Sedmiletá válka 1756 – 1763 / 1.kapitola /
Sedmiletá válka (1756 – 1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století − Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances), či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.
Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt. Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000 – 570 000 civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.
- KONFLIKT - Aliance - Pruske kralovstvi, Velka Britanie, Portugalske kral. a Hannoversko.
.svg)
.svg)
- Misto - EVROPA, AMERIKA, ASIE, AFRIKA
- Vysledek - Pařížský mír, Hubertusburgský mír
.png)
.svg)
- KONFLIKT - Aliance - Rakousko - Habsburska monarchie, Francouske kralovstvi, Ruske imperium, Svedske kral., Spanelske kral., Saske kurfirstvi, Svata Rise Rimska
- Casus belli
V padesátých letech 18. století se po krátké přestávce opět začalo stupňovat napětí mezi Anglií a Francií. Tento stav podnítila zejména situace v severoamerických koloniích. Angličtí osadníci chtěli rozšířit svá panství za řeku Allegheny, přičemž naráželi na francouzský odpor. V létě 1754, poté, co roku předchozího britská vláda vyzvala své poddané, aby se proti jakékoliv francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce, došlo k prvním ozbrojeným střetnutím. Navíc se Angličané snažili cílevědomě odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí. K nejvyšší eskalaci napětí však došlo v roce 1755, kdy Angličané zajali na tři sta francouzských obchodních lodí a 6000 námořníků. Stávající situace se ukázala být klíčovou pro Rakousko, jehož panovnice, císařovna Marie Terezie, stále nebyla ochotná se smířit s výsledky cášského míru, který ji po neúspěšných válkách o slezské dědictví připravil o významné území patřící ke koruně české, Kladsko a velkou část Slezska. Její nový ministr zahraničí Václav Antonín Kounic, zahájil skrze metresu francouzského krále madame de Pompadour jednání s Ludvíkem XV., který již chápal, že vojenský střet s Anglií je nevyhnutelný a nezůstal k rakouským nabídkám hluchý. Souhlasil tedy se zahájením oboustranných jednání. K setkání diplomatů došlo 3. září 1755 v zámku Bellevue v letohrádku Babiole. Rokování 1. května 1756 vyvrcholilo podepsáním tzv. první versailleské smlouvy, jež oběma stranám garantovala vzájemné obranné spojenectví. Také protivníci obou mocností hledali spojence. Britové, kteří museli v Evropě nutně najít oporu, jelikož hrozilo, že v případě války Francie ihned zaútočí na Hannoversko, se pokoušeli vést jednání o subsidiární smlouvě v Rusku. Kvůli neochotě carevny Alžběty Petrovny věnovat se státnickým povinnostem, se jim však dlouho nepodařilo ničeho docílit. Teprve až byl jednáním pověřen vyslanec sir Hanbury-Williams, jenž nešetřil penězi a pohotově uplácel carevnina kancléře Bestuževa, se mu podařilo 30. září 1755 dosáhnout podepsání smlouvy, která Rusku poskytla 500 000 liber subsidií ročně za to, že soustředí na livonských a litevských hranicích 55 000 vojáků, kteří budou připraveni pomoci Británii nebo jejím spojencům. Oficiální ratifikace smlouvy se však formálně zdržela námitkou britského panovníka, že nestrpí, aby se jeho vyslanec parafoval pod podpisy ruských činitelů. Díky tomuto zdržení si britská strana začala zanedlouho uvědomovat, že přehnané finanční požadavky nebudou Rusy použity tak, jak bylo přislíbeno a proto zahájila jednání s Berlínem.
Pruský král si byl dobře vědom toho, že je obklopen potencionálními nepřáteli a díky početným špionům ve všech evropských metropolích byl seznámen s diplomatickými aktivitami jak dvora francouzského tak rakouského i ruského. 16. ledna 1756 podepsala Británie s Pruskem tzv. westminsterskou konvenci o neutralitě. Když se o tomto aktu dozvěděla ruská carevna, rozzuřila se a 22. dubna do Rakouska dorazila ruská nabídka protipruského ofenzivního spojenectví, které bylo podepsáno v srpnu téhož roku. Začátkem roku 1756 dali Francouzi Britům ultimátum, v němž požadovali navrácení zadržovaných lodí. 13. ledna Angličané toto ultimátum odmítli. V reakci na vyhrocenou situaci nechal král Jiří II. převelet část sil z Hannoverska a rozmístil je proti případné francouzské invazi podél britského pobřeží. 18. května vstoupily obě mocnosti do válečného stavu a 9. června Francie vyhlásila Anglii válku. Současně začal pruský král zvažovat, zda nemá preventivně udeřit na Rakousko, aby zavčasu „…zkřížil úmysly svých nepřátel.“ Pomocí svého vyslance ve Vídni se stále pokoušel zjistit stanovisko Marie Terezie, ale z její strany se dočkal pouze diplomatických kliček. Ve snaze předejít napadení vlastní země ze směru nových spojenců, krátce po uzavření rusko-rakouské ofenzivní smlouvy, dne 29. srpna 1756, překročily pruské jednotky o síle 66 000 mužů hranice Saska.
- Rok 1756
Opodstatněním, kvůli kterému Fridrich II. zaútočil právě na neutrální Sasko, byla snaha odzbrojit vojenské jednotky jihozápadního souseda dřív, než se přesunou do Čech. I přes ujištění kurfiřta Augusta III., že dodrží přísnou neutralitu, se pruský panovník obával, že by mu saská armáda mohla vpadnout do zad ve chvíli, kdy bude bojovat s Rakušany. Dalším důvodem byl fakt, že si tak zajistil řeku Labe, důležitou spojnici pro zásobování v Čechách. Jistě také považoval za vhodné se zmocnit země s rozvinutým hospodářstvím a početným obyvatelstvem. Po rychlém postupu do vnitrozemí se 9. září podařilo Prusům dobýt Drážďany a 11. září obklíčit saskou armádu v opevněném táboře u Pirny. Téhož dne 33 000 rakouských vojáků pod velením polního maršála Browna přicházejících Sasům na pomoc obsadilo Děčín a Ústí nad Labem. Král Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že tímto manévrem mu Rakušané zablokovali přístup do Čech po vodě a vzhledem k tomu, že se obléhání Sasů neúnosně protahovalo, rozhodl se nepřátelskou armádu zatlačit dál od saských hranic. Velením sboru, který měl tento úkol provést, pověřil maršála Keitha. Zbylých 30 000 vojáků dál pokračovalo v obléhání sedmnáctitisícového saského vojska u Pirny. Maršál Keith svých 28 749 mužů vedl do Čech směrem přes Petrovice. Ležení nechal rozložit severně od Ústí nad Labem, kam 28. září dorazil i král Fridrich. 30. září se dalo vojsko pod přímým velením pruského panovníkia na pochod k Lovosicím, kde 1. října došlo k prvnímu velkému střetu války. Bitva u Lovosic se ve svém počátku vyvíjela úspěšněji pro císařskou stranu. V jednu chvíli dokonce Fridrich II. pod dojmem porážky opustil bojiště. Nakonec se však pruskému maršálu Bevernovi podařilo překonat odpor pravého nepřátelského křídla a Rakušané byli nuceni vyklidit bitevní pole, přičemž se spořádaně stáhli do nové linie za hořícími Lovosicemi. Král Fridrich považoval bitvu za své další vítězství, jeho protivníci střetnutí hodnotili poněkud střízlivěji a výsledek pokládali za nerozhodný. Následující den se Brownovi vojáci přesunuli za řeku Ohři k Budyni, kde strávili zimu.
Z této pozice vyrazil několik dní po bitvě maršál Browne s 6 000 sborem na pomoc obklíčeným Sasům. Prusům se však podařilo vyprošťovací operaci překazit a Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří. 16. října maršál Rutowski, proti vůli kurfiřta Augusta III., podepsal kapitulaci. Vpád Prusů do Saska vyvolal vlnu hněvu u všech evropských dvorů. Velké pobouření vládlo zejména ve Versailles, jelikož Ludvík XV. a rodina saského kurfiřta byli v příbuzenském vztahu. Francouzi tedy začali vypracovávat plán na obsazení porýní, zejména Hannoverska, jež patřilo Fridrichovu britskému spojenci. Tím mělo být Rakousko chráněno proti jakékoliv aktivitě ze západu. Postoj Francouzů sdílelo i Švédsko. Seveřané si stále zachovávali naději, že získají zpět oblasti, které na něm při severní válce vydobyl Fridrich Vilém I. Rovněž Rusko začalo shromažďovat armádu, neboť carevna Alžběta Petrovna byla pevně odhodlaná vyrazit Sasku na pomoc. Konečně i sněm Římsko-německé říše v roce 1757 odsouhlasil spojenectví s Rakouskem a Říše do pole postavila na 25 000 mužů. Tím se Prusko začalo ocitat v naprosté vojensko-politické izolaci. Na česko-saských hranicích mezitím maršál Browne připravoval podmínky pro nastávající bojové operace, avšak rakouská dvorská rada na jeho místo jmenovala ne příliš schopného Karla Lotrinského, který mu jeho přípravy spíše komplikoval než ulehčoval. Zbytek roku proběhl bez dalších významnějších politických, či vojenských akcí.
- Rok 1757
Prusko-rakouská fronta - Již 11. ledna ruská carevna podepsala akt přistoupení Ruska k rakousko-francouzské smlouvě. 2. února, necelý měsíc poté, co byl na Ludvíka XV. spáchán neúspěšný atentát, podepsali Francouzi a Rakušané konvenci o společném vedení války. Ta byla 1. května stvrzena tzv. druhou versailleskou smlouvou, v níž se mimo jiné Francie zavázala vyslat do říše 100 000 vojáků a platit Rakousku dvanáct milionů guldenů subsidií ročně. Mezitím Fridrich II. nečekal na to, až na něj spojenci svorně udeří a rozhodl se zničit rakouskou armádu ještě v zimních kvartýrech. V dubnu třemi pochodovými proudy vpadnul na území Čech a překvapené rakouské oddíly hnal směrem k české metropoli. Pouze při střetnutí u Liberce byl sbor hraběte Königsegga schopen klást spořádaný odpor. Avšak netrvalo dlouho a byl pruskou přesilou donucen k ústupu. Brownova armáda se postupně shromáždila před hradbami Prahy. Zde 6. května došlo k mohutnému střetu obou armád nazvanému bitva u Štěrbohol. Fridrich II. obešel pravé křídlo Rakušanů a po těžkých ztrátách se mu podařilo využít mezery, jež se vytvořila v jejich linii, čímž bitvu rozhodnul ve svůj prospěch. Část ustupujících jednotek (40 000 mužů) se ukryla za hradbami Prahy, část se rozptýlila po Čechách, některé se přidaly k záložní armádě pod velením maršála Leopolda Dauna, který byl v době bitvy 50 km od Prahy poblíž Sadské. V bitvě byl smrtelně zraněn maršál Browne a byl zabit pruský maršál Schwerin. Fridrich II., stejně jako Rakušané, ztratil zhruba 14 000 mužů. Pro další bojové operaze pak zanechla 50 000 vojáků u obležené Prahy, několik tisíc zajišťovalo zásobovací cesty z Pruska, se zbytkem, asi 30 tisíci vojáky, vytáhl proti více než 40 tisícovému Daunově vojsku. 18. června se obě armády utkaly v bitvě u Kolína. Rakušanům se podařilo díky vhodně zvolenému terénu a početní převaze zvítězit. Fridrichova armáda ztratila necelou polovinu početního stavu a byla nucena se stáhnout k Praze. 20. června Prusové zrušili obléhání a začali ve dvou proudech ustupovat zpět do Saska, kde se 8. srpna spojili se zbytkem vojsk. 26. června se Daunovy jednotky spojily s vojáky v Praze a vrchní velení nad celou armádou převzal Karel Lotrinský. Po dalších taktických přesunech zůstala proti sobě obě vojska stát v horní Lužici, kde se pruský král snažil princi Karlovi vnutit rozhodující bitvu. Když se mu toto nepovedlo, zanechal zde armádu pod velením Bevernského vévody Augusta Viléma a sám se s 12 tisícovým vojskem vydal čelit postupujícím Francouzům. Pod tlakem z Vídně nakonec Karel Lotrinský 7. září u Moysu vítězně napadl sbor generála Winterfeldta a Rakušané pak dále pokračovali na území Slezska. Jejich pochod byl však velmi pomalý a Bevernova armáda jim stále unikala. Nakonec se princ Karel rozhodnul táhnout ke slezské metropoli Svídnici. Ta padla Rakušanům do rukou 12. listopadu. Navíc, povzbuzen ruskými úspěchy, dal princ Karel rozkaz podmaršálkovi Hadikovi, aby s 3 500 jezdci vpadnul do Braniborska. Hadikovi se 16. října podařilo proniknout až do Berlína, jehož obyvatelé byli donuceni zaplatit 215 000 tolarů výpalného. Po obsazení Svídnice dostal Karel Lotrinský pokyn z Vídně, aby obsadil také Vratislav. Před jejími hradbami se 22. listopadu utkal se zakopanou armádou Augusta Viléme Bevernského. Za oboustranně vysokých ztrát (Prusové přišli o 6 200 mužů, Rakušané o 5 802 mužů) se Rakušanům podařilo Prusy z jejich pozic vytlačit a Vratislav oblehnout. O dva dny později Bevernského vévodu zajala hlídka pandurů. Vratislav kapitulovala 25. listopadu. Králi Fridrichovi se mezitím podařilo sebrat 35 000 vojsko, se kterým se rozhodnul napadnout Rakušany u Vratislavi. Princ Karel v čele dvojnásobně silnějšího vojska vyrazil Fridrichovi vstříc a 5. prosince se obě armády utkaly v bitvě u Leuthenu. Zde bylo rakouské vojsko drtivě poraženo, ztratilo na 12 000 zajatců a 10 000 mrtvých a bylo nuceno ve zmatku ustoupit. Následně se Fridrichovi II. podařilo dobýt silně obsazenou Vratislav (20. prosince) i Lehnici. Do konce roku Marie Terezie zbavila velení prince Karla Lotrinského a vrchním velitelem jmenovala maršála Dauna.
Prusko–francouzská fronta - V dubnu překročilo 115 tisíc francouzských vojáků pod velením hraběte d΄Estrées Rýn a vstoupilo do Vestfálska. V tomto severozápadním říšském regionu stálo 47 tisíc mužů britsko-hannoverské pozorovací armády v čele se synem britského krále vévodou z Cumberlandu, který se před markantní přesilou dal na ústup k opevněnému táboru u Brackwede. Zajištěn touto polní fortifikací se britský vévoda připravoval na bitvu, ke které však nedošlo, neboť 13. června k němu dorazily zprávy, že se jej Francouzi snaží obejít zprava a odříznout mu cesty k hannoverskému zázemí. Ustoupil proto hlouběji do vnitrozemí, čímž nepřátelům umožnil obsadit spolu s Vestfálskem Hesensko i východní Frísko a postupovat dál směrem na Hameln. Vědom si možného ohrožení hannoverské metropole zastavil vévoda z Cumberlandu ústup a 26. července se obě vojska utkala v bitvě u Hastenbecku. Střet skončil nepřesvědčivým Francouzským vítězstvím, přičemž hraběte d΄Estrées přišel o 2 300 mužů oproti 14 stům vojákům nepřátelským. V polovině srpna byl kvůli dvorským intrikám francouzský vrchní velitel odvolán a na jeho post byl dosazen vévoda z Richelieu. Jelikož se jeho armáda začala potýkat se zásobovacími obtížemi, přivítal možnost rokovat z vévodou z Cumberlandu, jenž jednal na pokyn svého otce, o příměří. To bylo podepsáno ve dnech 8. – 10. září v Kloster Zevenu a Francouzům se tak uvolnila cesta do nitra Pruska. 17. září se spojila francouzská armáda s 20 tisícovou armádou, kterou do pole postavila Svatá říše římská. Fridrich II., jenž neměl dostatek sil, aby bojoval se všemi nepřáteli najednou, se rozhodl postupovat proti každému z nich jednotlivě a uštědřovat jim porážky postupně. Na francouzsko-říšskou armádu zaútočil dne 5. listopadu u vesnice Rossbach. Jelikož jeho mužstvo disponoval pouze polovičním stavem, než jaký do pole přiváděl nepřítel, předstíral ústup a pak skrytým paralelním pochodem udeřil do boku kolony pronásledovatelů. Francouzsko-říšské sbory utrpěly v bitvě u Rossbachu ostudnou porážku a stáhly se zpět k Rýnu.
Prusko-ruská fronta - Rusové pod velením knížete Apraksina vstoupili do východního Pruska na přelomu června a července. Poté, co obsadili důležitou pevnost Memel, vyrazili hlouběji do nepřátelského vnitrozemí, kde jim 30. srpna zkřížil cestu sbor pruského maršála Lehwaldta. Ten nebral ohled na vlastní početní znevýhodnění a neprodleně na pochodující carské kolony zaútočil. V úvodní fázi bitvy u Gross Jägersdorfu vyvinul nápor na střed narychlo rozvinuté ruské linie a dostal protivníka pod zvyšující se tlak. Jeho počáteční úspěch zmařil až nečekaný útok čtyř ruských pluků pod velením generálmajora Rumjanceva, který vpadl do pravého Lehwaldtova boku a donutil jej vydat rozkaz ke spořádanému ústupu. Oproti všeobecnému očekávání však ruské velení nevyužilo vítězství k postupu na Berlín, ale obrátilo se zpět k Mamelu. To vyvolalo v celé Evropě, zejména na ruském dvoře, bouři nepochopení, která vyvrcholila odvoláním knížete Apraksina a jeho nahrazením hrabětem Fermorem. Ruská armáda se posléze uložila na zimní kvartýry v Polsku, čím umožnila pruskému králi přesunout jednotky proti francouzsko-říšské armádě ne západě.
Prusko-švédská fronta - Švédové, pod velením generála Lantinghausena, vpadli do Pomořanska na jaře roku 1757. Avšak nedokázali dosáhnout výraznějších úspěchů a zatlačit pruskou armádu hlouběji do vnitrozemí. V říjnu převzal velení nad armádou maršál Ungern-Sternberg. Naskytla se mu možnost koordinovat pohyby s postupujícími Francouzi, ale ani on s armádou, která byla v dezolátním stavu, nedokázal využít nabízené příležitosti. Nakonec se v listopadu s vojskem stáhnul za řeku Peene, kde byl nucen čelit pruské ofenzivě. Prusové postupovali po zamrzlých vodních plochách a záhy dobyli Wollin. Švédi se stáhli ke Stralsundu a Rujaně. Kvůli krachu celého tažení byl maršál Ungern-Sternberg odvolán a na jeho místo byl dosazen říšský rada Gustav Frederik hrabě von Rosen. Ten nechal v úžině mezi Rujanou a pevninou prosekat v ledu široké kanály, díky čemuž onemocněla třetina vojska. Až do konce války se opakovala situace, kdy na jaře Švédové vpadli na pruské území, avšak nekoordinovali postup s ostatními spojenci a na zimu se bez větších úspěchů stáhli do Švédského Pomořanska. Vojenské úspěchy Pruska posílily jeho váhu v Británii, která se pod vedením státního tajemníka Williama Pitta rozhodla energičtěji pokračovat ve válce proti Francii.
Rok 1758
Po nevydařeném pokusu vyjednat mír s Marií Terezií se Fridrich II. rozhodl pro vpád na Moravu. Aby odvrátil pozornost Rakušanů, snažil se vyvolat dojem, že hodlá opět útočit do Čech. 18. dubna dobyl Svídnici, jejíž pád byl důležitým předpokladem pro zdárný vývoj celého připravovaného tažení. Po tomto úspěchu tedy počátkem května překročila 55 tisícová pruská armáda hranice Moravy a oblehla Olomouc. Z taktického hlediska mělo pruskému králi dobytí pevnosti otevřít cestu k rozhodujícímu úderu na Vídeň a obsazení Čech. Jelikož se potřeboval pojistit proti případnému Daunovu výpadu, vyčlenil pro samotné obléhání jen část armády, která však nebyla schopná Olomouc zajistit řádným obléhacím prstencem. Navzdory královu předpokladu maršál Daun nikam nespěchal a věnoval se výcviku nově zformovaného vojska. Jedinou rakouskou aktivitu prozatím představovaly intenzivní přepadové akce jejich husarů a pandurů. Prusové doufali, že situace se stane příznivější ve chvíli, kdy dorazí zásobovací konvoj s posilami, penězi a proviantem. Konvoj však nikdy nedorazil (výjimku tvořilo asi 100 − 200 vozů z celkových 4 000). 28. června byl poprvé napaden oddíly generála Laudona u Guntramovic, posléze byl 30. června rozprášen v bitvě u Domašova. Ztráta důležitého válečného materiálu definitivně zmařila vyhlídky krále Fridricha na brzké dobytí města. Navíc se dozvěděl o ruské ofenzivě ve východním Prusku a proto se začátkem června rozhodl ustoupit přes Čechy a Kladsko do Slezska. Sem dorazil začátkem srpna. Armáda ruské carevny zahájila bojové operace krátce po Novém roce. 21. ledna padl do jejích rukou Královec a v dalších týdnech i celé východní Prusko. Po těchto úspěších maršál Fermor rozdělil svou brannou moc na tři části; sbor pod jeho vlastním velením mířil do Poznaně, sbor J. J. Browna přes Varšavu a generál Rumjancev postupoval na sever k pevnosti Kolberg. Hlavní nápor této ofenzívy směřoval k řece Odře, kde se 4. srpna Fermorův sbor zastavil u pevnosti Küstin. Sem mířil i Fridrich II. ustupující rychlými pochody z Čech. Po cestě se s ním spojily jednotky hraběte Dohny, jež na králův rozkaz ukončily operace proti Švédům. 21. srpna se Prusům podařilo odříznout ruské hlavní síly od Rumjancevova sboru, čímž přinutili maršála Fermora zrušit obléhání Küstinu a zvolit si výhodnější postavení. To nalezl u vesnice Zorndorf. I přes skutečnost, že byla armáda pruského krále v početní nevýhodě, rozhodl se 25. srpna proti nepříteli zaútočit. V bitvě u Zorndorfu bylo zraněno nebo zabito 19 000 Rusů a 12 000 Prusů. Obě strany si přisvojovaly vítězství, první se však dva dny po střetu stáhli z bojiště Rusové. Při ústupu je pronásledoval pouze 17 000 sbor knížete Dohny.
Fridrich II. se zbytkem armády zamířil do Saska, kam směřoval maršál Daun. Zde se opakovaně snažil rakouského vrchního velitele, ukrytého v opevněném táboře, přimět k bitvě. Když neuspěl, rozhodl se nechat své vojáky odpočinout poblíž Budyšína. Toho Daun využil k překvapivému útoku. 14. října vpadla jeho armáda do nezajištěného pruského tábora a uštědřila Fridrichu II. tvrdou porážku. V bitvě u Hochkirchu ztratili Prusové 9 000 a Rakušané 7 000 mužů. Maršál Daun však nevytěžil ze svého vítězství žádný užitek. Nechal krále Fridricha uniknout, čímž mu umožnil přispěchat na pomoc pevnosti Nyse, kterou obléhalo 20 000 Rakušanů pod velením generála Harscha. Na konci listopadu se uchýlily rakouské jednotky do zimních kvartýrů a Fridrichovi II. se podařilo opět ovládnout celé Slezsko a Sasko. Spojeneci operující na území Svaté říše římské se počátkem roku dostali do taktické defenzivy. Díky nemocem a dezercím mohl nový velitel francouzsko-říšské armády vévoda de Condé nasadit do bojových operací pouze 39 000 vojáků. Snažil se proto ustupovat a manévrovat tak, aby se nedostal s 32 000 britsko–hannoverskou armádou do kontaktu. Na přelomu března a dubna se Francouzi stáhli za Rýn, avšak již na konci června byli nuceni čelit dalšímu protiútoku a pozvolna ustupovat k Máze, kde mělo dojít k jejich předpokládanému spojení s vojskem generála Rohan–Soubise. Vévoda Ferdinand Brunšvický nehodlal spojení těchto dvou celků připustit a zaútočil na armádu vévody de Condé u města Krefeldu. K bitvě u Krefeldu došlo 23. června a přestože si spojenci vybrali výhodnější postavení, byli na hlavu poraženi. Jejich ztráty činily 8 200 mužů oproti osmnácti stům vojákům britsko–hannoverských sil. Francouzskou reputaci 23. července napravil až generál Rohan-Soubis, jenž v bitvě u Sandershausenu porazil početně pětkrát slabší hannoversko–hesensko–kasselskou armádu prince Isenburga, což mu umožnilo obsadit část Hesenska a Brunšvicka. V září pak pokračoval dále na Hannover. Pro další podzimní měsíce však byly válečné operace ukončeny a obě strany se stáhly do zimních kvartýrů.
- Rok 1759
Prusko-rakousko-ruská fronta - Počátkem roku pruský král rozdělil svou armádu na pět částí. Sám velel 50 000 mužům v dolním Slezsku, princ Jindřich Pruský disponoval 28 000 muži v Sasku, generál Fouqué velel 13 000 vojákům v horním Slezsku, generál Dohna měl pod velením 28 000 mužů v Pomořansku a 5 000 mužů pod velením generála Kleista stálo proti Švédům. Pro tento rok se Fridrich II. rozhodnul setrvat v defenzivě. Ne tolik jeho protivníci. Rakousko se pokusilo spojencům učinit návrh, aby při svých akcích postupovali jednotně ve společných frontách, ale každý ze států si razil vlastní válečnou politiku a tak se tento záměr v roce 1759 uskutečnil jen částečně. Ruské vojsko, s novým velitelem hrabětem Saltykovem, koncem dubna překročilo Vislu. Fridrich II. proti Rusům vyslal generála Dohnu, který měl za úkol napadat jednotlivé sbory jejich armády. Avšak Dohna nebyl schopen tento úkol splnit ke králově spokojenosti a brzy byl nahrazen generálem von Wedellem. Ten navíc dostal další úkol, zabránit spojení Ruské a Rakouské armády. 23. července zaútočil von Wedell na výrazněji silnější armádu protivníka u vesnic Kay a Paltzig (proti 40 000 Rusů stálo 27 400 Prusů). Bitva u Paltzigu však pruskému generálovi přinesla těžkou porážku a bezprostředně po střetnutí byl nucen se s armádou stáhnout. Generál Saltykov po svém vítězství pokračoval dál k Frankfurtu nad Odrou, kde se spojil se sborem rakouského generála von Laudona. V prvním týdnu května došlo v severovýchodních Čechách k dílčím srážkám, když pruské oddíly uskutečnily několik diverzních akcí s účelem narušit protivníkovo zázemí. Teprve až na sklonku června dostal maršál Daun rozkaz táhnout do Slezska. V Lužici se od armády oddělily sbor Gideona von Laudona, který se měl spojit s Rusy a sbor generála Hadika, který pokračoval vstříc princi Jindřichovi. Pruský princ však svůj sbor záhy připojil k hlavní armádě králově a tak generál Hadik dostal rozkaz se spojit s generálem Laudonem. Ke spojení Rusů a Rakušanů došlo 5. srpna. Dne 11. srpna Fridrich II. překročil Odru, aby se přiblížil k opevněnému Rusko-rakouskému táboru. O den později se obě armády střetly v bitvě u Kunersdorfu. Zde utrpěla skoro padesáti tisícová Pruská armáda od osmdesáti tisícové armády spojenců drtivou porážku. Avšak díky liknavosti a neschopnosti spojenců se dohodnout na dalším postupu, přišlo celé vítězství vniveč. Fridrich II. stačil zkonsolidovat armádu a princi Jindřichovi spolu s generály Finckem a Wunschem se podařilo vázat v lužické a saské oblasti rakouské síly, které „odpoutávaly“ nepřítele od Berlína a Slezska. Přesto se spojencům podařilo opět obsadit Drážďany. 21. září byl generál Hadik, velící říšsko-rakouskoé armádě, poražen slabší pruskou armádou generála Fincka v bitvě u Korbitzu.
Když Rakušané nevyhověli žádosti Rusů, aby poslali Laudonovi posily, Staltykov se rozhodnul k návratu do Polska. Po Daunově snaze nakonec ruský spojenec svolil s obléháním Hlohova, ale při přesunu se pruské armádě podařilo Rusy obejít a přehradit jim cestu pevným postavením. Po několika marných pokusech prorazit, nakonec Rusové pokračovali v původním záměru a vydali se do polských kvartýrů. Poté, co si Fridrich II. uvolnil ruce na východě, obrátil svou pozornost do Saska. Rakušané nechtěli riskovat další bitvu a začali se připravovat na ústup. Pruský král se rozhodl jim stažení zkomplikovat a dal rozkaz 15 tisícovému sboru generála Fincka, aby obsadil pohraniční průsmyky. Maršál Daun však překvapil generála Fincka v jeho pozicích a 20. listopadu se mu v bitvě u Maxenu podařilo pruský sbor obklíčit. Druhý den Prusové kapitulovali a do rakouského zajetí padlo 13 000 nepřátelských vojáků, včetně devíti generálů. Díky intervenci Marie Terezie a neústupnosti Fridricha II. obě armády setrvaly v Sasku přes celou zimu až do února roku 1760, kdy se k armádě pruského krále připojil sbor korunního prince. Kvůli mrazu a epidemiím ztratily obě strany velké množství mužů i sil. Díky vojenským neúspěchům Pruska se oslabila jeho pozice u britského spojence a Britové připravovali mírový návrh. Avšak jednání vedená na konci roku v Nizozemí ztroskotala a spojenci se rozhodli dál pokračovat ve vedení války v souladu s versailleskou smlouvou.
Francouzsko-hannoversko-britská fronta - Dne 13. dubna zaútočil Ferdinand Brunšvický na francouzskou armádu poblíž Frankfurtu nad Mohanem. V Bitvě u Bergenu chtěl využít početní převahy, kterou disponoval před spojením dvou francouzských armád, ale jeho protivník obsadil lepší postavení a na všech frontách odrazil pokus o zdolání svých pozic. Velitel francouzského vojska, vévoda de Broglie, zahájil ihned po vítězství všeobecnou ofenzivu. 3. června navíc spojily obě francouzské armády u Giesenu a záhy dobyly pruskou pevnost Minden. 1. srpna se Brunšvický vévoda rozhodnul s Francouzi u Mindenu svést bitvu, ve které se mu podařilo zvítězit a donutit Francouze se stáhnout ke Kastelu. Pro tento rok francouzská válečná rada naplánovala rovněž invazi do Británie. Francouzská armáda se měla vylodit v ústí Temže a ve Skotsku. Z invaze však sešlo. 19. srpna byla poražena jedna francouzská flotila v bitvě u Lagosu. 20. listopadu se Britům podařilo odhalit druhou francouzskou invazní flotilu a uštědřit jí porážku v bitvě u Quiberonu. Britové dosáhli jednoho z největších námořních vítězství a Francouzi ztratili největší část válečného loďstva. Navíc po této bitvě nebyli schopni čelit britské námořní blokádě a postupně ponechali kolonie svému osudu.
- Rok 1760
