Rusko-turecké války - část 1.
Petr III. Fjodorovič, původním jménem Karel Petr Ulrich Holštýnsko-Gottorpský (21(10). února 1728, Kiel, Prusko – 7(18). července 1762, Ropša u Sankt Petěrburgu), vnuk Petra I. Velikého, byl holštýnsko-gottorpským vévodou a roku 1762 ruským carem. Byl oficiálním zakladatelem romanovsko-holštýnsko-gottorpské dynastie ruských carů.
Kruté dětství - Petrova matka, Anna Petrovna Romanovová, dcera cara Petra Velikého, zemřela pouhé tři týdny po narození svého syna. Jeho otec Karel Bedřich Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpský, od té chvíle malého Petra zanedbával a o jeho výchovu se starali určení učitelé a vychovatelé. Petr byl vychováván velmi tvrdě, často byl šikanován a trápen nejen svými vychovateli, ale i služebnictvem. Za sebemenší neposlušnost následovalo bití, několik hodin trvající klečení v koutě nebo dlouhodobé odpírání potravy. Tyto výchovné metody se podepsaly na chlapcově zdraví - neustále trpěl horečkami, křečemi a často upadal do bezvědomí. Když mu bylo jedenáct let, zemřel i jeho otec a chlapcovým poručníkem se stal strýc, evangelický biskup v Lübecku. Ani on se o dítě nestaral a vychovatelem zůstal i nadále hrabě Otto Fridrich Brümmer, hlavní strůjce tvrdých výchovných metod. Když se v Rusku dostala v roce 1741 k moci Alžběta Petrovna, Petrova teta, určila za svého nástupce právě tohoto svého třináctiletého synovce. Ten dorazil do Petrohradu v přísném utajení v lednu 1742 a nenáviděný vychovatel hrabě Brümmer tam dorazil s ním. Hrabě Brümmer se ale musel později o výchovu svého svěřence podělit s mnohem chápavějším a laskavějším profesorem filozofie Jakobem von Stählin. Petr se začal ve své nové vlasti učit rusky, vzdělávat se v pravoslavné víře, dějinách, zeměpise a technice. Největší zájem ale projevoval o hudbu a naučil se výborně hrát na housle. Ruština a pravoslavná víra mu k srdci příliš nepřirostly a Petr dával po celý svůj další život nepokrytě najevo svůj odpor ke všemu ruskému, což mu na popularitě nepřidalo. Jeho největší vášní pak byla armáda, vojenská cvičení a vojenské přehlídky. V roce 1742 přestoupil k pravoslaví, přijal jméno Petr Fjodorovič, titul velkoknížete a careviče. V roce 1743 dorazila do Ruska delegace ze Švédska a nabídla Petrovi švédskou královskou korunu, o kterou Petr vždy stál daleko víc než o korunu carskou. Jeho teta, carevna Alžběta I. Petrovna, mu ale nakázala švédský trůn odmítnout, což její zoufalý synovec poslušně udělal. Po tomto velkém zklamání začal Petr propadat nejprve záchvatům agresivity a následně naprosté apatii a sklíčenosti.
Sňatek - v roce 1744 byla pro mladého Petra vybrána nevěsta, jeho sestřenice Žofie Frederika z Anhalt-Zerbstu. Zpočátku choval Petr ke své budoucí snoubence Žofii náklonnost a považoval ji za jedinou spřízněnou duši u carského dvora. Žofie udělala velmi dobrý dojem na celé okolí, jelikož byla pravým opakem svého budoucího manžela, perfektně se naučila rusky a radostně a ochotně přijala pravoslavnou víru a své nové jméno, Kateřina Alexejevna. S určitou nelibostí pohlížela Žofie na Petrovu nejmilovanější zálibu. Přestože mu bylo šestnáct let, trávil její snoubenec celé dny tím, že si hodiny hrál s dřevěnými vojáčky. Když už mu nestačily dřevěné figurky, navlékl do uniforem sloužící a dával jim vojenské rozkazy. Na podzim roku 1744 dostal Petr neštovice, které měly velmi těžký průběh a silně poznamenaly jeho do té doby líbeznou tvář. Žofie (teď už Kateřina Alexejevna) svému snoubenci a jeho povaze vůbec nerozuměla a nyní ho navíc neshledávala už ani příliš přitažlivým. Petr se uzavřel před světem, žil jen ve společnosti svého služebnictva a propadl alkoholu. Svatba Petra a Kateřiny Alexejevny proběhla 21. srpna 1745. Po svatbě spolu manželé nežili, Kateřina trávila většinu času na zámku v Petěrgofu a Petr zase na svém zámku Oranienbaum. Až do roku 1752 spolu nežili ani intimně, jelikož Petr trpěl fimózou (zúžená předkožka). V roce 1752 ale podstoupil jednoduchou operaci a manželství bylo konečně naplněno. Jejich první dítě zemřelo při potratu, ale 20. září 1754, devět let po sňatku, přivedla Kateřina na svět syna Pavla. Zda byl jeho otcem skutečně Petr, je dnes předmětem spekulací – jako skutečný otec je většinou uváděn Kateřinin milenec Sergej Saltykov. Stejné pochybnosti měl Petr i ohledně svého dalšího dítěte, dcery Anny. Těsně před jejím narozením, 9. prosince 1757, Petr prohlásil: "Nevím, kde moje žena ta svá těhotenství bere." Tentokrát byl zřejmě skutečným otcem dítěte další Kateřinin milenec Stanislav August Poniatowski.
Car Petr III. - carevna Alžběta I. Petrovna zemřela 5. ledna 1762 a její synovec Petr se ještě téhož dne stal carem Petrem III. Armáda mu oddaně složila přísahu věrnosti a on se začal naplno věnovat vladařským povinnostem. Petr III. se projevil jako vládce tolerantní a velkorysý. Zrušil zničující daň ze soli a zakázal mučení při výsleších. Povolil návrat všem, které jeho předchůdkyně na trůně vyhnala ze země. Chtěl také osvobodit léta uvězněného a sesazeného cara Ivana VI., ale ten byl již tehdy v tak špatném zdravotním a psychickém stavu, že to nemělo žádný smysl. Postaral se tedy o to, aby bylo s Ivanem konečně slušně zacházeno. Petr dále vydal zákon o svobodě šlechty: ruští šlechtici se tak mohli konečně sami rozhodnout, jak budou žít a zda budou či nebudou chtít sloužit státu jako úředníci nebo vojáci. Směli dokonce bez povolení vycestovat do zahraničí, což do té doby nebylo možné. Dalším opatřením bylo zrušení obávané „tajné“ kanceláře, jejímž úkolem bylo vyšetřovat přečiny proti panovníkovi. Vyhlásil také náboženskou svobodu, čímž si zajistil nenávist mocné pravoslavné církve. Chystal se také zrušit nevolnictví, ale na to už mu nebyl dopřán čas. V roce 1762 se dopustil zásadní politické chyby, když během sedmileté války uzavřel mír s nepřítelem Ruska, tehdy již téměř poraženým pruským králem, Fridrichem II. Velikým, kterého osobně bezmezně obdivoval. Veškeré dohody s dosavadními spojenci, Francií a Rakouskem, byly zrušeny a bylo navázáno spojenectví s Pruskem. Petr tak zachránil Prusko před jistou zkázou. Není divu, že Fridrich II. Veliký se o carovi vyjádřil jako o svém "nejlepším ministrovi". Příklon k Prusku a obdiv ke všemu německému vyvolaly proti carovi v ruském prostředí brzy velký odpor. Kateřina, která dávala okázale najevo smutek nad smrtí carevny Alžběty a kterou chtěl její manžel, který se s tím nijak netajil, poslat do kláštera, aby se mohl znovu oženit, získávala naproti tomu stále větší sympatie. V červnu vytáhlo ruské vojsko proti Dánsku, od kterého chtěl Petr získat část Šlesvicka, které původně patřilo k Petrovu rodnému Holštýnsku. Toto tažení bylo ale zanedlouho zastaveno, jelikož 28. června 1762 došlo v Rusku ke státnímu převratu a car Petr III. byl v Oranienbaumu zatčen. Jeho manželka převzala vládu a vstoupila do historie jako carevna Kateřina II. Veliká. Při zatýkání nekladl odpor, podepsal abdikační prohlášení a nechal se odvézt do loveckého zámečku Ropša. Po nedlouhém věznění byl svržený car zabit při hádce s důstojníky, kteří ho ve vězení střežili. Jeho smrt byla připsána na vrub Kateřině - Petr byl buď zabit přímo na carevnin rozkaz, nebo její příznivci, gardisté, vytušili carevnino nevyslovené přání zbavit se nepohodlného a svrženého legitimního vládce a postarali se o Petrův konec. V každém případě však viníci Petrovy smrti nebyli potrestáni, ale naopak všechny čekala odměna. Strůjce převratu Alexej Grigorjevič Orlov, který velel vězeňské stráži, byl například povýšen do hraběcího stavu. Oficiálně vysvětlila Kateřina Petrovu smrt ve veřejném ukazu častými hemoroidními záchvaty, před jejichž fatálním následkem se ho nepodařilo přes péči lékaře zachránit.
Po carově smrti se objevilo několik samozvanců, kteří prohlašovali, že jsou zázračně zachráněným Petrem. Nejznámějším z nich byl Jemeljan Pugačov, vůdce rozsáhlého povstání v letech 1773–1774.
Hodnocení Petrovy osobnosti je velmi rozporuplné. Mnohé se o něm dozvídáme z Pamětí carevny Kateřiny II., která manžela líčí jako neschopného a duševně nevyzrálého až méněcenného jedince. Někteří zahraniční vyslanci u petrohradského dvora jej však viděli zcela opačně a považovali ho za velmi inteligentního člověka. Faktem je, že Kateřina psala své paměti až na konci své vlády a jistě měla důvod vylíčit svého předchůdce na trůně ve špatných barvách, aby odůvodnila jeho svržení.
- Kateřina II. Veliká (známá též jako Jekatěrina Alexejevna, rodným jménem Sofie Frederika Augusta), ruská carevna, narodila se 2. května 1729 ve Štětíně, zemřela 17. listopadu 1796 v Petrohradě, vládla od 28. června 1762 do své smrti.
Původ a cesta do Ruska - Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, jak byla Kateřina pokřtěna, prožila své mládí v německém Zerbstu (Srbišti), rezidenci jednoho z trpasličích německých říšských knížectví, jemuž vládl její otec, a ve Štětíně, kde kníže sloužil jako pruský velitel pevnosti. V roce 1744 si ji ruská carevna Alžběta I. Petrovna vybrala jako vhodnou manželku pro svého synovce Petra, vévodu holštýnsko-gottorspkého, kterého předurčila za dědice ruského trůnu. Budoucí manželé byli vzdálenými příbuznými, neboť Sofiina matka Johanna pocházela z rodu holštýnských knížat. Pro princezničku z nepatrného německého knížectví představoval tento sňatek, kterým se měla stát ženou panovníka jednoho z nejmocnějších evropských států, závratné společenské povýšení. Přes své mládí dokázala tomuto cíli podřídit vše a brzy se v cizí vzdálené zemi pragmaticky přizpůsobila zdejším poměrům a naučila všemu, co se od ní vyžadovalo. Například brzy po příjezdu do Ruska konvertovala Sofie k pravoslaví a přijala jméno Jekatěrina Alexejevna, přestože pravoslavné náboženství nikdy zcela nepochopila a během dlouhých obřadů se prý nudila.
Manželství a mateřství - poté, co Kateřina přestoupila na pravoslaví, mohla se provdat za následníka ruského trůnu a stát se velkokněžnou. Kateřinino manželství s Petrem nebylo příliš šťastné. Zpočátku si s o rok starším následníkem docela dobře porozuměla a stali se přáteli, ale časem, kdy se začala projevovat Petrova infantilita, se od sebe vzdalovali. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, což bylo velkým problémem. Carevna Alžběta si totiž přála především to, aby následník zplodil potomka, kterého ona sama, oficiálně neprovdaná, neměla. Kateřinino postavení u ruského dvora tak zůstávalo dlouho nejisté a hrozilo jí, že pokud nesplní svoji základní mateřskou povinnost, bude se muset vrátit do Německa. Manželé spolu ovšem až do roku 1752 nežili intimně, neboť Petr trpěl fimózou (zúžená předkožka). V roce 1752 ale podstoupil jednoduchou operaci a manželství bylo konečně naplněno. Jejich první dítě zemřelo při potratu, ale 20. září 1754, devět let po sňatku, přivedla Kateřina na svět syna Pavla a v roce 1757 ještě dceru Annu, která však po dvou letech zemřela. Jejich otcem pravděpodobně nebyl Petr. U Pavla se nejvíce uvažuje o otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale také o Stanislavu Augustu Poniatowském, budoucím polském králi. Výchovu dětí převzala carevna Alžběta, Kateřina se do ní prakticky nemohla vměšovat a s dětmi se stýkala jen výjimečně. Narození syna však rázem změnilo její postavení. Nyní se stala skutečnou ruskou velkokněžnou, matkou následníka trůnu. Bylo téměř jisté, že nestane-li se carevnou jako manželka Petra III., bude jí jako regentka za nezletilého syna Pavla, pokud by Petr z nějakých důvodů na trůn nenastoupil. Přestože carevna snažila Kateřinu naprosto izolovat také od politiky, podařilo se jí postupně navázat kontakty s vlivnými kruhy.
"Dámská" revoluce - v roce 1762 nastoupil Kateřinin manžel na ruský trůn jako Petr III. Rusko v té době válčilo v sedmileté válce na straně Rakouska. Petr však bezprostředně po nastoupení na trůn tento kurz změnil a přiklonil se k pruskému králi Fridrichovi II., kterého bezmezně obdivoval. To proti němu brzy vyvolalo silnou opozici. Skupina gardových důstojníků v čele s bratry Orlovy zosnovala proti neoblíbenému Petrovi spiknutí a v červnu 1762 ho sesadila. Krátce nato byl Petr ve vězení zabit během hádky s důstojníky, kteří ho střežili. Cesta na trůn se tak uvolnila pro Kateřinu. Do Petrohradu vtáhla na koni v čele gardy v obleku důstojníka. Doprovázela ji kněžna Daškovová. Proto bývá tento převrat nazýván dámskou revolucí. V září 1762 byla Kateřina korunována v Uspenském chrámu moskevského Kremlu ruskou carevnou jako Kateřina II. O dva roky později, roku 1764, byl s největší pravděpodobností právě na její pokyn zlikvidován léta vězněný car Ivan VI. Nepopiratelné důkazy pro toto tvrzení ale neexistují.
Uspořádání polských záležitostí - Kateřina II. se brzy zbavila politické závislosti na Prusku, zděděné po Petru III., přesto se Rusko na bojiště sedmileté války již nevrátilo. Naopak roku 1764 uzavřela carevna dohodu s Fridrichem II. o kontrole vnitropolitického vývoje v Polsku, neboť potřebovala přízeň pruského krále, aby se mohla vměšovat do polských záležitostí. Vnitřně slabé Polsko se již léta zmítalo v anarchii. Tento stav ruské diplomacii velmi vyhovoval, neboť polský stát se tak postupně dostal zcela do ruského vlivu. Roku 1764 zvolil sejm pod „kontrolou“ ruských vojenských jednotek za posledního polského krále v podstatě bezvýznamného litevského šlechtice Stanislava Poniatowského, který za vlády Alžběty Petrovny pobýval v Petrohradu, kde se sblížil s Kateřinou osobně. Veškerým snahám reformovat politický systém Polska, a upevnit tak polský stát zevnitř ruská vláda zabránila.
Zákonodárná komise - v té době si Kateřina dopisovala s předními osvícenými mysliteli západní Evropy, jako byl Voltaire, Montesquieu, Diderot nebo d'Alembert, což jí přineslo v Evropě velkou popularitu. Její oficiálně deklarované osvícenské postoje však byly často v rozporu s její konkrétní politikou a mnozí historikové je proto berou jako pouhou pózu. Roku 1767 svolala velkou zákonodárnou komisi, která měla vypracovat pro Rusko nový zákoník. Pokud by se účastníci řídili jejími propozicemi, v nichž - jak se sama v korespondenci přiznala - „vymačkala prezidenta Montesquieua“, stalo by se tehdy ruské impérium rázem nejsvobodomyslnějším státem. Komise, jejíž jednání poznamenaly rozepře mezi jednotlivými sociálními skupinami, však byla následujícího roku rozpuštěna pod záminkou začínající války s Tureckem. K obnovení jednání již nikdy poté nedošlo.
První rusko-turecká válka - v rusko-turecké válce v letech 1768-1774 dosáhlo Rusko, přestože se zdálo být k boji ne zcela připravené, absolutní převahy na souši i na moři. V červenci 1770 zvítězila ruská flotila u Česmenského zálivu ve Středozemním moři a rok poté obsadili Rusové území krymského chanátu, který byl vazalem Turecka. Mírovou smlouvou z Küčük-Kainardži mezi osmanskou říší a Ruskem byla Kateřina Veliká prohlášena „ochránkyní pravoslavného obyvatelstva“ v celé turecké říši a Krym se stal nezávislým na Turecku. Fakticky však podléhal od samého počátku ruské kontrole. Rusko získalo Azov a řadu dalších významných pevností v Černomoří. Ruské loďstvo konečně smělo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Černé moře, které sultán dosud střežil „jako pannu ve svém harému“ přestalo být výlučně tureckou zónou.
První dělení Polska - přestože petrohradskému dvoru daný stav vyhovoval, nechali se Rusové nakonec přesvědčit pruským králem Fridrichem II. a společně s Rakouskem si mezi sebou rozdělili roku 1772 část polského území. Rusko si tak kompenzovalo náklady na válku s Tureckem.
Pugačevovo povstání - v letech 1771 - 1774 propuklo ve východním a jihovýchodním Rusku rozsáhlé povstání kozáků pod vedením Jemeljana Pugačova, který se vydával za zachráněného Petra III. (samozvanectví mělo v Rusku hluboké kořeny). Po velkých počátečních úspěších se podařilo schopnému generálu Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi povstání potlačit. Kateřinina vláda se tak znovu upevnila.
Druhá rusko-turecká válka - v roce 1783 anektovalo Rusko Krym. Carevna následně pověřila svého tehdejšího milence Grigorije Potěmkina správou tohoto území a jižní Ukrajiny a udělila mu titul kníže tauridský (Tauridou se nazývalo toto území ve starověku). Jeho úkolem bylo vybudovat tady Novorossiju, prosperující oblast, což se mu také podařilo. V letech 1787-1792 vypukla nová rusko-turecká válka, ve které proti osmanské říši vystoupilo společně s Ruskem také Rakousko, kde tehdy vládl císař Josef II. Rakouské armádě, jíž velel císař osobně, se na Balkáně nevedlo příliš dobře, proto uzavřelo roku 1791 separátní mír. Rusku se opět dařilo na souši, kde velel Suvorov, i na moři, což bylo zásluhou admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova. Kateřina po několika vítězstvích nad tureckou armádou zamýšlela obsadit celý (slovanský) Balkán, dobýt Istanbul, středověkou Konstantinopol, a dokonce obnovit byzantskou říši v čele se svým vnukem Konstantinem. Proti této snaze ovšem vystoupily některé evropské velmoci. Oddíly švédského krále Gustava III. překvapivě vtrhly na ruský sever (1788-1790), ale byly odraženy. Počátkem roku 1791 uzavřelo Rusko s Tureckem mír v Jasích. Navzdory úspěchům bylo nuceno vzhledem k mezinárodně politické situaci se spokojit s návratem k ustanovením küčük-kajnardžskému míru a vyklidit dobyté Moldavsko a Besarábii.
Druhé a třetí dělení Polska - nedlouho po uzavření míru vpadla ruská vojska na území polského státu. Válka vyústila ve druhé dělení Polska, ke kterému Kateřina přiměla v roce 1793 Prusko. Rakousko zůstalo tentokrát stranou. Zúčastnilo se až třetího, konečného dělení v roce 1795, jímž byla samostatnost Polska zlikvidována definitivně.
Kateřina Veliká a její reformy - Kateřina považovala sebe samu za osvícenou panovnici a velkou reformátorku. Tento poněkud zkreslený obraz carevny šířili v západní Evropě rovněž její přátelé z řad učenců, které buď finančně podporovala (např. Denis Diderot) nebo s nimiž léta udržovala písemný kontakt (např. Voltaire). Ve skutečnosti většina carevniných reforem zůstala jen na papíře a za jejího života se nerealizovala. Pro naprostou většinu obyvatel Ruska – tedy nevolníků bez majetku, se za vlády Kateřiny Veliké nic nezměnilo. Jejich život byl stejně krutý a tvrdý jako za všech předcházejících vládců. Rovněž školství zůstalo na stejné úrovni a nadále asi 97 % obyvatel Ruska neumělo číst a psát. Mezi negramotné patřila i většina šlechticů, což bylo v té době třeba v Evropě naprosto nepředstavitelné. Veškeré reformy nařízené Kateřinou Velikou byly od samého počátku nerealizovatelné. Proti evropskému individualismu a víře v lidský rozum stál v Rusku kolektivismus a absolutní moc panovníka nad lidmi i jejich majetkem. Prvotním a jediným cílem státu pak byla snaha ovládnout co největší prostor a maximálně rozšířit hranice impéria.
Za této „osvícené despocie“ pak ruská říše sice zmohutněla, ale zároveň nebyl vyřešen ani jediný problém, který tuto zemi skutečně sužoval. V této politice ostatně pokračovali i nástupci Kateřiny Veliké. Charakteristickým symbolem doby její vlády jsou ostatně tzv. potěmkinovské vesnice, což mnohé o jejích politických sebeklamech vypovídá. Kateřina Veliká si ale byla velmi dobře vědoma skutečného stavu věcí a tak třeba svého přítele Voltaira do Ruska nikdy nepozvala, přestože ten o to velmi stál. Díky této uzavřenosti Ruska před cizinci se poněkud zkreslená pověst o velké reformátorce dochovala až do dnešních dní. Kateřina Veliká se navzdory halasně proklamovaným osvícenským ideálům stala rovněž zásadní odpůrkyní Velké francouzské revoluce, kterou považovala za nepřístojný zásah proti korunovanému panovníkovi a právoplatnému režimu. Rusko přislíbilo účast v protifrancouzské koalici. Do bojů se však zapojilo až po Kateřinině smrti. Po své smrti byla Kateřina Veliká pohřbena ve Svatopetrské pevnosti v Petrohradě. Jejím nástupcem se stal syn Pavel I.
Carevna a její milenci - jako „ovdovělá“ panovnice neměla Kateřina nouzi o ctitele. V tomto ohledu byla zcela bez skrupulí a nenamáhala se něco předstírat. Dvůr si postupně zvykl na její četná milostná dobrodružství. Carevniným favoritům byla udělována funkce generálního adjutanta s platem 10 tisíc rublů měsíčně. V této funkci se vystřídalo celkem 21 mužů, většinou mladých důstojníků průměrných kvalit. Měnili se poměrně rychle a carevna byla natolik prozíravá, že jim nedovolila zasahovat do vlády. Existovaly však dvě výjimky. Tou první byl gardový důstojník Grigorij Grigorjevič Orlov, jeden z hlavních iniciátorů převratu v roce 1762. Favoritem carevny a jejím blízkým rádce se stal bezprostředně poté a zůstal jím po deset let. Carevna ho hýčkala přepychovými dárky (nechala mu například vystavět honosný zámek v Gatčinu), ale nehodlala splnit jeho největší přání, to znamená provdat se za něj. Postavení Grigorije Orlova i jeho bratra Alexeje totiž vzbuzovalo obrovskou žárlivost u gardy, která dokonce prý pomýšlela na vraždu. Carevna si však dobře uvědomovala, že se nemůže bez gardy obejít, neboť to byli právě gardoví důstojníci, kdo rozhodoval při všech palácových převratech 18. století.
Navzdory tomu dokázala zajistit svému milenci skvělé postavení u dvora, a to i poté, co ho roku 1772 vystřídal ve funkci generálního adjutanta jeden z oněch bezvýznamných důstojníčků, Alexej Vasilčikov. Vasilčikov však nebyl favoritem carevny příliš dlouho. Roku 1774 ji požádal o udělení funkce adjutanta další hrdina dámské revoluce, který se proslavil v první rusko-turecké válce, Grigorij A. Potěmkin. Potěmkin rozhodně nebyl hezký muž, měl křivé nohy, o jedno oko přišel ve rvačce s důstojníky, na druhé šilhal - zato byl schopný, chytrý a přímo hýřil fantastickými plány. Ani s ním nežila carevna příliš dlouho, i když se spekuluje o jejich tajném sňatku. Mnohem důležitější než osobní milostný vztah Potěmkina a carevny byla totiž spolupráce, při níž se jejich odlišné povahy báječně doplňovaly. Potěmkin prý dával Kateřininu střízlivému uvažování rozlet, zatímco její pragmatičnost přibližovala Potěmkinovy nápady realitě. Většinu milenců, které měla Kateřina Veliká po Potěmkinovi, jí vybíral on sám a byli to jemu podřízení vojáci. Posledního milence svého života si ale tehdy již šedesátiletá Kateřina zvolila sama. Stal se jím v roce 1789 dvaadvacetiletý poručík jízdní gardy Platon Zubov. Ten byl následně povýšen na plukovníka, zanedlouho na generál-poručíka a generál-adjutanta. Záhy po svém vzestupu začal intrikovat proti všemocnému Potěmkinovi, ale Potěmkinova pozice u dvora byla neotřesitelná a Kateřina jej stále považovala za svého nejlepšího přítele. Vše se ale změnilo po Potěmkinově smrti v roce 1791. Zubov brzy zaujal jeho postavení a stal se neoficiálním spoluvládcem carevny. Kariéra Zubova skončila až smrtí Kateřiny. Do osudů carské rodiny ale zasáhl ještě jednou - v roce 1801 se podílel na zavraždění syna Kateřiny Veliké, cara Pavla I.. Zubov zemřel jako bohatý šlechtic ve věku 55 let v roce 1822.
Potomci - z manželství s Petrem III.:
- Pavel Petrovič (1754 - 1801), ruský car Pavel I. ∞ 1793 Wilhelmina Luisa von Hessen-Darmstadt (Natálie Alexejevna), 1776 Sofie Dorota Württemberská (Marie Fjodorovna).
- Anna Petrovna (1757 - 1759).
S milencem Grigorijem Orlovem:
- Alžběta Alexandrovna (1761 - 1844) ∞ 1790 Frederic Maximilien de Klinger.
- Alexej Bobrinskij (1762 - 1813),
∞ 1796 Anna Dorota von Ungern-Sternberg.
