Sovětská válka v Afghánistánu 1979-89
Sovětská válka v Afghánistánu
Sovětská válka v Afghánistánu byl konflikt probíhající v letech 1979–1989 jako součást občanské války mezi afghánskými komunisty podporovanými Sovětským svazem, a mudžáhidy, usilujícími o jejich svržení.
Konflinkt: Studená válka.
Trvání: prosinec 1979 – únor 1989.
Důvod: růst moci radikálních islamistů.
Výsledek: stažení sovětských jednotek, pokračující občanská válka.
Strany: SSSR, AFGHÁNSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA podporováni Čínskou Lidovou Republikou X AFGHÁNŠTÍ A CIZÍ MUDŽAHIDI - podporování Pákistán, USA, Saudská Arabie, Irán.
Historie do roku 1978
Ve 3. století se zde rozkládala říše Kušánů, v 6. století říše Hefthalitů. Od 7. století bylo území postupně připojováno k arabské říši. Koncem 14. století se stalo součástí říše Velkých Mughalů.
Moderní afghánský stát vznikl v roce 1746, poté získali kontrolu nad Afghánistánem Britové a podrželi si ji až do roku 1919. Po krátké britsko-afghánské válce získala země za emíra Amanulláha plnou suverenitu.
Historičtí vládci Afghánistánu patřili ke kmenu Abdalí, jejichž jméno bylo změněno na Durrání po nástupu Ahmada Šáha.
Od roku 1900 bylo sesazeno jedenáct vládců nedemokratickým způsobem. Poslední období stability v Afghánistánu bylo mezi lety 1933 a 1973, kdy v zemi vládl král Záhir Šáh. V roce 1973 ale Záhirův švagr Muhammad Dáúd Chán zahájil nekrvavý puč. Dáúd a celá jeho rodina byli zavražděni v roce 1978, kdy afghánská komunistická strana uspořádala převrat a převzala vládu v zemi.
Jedná se o jednu z významných událostí Studené války a spolu s Íránskou islámskou revolucí a Íránsko-Iráckou válkou zásadním způsobem přispěla k růstu moci ozbrojených radikálních islamistů ve střední Asii. Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly ke konci úspěšnému z hlediska SSSR, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991.
Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979, pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o reakci na sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem a Spojenými státy, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. Na jejím počátku zastřelily sovětské speciální jednotky afghánského prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl z vůle politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal.
Konflikt trvající 10 let byl typickou ukázkou sovětského „vývozu socialismu.“ Hlavní politická zodpovědnost za vpád Sovětské armády do Afghánistánu leží na tehdejším vedení SSSR. Politbyro nesvolalo ani všechny členy, účastnili se pouze Leonid Iljič Brežněv, Jurij Vladimirovič Andropov (šéf KGB), maršál Dmitrij Fedorovič Ustinov (velitel Sovětské armády) a Andrej Andrejevič Gromyko (ministr zahraničí SSSR) . Tři z nich jsou spoluaktéři vpádu do ČSSR v roce 1968. Stejně jako v Maďarsku v roce 1956 a ČSSR v roce 1968 očekávali, že po nedlouhých protestech se vše vrátí do starých kolejí. Namísto toho je však SSSR zataženo do vleklé války ve velice náročném a obtížně dostupném terénu a dostává se do mezinárodní izolace.
Od vypuknutí bojů byly protisovětské jednotky mudžahedínů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. Pro tento účel bylo zbudováno několik výcvikových táborů těchto bojovníků, hlavní z nich nazvaný Al-Kajdá (z arabského القاعدة - základna). Mudžahedíni a jejich výcvik byl tajně, bez dohledu voličů či Kongresu dotován USA jako součást boje proti rozpínání Sovětského svazu. Tato myšlenka vzešla z hlav někdejších politických poradců (jako její autor je někdy uváděn Zbigniew Brzezinski) a „inspirací“ pro tento typ nepřímého odboje byla zkušenost Američanů z podobných praktik Sovětů vůči nim v jednom z minulých vzájemných konfliktů a sice Vietnamské války.
Kromě materiální pomoci CIA pomohly zprostředkovat i volání a výzvy okupovaných Afghánců po společném džihádu (v původní významu: úsilí za udržení islámských tradic) muslimů (nejen) okolních zemí, ve kterých toto náboženství hrálo hlavní roli. Výzvu postupně vyslyšelo a na bojiště se dostalo několik tisícovek bojujících muslimů z celkem 32 zemí, zejména Střední Asie a Blízkého Východu. Bojů na straně mudžáhidů se mimo jiné údajně zúčastnily i pákistánské speciální jednotky, tzv. Černí čápi, převlečení za afghánské mudžahedíny. S vládou USA a zejména CIA v té době úzce spolupracovala Pákistánská koordinující zpravodajská služba ISI (Inter-Services Inteligence); samotný Pákistán pak zajišťoval logistiku a přesun mudžahedínů na bojiště.
Po nástupu socialistického režimu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní záležitosti státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto Kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě jednotkami maskovanými za technické specialisty nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.
25. prosince 1979 v noci začaly na Kábulském letišti přistávat sovětské transportní letouny s voj.technikou a spec. jednotkami na palubě. 27. prosince 1979 vyrazila kolona obrněnců k prezidentskému paláci. V jejím čele postupovalo speciální komando KGB pod velením plukovníka Bojarinova, šéfa speciálního výcvikového střediska KGB v Balašiše. Všichni tito muži byli oblečeni do afghánských uniforem a i jejich vozidla měla afghánské značení. Cestou byla kolona kontrolována na kontrolním stanovišti, vojáci KGB z čelního stroje celé osazenstvo stanoviště postříleli. Na výšině nedaleko paláce se nachází restaurace — kasino kde se scházeli vyšší důstojníci afghánské armády. Pod záminkou objednávky míst na Nový rok do ní skupinka Specnazu vstoupila, následně pobila osazenstvo a přesunuli se do ní velitelé akce. Byl odsud výborný výhled na Amínův palác a mohli odsud koordinovat velení.
Sám palác je na těžko přístupném strmém návrší, porostlém stromy a hustým křovím, vše bylo zaminované. K paláci pak vedla jediná cesta, nepřetržitě střežená tanky a velkorážnými kulomety. Samo silné zdivo paláce bylo schopné odolat zásahům z houfnic. Uvnitř paláce byla osobní Amínova garda, sestavená z příbuzných a prověřených členů. Ti žili v domech v bezprostřední blízkosti paláce. Směrem od paláce bylo 7 palpostů, vyzbrojených samopaly, kulomety a granátomety. Vnější okruh pak tvořila obrana třech praporů motopěchoty a tanků. Ti byli umístěni nedaleko paláce. Na příjezdu byli zakopány 2 tanky T-54 umístěné tak, že měli velký palebný rozsah. Naštěstí pro Specnaz neměli tyto tanky osádky trvale, ale jen v případě pohotovosti. Celkem čítal vnější okruh okolo 2500 lidí. V Kábulu byly celkem lokalizovány 2 divize a tanková brigáda. KGB získala detailní plán paláce a měla tak přehled o obraně paláce a přístupových cest.
V 19:30 se Kábulem rozlehly silné exploze. To jedna skupina komanda Zenit, nazvaná „Kolodec“, zničila rádiokomunikační uzel, čímž odřízla Kábul i palác od zbytku světa. Zároveň to byl signál pro všechny skupiny k útoku na palác. Jako první zahájily krycí palbu na palposty dvě ZSU-23-4. Další dvě ZSU-23-4 společně s aut.granátomety AGS-17 mířili na tanky a bránili tak afghánským osádkám přiblížit se k tankům. Skupina BMP-1 komanda Zenit mezitím smetla vnější palebná postavení a pokračovali po serpentýnách cesty na odpočívadlo - plošinu před palácem. Jakmile první stroj minul zatáčku před palácem, z paláce spustili palbu velkorážné kulomety. Čelnímu BMP zničili pásy, následně i korbu a stroj začal hořet. Velitel pododdílu B. Suvorov byl zabit s částí skupiny, další byli zraněni. Zbytek vyskákal ze strojů, zalehl a opětoval palbu do oken paláce. Mezitím jiná skupina „Hrom“ se pomocí speciálních šplhacích pomůcek šplhala po strmém svahu nahoru.
Zenitu, přibitému palbou na návrší, přicházejí posily na dalších BMP pálících ze všech zbraní po stanovištích kulometů. Střely velkorážných kulometů mají takovou razanci, že na BMP je prostřílené sklo i bočnice. V BMP jsou ale zraněni jen 2 členové osádek. Rychle se přibližují až k samotnému vchodu paláce a poskytují tak úkryt komandu, přibitému k zemi kulomety. Do této fáze je taky největší množství zabitých a raněných, hlavně v řadách „Zenitů“ doposud ležících na zemi. Osádky vyskakují a krycí palbou a granáty do oken umožňují Zenitům pokračovat v útoku a dostat se ke zdem paláce. Mezitím doráží ZSU-23-4 a umlčují kulomety v horních patrech. Doráží i skupina Hrom zdolající svah a setkávají se u vchodu paláce. Afghánci z horních pater začli házet granáty do míst u zdi, kam nešly vyklonit kulomety. Počet zraněných se rozrůstá. Část „Zenitu“ proniká do paláce oknem v pravé části paláce.
Další boje připomínaly dobývání Reichstagu — úkryt, palba po všem kolem a další úkryt. Při tom byl zabit plukovník Bojarinov, když se se svou skupinou „připletl“ do palby jiné skupině (měl v sobě 9 kulek a několik střepin z granátu). Ve zdech paláce se ale nácházelo ještě okolo 100-150 členů osobní Amínovy stráže a pro zamezení ztrát Specnazů bylo nutno používat metodu: „Zahluš granáty, střílej a pak se ptej po kom“. Specnazové jsou navíc rozzuřeni z předchozích ztrát a mají rozkaz nebrat zajatce. Nešlo ani vypnout světlo a využít tmy, protože generátory byly v podzemí a nebyl čas je hledat a zničit. Občas se sestřelila alespoň žárovka, aby tma poskytla krytí. Všude byl oheň, dým a hrozný hluk. Když se dým trochu rozplynul, nahoře v baru ležel mrtvý Amín v adidasové soupravě vedle barové stoličky a měl v sobě střepiny z granátu i kulky. Bojarinov též vydal rozkaz odstranit i všechny svědky. To se mu však během operace stalo osudným — během operace si ho výsadkaři, kteří se akce zúčastnili společně s komandos KGB, spletli s příslušníkem prezidentovy stráže a zastřelili i jeho.
Za tuto akci bylo povýšeno a vyznamenáno okolo 400 příslušníků komand KGB a GRU, kteří se akce účastnili (někteří posmrtně). Důstojníci dokonce přímo v Moskvě. Zároveň ale byli varováni, že na průběh akce mají zapomenout a nikdy o ní nemluvit.
Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošelým Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.
Mudžáhid
Mudžáhid je muslim angažovaný a bojující v (ideologickém i fyzickém) boji – džihádu.
Etymologicky jde o arabské slovo, které má stejný slovní kořen jako džihád (جهد), znamenající úsilí nebo boj, typicky (ne však nezbytně) vojenského nebo polovojenského charakteru a nábožensky motivovaný (kdy motivem je úsilí o zamezení cizího vlivu vetřelce a zachování vlivu islámu a islámských hodnot – z pohledu mudžáhedínů se tedy jedná o ospravedlněné, často defenzivní úsilí). Slovo mudžáhid bylo v Západním světě poprvé definováno v roce 1958 pro konkrétně pákistánské muslimy ve významu „ten, kdo bojuje ve svaté válce” popř. „muslimský guerrilový vzbouřenec,” předtím označovalo muslimy, kteří bojovali v konfliktech, jež měly ustanovit šaríja. Osmanský sultán Murad Khan II Khoja-Ghazi (vládl v letech 1421–1451) byl přezdíván „sultán mudžahedínů.”
Mudžahedíny (v militantní a guerillové části významu slova) coby stranu nějakého boje nebo válečného konfliktu lze nalézt po celém území, kde má islám vliv – Indie a Kašmír, Írán a Irák, Myanmar a Filipíny, Somálsko i ve válce v Čečně a svazové republice Jugoslávie. Avšak, nejznámější událostí, která vedla ke zformování mudžahedínů z více než 30 muslimských zemí, byla Sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979. Podle koránu nesmějí mudžahedíni v džihádu zabít ženy, děti a staré lidi, nesmějí plundrovat a ničit ostatní živé bytosti či zohavovat mrtvá těla nepřátel – porušení se považuje za prohřešek.
Nejužší (a zřejmě ne tolik přesný) význam je „muslim, který bojuje ve svaté válce,“ (ten byl adoptován po roce 1095), naopak nejobecnější význam pak znamená „ten, kdo se zasazuje o zachování a šíření hodnot, které ctí islám,“ přičemž toto úsilí může nabývat různých podob.
Džihád
Džihád je termín označující náboženskou povinnost muslimů usilovat o obranu a rozšiřování islámu ve vlastním srdci i ve světě.
Slovo džihád je dle arabské gramatiky tzv. podstatným jménem slovesným vytvořeným od slovesa džáhada (snaha o důležitou věc), které se dále utváří ze slovesa džuhd (snaha o jakoukoliv věc). Kořen slova je trojkonstantní dž-h-d, tento kořen v arabštině obvykle symbolizuje snahu. V arabštině se od kořene slova odvozují i další významy, tedy pokud vezmeme slovo džihád a změníme jej ve slovo mudžáhada získáme slovo vyjadřující obětování se v rámci vyššího dobrého cíle, odsud již vede jen malá cesta ke slovu mudžáhid, což znamená bojovník za spravedlivou věc.
Pojem džihád se v historii mnohokrát měnil a přibíral různé významy a funkce. Během raného období islámské ummy (obce) v Mekce byl džihád především osobním rozvojem, zatímco později (jak je zmíněno dále) se měnil a přibíral další funkci – funkci šiřitelskou. Co jde o koránské verše a džihád, záleží na tom, z jaké doby jsou psány. Starší verše zdůrazňují právě jeho osobní část, zatímco verše pozdější do popředí dávají jeho šiřitelskou (tzn. i válečnou) část.
34 provincií (velájat):
V náboženskoprávní rovině má v islámu pojem džihád několik významů, které jsou navíc různě vykládány islámskými právními školami. Základem džihádu je snaha o spravedlivou věc. V této věci se shodnou všechny islámské právní školy. Sporným bodem je, jakým způsobem má být tato snaha prováděna. Existuje mnoho výkladů, mezi nejrozšířenější patří výklad, že džihád je především šíření víry všemi možnými prostředky. Tento džihád má pak mnoho daných pravidel pro šíření víry. K tomuto výkladu se někdy přidává i vysvětlení pojmu džihád jakožto snahy o vlastní sebezdokonalení v duševní rovině a větší snahu o rozvoj vlastní zbožnosti. Do extrému vede výklad džihádu hlavně tzv. Hanbalovská právní škola, která džihád (a to i džihád mečem) řadí na roveň pilířům víry tzn. přidává k nim džihád jakožto šestý pilíř víry a tak v podstatě vyzývá věřící k ozbrojenému boji proti všem nevěřícím.
Džihád se tedy dělí na několik složek:
- Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.
- Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.
- Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) – Vedení válek za obranu islámu.
- Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) – Pomoc potřebným, charitativní činnost.
Problémy s výkladem džihádu se tak vedou především v rovině výběru, které z těchto částí pojmu jsou důležité a jak je lze přesně interpretovat. Zmíněna byla škola Hanbalovská, která upřednostňuje 3. uvedenou složku, tedy džihád mečem. Existují však i školy v této věci liberálnější, popřít však zcela džihád mečem nelze. Časté je však zredukování jeho funkce na obranný džihád.
Základními termíny džihádu mečem jsou tzv. Dár al-harb a Dár al-islam. Dár al-islam je v území, kde se smí volně šířit islámská víra, zatímco Dár al-harb je území, kde je potlačována. V překladu lze pojmy přeložit jako „dům války“ (Dár al-harb) a dům islámu (Dár al-islam). O přesný význam těchto termínu se samozřejmě vedou spory. Jedním názorem je, že Dár al-islam je jen území ovládané muslimskými vládci, kde je prosazována šarí´a (islámské tradiční právo) a kde jinověrci platí daň z hlavy (dhimmi), zatímco Dár al-harb je celý zbylý svět. Umírněnější teorie tvrdí, že Dár al-islam je i území států, kde islám není diskriminován, tedy například i Evropské země. Dalším možným názorem je i to, že za Dár al-islam lze považovat i území ovládané nemuslimy, kde je však muslimům dána svoboda v prosazování šarí´i. Některé právní školy znají i pojem Dár al-ahd (území dohody), tedy území zemí se kterými má islámský stát diplomatické či obchodní smlouvy, které jsou pro islámský stát významné.
Džihád jako takový musí vyhlásit ulamá (vykladači práva) v tzv. fatwách. Zde je džihád ospravedlněn a je jasně vyložen jeho cíl a zdůvodnění. Fatwa je základním předpokladem pro vyhlášení útočného i obranného džihádu. V historii byly obvykle ulamá požádáni panovníky o vyhlášení džihádu. Nebylo nezvyklé, že jedna strana ulamá fatwu sepsala vyhlásila a jiná strana jej naopak ve své fatwě popřela.
Dalším významným faktorem pro džihád je i to, proti komu je veden. Existují tři typy možných nepřátel – Ahl al-kitáb (lidé písma), Murtadd (odpadlíci), Mušrik (jinověrci, polyteisté). Pravidla džihádu se pak liší dle nepřítele. Nejmírnější jsou rozhodně vůči Ahl al-kitáb, jelikož islám uznává proroky judaismu a křesťanství (Ježíš – Isá, byl velice uznávaný i Muhamadem), uznáváno bylo i zoroastriánství. Boj proti Mušrikům je potom bojem za šíření víry především, ovšem Mušrikové, jelikož nepoznali pravdu o jediném bohu, jsou pak bráni za nespravedlivé (na rozdíl od ahl al-kitáb). Murtadd jsou na podobné úrovni jako Mušrikové a jde o jediný případ legitimní války proti jiným muslimům. S těmito pojmy pak souvisí pojem Da´wa (výzva). Da´wa má být vyřčena před každým bojem a měla by symbolizovat vyzvání nepřítele aby přestoupil k islámu a ušetřil tak obě strany boje – až po Da´wě je možné legálně začít bojovat. V rané fázi islámu se Da´wa dodržovala přísně, později její význam upadal až se stala jen symbolickou částí boje. Přesto je Da´wa řešena velice podrobně a pokud není dodržena následují obvykle přísné tresty. Pokud například muslimský bojovník před bojem s pohanským otcem nepronese Da´wu a zabije jej, musí rodině vyplatit odpustku. Těžší tresty platí samozřejmě pro případ ahl al-kitáb.
K Džihádu se smí připojit v podstatě každý od 6 do 60 let – pokud jsou schopni boje. Pro děti je navíc nutné získat souhlas jejich rodičů. Pokud rodiče nesvolí, pak by dítě nesmělo být k džihádu připuštěno. Některé právní školy ovšem stanoví i legální podmínky pro zamítnutí účasti na džihádu. Jde například o to, že rodina nesouhlasí aby šel syn bojovat pro ahl al-kitáb (i když tato podmínka není často uznávána) nebo potřeba dítěte doma, zvláště, pokud jsou rodiče staří.
V otázce válečných zajatců existuje opět několik sporných výkladů (většinou se opírajících o různé verše koránu). Nejrozšířenější je slitovnost vůči zajatcům, avšak existuje i dělení zajatců podle vyznání. Muslimové by měli být po boji každopádně propuštěni, pokud slíbí, že znovu nepozvednou zbraně proti islámskému státu. Co jde o ahl al-kitáb bývá muslimské právo též slitovné. Pokud jde o pohany bývá situace horší ale ne o mnoho. Přesto v tomto bodě převládá apel na slitovnost muslimských vítězů. Samozřejmé pak je, že nesmějí být zabíjeny ženy a děti.
V boji samotném by měla být dodržena zmíněná pravidla. Z hlediska válečné strategie existují dva sporné pohledy na mír. Dle umírněnějších škol je možné uzavřít i dlouhodobá příměří a žít v míru. Školy zastávající radikálnější názory pak tvrdí, že mír je možný jen v případě, že vítězství muslimů je nepravděpodobné nebo nemožné anebo je-li mír dočasně výhodný. Existují i názory, že mír lze uzavřít i dlouhodobě, pokud je pravděpodobné, že druhý smluvní partner v budoucnu přijme islám. Pokud jde o bitvy a boje, převládá názor, že muslimové nesmí z boje utíkat. I když existují i názory, že pokud je pravděpodobná porážka je možné se stáhnout nebo se bitvě vyhnout. Opět zde záleží hlavně na radikálnosti právní školy.
Během raného období islámu (zhruba do 9. století) probíhal džihád ve všech formách prakticky nepřetržitě. Postupem času, jak se islámský stát rozpadal, se tento pojem měnil a ztrácel. Dá se říci, že poslední džihády v pravém slova smyslu probíhaly v Indii a proti Byzantské říši (vedla Osmanská říše). Ve středověku potom byly vyhlašovány hlavně obranné džihády (Almorávidé ve Španělsku, Ajjúbovci v Palestině). V pozdější době byly džihády považovány spíše za přežitek nebo starou ideu, která není prakticky uskutečnitelná. Přesto občas došlo v pozdějších dějinách k vyhlášení džihádu. Lze uvést například Mahdistické povstání v Súdánu během 19. století, I. světovou válku a Osmanské vyhlášení džihádu nepřátelům trojspolku.
Tálibán
Tálibán (paštunsky a persky: طالبان; „studenti“) je radikální nábožensko-politická skupina, která reálně vládla na většině území Afghánistánu v letech 1996-2001, byť diplomatického uznání se jí dostalo pouze od tří zemí: Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů a Pákistánu. Ideově byla založena na kombinaci radikálního islámu a paštunského nacionalismu. Většina jejích prominentních členů patřila k váženým učitelům na islámských náboženských školách, jejichž paštunští studenti (bývalí i současní) tvořili jádro jejich stoupenců a ozbrojených sil. Ozbrojené složky Tálibánu pak byly posíleny mudžáhidy z mnoha arabských států a od bohatých Arabů pak pocházela i štědrá finanční podpora, která mnohonásobně předčila vládní zdroje. Nemalou finanční i vojenskou podporu pak Tálibánu poskytoval vůdce mezinárodní teroristické organizace al-Káida, Usáma bin Ládin, který od roku 1996 sídlil přímo v Afghánistánu.
Krátce od sovětské invaze do Afghánistánu tamní muslimové volali po společném džihádu mudžáhedínů proti komunismu do všech muslimských zemí. Toto volání vyslyšely tisíce bojovníků za islám z více než 30 zemí muslimského světa - od nejchudších rolníků po tzv. warlordy – fundamentalistické vojenské vojevůdce (podle překladu „vojenské diktátory“) a jejich odboj byl do jisté míry organizován rozvědnými organizacemi Spojených států amerických (CIA) a v menší míře Pákistánu (její Inter-Service Inteligence) popř. dalších zemí. Po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1988, kdy v zemi nastalo určité „mocenské vakuum“ a podpora mudžáhedínů ze strany USA velmi rychle ustala, se většina do té doby bojujících muslimů vrátila ke své původní obživě, ale mezi warlordy vypukly mocenské a etnické boje nad jednotlivými územími, které postupně eskalovaly do rozměrů občanské války. Tyto nepokoje sužovaly Afghánistán přibližně 8 let.
Hnutí Tálibán vzniklo původně z popudu osazenstva islámských náboženských škol za účelem zastavení bratrovražedné války warlordů, která panovala mezi jednotlivými
