« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Řád německých rytířů - kapitola III.

1242 za patronace Jana z Polné, největšího rozkvětu se dočkala již ve 13. století, v roce 1405 už zde ale nebyl samostatný komtur. Další úpadek následoval za panování Václava IV. který jí odebral pozemkový majetek; po husitských válkách, byl klášter zastaven Jiříkovi z Dubé a Vízmburka, který si na místě vystavěl tvrz. V roce 1510 už byla komenda pustá (poslední zmínka o komendě jako existující je z roku 1458), od té doby byly na klášteřišti stavěny domy, objekty komendy postupně zanikaly (v 18. století zanikly úplně) a postupně zanikalo i povědomí o tom, kde komenda původně stála.

Komtur byl velitelem komendy, základní správní jednotky Státu německých rytířů v Prusku. Komtur velel prokurátorům, kteří vedli každý nejméně 12 bratrů. Jeho nadřízeným, který vládl provincii, byl baili nebo zemský komtur(Landkomtur, commendator provincialis) V německy mluvících zemích je komtur (nebo komandér) označení řádového stupně státních vyznamenání, obvykle nad důstojníkem a pod velkodůstojníkem či velkokřížem.

Velkokomtur (Großkomtur) byl jedním z nejvyšších hodnostářů řádu, odpovědným za administrativu. Spolu s dalšími čtyřmi hodnostáři byl členem Velké rady. Jeho pozice byla podobná dnešnímu premiérovi a ministrovi vnitra. Zastupoval velmistra, v době míru se zabýval zbrojnicemi a v čase války se staral o armádní logistiku. Byl jedním ze dvou úředníků, kteří měli kromě velmistra klíč od pokladnice s řádovou pečetí. Jeho zástupcem byl vícekomtur, taktéž zvaný malý komtur.

Po bitvě _ královna Kunhuta ovdověla roku 1278 po bitvě na Moravském poli, kde český král Přemysl Otakar II. potupně zahynul. Království české bylo poté svěřeno do péče synovce zemřelého krále Oty Braniborského, protože následník byl tehdy teprve sedmiletý. Správce Ota složitou situaci vyřešil vězněním následníka Václava a královny Kunhuty na hradě Bezděz. Kunhutě se podařilo z internace utéct a přesídlit na Moravu, odkud se mohla snažit získat příznivce pro Václavovo propuštění. V zemi byla bída, neúroda a hladomor. Záviš z Falkenštejna, kdysi rebel proti českému králi, je doložen na Moravě jistě na počátku roku 1281 jako purkrabí v královnině Hradci nad Moravicí. Někdy v té době se stal milencem královny vdovy. Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí musela pro vážné neshody s tímto Kunhutiným nevlastním synem milenecká dvojice odejít z Opavska. Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.

Podle pověsti se tak stalo na hrádku poblíž Svojanova. V květnu roku 1283 byl z braniborského vězení konečně zpět do vyhladovělé a zpustošené země propuštěn mladičký následník trůnu Václav II. a pár týdnů nato se vrátila do hlavního města i Kunhuta asi i s malým Ješkem, dítětem zplozeným s pouhým Vítkovcem. Záviš z Falkenštejna se stal rádcem, přítelem a učitelem mladého krále a Václav si jej zamiloval. Dokonce souhlasil se svatbou. Morganatická svatba Ješkových rodičů proběhla buď roku 1284 či pár měsíců před královninou smrtí v květnu roku 1285. Kunhuta zemřela v září, asi na tuberkulozu. V říjnu 1285 věnoval Václav II. Ješkovi a jeho otci královské město Poličku, hrad Lanšperk, město Lanškroun a další zboží. Ovdovělý Záviš se znovu oženil a pro podezření ze spiknutí proti svému králi byl asi v lednu 1289 zajat a uvězněn. Roku 1290 nechal Václav II. Záviše z Falkenštejna, kdysi svého milovaného otčíma, pod hradem Hluboká popravit.

Řád německých rytířů _ Ješek byl přes matku spřízněn s Přemyslovci, Arpádovci, Rurikovci, Kapetovci a dokonce i s Habsburky a jím se tyto aktuálně vládnoucí dynastie nebezpečně a nepřípustně sbližovaly s pouhými vazaly z česko-rakouského pomezí. Osiřelého osmiletého chlapce svěřil Václav II. do péče řádu německých rytířů. Ve službách řádu Ješek udělal skvělou kariéru, stal se komturem v Řepíně a v roce 1328 zemským komturem pro Čechy a Moravu.

Pravděpodobně se zúčastnil křižáckého tažení krále Jana do Litvy. Pak se stal komturem v Altshausu a roku 1337 je opět doložen jako komtur v Řepíně. Zemřel někdy po roce 1337. Dochovala se pečeť, kde je zobrazen apokalyptický Kristus sedící na duze a z úst mu vycházejí dva meče.

Měšek byl nejmladším z pěti synů bytomského knížete Kazimíra a jeho choti Heleny z blíže neznámého rodu. Roku 1306 byla jeho sestra Marie provdána za uherského krále Karla Roberta, což zřejmě usnadnilo jejím bratrům cestu na uherský dvůr, kam na Mariinu výzvu přišli roku 1315. V Uhrách se Měšek přidružil k Řádu německých rytířů, kde setrval pouhé tři roky. Roku 1318 na výslovný příkaz papeže řád opustil.

Králova přízeň přetrvala i po smrti Marie Bytomské. V letech 1328 - 1334 zastával Měšek funkci biskupa nitranského a od roku 1334 až do své smrti biskupa veszprémského. Zároveň byl kancléřem uherské královny Alžběty.

  • Znak z doby nástupuDr. Otto von Habsburg [oto fon habsburg] (* 20. listopadu 1912 vila Wartholz u Rychnova na Rakousu, Dolní Rakousko, jako Jeho císařská a královská Výsost František Josef Ota Robert Maria Anton Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renatus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský etc.).

Jeho oficiální jméno v Rakousku od r. 1919 (potvrzeno 1957) je Otto Habsburg-Lothringen. Je rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, někdejší europoslanec za bavorskou CSU, novinář a spisovatel. Je nejstarším synem císaře Karla I. a do zániku monarchie byl korunním princem v zemích Rakousko-Uherské monarchie. Roku 1961 se vzdal veškerých nároků na císařský trůn pro svou osobu. Je občanem Rakouska, Maďarska, NěmeckaChorvatska. V pohoří Rax byla na jeho počest pojmenována neznámější horská chata Erzherzog Otto Schutzhaus.

Jako prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky císařovny Zity a od roku 1916 korunní princ byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Ota Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku.

Na jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie (hovoří tedy vedle rodné němčiny 9 dalšími jazyky, včetně češtiny a maďarštiny) a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou maturitní zkoušku absolvoval v roce 1930 v obci Lequeitio (Baskicko) s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Ota hlavou domu Habsburků a hlavou Řádu zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politickýchSociálních věd na universitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Vstup do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. V roce 1961 se Otto vzdal svého osobního nároku na rakouský trůn.

Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy (zejména z řad konzervativců a royalistů, mezi nimiž byli m.j. Engelbert Dollfuß a Kurt Schuschnigg) o dosazení Oty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie, jako rakouského panovníka. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, i ve znovunabytí důvěry v tradici monarchie a v silné „rakouské uvědomění“, a nabídnout tak protiváhu k sílícímu národního socialismu ze sousedního Německa.

V roce 1982 se stal členem CSU. Od roku 1979 do roku 1999 byl, poté co vedle rakouského občanství přijal také německé občanství, členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU a dvakrát působil (jakožto nejstarší člen EP) jako tzv. čestný předseda při volbách předsedy EP. Byl také předsedou Evropské lidové strany v politickém výboru od 1981 do 1999, předsedou delegace Smíšeného parlamentárního výboru EU - Maďarsko, člen Politického výboru pro spravedlnost a občanská práva a zastupující člen Výboru pro rozvoj a Výboru pro kontrolu rozpočtu.

Vedle své rodné němčiny hovoří čtrnácti jazyky, mezi nimiž jsou maďarština, chorvatština, angličtina, španělština, francouzština, latina, ale také čeština. Díky svým jazykovým schopnostem mohl jakékoli zasedání EP absolvovat bez tlumočníka. S jedním italským profesorem a jedním členem frakce Zelených vedl v Parlamentu dokonce debatu spatra v latině, kterou však pro nedostatek tlumočníků nebylo možno protokolovat. Své knihy píše v němčině, maďarštině a francouzštině.

Roku 1979 inicioval, i přes značný odpor, rezoluci, která se týkala jednoho prázdného křesla v Evropském parlamentu ve prospěch národů za železnou oponou, jež vzbudila přinejmenším jistou mediální pozornost. Otto byl jedním z hlavích aktérů při organizaci tzv. Panevropského pikniku, na maďarsko-rakouských hranicích 19. srpna 1989. Tato událost je považována za symbolický milník v procesu pádu komunistického systému v Evropě. Otto je patronem organizace Three Faiths Forum, skupiny s cílem nastolení přátelství, dobré vůle a porozumění mezi lidmi tří monoteistických náboženství křesťanství, judaismu a islámu ve Spojené království a dalších státech.

  • Znak z doby nástupuKarel Habsbursko-Lotrinský (nebo též Karel Habsburský, německy Karl (von) Habsburg-Lothringen, celým jménem Karel Tomáš Robert Maria František Jiří Bahnam Habsbursko-Lotrinský * 11. leden 1961 Starnberg, Bavorsko).

Je prvorozený syn posledního rakousko-uherského (tedy i českého a maďarského) korunního prince Oty Habsburského (* 1912) a Reginy, princezny Sasko-Meiningenské. Je vnukem posledního rakouského císaře Karla I. a poté co mu jeho otec předal svůj nárok na trůn, je pretendentem rakouské císařské koruny, stejně jako české svatováclavské koruny a uherské svatoštěpánské koruny. Karel Habsburský je od roku 1961 členem Řádu zlatého rouna, jehož je též předsedou a prezidentem, od 30. listopadu roku 2000 (den sv. Ondřeje). Je nositelem Velkokříže suverénního Řádu maltézských rytířů, členem rytířského řádu sv. Šebestiána v Evropě a čestným členem Řádu Německých rytířů. Nemá žádný platný šlechtický či panovnický titul, neboť se narodil více než čtyřicet let po jejich zrušení (viz tzv. Habsburský zákon), a v Rakousku tak smí užívat pouze své občanské jméno Karl Habsburg nebo Karl Habsburg-Lothringen (viz Rakouská šlechta). Karel je od roku 1986 předsedou Panevropského hnutí Rakouska. Kromě toho je zakladatelem a přestaveným "Panevropského spolku Alpen-Adria". Od roku 2002 je generálním ředitelem Organizace nezastoupených států a národů (UNPO).

Vedle své činnosti coby blízký spolupracovník salcburského zemského hejtmana Haslauera, byl v letech 19961999, po velice úspěšné předvolební kampani, poslancem EP za Rakouskou lidovou stranu (ÖVP), kde se zasadil zejména za práva menšin. Karel vzbudil též pozornost svým neobvykle konzervativním prohlášením, např. svým přirovnáním abortivního prostředku Mifegyne k trestu smrti. Jeho politická kariéra skončila s tzv. dárcovským World Vision skandálem. Přitom byly Wolfgangem Kronesem, tehdejším generálním tajemníkem Paneuropa-Österreich, darované prostředky od World Vision převedeny na hnutí Paneuropa. Mezitím byl z tohoto důvodu Krones odsouzen. Karel Habsburský byl v této souvislosti některými novináři nařčen z nedostatečného dohledu nad svým generálním tajemníkem. Je nejvyšším představitelem Akademického zemského spolku rakouských katolíků (K.Ö.L.). Kromě toho je čestným předsedou (od r. 1998) a držitelem čestného odznaku Evropského společenství vojenského parašutismu, reg. sdruž. Assiette d' Honneur en Etain, des Brevet de Parachutisme Militaire Européen Honoraire (AEPM), od r. 2002 držitelem La Grande Medaille d'Or avec Ruban Merite Philanthropique a od roku 2003 nositelem La Croix de Commandeur Evropského společenství vojenského parašutismu.

  • 11. leden 1961 narozen ve Starnbergu, Německo.
  • 18. leden 1961 pokřtěn ve farním kostele v Pöckingu jménem Karel Tomáš Robert Maria František Jiří Bahnam.
  • 1968 – 1972 Lidová zákl. škola (Pöcking, Německo),
  • 19721981 Gymnázium moderních jazyků (Tutzing).
  • 1974 Člen Panevropské mládeže, později Panevropské unie.
  • 1979, 1984, 1989 a 1994 Pomoc otci (Otovi Habsburskému) ve volebním boji v Eurovolbách.
  • 1981 Maturita. Trvale usídlen v Salcburku (Rakousko). Pilot jako jednoroční dobrovolník v rakouské armádě (Bundesheer) - Salcburk/Glasenbach, dnes velitel rakouského letectva.
  • 1982 Studium právních věd a filosofie na Univerzitě Salzburg.
  • 1982 - 1987 Člen předsednictva Panevropské unie Rakouska. Zakladatel a předseda Panevropské spolku Alpen-Adria.
  • 1984 Agronom a lesník.  _  Europolitický poradce zemského hejtmana Haslauera.
  • 1987 Prezidentem Panevropské unie Rakouska.  _  Karl von Habsburg je předsedou Panevropského hnutí Rakouska od 1986. Kromě toho je zakladatelem a předsedou „Panevropského spolku Alpen-Adria“. Od roku 2002 je generálním ředitelem Organizace nezastoupených států a národů (UNPO).

První toruňský mír byl důsledkem bitvy u Grunwaldu v roce 1410 a byl uzavřen počátkem roku 1411. Na jeho základě se poražený řád německých rytířů musel vzdát Žmudi (Žemaitska), která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství.

Druhý toruňský mír uzavřel 19. října roku 1466 tzv. třináctiletou válku mezi Polskem a řádem německých rytířů. Řádový stát v Prusku ohrožoval téměř od počátku své existence životní zájmy polského království. Porážka křižáků v roce 1466 znamenala pro polský stát podstatnou změnu k lepšímu. Kromě toho, že bylo velkou měrou odstraněno aktuální nebezpečí případné agrese, získalo Polsko navrácením Východního (Gdaňského) Pomoří a tzv. Královských Prus (s dosavadním sídelním městem Marienburgem) po půldruhém století opět přístup k Baltskému moři, který ztratilo roku 1308. Pod polskou svrchovanost se navrátilo také Chełmiňsko.

Zbylé řádové území, tzv. Prusy křižácké (novou rezidencí se stal Königsberg), setrvaly pod vládou velmistra, který byl povinen složit polskému králi přísahu věrnosti, poskytovat mu válečnou výpomoc a účastnit se jednání královské rady. Formulace mírových podmínek připouští dokonce možnost, že se velmistr po vykonání přísahy stal leníkem polského krále a tato vazalská závislost se vztahovala na celé křižácké Prusy. Druhý toruňský mír způsobil postavení řádu německých rytířů v Prusku citelnou újmu. Ale ani z polské strany nebyla tato záležitost bez problémů, zvláště když představitelé řádu usilovali o anulování míru, který neuznali ani císaři Fridrich III. a později Maximilián I. ani papežská kurie. Neučinili však nic pro to, aby pozbyl platnosti. Proto byli řádoví velmistři nuceni skládat polskému králi přísahu, ale činili tak pod nátlakem a často až po dlouhém váhání.

Názory historiků _ na to, zda se velmistr řádu německých rytířů v Prusku stal po vykonání předepsané přísahy leníkem polského krále, se různí. Polští badatelé se většinou domnívají, že ano, němečtí to odmítají. Jeden z nejvýznamnějších znalců dějin řádu německých rytířů E. Weise se domnívá, že „přísaha velmistra je vykonávána jen pro jeho osobu a nemá vztah k zemi, místo toho je zavázán povinností dodržovat mír a smlouvu, což není při lenní přísaze možné“. Kromě toho, uvádí dále, neobsahuje text podmínek druhého toruňského míru výrazy obvyklé pro lenní právo, jako je například feudum, vassus, homagium ad. S jeho závěry polemizoval polský historik M. Biskup. Podle jeho názoru existovala vazalská závislost velmistra řádu německých rytířů na polském králi, která se vztahovala na celé křižácké Prusy. Dokazuje ji především velmistrova účast v královské radě, při volbě nového krále a povinnost poskytnout mu na požádání vojenskou pomoc.

Při drancování litevské vesnice unesou Němci mj. chlapce, kterého později pojmenují Alf, vychovávají jej jako Němce, křesťana. Ujal se jej dokonce sám velmistr Winrich. Alf však nezapomíná na to, že jeho otčinou je Litva. Často prchá za litevským bardem, který byl také dříve zajat a posléze sloužil jako tlumočník. Ten v něm neustále podněcuje lásku k vlasti a nenávist k Řádu, avšak připomíná mu, že se má nejdříve všemu od němců naučit a poté to použít proti nim, protože, jak říkal, jedinou zbraní otroka, ke kterému Alfa přirovnával, je zrada. Při první bitvě, do které se Alf s Řádem dostal, však přebíhá na litevskou stranu a pomáhá Litevcům vyhrát. Za jeho zásluhy v bitvě a jeho schopnosti velet v bitvě svolil vůdce litevců – Kiejstut – k sňatku Alfa a jeho (Kiejstutovy) dcery Aldony, kterou Alf miloval (a ona jeho). Alf ji naučil víře v boha.

Pokračuje však válka Litvy s Němci a Litva prohrává čím dál tím víc. Nakonec, po poradě s Kiejstutem a starým bardem je nucen pro záchranu otčiny obětovat lásku k Aldoně a využívá svého německého vychování. Přidává se do družiny hraběte Konráda Wallenroda, který táhne do Jeruzaléma. Za neznámých okolností Wallenrod v Palestině umírá. Alf si vezme jeho šaty a prchá z Palestiny do Španělska. (Důležité (při prvním čtení jsem si sám neuvědomil, že Alf je Wallenrod, vyjeví se to až chvíli před koncem knihy)) Starý bard putuje s ním a převléká se za mnicha Halbana. Přidal se do války s Maury a vítězil v turnajích, avšak všichni si mysleli, že on je hrabě Wallenrod. Za skutky ve válce s Maury je zvolen velmistrem Řádu německých rytířů. Všichni od něj čekají hrdinskou válku s Litvou a doufají ve vítězství. Alf - Wallenrod se vrací do Litvy na hrad v Marienburgu – sídlo velmistra.

Mezitím Aldona vstupuje do kláštera, později se nechá zazdít ve věži nedaleko Marienburgu. Poté co se Wallenrod usídlí v Marienburgu ji často navštěvuje v noci a rozmlouvá s ní pod okny její věže. Na nátlak Řádu se pouští do války s Litvou, ovšem úmyslně se nechá vlákat do léčky, kdy je Řádové vojsko vlákáno na pustinu a oblehnuto ze všech stran. Wallenrod jako první uteče z bojiště a prohrané bitvy. Vojsko je stále uvězněno a hladoví, protože posily i zásoby jsou ničeny Litevci. Nakonec ještě přichází zima. Wallenrod však jen jezdí na lovy, nestará se o uvězněné vojsko, nevydá rozkaz k pokusu o probití obležení a velká část vojska umírá hlady a mrazem.

Poté je však odhalen. Tuší to, proto se pokusí přesvědčit Aldonu, aby spolu uprchli pryč. Aldona však odmítá, nechce kazit Wallenrodovi jeho představu o tom jak vypadá a sama se přiznává, že si nechce kazit představu o tom jak vypadá její milý po tolika letech, s tím, že se setkají až po smrti. Wallenrod ji nakonec řekne, že ji aspoň bude dávat znamení o tom, že je naživu, a dokud bude z okna jeho ložnice, na které Aldona z věže vidí, viset černý šátek a v noci rozžhnutá lampa, je živ. Přijde zpět do hradu a rozmlouvá s Halbanem – jediným starým přítelem. Poté se však do hradu dostávají zbrojnoši s cílem Wallenroda zatknout za jeho zradu Řádu. Wallenrod opevní svůj pokoj a zatímco se zbrojnoši snaží dostat dovnitř nalije do dvou číší vino s jedem. Jednu pro sebe, jednu pro Halbana. Ten však odmítne s tím, že se opět stane bardem a roznese zprávu o Wallenrodově skutku po celé Litvě, ať se na něj nikdy nezapomene. Wallenrod vypije jed a následně se k němu probijí zbrojnoši. Jed nestihne působit, chtějí jej zatknout a tak radši skočí z okna své ložnice. Zároveň sráží lampu za oknem – značku pro Aldonu. Ta když spatřila, že lampa padá k zemi, umřela žalem.

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil