LUCky.luKA

•      Rastattský mír je označení pro mírovou smlouvu mezi Rakouskem a Francií, uzavřenou 7. března roku 1714 v německém městě Rastattu. Tato dohoda navazovala na předchozí utrechtský mír z 11. dubna 1713 a ukončovala válku o španělské dědictví.

Podle této smlouvy Rakousko obdrželo od Španělska Neapolsko, Milánsko a Sardinii v Itálii, dalším důležitým ziskem bylo pro něj Španělské Nizozemí. Francouzské království ve prospěch Rakouska bylo nuceno odevzdat Freiburg a několik dalších drobných oblastí u svých východních hranic, naopak získalo pevnost Landau. Za Francii dohodu vyjednal a podepsal maršál Claude de Villars, za Rakousko princ Evžen Savojský.

Rakousko začalo jednat o této smlouvě s Francií v situaci, kdy ho utrechtským mírem opustili jeho spojenci, zejména Velká Británie. Ti se obávali možného spojení Rakouska a Španělska v osobě císaře Karla VI. Obě znepřátelené strany byly navíc válečným konfliktem značně vyčerpané a bylo nepravděpodobné, že jeho pokračování jim může přinést v dohledné době nějaké výsledky. Pro Francouzské království znamenal rastattský a také utrechtský mír ztrátu dominantního velmocenského postavení v Evropě. Říše rakouských Habsburků dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii. Navíc vyjednáváním v Rastattu získala mnohem více než se jí nabízelo utrechtským mírem, jehož vyjednávání se také původně účastnila. Rastattský mír je spojován se změnami v evropské politice, spojenými s příklonem k tzv. politice rovnováhy sil.

Válka o španělské dědictví - hlavním cílem spojenecké aliance Rakouska, Velké Británie, Pruska, Nizozemí, Savojska a dalších států ve válkách o španělské dědictví bylo zabránit hrozbě propojení Francie a Španělska, způsobené korunovací vévody Filipa z Anjou, vnuka francouzského krále Ludvíka XIV., španělským králem. Po počátečních francouzských úspěších se ve válce od roku 1702 začala postupně projevovat ekonomická převaha Nizozemí a Velké Británie. Velkou zásluhu na vznikající převaze protifrancouzských spojenců měl také mimořádný vojenský talent jejich dvou hlavních velitelů vévody z Marlborough a prince Evžena Savojského. Francouzi a Španělé byli opakovaně poráženi v námořních i pozemních bitvách. V roce 1706 musela francouzská vojska vyklidit Flandry a v tom samém roce Itálii, rakouskému arcivévodu Karlovi se dokonce podařilo na dva měsíce obsadit Madrid a prohlásit se španělským králem. Tažení Rakouska a jeho spojenců na Paříž bylo však zastaveno u Malplaquet roku 1709.

Dalším úspěchům protifrancouzské koalice zabránily volby ve Velké Británii, kde nástup vlády toryů znamenal propuštění vévody z Marlborough z armády a postupné omezování anglické účasti ve válce. Rozhodujícím okamžikem ve válce se stala smrt císaře Josefa I. roku 1711. Císařem se stal Karel VI., který byl zároveň i uchazečem o španělský trůn ze strany protifrancouzských spojenců. Možné propojení Španělska a jeho kolonií s Rakouskem bylo zcela nepřijatelné hlavně pro Velkou Británii. S ukončením konfliktu souhlasili i Nizozemci, ohrožení postupem francouzské armády po jejím vítězství v bitvě u Denainu 24. července 1712. Následná jednání mezi Francií, Španělskem, Velkou Británií, Nizozemím, Savojskem a Pruskem byla zakončena tzv. utrechtským mírem z 11. dubna 1713. Rakouští diplomaté své podpisy ke smlouvě z důvodu přehnaných francouzských požadavků odmítli připojit.

Postoj Rakouska k mírovým jednáním v letech 1712–1713 - po odstoupení Velké Británie z válečných operací roku 1712 se ministři a rádci Karla VI. nemohli shodnout na dalším rakouském postupu. Největší vliv měl na císaře nejvyšší český kancléř Jan Václav Vratislav z Mitrovic, který si společně s prezidentem Dvorské válečné rady Evženem Savojským a druhým dvorním kancléřem hrabětem Philippem Ludwikem Sinzendorffem byl vědom obtížnosti dalšího pokračování ve válce. Bylo jim jasné, že kdyby k mírovým jednáním přistoupilo i Nizozemí, tak by Rakousko ve válce pravděpodobně pokračovat nemohlo. Hlavním plánem těchto politiků a zvláště Vratislava z Mitrovic bylo vzdát se nároku na Španělsko, které bez podpory místních obyvatel a silného námořnictva Rakousko nemohlo udržet. Další součástí plánu bylo ponechat si italské državy, hlavně Milánsko, a bývalé Španělské Nizozemí případně vyměnit za Bavorsko, francouzského spojence obsazeného Rakušany. Tento plán však narážel na odpor rádců, které si Karel VI. přivedl ze Španělska.

Nakonec hrabě Sinzendorff, který se účastnil za Rakousko mírových jednání mezi mocnostmi na přelomu roku 1712 a 1713 a také počátkem roku 1713 dostal od vídeňského dvora pokyn učinit Francii podle potřeby určité ústupky. Francouzští diplomaté si to vyložili jako projev slabosti a začali stupňovat své požadavky. Požadovali od Rakouska vyklizení italských měst Mantovy, Mirandoly a Comacchia, odškodnění svého spojence bavorského kurfiřta Maxe Emanuela Sardinií a Lucemburskem a také aby se císař vzdal titulu španělského krále. Tyto požadavky byly pro Karla VI. a jeho ministry nepřijatelné. 11. dubna 1713 tedy ostatní země podepsaly utrechtský mír bez Rakouska, které setrvalo ve válce.

Rýnské tažení roku 1713 a ukončení války - Rakousku zbývali pouze spojenci ze Svaté říše římské, jeho armáda se kromě rakouských vojáků skládala také z vojsk saských, hesenských a hannoverských a jejího velení se v květnu roku 1713 opět ujal Evžen Savojský. Francouzská armáda pod velením markýze Villarse měla zhruba dvojnásobnou převahu a převzala iniciativu, 20. srpna dobyla Landau a 1. listopadu donutila ke kapitulaci Freiburg. Poté se armády rozešly do svých zimních ležení. Francie sice dosáhla určitých úspěchů, ale celkově ji válka značně finančně vyčerpávala, zvlášť v situaci, kdy musela bojovat na nepřátelském území. Rakousko na tom bylo podobně. Úpadek jeho armády dokumentuje fakt, že během tažení si jeho vojáci vařili k jídlu žaludy a jejich dragounští koně museli jíst spadané listí. Proto již v době, kdy byl dobýván Freiburg, byli oba nepřátelští vojevůdci prostřednictvím falckého kurfiřta Jana Viléma Falcko-Neuburského v kontaktu. 1. listopadu byla mezi nimi domluvena schůzka, která se uskutečnila 26. listopadu na bádenském zámku Rastatt a tím začala vlastní mírová jednání.

Průběh mírových jednání - příznivou atmosféru mírových jednání ovlivnil přátelský vztah obou protivníků, prince Evžena Savojského a maršála Villarse. Lepší vyjednávací pozici měl habsburský vojevůdce, který jako nejvlivnější ministr Karla VI. měl plnou důvěru svého panovníka. Navíc se mohl opřít o zkušený tým zde přítomných diplomatů a na dálku také o informace druhého dvorního kancléře a jednoho z vedoucích ministrů tzv. Tajné konference hraběte Sinzendorffa. Francouzští politici naopak nebyli jednotní, maršál Villars musel na dálku svádět boj s versailleskou opozicí v čele s ministrem zahraničí Jeanem-Baptistem Torcym, který byl zastáncem tvrdšího protirakouského postupu. Villars si byl vědom slabosti svého postavení a snažil se vyjednat pro Francii příznivý mír co nejrychleji. Sám při tom dělal chyby, např. nebyl dobře informován o všech detailech vyjednávání. Jeho protivník si toho byl dobře vědom. V prosinci 1713 začalo jednání váznout, když Francouzi odmítali vrátit do říšských rukou pevnost Landau, vyjednavači se nemohli shodnout ani na odškodnění pro bavorského kurfiřta Maxe Emanuela a jeho bratra Josefa Klementa. Následný přepracovaný návrh dohody byl odmítnut francouzským ministrem Torcym a i samotným Ludvíkem XIV. a další jednání zcela zablokoval požadavek z Versailles na odškodnění jeho uherského spojence, sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho.

Po přerušení na začátku února se nakonec přeci jenom ukázalo, že vůle ukončit válku na obou stranách převažuje. Schůzky byly na konci měsíce obnoveny a již po týdnu jednání byla dohoda 6. března 1714 hotova. Jako oficiální datum podpisu byl však stanoven až 7. březen, den svátku svaté Perpetuy, křesťanské světice, jejíž jméno je symbolem věčného míru. Oficiální mírová smlouva byla ale podepsána až po jejím schválení říšskými stavy a přeložení této dohody z francouzštiny do latiny. Stalo se tak ve švýcarském městě Baden 7. září 1714.

Vztah Evžena Savojského a maršála Villarse -zajímavý byl vztah obou hlavních vyjednavačů rastattského kongresu maršála Villarse a Evžena Savojského. Ačkoli proti sobě několikrát stáli na bitevním poli, mimo jiné v nejkrvavější bitvě 18. století u Malplaquet, byli dobří přátelé. Poznali se už v roce 1687 při vojenském tažení v Uhrách, zvláštní je, že vojenské schopnosti pozdějšího slavného rakouského vojevůdce na Villarse v té době příliš velký dojem neudělaly. V kontaktu byli i v posledních několika letech 17. století, kdy byl markýz Villars francouzským velvyslancem ve Vídni. Oba je spojovala např. osobní odvaha a schopnost v kritickém okamžiku bitvy nasadit svůj vlastní život. Důkazem jejich stále trvajícího přátelství může být i to, že se při úvodním setkání v Rastattu upřímně a vřele objali. Během mírového vyjednávání v Rasttatu pak zcela opomíjeli složitý protokol diplomatického vyjednávání plný ceremoniálních záležitostí, typický pro tehdejší barokní období. Často se navštěvovali, vtipkovali spolu a po večerech hráli karty nebo poslouchali hudební představení. Při vlastních diplomatických jednáních však tvrdě hájili zájmy svých států. Chování svého protějšku popisoval maršál Villars v dopise do Francie tímto způsobem: „Jsme zde, princ Evžen a já, v těsných osobních vztazích. Jeho charakter nezná žádnou přetvářku a on mi sděluje zcela svobodně své mínění o všem, vyjma záležitostí týkajících se jeho panovníka“.

Podmínky - Rakousko si mírovým jednáním v Rastattu dokázalo dohodnout mnohem lepší podmínky, než mu nabízela Francie prostřednictvím utrechtského míru. Podle toho také vypadalo přivítání Evžena Savojského ve Vídni 19. března 1714 – jinak velmi rezervovaný císař Karel VI. ho veřejně objal a políbil. Nejdůležitější bylo rozšíření jeho říše o Španělské Nizozemí, zmenšené pouze o oblast Geldern (ta připadla Prusku) a severní pevnostní bariéru, kterou získalo Holandsko. Dále rakouští Habsburkové získali Milánské vévodství, Sardinii, Neapolsko, Mantovu, Comacchio, Mirandolu a tzv. Stato dei Presidii, území zahrnující dřívější opěrné body Španělska na toskánském pobřeží. Ten bod utrechtské smlouvy, který popisoval přenechání některých lombardských území Savojsku, nebyl v rastattské smlouvě vůbec zmíněn. Karel VI. už nemusel odškodňovat knížete Rákócziho a oproti utrechtskému míru ani bavorského kurfiřta Maxe Emanuela. Císař se však musel vzdát svých spojenců ve španělském Katalánsku, kteří byli v září 1714 poraženi. Proto i když se formálně nevzdal nároku na Španělsko (jeho podpis je na oficiální smlouvě doprovázen např. tituly král Cordoby, Korsiky a podobně), bylo jasné, že šance na jeho získání jsou velmi malé.

Hranice Francie se v podstatě vrátily do stavu daného rijswijskou smlouvou z roku 1697, to znamená, že se příliš nezměnily. Ludvík XIV si sice mohl ponechat pevnost Landau, ale musel vrátit město Freiburg a několik dalších míst na pravém břehu Rýna.

Evropa po uzavření Rastattského míru - Říše rakouských Habsburků dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii. Její území bylo ale rozdrobené a v důsledku toho obtížněji udržitelné. Všechna území, jež zahrnovala, byly spojovány pouze osobou panovníka, katolickou vírou a tzv. pragmatickou sankcí. Dlouhý válečný konflikt se také negativně projevil na stavu rakouského hospodářství a míře jeho státního zadlužení. Francie ztratila svou velmocenskou převahu nad ostatními státy v Evropě a navíc i ji válka velmi vyčerpala. Územní zisky ze španělského dědictví posílily jeho soupeře Rakousko a zejména Velkou Británii. Francouzský průmysl byl ochromen daněmi a ve státě byl nedostatek potravin. Státní dluh francouzského království se zvýšil ze 150 milionů livrů v roce 1683 na téměř tři miliardy livrů v době ukončení války a Francii tak hrozil státní bankrot. Na španělský trůn sice usedl Filip V., vnuk francouzského krále Ludvík XIV., místo císaře Karla VI., ale Ludvík XIV. nedosáhl svého původního cíle, kterým bylo spojení francouzského a španělského království.

Rastattská a utrechtská mírová dohoda byly součástí velkých změn v evropské mezinárodní politice. V Evropě se začala prosazovat tzv. politika rovnováhy sil na kontinentě, která střídala snahy politiků a panovníků ovládat rozsáhlá území několika států jednou dynastií, jak tomu bylo např. v případě Habsburků. Rozhodující úlohu v této politice rovnováhy hrála Velká Británie, jejíž vzrůstající ekonomická síla ji umožňovala podílet se na vytváření koalic států a zamezit tak případnému vzrůstu jakéhokoli svého silného soupeře.

Další vývoj rakousko-francouzských vztahů -ačkoli chtěl Ludvík XIV. po rastattském míru zlepšit vztahy s Rakouskem uzavřením spojenectví, po jeho smrti (1715) se Francie soustředila v zahraniční politice spíše na Velkou Británii. V 18. století se státy řídily důsledně svými vlastními zájmy a ne snahou uspořádat evropské záležitosti na základě určitých principů. V důsledku toho říše rakouských Habsburků a francouzské království občas měnily své spojence a i jejich vzájemný následující vztah byl tedy proměnlivý. Zhoršil v polovině 20. let 18. století, kdy se dcera uchazeče o polský trůn Stanislava Leszczyńského Marie měla provdat za francouzského krále Ludvíka XV. Tento francouzský zájem na ovlivnění situace v Polsku spojil Rakousko a Španělsko a Francie se ocitla s těmito zeměmi na pokraji války. Změna ve vnitřní politice francouzského království nástupem kardinála André-Hercule de Fleury do funkce prvního ministra odvrátila válku o polské nástupnictví s habsburskou říší a ostatními zeměmi až do let 1733–1735. Od roku 1741 Francie bojovala proti Habsburkům i v dalším konfliktu, ve válkách o rakouské dědictví. V následující sedmileté válce (1756–1763) už ale Francie stála po boku Rakouska jako spojenec a jejich vztah se zlepšil i v souvislosti se sňatkem následníka francouzského trůnu, budoucím králem Ludvíkem XVI. s rakouskou arcivévodkyní Marií Antoinettou v květnu roku 1770.

• Claude Louis Hector de Villars (8. květen 1653-17. červen 1734) byl poslední velký generál Ludvíka XIV. a jeden z nejlepších francouzských vojevůdců. Později získal titul generalissima.

Brzká kariéra - Villars se narodil v Moulins (dnes department Allier) do šlechtické, ale chudé rodiny, jako syn diplomata Pierra de Villars. V roce 1671 Claude vstoupil do francouzské armády. Během francouzsko-holandské války se zúčastnil obléhání Maastrichtu (1673) a po krvavé bitvě u Seneffe (1674) byl povýšen na plukovníka jezdeckého pluku. Na další povýšení musel čekat dlouho, i přes vynikající službu pod Turennem, Condém a Luxembourgem a jeho šlechtický původ. Důvodem bylo nepřátelství s mocným Louvoisem.

V době mezi válkou s Holandskem a Augsburskou ligou, byl Villars nějakou dobu na neoficiální diplomatické misi v Bavorsku, kde byl stálým společníkem Maxmiliána II. Emanuela. Do Francie se vrátil roku 1690 a dostal velení nad jízdou flanderské armády, ale ke konci války velké aliance byl vyslán do Vídně jako vyslanec.

Válka o španělské dědictví - roku 1702 vyhrál u Friedlingenu a obdržel hodnost maršála. Další rok porazil Rakušany u Hochstadtu. Poté potlačil povstání v Cevénnes. Za tento úspěch získal titul vévody. Friedlingen a Hochstadt byla neplodná vítězství a operace, jichž byla součástí, jsou plná nevyužitých příležitostí. Villars se tedy proslaví až roku 1709, kdy je Francie na pokraji prohry. V tomto roce stál na severní frontě proti Evženu Savojskému a vévodovi z Malborough, dvěma největším vojevůdcům své doby. Tehdy se starý maršál Boufflers podvolil sloužit pod ním a Villars vyzval Francouze, aby něco dali pro blaho vlasti.

Tím získal nové prostředky. Následovala krvavá Bitva u Malplaquet, v níž se Villarsovi i přes ústup jeho armády a těžké zranění na koleně, podařilo zastavit postup nepřátel. Po bitvě mohl králi právem říci: „Připustí-li Bůh ještě jednu podobnou porážku, může Vaše Veličenstvo počítati s porážkou nepřátel.“ Další dvě tažení proběhla bez boje, ale pak byl Malboroughem vymanévrován. To vedlo k dobytí pevnosti Bouchain. Pak se Angličané stáhli. Následně Villars Evžena Savojského vymanévroval a rozdrtil jeho vojska u Denain (1712). Tím zachránil Francii. Další rok dobyl na Rýně Landau a zvítězil u Freiburgu. Poté uzavřel s Evženem mír v Rastattu.

Regentství - v době regentství hrál Villars důležitou roli jako soupeř kardinála Duboise. Účastnil se, již s titulem generalissima králových armád, války o polské nástupnictví (1734), ale brzy po začátku vojenských akcí zemřel 17. června 1734 v Turíně.

Charakteristika - Villars na jednu stranu byl vychloubačný, toužící po vyznamenání a bohatství, ale na druhou stranu vysoce odvážný, morální.

• Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons (16. října 1663, Paříž – 24. dubna 1736, Vídeň), přezdívaný Malý abbé (přezdívka, kterou mu dali vojáci pro jeho malou postavu a zálibu v hnědé barvě, též také Malý kapucín).

Byl rakouský vojevůdce a politik francouzského původu, generalissimus vojsk rakouských Habsburků. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců moderní evropské historie a společně s polským králem Janem III. Sobieskim také za jednoho z největších turkobijců.

Mládí - narodil se v Paříži jako syn francouzského generála Evžena Mořice, prince savojsko-carignanského a hraběte ze Soissons, a jeho manželky, proslulé intrikánky Olympie Manciniové. Šeptanda údajně tvrdila, že je ve skutečnosti levoboček Ludvíka XIV., ovšem většina solidních životopisců se touto fámou nijak zvlášť nezabývala, neboť jeho matka přestala být královou milenkou dávno předtím, než byl počat. Jeho dědečkem z otcovy strany byl slavný vojevůdce třicetileté války Tomáš Savojský.

Byl předurčen pro církevní kariéru, která mu však nebyla navzdory urputné snaze jeho rodiny po chuti. Teologii si sice studoval hlouběji než řada tehdejších kněží, leč jeho přístup k ní byl podle současníků „nekonvenční“ a ostatní aspekty kněžství ho už nelákaly vůbec. Nikdy se nenaučil latinsky a nikdy neodsloužil jedinou mši. Údajně byl v dětství i mládí velmi živý a měl sklon k neposlušnosti a nevázanému jednání (jako většina nedotknutelných šlechtických mladíků, zejména pokud jako Evžen záhy ztratili otce).^[1] Pokud jde o vzdělání, hodně se zajímal o teologii, matematiku a životopisy vojevůdců, zejména Alexandra Makedonského. Jeho matka, Comtesse de Soissons, hraběnka Olympie Mancini, byla během šetření "Affaire des Poisons" (skandál s traviči, věštci a čarodějnicemi) varována králem před zatčením a uprchla během noci do zahraničí. Oficiálně byla vypovězena ze země.

Války o španělské dědictví - roku 1701 propukly války o španělské dědictví a Evžen se jako velitel vojsk rakouských Habsburků znovu postavil proti své rodné zemi. V roce 1701 vyrazil v čele rakouských vojsk do Itálie. Doslova šokoval celou Evropu, když obešel francouzská vojska střežící hlavní alpské průsmyky malými soutěskami, používanými horskými pastevci, a zničehonic se objevil v severní Itálii ve francouzském týlu, což mu přineslo srovnávání s Hannibalem. Následně sužoval početně silnější Francouze v šarvátkách a bleskovými přesuny zesměšňoval jejich těžkopádnou snahu obklíčit jeho vojsko a rozdrtit je. Rozzuřený Ludvík XIV. se tedy rozhodl vyměnit velitele, ovšem vévoda z Villeroy nebyl správnou volbou a rozkazy, které tento nový velitel od krále dostal, byly až příliš podrobné. V souladu s nimi zahájil Villeroy mohutnou ofenzívu, kterou ovšem Evžen bez větších potíží zastavil 1. září u u Chiari. Následovala patová situace se zabetonovanými armádami, kterou však Evžen zdařile narušoval drobnou válkou, se kterou nepřestal ani po příchodu zimy. Vrcholem této taktiky mělo být nečekané přepadení Cremony (1. únor), které se sice nakonec nepovedlo, tak jak mělo (město nepadlo), a přinesl císařským rozsáhlé ztráty, vyústil však v potupné zajetí vévody Villeroye. V celkovém výsledku se to však ukázalo jako nevýhoda, protože Villeroyův nástupce a Evženův bratranec, maršál Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme, se projevil jako mnohem schopnější nepřítel. V roce 1702 se oba velitelé střetli v několika menších bitvách, které probíhaly se střídavým úspěchem. K zásadní změně situace došlo, když do války mezi Francií a rakouskými Habsburky vstoupily další státy, z nichž nejdůležitější bylo Bavorsko na straně Francie a Anglie, Nizozemí a většina států říše na straně Habsburků. Itálie se stala vedlejším bojištěm a Evžen odjel do Vídně, kde se snažil získat proviant pro své jednotky a poněkud upravit plány na tažení proti Francii, které v původní podobě označoval za „zábavné“.

Na jaře 1703 jej císař jmenoval prezidentem dvorské válečné rady. Zahájil reformu armády a tvrdě se vypořádal s neschopnými a zkorumpovanými důstojníky. Tento nesmlouvavý postup mu nadělal mnoho nepřátel, ale na druhé straně vysoce zefektivnil výkon habsburských vojsk. Jím založená tyrolská domobrana posílená vojenskými jednotkami odrazila pokus spojených sil Vendôma a bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela zaútočit přes Alpy na samo Rakousko, uskutečněný koncem roku 1703. Přesto se rok 1703 nesl ve znamení série porážek v oblasti Bavorska a Porýní, o které se rovným dílem podělili již dříve jmenovaní neschopní císařští velitelé a generálové jednotlivých zemí Říše. Speciální případ představoval pád pevnosti Breisach, za nějž poslal Evžen jejího velitele před vojenský soud (hrabě Filip Arco byl odsouzen k smrti a pověšen). Řetěz katastrof pokračoval, padly další pevnosti a města. Pak ale boje přerušila zima a při příchodu jara bavorsko–francouzská armáda trestuhodně zaspala. Francouzská strana si chtěla následující tažení pečlivě připravit, aby se neopakoval debakl z minulého roku v Alpách, ale váhala příliš dlouho a dala tak svým protivníkům čas provést nečekaný tah. Evžen Savojský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic a John Churchill, vévoda z Marlborough připravili plán odvážného tažení, které mělo změnit tvář války. Na jaře 1704 tak Marlborough vyrazil se svým vojskem od severního Porýní rychlým pochodem na jih a krátce poté vyrazil i Evžen se všemi jednotkami, které dokázal sehnat, na západ. Jejich protivníkům dlouho nedocházelo, co mají v úmyslu a když konečně pochopili, bylo již pozdě. Na počátku celé akce měli možnost zničit anglická a rakouská vojska jedno po druhém, ale příležitost propásli a Evžen s Marlboroughem spojili své síly u Höchstädtu. Zde byla francouzská vojska 13. srpna v bitvě u Höchstädtu rozdrcena a spojenci pak měli ještě dost času, aby získali několik důležitých pevností, byť na bezprostřední vítězné tažení dosud neměli síly. Zde je nutno zmínit přátelství, které vzniklo mezi Evženem a vévodou z Marlborough. Bylo natolik hluboké, že jim vyneslo přezdívku Dvojčata. Jestliže sami o sobě vyvolávali obavy v nepříteli a vlny nadšení a sebedůvěry u svých vojáků, pohromadě se tento dojem ještě zvyšoval a po bitvě u Hochstädtu získali pověst neporazitelné dvojice, která jim vydržela několik let.

V roce 1705 se spojenecká vojska znovu rozdělila. Evžen vedl rakouská vojska do Itálie na pomoc vévodovi savojskému. Uvízl však v patové situaci: nejdříve rozdrtil španělské jednotky generála Toralby, ale vzápětí nato byla jeho ofenzíva zastavena v bitvě u Cassana (16. srpen 1705). Situace se změnila o rok později, kdy obešel francouzské síly jižně Pádskou nížinu a 7. září 1706 porazil Francouze u Turína. Ještě do počátku zimování pak ovládl velkou část severní Itálie včetně Milána (26. říjen) a jeho úspěchy společně s úspěchy Marlborougha na francouzsko-říšských hranicích přinutily Francii v březnu 1707 italské bojiště zcela vyklidit. Evžen byl jmenován říšským maršálem a guvernérem Lombardie (1707-1716). Ruský car Petr I. Veliký mu dokonce nabídl polskou korunu, kterou však maršál zdvořile odmítl. Rok 1707 však jinak moc úspěšný nebyl, Evžen se pod taktovkou Angličanů účastnil spojeneckého tažení proti Toulonu, které mu bylo zcela proti mysli a skončilo nakonec debaklem. V roce 1708 byl jmenován generalleutnantem, čímž ovládl veškeré významné vojenské úřady v zemi. Původně byl plánován mohutný vpád do Francie, ale říšská vojska se scházela pomalu a Francouzi zahájili vlastní prudký útok. Malborough s Evženem (který neměl v daném prostoru vlastní vojsko a na žádost Malborougha přijal velení nad částí jeho jednotek) však dokázali rychle přesunout své síly a rozdrtili francouzská vojska v bitvě u Oudenaarde (11. červenec 1708) a poté dobyli Lille. Počátkem roku 1709 se Evžen účastnil mírových jednání v Haagu, která ale nakonec zkrachovala. Následovaly 3 roky úporných bojů, kdy se vojska koalice, která měla již jasnou vojenskou převahu, úmorně probíjela přes francouzské pevnosti. 11. září 1709 Evžen s Malboroughem „vyhráli“ v krvavé bitvě u Malplaquet, po níž se soudržnost koalice začala drolit. Její rozpad v roce 1712, urychlený nástupem toryů v Anglii a smrtí Josefa I. znamenal, že v roce 1713 musel Evžen náhle držet západní hranici Říše proti zdrcující převaze francouzských vojsk. 13. května převzal vrchní velení nad říšskými vojsky, ale tváří v tvář dvojnásobné přesile mu nezbylo než přihlížet, jak nepřítel dobývá nejprve Landau, pak Freiburg. Udržování dvojnásobné armády ovšem neúnosně zatěžovalo francouzský rozpočet a Evžen ovládal poziční válku příliš dobře, než aby nepříteli umožnil rychlé vítězství. V roce 1714 se tedy odehrála mírová jednání mezi Francií zastupovanou maršálem Villarsem a rakouskými Habsburky zastupovanými Evženem, která skončila rastattským mírem (podepsán 7. března).

Po turecké válce - po válce s Tureckem zabírala většinu Evženova času politika. Byl jedním z nejvlivnějších mužů v habsburských zemích a měl velký vliv na diplomacii a organizaci armády. Podporoval snahy Karla VI. o prosazení pragmatické sankce, ale zastával názor, že rakouský císař příliš spoléhá na diplomacii a že záruky, které si od sousedů kupuje, nemají velkou cenu. Opakovaně radil králi, aby nároky své dcery podepřel spíše plnou pokladnou a silnou armádou, než diplomatickými zárukami od těch, kteří je nejspíš nedodrží. Jeho vlastní pozice se však několikrát povážlivě zatřásla a Karel VI. na něj začal postupně nahlížet jako na ministra a rádce sice věrného a schopného, ale nemilovaného a mírně zkorumpovaného. Evžen se stal terčem opakovaných intrik ze strany ostatních šlechticů – zejména pak tzv. španělské strany – a byl napadán pro přílišnou koncentraci moci a se zdůvodněním, že má tolik významných úřadů, že je nestíhá řádně vykonávat (což byla v některých ohledech výtka oprávněná). Vztahy s panovníkem definitivně ochladly, když Evžen v roce 1719 rozkryl rozsáhlou zradu a neloyální intriky některých vysoce postavených šlechticů, z nichž někteří byli nejbližší přátelé a rádci císaře. Evžen tak jednal částečně v sebeobraně, neboť dotyční hodlali především odstranit jeho, nicméně císař mu to nikdy neodpustil.

Evžen se podílel na vzniku Ostendské společnosti, v níž vydělal značné jmění a jejíž akcie prodal těsně před tím, než ji musel císař na nátlak Francie a Velké Británie zrušit. Posléze ještě osobně vedl rakouská vojska na Rýně za války o polské dědictví (1733–1738), ale nedostatek mužů a špatný zdravotní stav mu znemožnily dosáhnout výraznějších výsledků. Snažil se pros

Autor LUCky.luKA 02.Březen 2011 v 05:08 | Permalink