LUCky.luKA

• Neúspěchy

Podle zachovalých kosterních pozůstatků (studie E. Vlčka z vykopávek na Pražském hradě) je známo, že přemyslovská knížata měřila více než 170 cm, králové necelých 170 cm, byli štíhlí, ale svalnatí. Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink s mečem. Zuby mají králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní (předkus). Svalové úpony jsou na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, chybí. Přemyslovci, i když se mohli chlubit svalnatou atletickou postavou, nebyli žádní mohutní válečníci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Vlasy a vousy měli hnědé nebo kaštanové. Jedinečnou galerii nejstarších příslušníků přemyslovské dynastie (do roku 1134) představují nástěnné malby ve znojemské rotundě svaté Kateřiny.

• Opavští Přemyslovci

Jako opavští Přemyslovci je označována vedlejší větev přemyslovské dynastie, která vymřela v roce 1521.

• Vznik vedlejší linie rodu

Zakladatelem opavské linie Přemyslovců se stal Mikuláš I. Opavský, nemanželský syn Přemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu, pro kterého Přemysl vytvořil opavské vévodství (jako vévodství ovšem definitivně až od 1318, předtím v pramenech jen zdůrazňováno vydělení opavské provincie). Přestože se Přemyslu Otakaru II. podařilo u papeže vymoci uznání Mikuláše za svého syna, nepodařilo se prosadit Mikuláše jako dědice českého trůnu. Pravděpodobně i proto nikdy žádný z opavských Přemyslovců pokud je známo nevznesl nárok na českou korunu, a to ani po roce 1306, kdy se Mikuláš II. Opavský se stal významným diplomatem ve službách Jana Lucemburského a později i Karla IV. V roce 1338 získal za své služby do držby i ratibořské knížectví, které rodu zůstalo až do jeho vymření. Zajímavostí je, že v majetku rodu byl mimo jiné také dnešní Faustův dům.

• Úpadek opavských Přemyslovců

Smrtí Mikuláše II. (1365) skončila největší doba slávy rodu, nadále byli v jeho řadách spíše nevýrazní jedinci. Z ekonomického hlediska byla pozice rodu oslabována zvykem převzatým z piastovského Slezska, podle kterého se doména dělila mezi všechny mužské dědice. V roce 1377 tak vznikly větev ratibořská opavských Přemyslovců a vlastní opavská větev. Po husitských válkách ztráceli zástupci rodu také na politickém významu. Vévoda Arnošt Opavský byl natolik zadlužen, že opavské vévodství prodal českému králi Jiřímu z Poděbrad. Ten území koupil pro své syny, Viktorín z Poděbrad odtud ale utekl před uherským králem Matyášem Korvínem. Nemanželští Přemyslovci tak zůstali pouze ratibořskými knížaty až do roku 1521, kdy se jejich posledním zástupcem stal Valentin Hrbatý.

• Členové rodu -
• Mikuláš I. Opavský
• Mikuláš II. Opavský
• Přemysl I. Opavský
• Jan II. Železný (Ferreus)
• Valentin Hrbatý

• Bořivoj I. (* mezi 852 a 855, † mezi 888 a 891) byl první historicky doložený český panovník a zároveň první panovník křesťanský. Jako první český křesťanský vládce je Bořivoj vykreslen v Životě svatého Václava, Kristiánově legendě stejně v Kosmově kronice.

Bořivojovým sídlem snad byl původně Levý Hradec. Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnější. Přemyslovci totiž ovládali středočeský prostor, který byl klíčový. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech. Čechy v době, kdy žil Bořivoj, nebyly plně nezávislým státem, spadaly do politického vlivu Velké Moravy. Svatopluk Velkomoravský svého zhruba patnáctiletého chráněnce někdy po roce 867 ustanovil knížetem Čechů. Je otázkou, proč se tak rozhodl, jistě měl na výběr ze zkušenějších mužů. Je to jeden z argumentů zastánců teorie příbuzenství velkomoravských Mojmírovců a zakladatele přemyslovské dynastie. Bořivoj možná vyrůstal na Svatoplukově dvoře. Roku 872 podporoval Bořivoj velkomoravského knížete Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem. Od roku 874 byl Bořivoj ženatý s Ludmilou (později svatou) z rodu Pšovanů nebo z kmene Srbů. Zdá se ale, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách zdaleka neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli jistě sehrávala sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Z tohoto manželství vzešlo několik dětí, z nichž jsou doloženi pouze jeho dva synové a následníci Spytihněv I. a Vratislav I. Vratislavovými syny a Bořivojovými vnuky pak byli Svatý Václav a Boleslav I.

Podle Kristiánovy legendy přijal Bořivoj se svou ženou křest na Velehradě od arcibiskupa Metoděje. Datování křtu je problematické, nejčastěji se uvádí k roku 883. I když už předtím bylo v r. 845 pokřtěno 14 českých knížat (duces Boemanorum) na sněmu v bavorském Řezně (Regensburg), Bořivojova konverze se jeví jako skutečný počátek christianizace země. Křtem na Moravě čelil Bořivoj expanzivním snahám východofranských panovníků a bavorských biskupů. U příležitosti křtu také Bořivoj uznal Svatoplukovu svrchovanost nad svou doménou (tj. Pražskem a k němu později připojenými územími „Lučanů“ a „Lemuzů“). Podle některých teorií byl Bořivoj původem z Velké Moravy. Ačkoliv jsou taková tvrzení těžko s určitostí prokazatelná, existují pro ně určité argumenty. Podle antropologických výzkumů ostatků sdílí lebka z hrobu K1 s lebkou z hrobu 12/59 v Sadech u Uherského Hradiště (považovaného zejména historikem L. E. Havlíkem a částečně i archeologem L. Galuškou za hrob knížete Svatopluka) ojedinělou anomálii zvukovodu; obě kostry mají také stejnou krevní skupinu. Z toho se vyvozuje, že Bořivoj byl Svatoplukův blízký příbuzný, nejspíše syn velkomoravského knížete Rostislava. Ostatky Mojmírovců ovšem nejsou s jistotou identifikovatelné a nelze tak porovnat jejich DNA s Přemyslovci, jejichž pozůstatků se naopak zachoval dostatek.

• Vratislav II. († 14. ledna 1092) byl český kníže od 28. ledna 1061 do dubna 1085 a poté první český král z rodu Přemyslovců. Zároveň byl titulárním polským králem v letech 1085–1092. Jako kníže byl Vratislavem II., jako král Vratislav I.

Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, bratr Spytihněva II., Konráda I. Brněnského, Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra. Vratislavovu první manželku neznáme jménem, spekuluje se pouze o jejím německém původu. Známý je ale její příběh. Když se Vratislav dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustit Olomouc, kde sídlil, a útočiště hledal u uherského krále Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu, když po propuštění odjížděla za manželem do Uher. Podruhé se tedy Vratislav oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou, uherskou princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057. Vratislav tak získal silného spojence a Spytihněv II. mu vrátil olomoucký úděl. Když se Vratislav stal po smrti staršího bratra Spytihněva v roce 1061 knížetem, Adléta se z titulu kněžny dlouho neradovala a zemřela už počátkem příštího roku. Asi rok po smrti Adléty se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou Polskou. Potvrdil tak přátelství s polským knížetem Boleslavem II. Smělým (se kterým ale Vratislav později bojoval o česko-polské hranice).

V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (ovšem jen nedědičnou), byl zbaven povinných poplatků a povinován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách německých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků. 15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava korunoval králem, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského. U příležitosti korunovace vznikl Kodex vyšehradský.

• Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.

Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher. Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. Vladislav II. byl na sněmu v Řezně 11. ledna 1158 korunován královskou korunou. Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.

Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.

• Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; asi 1155/1167^? – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra. V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.

V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení. Na jaře 1211 začalo vznikat „společenství“ císařových nepřátel. V samém jádru tohoto společenství stál Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup Sigfried a durynský lantkrabě Heřman. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni zde uvedení se začátkem září sjeli do Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Následkem toho vytáhl začátkem roku 1212 Fridrich do Říše, kde se k němu postupně přidávali další spojenci. Již během své cesty začal odměňovat své věrné. Mezi nejvíce oceněné patřili Přemysl Otakar i Vladislav Jindřich. Dne 26. září 1212 vystavil Fridrich II. Štaufský v Basileji Přemyslu Otakarovi I. a Vladislavu Jindřichovi tři listiny, které byly zpečetěny zlatou pečetí (bulou) sicilského krále. Podle této majestátní pečeti pochází i vžitý název Zlatá bula sicilská. Pečeť použitá u listin nebyla říšská, protože Fridrich II. v té době říšskou pečeť ještě neměl a ani jí (jako pouze designovaný vládce) mít nemohl. Všechny tři listiny se navzájem doplňují a navenek tvoří nerozdílný celek. Pravděpodobně vznikly na základě v Čechách vzniklé předlohy, kterou měl písař k dispozici. Na titulní straně je latinsky napsáno: „Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principatus Capue.“ Samotná Zlatá bula sicilská upravovala především postavení českého krále a českého státu v rámci římské říše. Přemysl získal mimo jiné potvrzení královské hodnosti pro sebe i své nástupce, potvrzení svobodné volby českého krále, právo investitury pražského i olomouckého biskupa, záruku neporušitelnosti zemských hranic a posílení svého vlivu v blízkém okolí českých zemí. Jeho bratr Vladislav pak potvrzení vlády nad celým "markrabstvím moravským" aníž by však přitom byl narušen Přemyslův mocenský primát.

• Václav I. (1205 – 23. září 1253), zvaný též Jednooký, byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců, druhorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Potomci Přemysla a Konstancie projevovali v přemyslovském rodě až nezvyklou rodinou soudržnost. Václavovými sestrami byly Anežka Přemyslovna - později svatá Anežka Česká, polská kněžna Anna Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl. Gertruda Babenberská pokračovala ve svých nárocích na dědictví, ale ani jeden z jejích dalších manželů se v Rakousku neprosadil. Václav a Přemysl vystupovali jednotně a babenberské dědictví jim nakonec spadlo do klína, když si rakouská šlechta zvolila za nového vévodu Přemysla (1251). Budoucí král se oženil s Markétou Babenberskou, sestrou vévody Fridricha Bojovného a vdovou po Jindřichu VII. Přemyslovci tak na příští čtvrt století ovládli rakouské země.

Václav I. Jednooký zemřel 23. září 1253 na svém dvoře v Počáplích (dnešní Králův Dvůr) a je pochován na pražském Starém Městě v klášteře na Františku (opuková hrobka pod podlahou kostela).