LUCky.luKA

Přemyslovci byli první českou knížecí a královskou dynastií (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli až roku 1521.

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastii; po jejich vymření po meči vládli v českých zemích (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) už jen panovníci původem z cizích rodů.

• Přemysl Oráč je mýtickým zakladatelem dynastie Přemyslovců, původní české vládnoucí dynastie, z rodu Stadiců.

Pověst o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi zachytil kronikář Kosmas na začátku dvanáctého století. Dle něj byli muži nespokojeni s vládou kněžny Libuše a chtěli za vládce muže. Přemysl byl povolán na knížecí stolec, oženil se s Libuší. Ve Stadicích nám tuto událost připomene především pomník z roku 1841. Knížecí pár pak měl, podle velmi pozdní tradice, tři syny: Nezamysla, Radobýla a Lidomíra.

• Pověst a historie

V předmluvě ke své kronice Kosmas říká, že nejstarší pověsti české poznal z vyprávění starců a že je převypravuje nikoli z touhy po lidské chvále, ale jen proto, aby neupadly v zapomnění. Hodnověrnost pověsti o Přemyslovi však není doložena žádnou konkrétní památkou, nejsou záznamy o státnických skutcích tzv. bájných knížat. Přesto pravděpodobně vycházel z určitých historicky potvrzených událostí. Pověsti o oráči jako neurozeném zakladateli panovnického rodu se vyskytují i u jiných slovanských národů, například u polských Piastovců, a dokonce i u germánských Gótů (král Wamba).

• Ideologie

Jako zakladateli dynastie náležela v Čechách Přemyslovi veliká úcta. Na znamení svého původu čeští vládcové při nastolování a korunovacích obouvali jeho údajné lýčené střevíce a brali na rameno jeho mošnu. Často byl zobrazován, nejstarší vylíčení pověsti je dochováno ve znojemské rotundě, z 1. poloviny 12. století. Od této tradice se odchýlil jen král Václav I., který se styděl za jeho selský původ.

• Sedm mýtických následníků Přemysla Oráče - Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít.

Hostivítovým synem měl být první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I. Jeho potomci sice českým zemím nevládli na věky věkův, poslední z rodu Václav III. byl zavražděn v roce 1306, ale díky ženám pokračovala rodová linie po přeslici i v dalších dynastiích, jako byli Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové a Habsbursko-Lotrinská dynastie.

• Libuše je mýtická postava českých dějin, česká kněžna a manželka Přemysla Oráče. Její životní příběh je popsán v Kosmově kronice z počátku dvanáctého století, odkud pak čerpala i další česká literární a hudební díla.

Libuše prý byla nejmladší dcerou (taktéž mýtického) vojvody Kroka, jejími dvěma staršími sestrami byly Kazi a Teta. Kazi měla léčitelské schopnosti, Teta mluvila s duchy a Libuše předpovídala budoucnost. Na přání svého otce se nejmladší dcera stala jeho následovnicí, kněžnou a soudkyní. Ačkoliv se projevovala jako spravedlivá a moudrá žena, muži pohrdali její jemností. Za manžela si vybrala Přemysla Oráče ze Stadic. Z jejich svazku vzešli synové Nezamysl, Radobýl a Lidomíra.

• Nezamysl byl mýtickým pokračovatelem, zřejmě synem Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, prvním ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami za zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.

• Vlastislav byl mýtický lucký kníže, syn jednoho z legendárních českých knížat Vojena, bratr dalšího z knížat Vnislava.

Dalimilova kronika a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po smrti knížete Nezamysla. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil. Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava). Lucký kníže Vlastislav by byl v tom případě také Přemyslovec, bratr knížete Vnislava. Lučané podle pověsti byli nepřátelé kmene Čechů a jejich vládců Přemyslovců. Podle Kosmy Lucko zaniklo za vlády knížete Neklana, jehož vojsko v lucké válce, konkrétně v bitvě u Turska, porazilo silnou luckou Vlastislavovu armádu. Této bitvy se mělo zúčastnit až 20 000 lidí, tedy desetina tehdejšího obyvatelstva území dnešních Čech. V Lucké válce prý jeho bojovník Tyr/Čestmír pobil Neklanovy nepřátele a sám zemřel. Neklan se ujal sirotka Zbyslava po poraženém knížeti Vlastislavovi a svěřil ho svému příteli Durynkovi. Ten ale dítě zavraždil s tím, že mu kníže bude vděčný. Když si přišel pro odměnu, byla taková, že si mohl vybrat způsob smrti: probodnutí nebo oběšení. Durynk se pak měl sám oběsit kus za Prahou na olši, které se pak říkalo Durynkova olše.

• Lučané

Lučané byli bájný kmen či etnikum, sídlící na území zvaném Lucko, se střediskem v Žatci přibližně v 9. století či 10. století, možná přežívající až do 12. století. Historii jsou známí především z pověsti o Lucké válce. Písemné doklady z doby, kdy měl tento kmen samostatně existovat, nemáme. Většinu původních informací o Lučanech máme z Kosmovy kroniky. O existenci kmene na severozápadě Čech soupeřícího s Čechy (Přemyslovci) se dnes pochybuje. Lučané se ale považují za jedno z českých knížectví. O Lucku a Lučanech se zmiňuje první díl Kosmovy kroniky. Lucké území se podle ní rozkládalo podél řeky Ohře.^[3][2] Sousedilo na západě u dnešních Lovosic s územím Litoměřiců. Hranice s kmenem Čechů by pak zřejmě běžela zhruba podél řeky Ohře až k Žatci a po té směrem na jih k řece Mži. Není jasné, kde by měla být západní hranice Lucka, ale dá se předpokládat, že by pod vládu Lučanů patřilo i dnešní Sokolovsko.

• Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila. Není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v českém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Jiná interpretace přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

• Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.

Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.

Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů.Úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo.

Na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ. Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín gener, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „Dobrava, to znamená Bona“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., a přispěl tak k christianizaci Polska. Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.

• Boleslav II. Pobožný (asi 932 -7. února 999) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 967/972)-999, podle kronikáře Kosmy „muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených“ .

28. září 995 přemyslovská vojska dobyla Libici nad Cidlinou a vyvraždila přítomné Slavníkovce, čímž bylo dovršeno politické sjednocení Čech. Pojem Slavníkovci se objevil v české historiografii v 2. polovině 19. století. Během následujícího více jak století se stal jedním z nejdiskutovanějších pojmů a dodnes jím i zůstává. Slavníkovce znal a tento název poprvé použil František Palacký, ale až německá historiografická škola, ke které patřil Josef Loserth, Berthold Bretholz nebo Julius Lippert vytvořila teorii dualismu – tedy, že v 2. polovině 10. století existovaly v Čechách dva mocensky si rovné knížecí rody – Přemyslovci a Slavníkovci. Tyto spolu podle této teorie soupeřili o moc nad vznikajícím českým státem a toto soupeření bylo ukončeno násilným vpádem na jedno ze slavníkovských hradišť, kde byla velká část rodu včetně žen a dětí zabita (přežil pouze biskup sv. Vojtěch, hlava rodu „dux“ Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim). Toto jejich zničení ukončilo sjednocení Čech a stálo u založení českého státu pod vládou Přemyslovců. Koncepci o dvou mocenských útvarech převzala Gollova škola (především historik Václav Novotný) a archeologicky ji svými výzkumy na hradišti Libice potvrdil i archeolog Rudolf Turek. Vlivem vědecké autority Rudolfa Turka se na této teorii nic nezměnilo až do jeho smrti na počátku 90. let. Poté vystoupil s vážnými pochybami jeho žák Jiří Sláma.

Dnes mezi odborníky převládá názor, že Slavníkovci byli blízcí příbuzní Přemyslovců, Liudolfingů (Otonů) a zlických knížat, nebo dosazení správci v oblasti Trstenické stezky.^[2] Jejich úkolem bylo kontrolovat tuto pro Boleslavovo knížectví životně důležitou oblast, v žádném případě nemohli být Přemyslovcům mocensky konkurenceschopní. Trstenická stezka byla v 10. století mezinárodní magistrálou spojující západní a východní Evropu, po které proudilo zboží (kožešiny, sůl, otroci, luxusní zboží atd.). Český kníže z tohoto obchodu musel mít obrovské zisky. Na základních a středních školách je v současnosti vyučována starší koncepce dvou knížecích rodů, která vznikla před více než 100 lety.

Boleslav II. zemřel ve věku kolem 65 let. Pochován je v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě (pod podlahou v ose hlavní chrámové lodi). V jeho hrobě byly mj. dokonce objeveny zbytky dřeva a železné kruhy z jeho rakve. Nedlouho po smrti Boleslava II. následoval státní úpadek podpořený rozkoly mezi jeho třemi syny a polský panovník Boleslav Chrabrý se zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale načas dokonce i samotných Čech. Český stát z krize vyvedl až nejmladší z Boleslavových synů Oldřich.

• Potomci -
• Boleslav III. (965? - 1037), český kníže
• Jaromír († 1035), český kníže
• Oldřich († 1034), český kníže

∞ Božena

• Václav

• Doubravka (též Dobrava) († 977) byla dcerou českého knížete Boleslava I. z rodu Přemyslovců a od roku 965 manželkou knížete Měška I., zakladatele polského státu. Byla také sestrou českého knížete Boleslava II., Mlady a Strachkvase.

Doubravka, po německu Guta či Bona, což znamená dobrá, se narodila zřejmě někdy mezi léty 933 – 936. Byla svěřena do výchovy řádových sester patrně v klášteře v bavorském Řezně (Regensburg), kde později studoval i její bratr Strachkvas a sestra Mlada. Starší historiografie tvrdí, že Doubravka byla poprvé vdaná na míšeňského markraběte Günthera von Merseburg, se kterým měli mít syna Ekkeharda I. V roce 1895 tuto hypotézu vyslovil Oswald Balzer. Saský letopisec Thietmar Merseburský totiž nazval Guncelina, Ekkehardova bratra, syna Günthera, bratrem Boleslava Chrabrého, syna Doubravky. Jisté je, že se Doubravka roku 965 vdala za polského knížete Měška. Měškovi porodila zcela jistě jednoho syna, pozdějšího polského krále Boleslava Chrabrého, a možná i syna druhého – českého knížete Vladivoje, a švédskou a dánskou královnu Sigrid.

Doubravka značně přispěla k tomu, že Měšek I. přijal křest. Kněžně Doubravce se připisuje založení kostelů sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně a Panny Marie na Ostrowie Tumskim v Poznani. Manželství Doubravky a Měška utvrdilo česko-polské porozumění, které vydrželo až do kněžniny smrti. Když v roce 973 po smrti Oty I. Velikého došlo na uznání nového panovníka, Doubravčin manžel Měšek i bratr Boleslav II. podpořili stejného kandidáta na následnictví Oty - bavorského vévodu Jindřicha II. Svárlivého. Doubravka zemřela v roce 977. Józef Ignacy Kraszewski ve své knize z roku 1888 napsal, že byl odkryt její hrob v hnězdenské katedrále pod prostým křížen. Obecně se ovšem místo pochování kněžny Doubravky považuje za neznámé.

• Konrád II. Ota (1136/1141 – 9. září 1191 u Neapole) byl český kníže (1182 a 1189–1191) a markrabě moravský (1182–1189). Konrád pocházel z dynastie Přemyslovců, jeho otcem byl kníže znojemského údělu Konrád II., matkou Marie Srbská, dcera srbského župana Uroše Bílého. Jeho sestrou byla polská kněžna Helena Znojemská.

Původně se jmenoval pouze Konrád a v Čechách vždy vystupoval pouze pod tímto jménem. Druhé jméno získal během pobytu v cizině a používal je mimo knížectví. Byl vzdělaný a zkušený v diplomacii, ale k dosažení cíle neváhal používat i tvrdé prostředky. Po smrti otce roku 1162 převzal Konrád Ota vládu ve znojemském údělu a jeho moc začala rychle vzrůstat. V roce 1173 mu připadl také brněnský úděl, to znamená, že jeho državy zabíraly již polovinu Moravy (zatím mu nepatřilo Olomoucko), kterou bylo stále složitější kontrolovat z Prahy. Dobře se zorientoval v komplikovaných vztazích mezi početnými Přemyslovci, a stal se důležitým činitelem v jejich bojích o pražský trůn. Příležitost se naskytla roku 1182, kdy velmoži povstali proti neoblíbenému Bedřichovi a na pražský trůn povolali energického Konráda Otu. Bedřich uprchl do říše k císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Jak vypráví kronikář Jarloch, Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy.

Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka. Po smrti knížete Bedřicha (25. března 1189) se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota. Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože novopečený kníže rezignoval na titul markraběte moravského. Před svým odjezdem do Itálie uspořádal Konrád II. Ota nástupnické poměry v českém státě. Poté, co do Čech dorazila zpráva o jeho skonu, byl bez problémů nastolen jím určený kandidát, nejmladší syn Soběslava I., kníže Václav II. Přestože Konrád Ota zastával knížecí hodnost pouhé dva roky, patří k nejvýznamnějším vládcům z přemyslovské dynastie ve 12. století. Mnozí historici mu přiznávají zásluhy za sjednocení státu a upevnění jeho právních základů, navzdory tomu, že mu vyčítají přílišnou ctižádostivost a občasné nečestné jednání.

• Děpolticové

Děpoltici nebo také Děpolticové byli vedlejší větví dynastie Přemyslovců, jejímž zakladatelem byl Děpolt I., druhorozený syn českého knížete Vladislava I.

Děpolticové měli ve znaku polcený znak lva a orlice a ve třech generacích si podrželi ne nevýznamný politický vliv v zemi, k vládě se ovšem nikdo z nich nedostal. Jejich úděl ležel ve východních Čechách. Přelom ve významu Děpolticů znamenala vláda Přemysla Otakara I. Ten se snažil, aby nadále zůstávala vláda jen v hlavní linii přemyslovského rodu, což vedlo ke střetům s Děpoltem III. Děpolt III. zemřel někdy v roce 1223 při obraně Kouřimi a jeho rodina se uchýlila do Slezska na dvůr Jindřicha I. Bradatého. Svůj vliv už jeho potomci nezískali: Ota (Děpolt IV.) Magdeburský (1191 - 1226), probošt v Magdeburku, se neúspěšně snažil naklonit si císaře Fridricha II. Bořivoj získal roku 1234 hrad Śrem, ale zemřel při jeho obraně o rok později. Boleslav zemřel ve slezském vojsku v bitvě u Lehnice (9.4.1241). Zprávy o Děpoltově rodu mizí v roce 1247, kdy zemřel poslední z bratrů Soběslav, správce hradu Lubuš.

• Děpoltici - Děpolt I., Děpolt II., Děpolt III., Ota Magdeburský († 1226), Boleslav  († 9.4.1241), Soběslav († před 1247), Bořivoj († 1235), Přemysl.

• Děpolt I. (1120/25 – 14/15. srpen 1167), zakladatel rodu Děpolticů, byl druhorozený syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu z rodu Přemyslovců, bratr Vladislava II.

Děpolt stál pevně na bratrově straně v mocenských bojích mezi potomky Soběslava I. a Vladislava I. a od bratra získal úděl ve východních Čechách. Účastnil se bitvy Vladislava II. s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku. Poražený knížel odjel do říše žádat o pomoc Konráda III. a Děpolta pověřil bráněním Pražského hradu, který společně s kněžnou Gertrudou skutečně uhájil (byť hrad byl silně poškozen).

Pokud se týká údělu, existuje i jiná verze. Podle ní "Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pouť do Říma. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec".^[1]

V letech 1147-8 byl Vladislav II. na křížové výpravě a Děpolta pověřil správou země, Soběslav II. se snažil situace využít, ale nakonec byl zajat a vězněn na hradě Přimda. Děpolt se zúčastnil i Vladislavova tažení do Polska, které proběhlo z vůle

Autor LUCky.luKA 08.Říjen 2010 v 07:18 | Permalink