Soos
Národní přírodní rezervace Soos je unikátní přírodní rezervace na sever od Františkových Lázní, z větší části na území Skalné (Kateřina-Hájek-Nový Drahov), kterou spravuje muzeum Františkovy Lázně. Národní přírodní rezervace Soos byla vyhlášena v roce 1964, její rozloha činí 221 ha. Slovo „Soos“ znamená v egerlandském, tj. chebském německém nářečí „močál“.
Naučná, 1,2 km dlouhá, stezka vede po dřevěných chodnících na dně vyschlého slaného jezera, ve kterém ze schránek jezerních řas rozsivek vznikla evropská rarita - tzv. křemelinový štít. Nyní je z jezera vlastně rozlehlé rašeliniště a minerální slatiniště s dozvuky vulkanické činnosti v podobě unikátních tzv. mofet – bahenních sopek, ze kterých vybublává CO2, dále zde vyvěrají minerální prameny, např. Císařský pramen.
Díky pozdní vulkanické činnosti, rašelině i dalším vlivům je krajina v této rezervaci jako z jiného světa, těžko se popisuje a rozhodně stojí za vidění, protože podobnou u nás ani jinde ve střední Evropě nenajdete.
Císařský pramen, který se nachází v lokalitě SOOS je studená, středně mineralizované železitá sírano-uhličitano-chloridová sodná kyselka se zvýšenými obsaht Be a As. Teplota v jímce kolísá podle ročního období mazi 14-18 st. Podle zvýšené teploty jde o termální vodu z hlubokého podloží, která vystupuje po zlomu a cestou se mísí se studenými kyselkami v třetihorní pánevní výplni. Pramen je nejteplejším přírodním vývěrem v Chebské pánvi. Geopark, muzeum s expozicí "Příroda Chebska" a "Příroda SOOSu", pavilon s expozicí "Dějiny Země", paleontologie, velkoplošnými reprodukcemi obrazů Zdeňka Buriana a modely prehistorických ještěrů v životní velikosti, stanice pro záchranu živočichů, expozice "Ptačí svět Chebska" v rámci stávajícího Muzea přírody, daňčí obora...
Bahenní sopka je místo na zemském povrchu, obvykle tvaru hory, kde plyny nebo vodní páry v jílovité bahnité půdě, vytváří místy plochý kužel připomínající sopku.
Podobá se skutečným sopkám, ale je mnohem menší. Měří většinou pouhé desítky centimetrů, někdy až metrů. Největší jsou v Ázerbájdžánu, jejichž velikosti dosahují výšky i stovek metrů a chrlí sopečné plyny, oheň a bahno. Unikátní ukázky jsou k vidění v Ázerbájdžánu, a to především v Gobustánu. 410 metrů vysoká Taragaj Dagh se základnou jeden a půl kilometru je největší bahenní sopkou na světě. Princip bahenních sopek je jiný než u magmatických vulkánů. Plyn koncentrovaný nad svým zdrojem stoupá a vzhůru s sebou bere podzemní vodu, která při tom rozpouští sedimenty jílu. Vzniká husté, velmi jemné bahno vyvrhované na povrch. Bahenní krátery tvarem připomínají drobné sopečné kužely, bahno z nich volně vytéká nebo vystřikuje jako gejzír spolu s unikajícím plynem a drobným štěrkem. Bahenní sopky jsou vázány na tektonicky aktivní oblasti, na ložiska ropy a i zemního plynu.
Mokřad je biotop specifický výskytem organismů vyžadujících ke své existenci a prosperitě stálý účinek povrchové vody nebo alespoň velmi vysoké hladiny podzemní vody. Tvoří přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem. Termín mokřad pochází od Dr. Jana Květa z Jihočeské univerzity, který jej v této formě zavedl v 70. letech 20. století jako český ekvivalent k anglickému wetland. Samotný výraz je staršího původu, označoval mokré, nevysychající nebo jen dočasně vysychající místo.
- Představují přirozenou zásobárnu vody v krajině.
- Mají značnou retenční schopnost v případě nadměrných srážek.
- Poskytují vhodné podmínky pro existenci specifických mokřadních organismů.
- Jsou přirozeným prostředím celé řadě rostlin a živočichů pro život v mokřadech přizpůsobených.
- Je to jeden z největších fondů genetické biodiverzity.
- Patří mezi tři biotopy s největší biologickou aktivitou (po deštných pralesech a korálových útesech).
Pro tyto a jiné důvody jsou mokřady považovány za vysoce cenné biotopy. Jejich počet i rozloha, na které se vyskytují, však ubývá.
Rašeliniště (také blata nebo slatě) jsou místa vzniku, výskytu či těžby rašeliny. Jde o ekosystém se značnou produkcí rostlinné biomasy, která se však v důsledku nadměrného zamokření a nepříznivých podmínek pro rozkladné organismy (dekompository) nedostatečně rozkládá. V rašeliništi proto dochází k hromadění rostlinné organické hmoty. Odumřelé části rostlinného společenstva se vrší a ve spodních vrstvách za nepřístupu vzduchu se přetvářejí v procesu rašelinění na rašelinu. Dominujícími rostlinami jsou rašeliníky a ploníky, kromě nich jsou zde keříčkovitá společenstva s borůvkou, brusinkou, vlochyní, klikvou bahenní, vřesem obecným, suchopýrem pochvatým atd. Rašeliniště bývají často domovem masožravých rostlin, v Čechách na nich roste například rosnatka okrouhlolistá, rosnatka dlouholistá, rosnatka prostřední a také tučnice obecná a tučnice česká.
Rašeliniště se podle vyskytujících organismů, polohy, chemického složení apod. dělí na:
- rašeliniště vrchovištní – vzniká v prostředí oligotrofním, s kyselou reakcí, nižší teplotou, nízkou aktivitou mikroorganismů a s vodou obsahující málo minerálních látek. Obvykle je charakterizováno nepropustným podložím, jehož vlivem pochází prakticky veškerá voda v rašeliništi z atmosférických srážek.
- rašeliniště slatinné – vzniká v prostředí eutrofním, s reakcí neutrální, vyššími teplotami, početnější mikroflórou a se značně mineralizovanými podzemními vodami. Zadržuje menší množství vody, jeho rašelina obsahuje více huminových kyselin, bílkovin, méně hemicelulózy a bitumenů.
- rašeliniště přechodné – je smíšeného původu. Pro jeho flóru je charakteristické společenstvo rašeliníků, mechů vlastních a vyšších rostlin snášející vlhké stanoviště chudé na živiny.
V zahradnictví je rašeliniště vzácně, jako pozoruhodný biotop, i součástí zahrady, nebo parku, nebo je zde napodobován. Prostor vymezený jako rašeliniště bývá osázen zpravidla nízkými mokřadními a vřesovištními rostlinami a modelace jeho okolí napodobuje pomocí travin přirozené porosty. Často bývá napodobováno vřesoviště s obdobnou florou, ale podstatně menšími nároky na vodu.
