« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Přemyslovci / 6.díl - poslední z dynastie /

Původ - jeho původ není zcela jasný, ale pravděpodobně byl synem Doubravky Přemyslovny a polského knížete Měška, mladší bratr polského knížete a krále Boleslava Chrabrého. Snad byl nějakým zapomentým potomkem přemyslovského rodu, Jedná se ovšem pouze o spekulaci zakládající se na tom, že v dané době mohl na knížecí stolet usednout pouze Přemyslovec. Je jisté, že Doubravka Měškovi porodila syna Boleslava a dceru Dorotu, u Vladivoje ovšem tato jistota chybí. Zřejmě ovšem byl příbuzný Přemyslovců a zároveň Piastovec. Měškovi synové (přinejmenším tedy Boleslav Chrabrý) by byli v tom případě z matčiny strany vnuky českého knížete Boleslava I. a bratranci Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha .

Na českém trůně - po útěku Boleslava III. byl Vladivoj dosazen Boleslavem Chrabrým na český knížecí stolec. Podle kronikáře Thietmara Merseburského byl v Čechách přijat „jednomyslně pro příbuzenství a velkou sympatii“. V Čechách ovšem tou dobou existovaly přinejmenším dvě skupiny velmožů, z nichž jedna byla proněmecká a druhá propolská - první z nich byla v dané době zřejmě v menšině. V listopadu 1002 Vladivoj v Řezně přislíbil, údajně „v důsledku moudré rady“, věrnost králi Jindřichovi II. a odměnou obdržel Čechy v léno. Stal se tak prvním českým vladařem, který si nechal Čechy udělit od římského panovníka, což mělo za následek, že byl český stát pak považován za součást Svaté říše římské. Římští panovníci se tedy budou v budoucnu častokrát dovolávat toho, že mají pravo rozhodovat o tom, kdo bude sedět na českém trůně a zasahovat do české politiky. Historička Barbara Krzemienská je toho názoru, že Boleslav Chrabrý v této době už zřejmě obsadil Moravu a Vladivoj si lenním slibem chtěl pojistit alespoň český trůn (navíc se poté nemusel obávat Jindřichova vojska). Podle kronikářů byl Vladivoj notorický alkoholik, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl", a již počátkem roku 1003 se upil k smrti. Po smrti Vladivoje byl díky vojenské pomoci Jindřicha II. na český knížecí stolec dosazen kníže Jaromír, brzy však musel prchnout před Boleslavem III. a Boleslavem Chrabrým.

  • Znak z doby nástupuBedřich (* okolo 1141/2 - 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. Jeho vládou začal čtvrtstoletí trvající státní úpadek, část problémů ale souvisela už s vládou jeho otce, jehož ztotožnění se s politikou říše se ukázalo jako příliš úzké.

První období vlády - král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem.

1178/1189 - v létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti, ze kterých vyšel vítězně Bedřich. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. Roku 1182 povstala proti Bedřichovi šlechta a moravský údělník byl zvolen vládcem i v Praze. Bedřich našel spojence v císaři Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Kronikář Jarloch píše, že Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Fridrich Barbarossa. Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Německu, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.

Knínské úmluvy - Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte a vytáhli na Moravu. Poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka - nástupcem Bedřicha se měl stát právě Konrád II. V březnu 1187 vyvrcholily rozpory Bedřicha s jeho bratrancem – pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Císař jmenoval biskupa říšským knížetem, což znamenalo přímou podřízenost německému panovníkovi. Stát se tak rozpadl na České knížectví, Moravské markrabství a pražské biskupství. Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny.

Rodina - roku 1157 se Bedřich oženil s Alžbětou Uherskou, dcerou Gézy II. a Eufroziny Kyjevské, se kterou měl šest dětí:   -  Vratislav († 1180)

      PecetknizeteBedricha.jpg

Nabídky k sňatku - Anežka byla ve třech letech (spolu se sestrou Annou) dána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici a Doksanech kde získala rozsáhlé vzdělání. V té době byla pravděpodobně zasnoubena s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Konrád však zemřel a obě sestry se vrátily na Pražský hrad. Poté byla Anežka na dva roky poslána na vychování k řeholníkům do Doksan. Přemysl Otakar I. začal usilovat o spojení se Štaufy a zaslíbil Anežku devítiletému synovi císaře Fridricha II., budoucímu Jindřichovi VII. Místem výchovy budoucí císařovny se pro příštích šest let stal rakouský dvůr Leopolda VI. Vévoda Leopold ale nakonec získal Jindřicha pro svou dceru, Markétu Babenberskou. V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila do Prahy. Následujícího roku přijelo na pražský dvůr poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Zasnoubení s Anežkou proběhlo, ovšem v roce 1229 ho Jindřich zrušil. O Anežku se znovu začal zajímat Jindřich VII., nyní již ženatý s Markétou Babenberskou. Posledním nápadníkem byl Jindřichův otec Fridrich II. V té době už ale nežil Anežčin otec a Václav I. nechal své oblíbené sestře svobodu rozhodnutí. Anežka Fridricha odmítla.

Církevní řády - v církevních ctižádosti Anežku nejvíc ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská. Společně s bratrem, Václavem I., založila v Praze špitál sv. Františka (1232) a roku 1234 vstoupila do nového kláštera klarisek, kterého se stala představenou. Podílela se na založení mužského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (1252, nese rysy jediné specificky české řehole), který brzy začal působit i v cizině. Roku 1237 se Anežka neúspěšně pokusila o založení vlastního řádu, založeného na přísném dodržování řádových regulí františkánského řádu. V roce 1238 se postavení abatyše vzdala, úřad však zůstal neobsazen až do její smrti. Po zbytek života se nechala titulovat jako starší sestra. Anežka sama usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ke službě nemocným, chudým i spolusestrám. Z let 1235 až 1242 známe víc než dvacet listin psaných papeži Řehoři IX., ve kterých jsou dotazy, prosby a náměty k praktickým i teologickým aspektům vedení řádu. Energickou ženou zůstala Anežka i ve společenském životě. Roku 1249 se výrazně podílela na usmíření svého bratra s jeho synem Přemyslem. Ve sporu svého synovce Přemysla Otakara II. s chráněncem papežské kurie Rudolfem I. Habsburským stála jednoznačně na straně svého rodu. V roce 1277 přijala do kláštera Přemyslovu dceru Kunhutu. Ačkoliv byl Přemysl v církevní klatbě, během jeho válečného tažení před bitvou na Moravském poli se za něj v jejím klášteře konaly modlitby. Nejspíš právě zvýšená aktivita nakonec zlomila Přemyslovnu, která se dožila úctyhodných 71 let. Její povinnosti v klášteře Na Františku převzala praneteř Kunhuta. Legendy o Anežce, proslulé dobročinností a milosrdenstvím i zájmem o státní záležitosti, vznikaly vzápětí po její smrti. Byla průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče na české půdě. O kanonizaci Anežky České usilovala už Eliška Přemyslovna a poté i Karel IV., ale jejich snaha se nesetkala s úspěchem. Teprve roku 1874 byla nezdolná žena prohlášena za blahoslavenou a 12. listopadu 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil.

Abatyše Anežka nechala s pomocí svého nevlastního bratra Přemysla Otakara I. přestavět baziliku sv. Jiří na Hradě. Vznikl tak tympanon v jižním portálu kostela, na němž jsou vyobrazeni Přemyslovci, jejichž osobnosti se vztahují k historii kláštera: první abatyše Mlada, Berta, sama Anežka a Přemysl Otakar I. Anežka byla pohřbena ve svatojiřském klášteře v kapli Panny Marie – sv. Anny.

     

Za míšeňského markraběte Jindřicha se Anežka provdala okolo roku 1245. Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského. Po smrti Konstancie se jeho druhou manželkou stala právě Anežka, děti se ovšem z manželství nenarodily. Jindřich své země rozdělil v roce 1262 tak, že Albrecht obdržel Durynsko a Dětřich Plisensko s městem Lipskem. Pro sebe si ponechal Míšeň. Anežka zemřela roku 1268 a byla pohřbena v klášteře Altzella. Jindřich oženil ještě potřetí, uzavřel nerovné manželství s Alžbětou z Maltic.

Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli potvrdila královna vdova Kunhuta Uherská Přemyslův slib, který dal římskému králi Rudolfu I. Habsburskému o svatbě jejich dětí. Již počátkem roku 1279 byla Anežka formálně provdána (zasnoubena) za Rudolfova syna Rudolfa, rakouského vévodu. Anežčin mladší bratr Václav II. se současně zasnoubil s Gutou Habsburskou. Společně s matkou a bratrem byla Anežka zřejmě později vězněna Otou Braniborským na Bezdězu, odkud se jí a Kunhutě podařilo uprchnout. Faktem je, že Anežka není v pramenech o věznění na Bezděze nikde zmiňována, ale je vysoce pravděpodobné, že tam společně s Kunhutou, Václavem a chůvou Eliškou byla.

           

V roce 1290 porodila Anežka svému choti Rudolfovi syna Jana. Ještě téhož roku přijel Rudolf na návštěvu ke švagrovi Václavovi na pražský dvůr. Hlavním důvodem této návštěvy byla složitá politická situace po uvěznění Záviše z Falkenštejna a Závišův budoucí osud. Rudolf ovšem náhle a těžce onemocněl a rychlé nemoci také podlehl (ačkoliv se nepřekvapivě objevily i spekulace, že byl na pražském dvoře otráven). Na Pražském hradě tak pochovali muže, který měl být římskoněmeckým králem a snad i císařem. Anežka se brzy vrátila ke dvoru svého bratra a rovněž předčasně zemřela. Je možné, že příčinou smrti šestadvacetileté ženy byla tuberkulóza, rodová choroba posledních Přemyslovců. Byla pohřbena v Anežském klášteře. Anežčin syn Jan zavraždil roku 1308 svého strýce římského krále Albrechta I., protože mu upíral právo na dědictví po rodičích.

Dvě sestry - nejstarší dcera Václava II. se vdala za Jindřicha Korutanského počátkem roku 1306. Stalo se tak, neboť v případě Jindřichovy smrti měly připadnout jeho statky Přemyslovcům. V srpnu 1306 byl zavražděn Annin bratr Václav III., který zanechal zemi ve správě Jindřicha Korutanského. Málo významnému šlechtici tak spadlo království do klína, ovšem nevedl si úspěšně. Po dvou týdnech ho na trůně vystřídal Rudolf Habsburský a Jindřich s Annou utekli do Korutan. Jindřich znovu vystřídal Rudolfa po jeho smrti roku 1307 a tentokrát se nenechal připravit o trůn tak snadno. Zájmy Jindřicha a Anny ohrožovala především Annina neprovdaná sestra Eliška.

Jindřichova další manželství - Jindřich Korutanský se oženil ještě dvakrát, podruhé ještě v roce 1313 s Adlétou Brunšvickou. Ačkoliv Jindřich už v době svého druhého sňatku nebyl českým králem a smrtí své první manželky ztratil nároky na český trůn, obě jeho další ženy měly titul českých královen - sám Jindřich se panovnického titulu nevzdal. Jindřich si od nového sňatku samozřejmě sliboval především dědice, ale Adléta mu porodila dvě dcery a zemřela již roku 1320. Jindřichovou třetí a poslední manželkou se v roce 1328 stala Beatrix Savojská. Jindřich Korutanský se stále ještě ve svých pětašedesáti letech domníval, že mu Beatrix porodí mužského dědice, ovšem marně. Vzhledem k tomu, že starší dcera Jindřicha a Adléty, rovněž Adléta, byla méněcenná, stala se mladší Markéta, zvaná Maultasch (Pyskatá) jedinou dědičnou korutanských držav. Ve skutečnosti ale nebylo prokázáno, že by Anna sestře opravdu usilovala o život.

Jak klesala obliba Jindřicha, stoupaly Eliščiny ambice. Jindřich nechtěl pustit Elišku z hradu a uskutečnit plánovaný sňatek s Janem Lucemburským, té se ovšem podařilo utéct. Jan se nakonec nesetkal s přílišným vojenským odporem a Jindřich s Annou podruhé utekli do Korutan. Anna Přemyslovna zemřela bezdětná v září 1313 na jednom z korutanských hradů, ve věku 22 let.

Boje o trůn - Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu. Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Ti ji chtěli provdat za bezvýznamného pána z Bergova Otu z Löbdaburgu, protože pro jejich vládu byla neprovdaná Přemyslovna rizikem. Tentokrát se však Jindřich nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc.

Svatba ve Špýru - proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci). Svatba s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru, poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311.

První léta manželství - manželství Jana a Elišky začalo dostávat povážlivé trhliny: v prvních relativně klidných letech manželství se narodily pouze dvě dcery a zklamaný Jan začal trávit stále více času v cizině. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana. Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku.Královna Jindřicha nechala v roce 1315 zatknout. Janovi tím přivodila nemalé problémy a král se nakonec sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou.

       

Válka královen - situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi, které ale na mezinárodní scéně nakonec přinese nemalou prestiž. Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko ovšem bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník. Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn, Jan Jindřich a později ještě dvojčata. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým nevlastním bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Mohla to být pravda, ovšem nikdy se to nepotvrdilo a Jan Volek doznal na mučidlech. V létě 1322 právě po mučení nevlastního bratra Jana Volka Eliška dokonce před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ovšem manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, výjimečně vedle Jana vystupovala jako královna. Poslední Přemyslovna, byť se pokoušela například o svatořečení Anežky České, nebyla kvůli své hrdé a vznětlivé povaze schopná velkých politických skutků. Zemřela na tuberkulózu v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

Přidej komentář

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil

Poslední příspěvky

Archiv

Poslední návštěvy

Běží na web&blog
& Blogger Templates