LUCky.luKA

•   Jaromír zvaný též Gebhart (kolem 1040 – 26. června 1090, Ostřihom) byl pražský biskup (1067–1090) z rodu Přemyslovců, čtvrtý syn knížete Břetislava I. a Jitky.

Od mládí byl Jaromír určen na duchovní dráhu a jako nástupce pražského biskupa Šebíře, ke kněžskému povolání ale nejevil mnoho chuti, miloval spíš hony a válku. Vzdělával se v cizině, po smrti knížete Spytihněva se vrátil a byl bratry přemluven, aby se dal vysvětit za jáhna. Jeho povolání se mu však brzy znechutilo a uprchl do Polska. Po smrti biskupa Šebíře (1067) byl svými bratry Konrádem a Otou povolán zpět a předveden před knížete Vratislava se žádostí, aby mu udělil slíbené biskupství. Vratislav se obával, že by Jaromír získal příliš velkou moc a nechtěl vyhovět. Již roku 1063 zřídil biskupství v Olomouci a tím omezil moc pražského biskupa a nyní chtěl, aby se pražským biskupem stal jeho kaplan Lenc. Narazil však na odpor svých bratrů i některých českých pánů a ustoupil. Jaromír přijal 30. června 1068 v Mohuči od Jindřicha IV. investituru a 6. července byl mohučským arcibiskupem Sigbertem posvěcen na kněze. Vratislav poté odpověděl založením vyšehradské kapituly, která byla podřízena přímo papeži. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně se do něj byly zapleteny i Říše a papež. Jaromír se především snažil o zrušení olomouckého biskupství a obnovení jediné diecéze. Když v roce 1070 vypukl mezi ním a olomouckým biskupem majetkový spor, se kterým se oba obrátili na papeže Alexandra II., vznětlivý Jaromír nečekal na rozhodnutí, roku 1071 odjel na Moravu a nechal biskupa Jana tělesně týrat. Alexandr II. vyslal do Čech legáta a Vratislav svolal soud, ke kterému se však Jaromír nedostavil. Když mu legát zakázal vykonávat biskupský úřad, uprchl do ciziny. Nový papež Řehoř VII. se sice s Jaromírem smířil, ale spory se táhly dál až do roku 1075, kdy Řehoř VII. na zvláštní synodě rozhodl, aby byly sporné statky rovným dílem rozděleny mezi oba biskupy. Císař Jindřich IV. měl k Jaromírovi takovou důvěru, že ho 11. června 1077 jmenoval svým nejvyšším kancléřem a spory pak dočasně utichly. Když roku 1085 na sněmu v Mohuči nasadil Jindřich IV. Vratislavovi královskou korunu, potvrdil též na Jaromírovu žádost starou základní listinu pražského biskupství a Morava tak byla znova spojena s Čechami pod jediným biskupem. Již roku 1088 ale rozhodl Vratislav o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, zemřel však cestou v Uhrách, kde se zastavil u svého přítele, krále Ladislava I.

• Lupold nebo také Lupolt Olomoucký (asi 1102 - 1143) byl syn českého knížete Bořivoje II. a jeho manželky Helbirgy Babenberské, dcery rakouského markrabího Leopolda II. V letech 1135–1137 byl knížetem olomouckého údělu.

Soběslav I. sice Lupoltovi dal v roce 1135 do správy Olomoucko, ale už o dva roky později ho o toto území připravil a olomouckým knížetem jmenoval svého syna Vladislavovi. Měl to být být politický důkaz toho, že Soběslav syna považuje za svého nástupce na trůně v Praze. V letech 1140-1142 se Lupolt účastnil společně s dalšími údělnými knížaty rebelie proti novému knížeti Vladislavovi II., Soběslavovu synovci. O rok později, v roce 1143, Lupolt umírá.

•   Jindřich Přemyslovec († 1. srpna po 1169) byl synem českého knížete Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Po celý život podporoval svého staršího bratra Vladislava a zúčastnil se společněs ním křížové výpravy do Svaté země. Ve Svaté zemi se stal členem řádu johanitů, společně s manželkou Markétou byl jedním z mnoha dobrodinců nově založeného premonstrátského kláštera v Doksanech.

Mladší knížecí syn - poté, co Soběslav I. po smrti knížete Vladislava I. obdržel lénem české knížectví, žil zřejmě Jindřich společně s bratry v blízkosti strýcova pražského dvora. Po Soběslavově smrti v roce 1140 se stal knížetem Jindřichův starší bratr Vladislav II. Ten se ovšem musel brzy vypořádat se vzpourou nespokojené šlechty a moravských údělníků. Věrnost novému knížeti zachovali jeho bratři Jindřich a Děpolt společně s biskupem Jindřichem Zdíkem a některými šlechtickými předáky. Koncem dubna 1142 došlo u Vysoké na Čáslavsku k vojenskému střetu mezi knížetem a vojskem vzbouřených nespokojenců v čele s Konrádem Znojemským. V bitvě kníže utrpěl drtivou porážku a přišel o mnoho bojovníků. Po prohrané bitvě se Vladislavovi podařilo probít se společně s bratry zpět do Prahy a společně s Jindřichem Zdíkem odjel žádat o pomoc do říše. Děpolt po dobu bratrovy nepřítomnosti společně s kněžnou Gertrudou bránil Pražský hrad a Jindřich byl vyslán sbírat vojáky do Budyšína. Vladislav byl v říši úspěšný a vracel se zpět společně s římským králem Konrádem a jeho vojáky, což zapřičinilo Konrádův ústup na Moravu.

Svatá země - po pádu Edessy byla na počátku roku 1146 vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Agitace se ujal opat Bernard z Clairvaux, kterému se podařilo pro kruciátu získat také německého krále Konráda. Společně s Konrádem se kruciáty hodlal zúčastnit také český kníže Vladislav s bratrem Jindřichem, bratrancem Spytihněvem a Vladislavem Vyhnancem. Na výpravu se vydali zřejmě koncem května ze shromaždiště v Řezně, kde se sešli s válečníky ze zemí německých a Lotrinska. Prošli bez větších potíží územím uherského krále Gejzy a po Konrádově přísaze, že nepozvedne zbraň proti byzantské říši, bylo vojsko vpuštěno na území císaře Manuela. Až k Soluni cesta probíhala bez rozmíšek s místními obyvateli. Poté křižáci začali drancovat byzantská města a konflikt vyeskaloval u hradeb Konstantinopole, kdy Konrád zřejmě pohoršený doprovodem byzantskými policejními oddíly odmítl přepravu přes Helespont a byl ubytován v předměstském paláci. Palác a přilehlé okolí bylo záhy křižáky zcela vydrancováno a císař se pokoušel přesvědčit Konráda k utužení vojenské morálky jeho výpravy. Konrád kontroval pohrůžkou vpádu do Konstantinopole a situaci musela urovnat císařovna Irena. Po příchodu francouzských křižáků začaly spory mezi německou a francouzskou částí výpravy a i Konrád s Ludvíkem VII. nepřekypovali ochotou ke spolupráci. Konrád s vojskem v polovině října vyrazil oproti císařově radě napříč Malou Asií a 25. října se u Dorylea setkal se seldžuckým vojskem, jež nepřipravené a unavené křižáky zcela rozdrtilo. Zdá se, že přežila snad desetina, která se probila k Nikáji a tam se spojila s Francouzi. Část Konrádových křižáků se odhodlala k návratu domů a mezi nimi byl i český kníže Vladislav se svými vojáky. Není zcela jisté, zda Češi na počátku výpravy odcházeli z Řezna společně s Konrádem a táhli s jeho hlavním vojskem. Zdá se, že důležitých bojů se nezúčastnili a nepanuje ani jistota, že se zúčastnili bitvy u Dorylea. Podle byzantských pramenů se český houf po Doryleu setkal se zbídačenými křižáky Konráda III. v Nikáji a poté se rozhodl pro návrat domů. Knížete Vladislava údajně při cestě domů přijal v Konstantinopoli císař Manuel. Vladislav mu přislíbil stejně jako ostatní křižáčtí páni, že všechna jím dobytá území budou byzantským lénem. V roce 1148 se čeští křižáci přes Rusko vrátili zpět domů. Bratra Vladislava Jindřich a Děpolt podpořili i během císařské výpravy do Polska v roce 1157, kde se zúčastnili bojů na obranu práv Vladislava Vyhnance. V době Vladislavovy nepřítomnosti na přelomu let 1158/1159 byl regentem knížectví.V letech 1163 - 1169 se Jindřich údajně vypravil do Svaté země znovu a stal se v Jeruzalémě členem řádu johanitů a po příchodu řádu na české území byl jeho velkým příznivcem a dárcem. Jindřich Přemyslovec zemřel po roce 1169 a zanechal po sobě vdovu Markétu, která zemřela před rokem 1186. Syn Jindřich Břetislav se stal pražským biskupem a českým knížetem a obě dcery byly postupně prelátkami v Doksanech.

•         Vladislav Jindřich (asi 1160/1165 – 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Mládí - Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav. V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.

Vladislav Jindřich knížetem - když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem. Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.

Markrabě moravský - Vladislav Jindřich se stal znovu po rodinné dohodě z 6. prosince 1197 moravským markrabětem. Zatímco jeho panování v Čechách bylo jen epizodní, na Moravě vládl dohromady (s přestávkou) 27 let. Z počátku však opět ovládal jen Znojemsko a možná i Brněnsko. Znojmo bylo také jeho sídelním městem, respektive zdejší hrad. Zde si vydržoval dvůr, na kterém měl podobné úředníky, jako tehdejší knížata. Olomoucko se ocitlo po smrti zdejších údělníků ve správě Přemysla Otakara I. Teprve mezi lety 1209 až 1213 pak byla vláda na celé Moravě sjednocena pod Vladislavem Jindřichem. Dle Zlaté buly sicilské z roku 1212 byla zřejmě Vladislavovi Jindřichovi Morava svěřena jako říšské léno do dědičného držení. Dle jiných Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále mohl řadit mezi říšská knížata. Titul markraběte však znamenal rovnocennou úroveň s tituly říšských knížat. Roku 1204 nebo 1205 založil markrabě s olomouckým biskupem Robertem cisterciácký klášter na Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou a klášter se měl současně stát hrobkou moravských markrabat. Politicky Vladislav Jindřich zpravidla spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Jsou však známá jeho vlastní samostatná rozhodnutí. Například obsadil vojensky zlaté doly v oblasti dnešních Zlatých Hor, které patřily vratislavským biskupům. To vyvolalo i stížnosti samotného papeže. Roku 1213 založil nejstarší královské město na Moravě Uničov a zřejmě ještě před tím Bruntál (tehdy také na Moravě). Markrabě také podporoval těžbu a rýžování zlata. Roku 1216 vyhlásili s bratrem dokument, ve kterém byl stanoven princip primogenitury (prvorozeného) pro nástupce trůnu. Tím měly být odstraněny spory a intriky, k nimž docházelo během volby panovníka. Přemysl zřejmě bratrovi přislíbil, že na Moravě budou panovat Vladislavovi potomci, zatímco českými králi budou potomci Přemyslovi. Až do svého skonu prokazoval loajalitu vůči svému bratrovi a na základě jejich dohody ho podporoval proti císaři. To, zda byl král Přemysl vrchní autoritou i na Moravě, je ovšem sporné. Vladislav Jindřich potvrdil některé Přemyslovy listiny v Čechách, ale Přemysl více Vladislavových Jindřichových pro Moravu. Jeho největším ziskem pro Moravu byla vnitropolitická stabilita. Za Vladislava Jindřicha se Morava stala také druhým centrem přemyslovských držav. Tyto državy se tak změnily de facto na diarchii, v zahraničí však vystupující jako jeden celek. Původní údělná Morava se proměnila v markrabskou Moravu a konstituovala se jako země. Vladislav Jindřich se oženil s Heilwidou, snad z rodu rakouských pánů z Trnavy. Zemřel bez potomků a nástupnictví v markrabství tak spadlo do rukou krále Přemysla Otakara I. (respektive do budoucna druhorozeným synům českého krále). Vladislav Jindřich byl pochován ve velehradském cisterciáckém klášteře. Jeho ostatky však byly později zničeny, snad v době husitské.

• Vladislav (1207–1227) byl třetí syn českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, moravský markrabě v letech 1224–1227.

Po smrti moravského markraběte a králova bratra Vladislava Jindřicha v roce 1222 převzal Přemysl Otakar vládu i nad Moravou. Vladislav Jindřich totiž nezanechal potomky, kteří se zřejmě měli stát moravskými markrabaty, zatímco potomci Přemysla měli právo na královský titul. Král tedy zvýšil počet inspekčních cest na Moravu, přičemž s sebou brával i své syny, zejména svého následníka Václava. V jeho nepřítomnosti jej pak zastupoval na Moravě olomoucký biskup Robert. Někdy v červenci 1224 (neví se přesné datum) ustanovil král markrabětem moravským svého syna Vladislava. Ten ovšem zemřel už v roce 1227 a ani on nezanechal potomka. Na jeho místo s určitým časovým zpožděním (způsobené spory s Rakouskem) usedl nejmladší syn Přemysla Otakara I. Přemysl.

• Přemysl (1209 - 16. říjen 1239) byl moravský markrabě v letech 1228-1239, nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Přemysl se stal moravským markrabětem roku 1228, s určitým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem, po smrti svého bezdětného bratra Vladislava v roce 1227. Markrabě se proti svému nejstaršímu bratrovi, králi Václavovi I., vzbouřil v roce 1233 a znovu v roce 1237. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší sestry Václava a Přemysla Judity. Václav tehdy s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Právě přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemysl se v roce 1238 mohl na Moravu vrátit, i když jeho vláda byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko. Stejně jako jeho bratr měl i moravský markrabě výborné vztahy s matkou, které pomáhal založit klášter Porta Coeli. Po své smrti v roce 1239 byl Přemysl v tomto klášteře také pohřben - stejně jako později i jeho matka, královna-vdova Konstancie. Přemysl se sice 25. září 1232 oženil s Markétou, dcerou Oty I. z Meranu a Beatrix Burgundské, vnučky císaře Fridricha Barbarossy, ale manželství zůstalo bezdětné. Protože ani další z bratrů Vladislav (1207-1227) nezanechal potomky, jedinou nadějí na pokračování přemyslovského rodu byli synové krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty.

•         Vladislav (1227 - 3. leden 1247) byl nejstarší syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, starší bratr Přemysla Otakara II. Vladislav byl moravský markrabě v letech 1246-1247 a krátce také rakouský vévoda.

Následník trůnu - Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Podle všeho byl Vladislav vychováván jako dědic trůnu, zatímco Přemysl byl určen pro církevní kariéru. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky přemyslovského rodu.

Zásnuby a sňatek s Gertrudou Babenberskou - král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnost a co se týče rakouského vévody, císař Fridrich II. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Fridrich Bojovný pak zaslíbil svou neteř Gertrudu právě prvorozenému synovi českého krále Vladislavovi. Jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. Fridrich Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě. Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už o půl roku později. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, čili ve věku, kdy se běžně neumírá, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak ještě dvakrát vdala, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil.

Po Vladislavově smrti - Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.

•   Alžběta Přemyslovna (před 1305 - před VI/1347) byla nemanželskou dcerou posledního přemyslovského krále Václava III. a neznámé matky.

9. ledna 1332 získala tato Alžběta papežský dispenz, aby mohla přestoupit z cisterciáckého kláštera v Pohledu do benediktinského kláštera u sv. Jiří v Praze. Vzhledem k datu listiny a přibližnému věku, v jakém tehdy Alžběta musela být, je tedy pravděpodobnější, že byla dcerou Václava III., ne Václava II. Z této listiny také víme, že v době Alžbětina narození byl Václav III. ještě svobodný, což znamená, že se musela narodit před Václavovým sňatkem s Violou Těšínskou. Levobočná dcera dostala jméno po své tetě, po otcově sestře Elišce nebo také Alžbětě Přemyslovně, aby se zdůraznila sounáležitost Alžběty s královským dvorem. Dispenz, jak bylo uvedeno, se týkal přestupu z kláštera v Pohledu. Nejspíš právě tam byla Alžběta vychovávaná a zůstala zde i v dospělosti. Jako důvod žádosti o přestup byla uvedena debilitas corporis - nejspíš nějaká obecná fyzická slabost či onemocnění. Alžběta si přála přestoupit k benediktinkám u sv. Jiří, protože tento řád byl méně přísný. Ačkoliv jí bylo formálně umožněno přijmout v klášteře jakoukoliv hodnost či úřad, muselo být jasné, že u sv. Jiří se abatyší nestane. Fyzická slabost něco takového předem vylučovala. V roce 1340 olomoucký biskup Jan Volek (nemanželský syn Václava II., který u papežského stolce vyřizoval výše zmíněnou dispenz) založil první ženský benediktinský klášter na Moravě v Pustiměři. Pustiměřská fundace byla založena k uctění Volkovy nevlastní sestry Elišky Přemyslovny, s níž ho až do Eliščiny smrti v roce 1330 pojil vřelý sourozenecký vztah. Spolufundátorem byl markrabě Karel. Právě Alžběta se v klášteře zasvěceném ke spáse tetiny duše stala první abatyší, ve věku zhruba 35 let. Alžběta zemřela před začátkem června 1347 a kromě příslušníků opavské větve rodu Přemyslovců byla poslední Přemyslovnou.

•  Jan Volek († 27. září 1351) byl nemanželský syn českého krále Václava II. a jinak neznámé Anežky. Od roku 1334 až do své smrti byl biskupem olomouckým.

Přemyslovský levoboček a církevní kariéra - poté, co byl roku 1306 zavražděn Volkův polorodý bratr Václav III., se Jan Volek sblížil se šlechtou. Toto spojenectví mu napomohlo v roce 1318 k úřadu probošta vyšehradského a s ním spojenému postavení kancléře českého království. Dříve zastával i další církevní úřady, ale jen nižší. V letech 1322–1323 musel pobývat v exilu, protože ho král Jan Lucemburský podezíral ze zrady a spiknutí s královnou Eliškou. Ale po roce se s ním Jan usmířil a vrátil Volka do úřadu. Díky funkci kancléře byl spíše diplomatem a politikem, než duchovním. Od října 1327 měl Volek papežský dispenz, aby mohl přijmout biskupský úřad bez ohledu na svůj nelegitimní původ. Kancléřem zůstal do roku 1334, kdy musel rezignovat právě kvůli biskupské funkci, protože se uvolnilo biskupství olomoucké. Funkci kancléře fakticky vykonával až do roku 1335 a měl podíl na vypracování Visegrádské smlouvy. V roce 1333 byl ve skupině české šlechty, která přivedla z Itálie mladého kralevice Karla. Ten si se svým strýcem rozuměl a dosadil jej do funkce biskupa olomouckého. S Karlem IV. spolupracoval i po jeho nástupu na trůn, a byl několikrát pověřen správou Moravy za Karlovy nepřítomnosti a mimo jiné také dopravou říšských korunovačních klenot do Čech. Jan Volek byl zakladatelem kláštera v Pustiměři.Tato fundace byla určena k uctění památky Elišky Přemyslovny a měla sloužit ke spáse duše její a jejích předků. Spolufundátorem byl markrabě Karel, který věnoval novému klášteru další statky. V Karlově listině také vystupuje jistá Autor LUCky.luKA 18.Září 2010 v 11:37 | Permalink