1357 Lisabon - 14. srpna 1433 Lisabon) byl levobočný syn portugalského krále Petra I., zakladatel dynastie Avizů, velmistr Řádu Avizů.

Po smrti krále Ferdinanda I. (†1383) nastala dynastická krize, jelikož zemřelý měl pouze jedinou dceru Beatrix a burgundská dynastie tak vymřela po meči. Princezna Beatrix byla zasnoubená mnohokrát a naposledy to bylo s králem Kastilie Janem I. V okamžiku Ferdinandovy smrti se tedy nabízeli dva možní nápadníci portugalského trůnu. Snoubenec dcery zemřelého Jan I. Kastilský a nevlastní bratr zemřelého Jan, který se stal správcem království. Uchazeči o trůn spolu začali válčit, ale portugalská šlechta stála za správcem království a v dubnu 1385 zvolila králem Portugalska levobočka Jana. Jan jako nový král Jan I. preferoval spojenectví s Anglií, což stvrdil svým sňatkem s Filipou, dcerou vévody z Lancasteru.

Jan II. Portugalský (3. května 1455 - 25. října 1495) byl třináctým portugalským králem. Narodil se v Lisabonu jako syn Alfonsa V. a jeho manželky Isabely z Coimbry. Jan II. nastoupil na portugalský trůn již roku 1477, poté co jeho otec odstoupil a stáhl se do kláštera, korunován však byl až roku 1481.

V mládí doprovázel svého otce při africkém tažení, během nehož byl pasován na rytíře. Po jeho nástupu na trůn se šlechta právem obávala, že Jan bude chtít okleštit její pravomoci. Král ovšem nechal ty, jež se mu protivili potrestat ba i popravit. Například roku 1483 nechal setnout v Évoře vévodu z Braganzy Fernanda II. za konspiraci, poté umučil vévodu z Viseau a nechal otrávit ve vězení évorského biskupa.
Království na pokraji bankrotu zachránil daňovou reformou a velmi mu v tom pomohly i příjmy ze zámoří, především zlato z Guiney. Dobývaní afrického pobřeží se stává politickou a ekonomickou prioritou. Roku 1484 je objevena řeka Kongo a o 4 roky později Bartolomeo Diaz obeplouvá Mys dobré naděje. Portugalci dosahují Etiopie a Indie. Celkový rozsah portugalských objevných cest se přísně tají a archívy, které je dokumentují nenávratně mizejí v ohni za lisabonského zemětřesení roku 1755. Po vleklých jednáních přistupuje Jan II. na rozdělení sfér vlivu mezi Portugalsko a Katolická Veličenstva smlouvou z Tordesillas. Janův syn Alfonso je oženěn s nejstarší dcerou Katolických Veličenstev Isabelou a stává se v pořadí druhým dědicem Kastilie a Aragonie (po princi Juanovi synovi Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského). Umírá ovšem při nehodě, ze které jsou podle konspirativních teorií někdy obviňována katolická veličenstva. Jan II. umírá bez následníka trůnu, na který nastupuje jeho bratranec Manuel.

Jan II. uzavřel jediné manželství. Roku 1471 se oženil s portugalskou princeznou a vnučkou krále Eduarda I., Eleonorou (1458 – 1525). Eleonora mu porodila dva syny: - 1.) Alfons (1475 - 1491) ~ 1490 španělská princezna Isabela (1470 - 1498), - 2.) Jan (1483 - 1483)

Nemanželští potomci: - 1.) Jiří z Lancastreru, 3. vévoda z Coimbry (1481 - 1550), - 2.) Brites Anes de Santarém (1485)

Manuel I. Šťastný nebo také Veliký (31. května 1469, Alcochete - 13. prosince 1521, Lisabon) byl v letech 1495-1521 celkově čtrnáctým portugalským králem a pátým z dynastie Avis. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy Portugalské království díky objevení námořní trasy do Indie (1497-1499) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. Estado da Índia, tedy Portugalská Indie) (1505) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými monarchiemi.

Vedle toho došlo za jeho vlády k objevení celé řady mimoevropských regionů, především pak Brazílie (1500), a portugalská říše se tak od počátku 16. století jako první impérium v dějinách rozložila na čtyřech kontinentech. Manuel byl pokládán za jednoho z nejbohatších evropských panovníků své doby a bohatství, přepych a sebevědomí jeho dvora bylo vyjádřeno v autochtonním portugalském pozdněgotickém uměleckém stylu, tzv. manuelském slohu (manuelino), jenž je pojmenován právě po něm.

Manuel byl celkově až devátým potomkem portugalského infanta Ferdinanda (Fernanda), vévody z Beji a Viseu a adoptivního syna Jindřicha Mořeplavce, a Beatrix Portugalské, vnučky portugalského krále Jana I. Tento fakt z něj rozhodně nečinil možného pretendenta trůnu. Přesto na něj díky předčasným úmrtím pěti svých bratrů, svého bratrance a švagra v jedné osobě Jana II. a jeho syna Alfonse nakonec usedl. Tato souhra náhod jej utvrdila v tom, že je k vládě nezvratně vyvolen Bohem. O tom mělo koneckonců vypovídat i jeho jméno - vždyť Emanuel znamená "Bůh s námi". Svoji výlučnost si utvrdil během dospívání díky svým vychovatelům, kteří byli spojeni s řádem františkánů observantů. Právě spiritualita této kongregace, jež vycházela od mystika Jáchyma z Fiore, Manuela silně ovlivnila. Po vraždě svého otce Ferdinanda (1470) i staršího bratra Dioga (1484), kterého v královském paláci v Setúbalu kvůli účasti na protistátním spiknutí probodl dýkou sám král Jan II., zdědil Manuel tituly vévody z Viseu a Beji, pána z Covilhã a Vily Viçosy, konetábla (tj. nejvyšší velitel království), hlavního pohraničního velitele (fronteiro-mor) regionu Entre Tejo e Guadiana a "guvernéra a administrátora" Kristova řádu. Ten byl již od dob Jindřicha Mořeplavce spojen s panovnickým rodem a jeho zdroje sloužily k financování portugalských zámořských plaveb. Na plachtách portugalských korábů se v důsledku toho objevoval kříž Kristova řádu. Kromě toho Manuel zdědil i správu Azorských ostrovů a Madeiry, které v roce 1497 včlenil do majetku Koruny. Stal se tak náhle jedním z nejvlivnějších portugalských šlechticů.

Král Jan II. jej oprávněně považoval za reprezentanta vysoké šlechty, jejíž moc se po celou svoji vládu snažil potlačit, a proto jej po smrti svého jediného legitimního syna Alfonse (1491) dlouho odmítal uznat za následníka trůnu. Místo toho prosazoval kandidaturu svého nemanželského syna Jiřího z Lancasteru, mistra řádu sv. Jakuba Staršího a administrátora řádu z Avisu. Pro odpor původem katalánského papeže Alexandra VI., tzv. Katolických Veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské a vlastní manželky Leonory, jež byla Manuelovou sestrou, se mu to však nepodařilo. Proto roku 1493 Manuela oficiálně prohlásil svým adoptivním synem a nástupcem. Roku 1495 zemřel v Alvoru v nejjižnější portugalské provincii Algarve (podle některých názorů byl otráven svými odpůrci) a na trůně jej vystřídal právě mladý Manuel. Manuelova vnitřní politika je charakterizována dotvořením absolutistické a centralistické monarchie, kterou začal budovat Jan II. Manuel se však na rozdíl od svého předchůdce rozhodl kráčet cestou spolupráce a porozumění s předními šlechtickými rody. Proto ty jejich příslušníky, kteří v obavě o svůj majetek a život v 80. a první polovině 90. let 15. století hledali bezpečí v sousedním Španělsku, povolal již v letech 1495-1496 zpět do země, ale současně je připoutal ke dvoru. Tím je do značné míry zbavil reálné politické moci, a proto si mohl během své vlády dovolit svolat kortesy (zemský sněm) pouze čtyřikrát, a z toho třikrát v Lisabonu. Králova hlavní zásluha však tkví především ve velkolepé reformě soudnictví, mnohých státních orgánů a institucí a také některých oblastí veřejného života, díky čemuž prakticky sjednotil dosud rozdělenou zemi. Již na kortesech konaných v Montemor-o-Novo (1495) prosadil reorganizaci justice, která spočívala v posílení a centralizaci soudní moci. V letech 1512-1521 pak skrze celkově druhý a tentokrát již vytištěný portugalský zemský zákoník nazvaný Manuelova nařízení (tzv. Ordenações Manuelinas) podřídil městské soudy Koruně a vedle dvou nejvyšších soudů (tzv. Casa da Suplicação a tzv. Casa do Cível) vytvořil ještě královský soud (tzv. Desembargo do Paço).

Zasadil se také o reformu již zastaralých městských výsad (tzv. forais) (1497-1498) a o vydání Řádu pro úředníky městysů, měst a míst v těchto královstvích (1502). Následovalo nařízení sjednocující míry a váhy, které usnadnilo kupcům jejich aktivity (1502). Poté bylo v letech 1502-1504 zreformováno univerzitní školství a v roce 1512 byla realizována daňová reforma. Pozitivních proměn se dočkalo také vojsko. Snahy o dosažení politické, ekonomické, kulturní a náboženské unifikace a prosazení rasové čistoty byly ke konci 15. století patrné jak na území Španělska, tak Portugalska. Obětí těchto tendencí se nevyhnutelně stali židé a muslimové, kteří byli na Ibeském poloostrově nazýváni Maurové. V roce 1492 museli židé v případě odmítnutí křtu opustit Španělsko. Muslimy stihl stejný osud až v letech 1502-1525, neboť Katolická Veličenstva až do jejich povstání v Granadě (1501) ctila jejich právo na vyznávání Prorokovy víry, které jim zaručila po obsazení Granady a ukončení reconquisty v roce 1492. Asi třetina z nich, tedy okolo 150 000, jich zamířila do sousedního Portugalska. Tamější král Jan II. je sice přijal, avšak až po zaplacení poplatku a pouze na omezenou dobu 8 měsíců. Výjimku představovali schopní řemeslníci, kteří mohli zůstat trvale. Zbytek musel po uplynutí zmíněné lhůty ze země odejít, nebo se nechat pokřtít. V opačném případě byli židé zotročeni. Zhruba 2000 násilně pokřtěných židovských dětí odloučených od jejich rodičů nechal král roku 1493 exportovat na ostrov sv. Tomáše, který se potýkal s nedostatkem kolonistů. Jejich potomci tam žijí dodnes.

Manuel si byl velmi dobře vědom mimořádné hodnoty, kterou židé pro stát měli. Vždyť se mezi nimi nalézali odborníci z řad lékařů, právníků, řemeslníků, obchodníků, matematiků, astronomů či kartografů. Proto je po svém nástupu na trůn neprodleně osvobodil z otroctví. Koncem roku 1496 se však situace výrazně změnila. Vzhledem k tomu, že král Manuel usiloval o sňatek se španělskou infantkou Isabelou Aragonskou, jež byla dědičkou obou v roce 1474 ve Španělsko spojených státních útvarů, tedy Kastilie a Aragonie, musel přistoupit na požadavek Katolických Veličenstev spočívající ve vyhoštění všech židů a muslimů, nebo jejich křtu. V opačném případě by nemohl dál snít svůj sen o jednotné iberské monarchii pod portugalským vedením, kterým se portugalští panovníci zaobírali již od 70. let 15. století,kdy Alfons V. ve vojenské kampani (1474-1479) usiloval o kastilskou korunu.

Portugalský panovník proto v prosinci 1496 stanovil desetiměsíční lhůtu, do jejíhož uplynutí měli příslušníci obou výše zmíněných komunit buď přijmout křest a nebo opustit portugalské území. Nemalá část z nich nakonec díky záměrnému uzavření všech přístavů s výjimkou lisabonského zvolila první možnost a stala se tzv. novými křesťany. Z muslimů se zase stali tzv. moriskové. Přesto zemi opustil poměrně vysoký počet židů a Portugalsko tak přišlo o značnou část ekonomicky nejsilnější vrstvy obyvatelstva, což ho do budoucna negativně poznamenalo, a to nejen v hospodářské, ale také v kulturní a vědecké rovině. Ti, kteří zůstali, se nicméně až do roku 1534, tedy do období vlády bigotního katolíka Jana III., těšili ochraně ze strany Koruny, která je bránila před diskriminací. Důvody byly pochopitelně ekonomického rázu.

Za Manuelovy vlády přestali být portugalští námořníci omezeni pouze na prostor Atlantského oceánu, který zkoumali po celé 15. století, a pronikli i do pro Evropany dosud naprosto neznámých vod Indického oceánu. Plavili se tak po hladinách světových moří a oceánů od Brazílie až po Čínu, což podnítilo neuvěřitelnou výměnu lidí, zboží, rostlin i zvířat, jaká dosud v historii lidstva neměla obdoby. Nebylo ničím překvapivým, když nějaký kapitán sloužil králi postupně alespoň ve dvou oblastech portugalského zájmu, kterými byla Brazílie a tropické regiony Afriky a Asie. Portugalci se tam setkávali s podivuhodnými kulturami a civilizacemi i exotickou faunou a flórou a pokoušeli se nalézt odpovědi na otázky, kterým středověk nerozuměl a ani rozumět nemohl. Tradiční vnímání světa bylo vystaveno sílícímu tlaku nových informací a poznatků, který rozbil jak středověké jistoty svázané s magickým číslem tři, tak dosavadní chápání času a přinesl nové a neotřelé kulturní vlivy.

Počátek portugalské zámořské expanze se obvykle klade do roku 1415, kdy byl dobyt marocký přístav Ceuta. Po následujících téměř 100 let portugalské plachetnice trpělivě překonávaly nástrahy Atlantského oceánu i středověké obavy z cizího a neznámého a podél západních břehů černého kontinentu pronikly v 80. letech 15. století až do jihozápadní Afriky. Na přelomu 15. a 16. století vpluly do vysněného Indického oceánu a takřka současně se dotkly pobřeží Brazílie, což umožnilo zformování prvního multikontinentálního impéria v historii. To se svou strukturou zřetelně odlišovalo od španělské koloniální říše té doby, poněvadž se jednalo výhradně o námořní impérium tvořené sítí námořních tras a pevností a faktorií (obchodních stanic) rozesetých na pobřeží od Brazílie na západě až po Moluky a Japonsko na východě. Hlavními portugalskými cíly v zámoří totiž až do 70. let 16. století nebyla tvorba produkčních kolonizačních center (čestnou výjimku představovaly od 15. století atlantské ostrovy Azory, Madeira a ostrov sv. Tomáše, od 30. let 16. století pak též Brazílie), nýbrž kontrola námořního obchodu (v 16. století obvykle prostřednictvím královských monopolů) a christianizace domorodého obyvatelstva. Portugalci považovali v souladu s mimořádně silným náboženským zanícením celé portugalské společnosti za svoji povinnost šířit víru v pravého Boha až do nejzazších koutů planety. Spolupráce kříže a Koruny, vyjadřující úzké sepětí zájmů církve a státu, byla výraznou charakteristikou tzv. první (1415-1668) i druhé portugalské zámořské říše (1668-1825), která se zhroutila spolu s tzv. starým režimem (ancien régime) a osamostatněním Brazílie.

Manuel I. byl celkem třikrát ženatý.

Dne 6. října 1497 se jeho první manželkou stala španělská infantka Isabela Aragonská (1470-1498), dcera Katolických Veličenstev, která zemřela při porodu svého jediného dítěte.

• Michael (Miguel) (24. srpna 1498-20. července 1500), korunní princ kastilský, aragonský a portugalský

Druhá svatba se konala 30. října 1500 a princezna Marie Aragonská (1482-1517), dcera Katolických Veličenstev, mu porodila deset dětí:

• Jan III. (1502-1557) (João), portugalský král ∞ 1525 španělská infantka Kateřina Habsburská
• Isabela (1503 - 1539) ∞ 1526 císař Svaté říše římské Karel V.
• Beatriz (1504-1538) ∞ 1521 savojský vévoda Karel III.
• Ludvík (Luís) (1506-1555), vévoda z Beji
• Ferdinand (Fernando) (1507-1534), vévoda z Guardy a pán Tancosa
• Alfons (Afonso) (1509-1540), kardinál, biskup z Guardy, Tangeru, Évory a Viseu a arcibiskup z Lisabonu
• Marie (Maria) (1511-1513), zemřela v dětském věku
• Jindřich I. (Henrique) (1512-1580), generální inkvizitor, kardinál, biskup z Évory, arcibiskup z Bragy a Lisabonu a portugalský král
• Eduard (Duarte) (1515-1540), vévoda z Guimarães 1540) ∞ 1537 Isabela z Bragançy
• Antonín (António) (1516), zemřel v dětském věku

Poslední Manuelovou manželkou se stala neteř jeho první ženy Isabely, Eleonora Habsburská (1498-1558). Svatba se konala dva roky před Manuelovou smrtí, 7. března 1519 v Lisabonu. Eleonora mu porodila dvě děti:

• Karel (Carlos) (1520-1521)
• Marie (Maria) (1521-1577), paní z Viseu, známá jako jedna z nejbohatších princezen Evropy, humanistka a kulturní mecenáška

Jan III. Portugalský (portugalsky: João III, 6. června 1502, Lisabon - 11. června 1557, Lisabon) vládnoucí král portugalský.

Princ Jan, nejstarší syn krále Manuela I., se narodil 6. června 1502. Mladému princi byl zaslíben trůn v roce 1503. Byl vzdělaný, učili jej v té době například astrologové Tomás de Torres a Diogo de Ortiz, biskup z Viseu, Luís Teixeira, vyučený v Itálii. V roce 1514 byl uveden do vlastního domu a o pár let později pomáhal svému otci při administrativních povinostech. Jako šestnáctiletý byl vybrán, aby se oženil se svou první sestřenicí Kateřinou Habsburskou, nejmladší dcerou Filipa I. a královny Jany I. Kastilské.

Kateřina a Jan měli 9 dětí, z nichž jen dva se dožili dospělého věku:

• Alfons (* 24. únor 1526, † březen 1526)
• Marie (* 15. říjen 1527, † 12. červenec 1545) ∞ 1543 král Filip II. Španělský
• Isabela (*/† 28. duben 1529)
• Beatrix (*/† 15. únor 1530)
• Emanuel (* 1. listopad 1531, † 14. duben 1537), od roku 1535 následník trůnu
• Filip (* 25. březen 1533, † 29. duben 1539), od roku 1537 následník trůnu
• Dionýz (Dinis) (* 6. duben 1535, † 1. leden 1537),
• Jan Manuel (* 3. červen 1537, † 2. leden 1554), korunní princ ∞ 1552 Jana Habsburská, dcera císaře a krále Karla V. Španělského a Isabely Portugalské
• Anton (* 9. březen 1539, † 20. leden 1540)

Isabela Portugalská (21. února 1397 - 17. prosince 1471) byla dcera portugalského krále Jana I. a jeho manželky Filipy z Lancasteru. Stala se manželkou Filipa III. Dobrého a tím burgundskou vévodkyní.

V roce 1430 se vdala za Filipa III., vévodu burgundského, s nímž měla tři syny. Isabela byla vzdělaná a rozumná žena, která se zajímala o umění. V politice měla velký vliv na svého mažela a později i na svého syna, vévodu Karla Smělého. V tehdejší době náleželo k Burgundsku Nizozemí. Zemřela v roce 1471 v Dijonu.

Isabela Portugalská (24. řijna 1503 Lisabon - 1. května 1539 Toledo), španělská královna a císařovna Svaté říše římské. Stala se manželkou španělského krále Karla I., známého spíše jako Karel V. (císař Svaté říše římské).

Isabela se narodila z manželství portugalského krále Manuela I. a jeho druhé manželky Marie Aragonské (* 1482 - † 1517). Jejím bratrem byl portugalský král Jan III. Portugalský, který si v roce 1525 vzal za manželku sestru Karla V., Kateřinu Habsbursku. Isabela se pak 10. března 1526 v Seville provdala za císaře Karla V., s nímž měla pět dětí. Zemřela po porodu posledního dítěte zřejmě na chřipku nebo na zápal plic.

Potomci -

Dynastie Avis (nebo také Aviz) vládla v letech 1385 až 1580 Portugalsku.

Vlastně jde o nemanželskou linii předchozí dynastie burgundské, která sama náležela k větvím francouzského královského rodu Kapetovců. V letech 1383 - 1385 bylo Portugalské království v krizi faktického bezvládí, způsobeného smrtí posledního portugalského krále z burgundské dynastie Ferdinanda I., který neměl mužského potomka. Za následnici trůnu byla pod regentstvím své matky Eleonory Teles de Menezes uznána v roce 1383 Ferdinandova desetiletá dcera Beatrix, kterou ještě téhož roku provdali za kastilského krále Jana I. To podnítilo boje Portugalců s Kastilií o svou nezávislost.

Dne 6. dubna 1385 prohlásila národovecká strana portugalským králem Jana, velmistra portugalského rytířského Aviského řádu a nemanželského syna krále Petra I. Portugalského (1320 - 1367) a dony Teresy Lourenço (Jan tedy byl polorodým bratrem zesnulého Ferdinanda I.). Kastilský král nedokázal nároky své ženy na trůn obhájit a po porážce Kastilie v bitvě u Aljubarroty ze 14. srpna 1385 byla vláda Jana I. Portugalského definitivně upevněna. Nová portugalská vládnoucí dynastie získala jméno po uvedeném rytířském řádu. V roce 1580 bylo Portugalsko připojeno jako korunní země ke Španělsku, čímž skončila téměř dvě století trvající vláda této dynastie. Filip II. Španělský pak nastoupil na portugalský trůn jako Filip I. Moudrý. Portugalský král Jan IV., původně vévoda z Bragancy, který dosedl na trůn po úspěšné vzpouře proti Habsburkům roku 1640, byl potomkem nemanželského syna Jana I., v nemanželské linii tedy potomci rodu vládli nadále.

Králové dynastie Avis -