Štaufové - 2.etapa
Konrád II. Švábský (1168-76 - 15. srpna 1196 Durlach) byl vévoda švábský a z Rothenburgu, syn císaře Fridricha Barbarossy. Podporoval svého staršího bratra Jindřicha na výpravě do Itálie a po návratu byl zavražděn zřejmě z pomsty za násilí na ženě. Svými současníky považován za odvážného a smělého bojovníka, ale také za výbušného muže se sklonem k násilí a chamtivosti.
.svg){kind=small}
Narodil se jako pátý syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhé choti Beatrix, dcery Renauda Burgundského zřejmě v období let 1170-1177. Jednání o Konrádově sňatku započala na jaře 1187, kdy Fridrich Barbarossa v touze po navázání příbuzenského vztahu s kastilským královským dvorem vyslal na Pyrenejský poloostrov poselstvo, které se zúčastnilo v Gormazu dvorského sněmu. K upevnění pouta měl posloužit Konrádův sňatek s princeznou Berenguelou, nejstarší královskou dcerou. Na jaře roku 1188 byl Konrád otcem povýšen na vévodu z Rothenburgu a v dubnu téhož roku byla v Seligenstadtu uzavřena svatební dohoda s Alfonsem VIII. Poté se mladík vydal na španělský dvůr, z důvodu nevěstina mládí však nebyl sňatek konzumován a Konrád se stal obětí politických intrik. Již na začátku roku 1189 se vrátil domů a o tři roky později bylo manželství papežem rozvedeno.
Po návratu na štaufský dvůr Konrád doprovázel svého bratra Jindřicha, římského krále na cestě do Itálie, kde Jindřich doufal v císařskou korunovaci. V dubnu 1191 byl Jindřich s manželkou papežem Celestýnem III. v Římě korunován a poté se vydal směrem k sicilskému království, kde chtěl získat dědictví své ženy Konstancie uchvácené Tankredem Sicilským. Zpočátku severně položená města vcelku ochotně otevírala své brány štaufskému vojsku a s prvním odporem se Jindřich setkal až u Neapole. Letní horka se stala osudnými pro velkou část armády, která podlehla malárii a v Německu mezitím vypukla vzpoura pod vedením Jindřicha Lva. Konrád se společně s bratrem vrátil do Říše. Roku 1192 byl Konrád na sněmu ve Wormsu pasován na rytíře a bylo mu slavnostně potvrzeno držení švábského vévodství, které převzal po smrti bratra Fridricha. O dva roky později Jindřicha opět doprovázel na teď již úspěšném tažení proti sicilským Normanům a kronikáři o něm hovoří jako o velkém bojovníkovi a smilníkovi. Nebyl mu dopřán dlouhý život, po návratu do Německa vystoupil v souladu s bratrovou politikou proti hraběti Bertoldovi ze Zähringenu a v srpnu 1196 byl zavražděn údajně pro pokus o znásilnění. Byl pohřben v rodovém pohřebišti v benediktinském klášteře Lorch.
- Fridrich V. Švábský (16. dubna 1167 Modigliana — 20. ledna 1191 Akkon)[1] byl švábský vévoda, přední účastník a velitel třetí křížové výpravy.
Fridrich byl třetím synem Fridricha Barbarossy, původně se jmenoval Konrád a jméno Fridrich převzal po starším zemřelém bratrovi. Společně s bratrem Jindřichem byl při slavnostním dvorském sjezdu o svatodušních svátcích 1184 pasován rytířem a o pět let později se vydal vstříc svému osudu do Svaté země. Roku 1181 byl zasnouben s dcerou dánského krále Valdemara. a poté se jeho snoubenkou stala uherská princezna Konstancie. Ani jedno ze zasnoubení nebylo naplněno sňatkem.
Třetí křížovou výpravu předznamenala zkáza jeruzalémského království a plamenné papežské výzvy o pomoc. Císař Fridrich Barbarossa přijal znamení kříže na slavnostním sněmu v Mohuči 27. března 1188. Poté se císař snažil zabezpečit bezpečnost říše a vyslal také mnohá poselstva k vládcům zemí přes jejichž území by se výprava měla ubírat. Na jaře 1189 tak jednal v Norimberku s posly byzantského císaře Izáka Angela, seldžuckého sultána Kiliče Arslana a srbského knížete Štěpána Nemanji. Poslové byli ujištěni o zcela mírových úmyslech a na základě přísahy würzburského biskupa Gottfrieda, rakouského vévody Leopolda Babenberského a Fridricha Švábského přislíbili otevřít křižákům bulharské horské průsmyky, zajistit jim zásobování a přepravu přes Hellespont. Zhruba patnáctitisícové křižácké vojsko vedené osobně starým císařem, se vydalo na cestu o rok později 11. května 1189 a skládalo se z velmožů celé Svaté říše římské. Říši svěřil Barbarossa po dobu své nepřítomnosti svému nástupci Jindřichovi. Mladší Fridrich po celou dobu tažení působil jako zástupce vrchního velitele a svou statečnost opakovaně projevil. Barbarossa společně se svou družinou zvolil pro počáteční úsek cesty lodní dopravu po Dunaji a během cesty se setkával se svými spojenci. V táboře u dnešní Bratislavy byl císařem vydán vojenský a táborový řád. Během zastávky v Uhrách bylo křižácké vojsko přívětivě přijato panovníkem a jeho rodinou, císař obdržel četné dary a proviant pro své bojovníky, mezi nimiž byla i česká výprava pod vedením Děpolta II. Fridrich Švábský byl během pobytu u Ostřihomi zasnouben s Konstancií, dcerou krále Bély III.
Výprava poté vstoupila na území byzantské říše a až do Braničeva se dařilo velení putovat lodí. Po výstupu na souš a během pouti přes Nemus Ungariae začali být křižáci sužováni drobnými přepady místním obyvatelstvem. Císař Izák Angelos krom toho nechal uvěznit Barbarossovy vyslance a tím svůj protějšek dostatečně přesvědčil o svém nepřátelství. Poslal také k Barbarossovi posla se sdělením jeho přesvědčení, že Barbarossa má v plánu dobytí Konstantinopole a nahrazení Izáka synem Fridrichem. U Filippopole se křižáci poprvé utkali přímo s byzantskými vojáky. Až hrozba tentokrát již reálné kruciáty proti Byzanci jej donutila ke smíru a propuštění křižáckých pánů. Barbarossa spolu s vojskem přezimoval v Adrianopoli a poté se spolu s byzantskými rukojmími přepplavil přes Hellespont a přes Dardanely se vydal k jihu. Další pochod výpravy byl poznamenán pro křižáky nezvyklým klimatem a také hladem a žízní a také neustálými drobnými i většími potyčkami s turkmenskými nájezdníky. Vévoda vzal otcovo tělo naložené v octu do Tarsu, kde pohřbil vnitřnosti a zbytek císařovy tělesné schrány našel odpočinek v Antiochii. Po císařově smrti se část Němců vrátila domů, ale prořídlé jádro české výpravy pod vedením Fridricha Švábského pokračovalo dále na východ. Fridrich v Mamistře onemocněl malárií a vojsko pak bylo v Antiochii z velké části zdecimováno úplavicí. V srpnu 1190 se zbytek křižáků vydal pod vedením Fridricha a Konráda z Montferratu na jih do Tripolisu. Z Tripolisu se křižáci plavili do Tyru, kde získali informaci o návratu Jindřicha Lva z anglického exilu, což znamenalo další úbytek mužů, protože se někteří šlechtici pro jistotu vraceli domů obhájit svá práva. 7. října byli křižáci konečně pod hradbami Akkonu. Fridrich během obléhání Akkonu a dlouhém čekání na vytoužené posily z Evropy zemřel a byl pohřben v městském špitále německých rytířů v Akkonu.
Ota I. Burgundský (zemřel 13. ledna 1200 Besançon) byl hrabě burgundský a hrabě z Lenzburgu ze štaufské dynastie. Společně s bratrem Konrádem, s nímž sdílel podobný povahový charakter, byl současníky považován za výbušného muže se sklonem k násilí.
.svg){kind=small}
Ota byl jedním z mnoha synů císaře Fridricha Barbarossy a Beatrix, dcery a dědičky Renauda Burgundského. Roku 1173 obdržel titul hraběte z Lenzburgu. Roku 1188 mu Fridrich Barbarossa předal Burgundsko jako dědictví po matce. Zdá se, že Otovým povýšením chtěl uklidnit situaci v oblasti rozšířené během jeho vlády ještě o značnou část švýcarského území. Otovo hrabství tak sahalo až k alpským průsmykům. Štaufové se opakovaně marně snažili udržet v oblasti mír narušovaný Vilémem ze Ženevy a Humbertem Savojským. Ota se pro domácí nesváry nezúčastnil výpravy bratra Jindřicha do Itálie a po roce 1196 se zapletl do sporů o lucemburské hrabství uvolněné smrtí slepého hraběte Jindřicha. Roku 1197 na setkání zorganizovaném za účelem uzavření smíru náhle zabil hraběte Oldřicha z Pfirtu, což značně popudilo ostatní pány v okolí. Spory měl také s rodem Zähringenů a štrasburským biskupem Konrádem. Zemřel násilnou smrtí na počátku roku 1200 a byl pochován v katedrále sv. Štěpána v Besançonu. Z manželství uzavřeného roku 1190 s Markétou, vdovou po Hugovi z Oisy se narodily dvě dcery. Dědičkou se stala dcera Beatrix, za níž až do sňatku s Otou z Andechsu vykonávala regentskou vládu matka Markéta.
Enzio Sardinský, (zemřel 11. března 1272 Bologna) byl králem Korsiky a Sardiníe z dynastie Štaufů. Nemanželský syn císaře Fridricha II. byl otci zdatnou oporou během dlouhého sporu s papežskou kurií. Velkou část života strávil ve vězení v Bologni. Společně s otcem a bratry patří mezi představitele sicilské básnické školy.
Enzio se narodil z Fridrichova vztahu s Adelaidou z Urslingenu. Z císařových levobočků byl nejstarší, zdědil po otci fyzickou podobu i zálibu v sokolnictví. Fridrich měl syna velmi rád. Roku 1238 byl Enzio pasován na rytíře a téhož roku se oženil s ovdovělou Adélou, jíž patřila polovina Sardínie. Nápad na sňatkové spojení vzešel od nevěstina klanu, který se tak chtěl vyvarovat nadvlády Pisánců. Roku 1239 byl jmenován sardinským králem. Sňatek byl roku 1246 z manželčina podnětu anulován.
Enzio podporoval zájmy svého otce, byl jmenován generálním vikářem. Zúčastnil se bitvy u Giglia, kde se střetl s papežským loďstvem a u Gorgonzoly byl zajat Miláňany a poté vyměněn za jiného zajatce protistrany. Roku 1247 se podílel na obléhání Parmy. O dva roky později jej těsně po sňatku s dcerou veronského podesty v bitvě zajali Bolognané. Císař se marně snažil vyjednat synovo propuštění a již roku 1250 náhle zemřel. Enzio se svobody nedočkal, byl vězněn až do své smrti roku 1272. Dlouhou chvíli si krátil skládáním básní a byl pohřben v kostele sv. Dominika v Bologni. Jeho osud ztvárnil Johann Josef Abert v opeře Král Enzio a palác, jenž mu sloužil za nucený příbytek se dnes jmenuje Palác krále Enzia.
- Manfréd Sicilský, (1232 Venosa - 26. února 1266 Benevento) byl princem z Tarenta a sicilským králem. Po vstupu na sicilský trůn se mu podařilo na mnoha místech vzkřísit moc ghibellinů a znepřátelit si tak Svatého otce, který jej exkomunikoval. Stejně jako Fridrich udržoval kontakty s islámem, s mamlúckým sultánem Bajbarsem a poskytl azyl latinskému císaři Balduinovi a pověřil jej vyjednáváním se svým nepřítelem papežem Urbanem IV. Oproti svým předchůdcům, otci a bratrovi Konrádovi, byl přátelsky nakoněn řádu templářů.
Zdá se, že Manfréd měl stejné intelektuální záliby jako Fridrich II., společně s otcem a bratry Jindřichem a Enziem patřil mezi představitele sicilské básnické školy, podporoval univerzitu v Neapoli, pokračoval v dostavbě otcem započatých stavebních projektů a založil město Manfredonia.Byl nadšeným sokolníkem, pro svou potřebu si nechal vyhotovit opis otcova latinského traktátu O lovu se sokolem. Dodnes se zachovala i tzv. Manfrédova bible, uložená ve vatikánské knihovně. Dante Alighieri Manfréda ve své Božské komedii umístil do Očistce, kde jej popisuje jako plavovlasého.
Manfréd se narodil jako nemanželský syn císaře Fridricha II. a Blanky, dcery piemontského šlechtice. Původně milenecký vztah císař zlegitimizoval až na Blančině smrtelném loži. Krátce poté byl Manfréd otcem jmenován říšským vikářem Itálie a Sicílie. Roku 1247 se oženil s Beatrix, vdovou po markýzi ze Saluzza. Z krátce trvajícího manželství se narodila dcera Konstancie.
Císař Fridrich náhle zemřel roku 1250 a na trůn se dostal Konrád. Mladý muž, dosud trávící svůj život v německé části říše, se svou snahou o příměří s papežem pohořel a již v květnu 1254 exkomunikovaný zemřel. Nadešla Manfrédova chvíle, protože Konrádův dědic byl malým chlapcem a vyrůstal na bavorském dvoře strýce falckraběte Ludvíka. Manfréd, v otcově testamentu stanovený správcem království, se znovu ujal země a bránil ji proti papeži Inocencovi IV., který ji chtěl zabrat jako uprázdněné papežské léno. Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království sice posléze diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel však měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů. Karlova choť Beatrix se rozhodla manžela v úsilí získat vytoužený královský titul podporovat, prodala své šperky a přesvědčila mnohé šlechtice, aby se přidali ke Karlovu vojsku. Lákadlem byl mimo financí i příslib vysokých postů v nové vládě. Připojili se také guelfští psanci z toskánských měst.
Na jaře 1265 se Karel z Anjou vydal po moři vstříc svému království. Podařilo se mu získat post římského senátora a v zimě přes alpské průsmyky do Itálie dorazila jeho hlavní vojska. 6. ledna 1266 byl provensálský hrabě s manželkou korunován a poté se i přes Manfrédovy pokusy o příměří chystal k boji. Manfréd očekával protivníka za hradbami Capui, kterou opustil poté, co Karel se svými žoldáky uhnul k jihu na Benevento. 26. února 1266 Karel z Anjou porazil Manfrédovy vojáky v bitvě u Beneventa. Několik dní po boji se ve vítězném táboře objevil muž s oslem vezoucím mrtvého muže a nabízel jej k prodeji jako tělo krále Manfréda. Sicilští zajatci svého panovníka v mrtvém těle skutečně poznali. Karel nechal exkomunikovaného Manfréda pohřbít na úpatí mostu u Beneventa pod vojáky navršenou hromadou kamení. Jeho dědice nechal uvěznit v Castel del Monte a manželku Helenu na hradě v Nocera Inferiore.
Markéta Štaufská (1237 - 8. srpna 1270, Frankfurt) byla dcerou císaře Fridricha II. a Isabely Anglické, markraběnkou míšeňskou a lantkraběnkou durynskou.
Markéta byla prvorozenou dcerou a na přelomu let 1254/55 byla již jako zcela osiřelá provdána za Albrechta Míšeňského z dynastie Wettinů, svého vrstevníka a jako věno obdržela Pliseňsko. Zpočátku manželé sídlili na hradě v Eckartburgu a poté na Wartburgu a jejich zpočátku šťastné manželství bylo požehnáno sedmi potomky. Pohromou se pro Markétu stal manželův vášnivý milostný vztah s Kunhutou z Eisenbergu, která byla Markétinou dvorní dámou. Uražená Markéta opustila Wartburg 24. června 1270 a odešla do Frankfurtu, kde o šest týdnů později zemřela. Před odchodem z domova při polibku na rozloučenou údajně pokousala svého syna Fridricha do tváře, odtud pochází jeho přízvisko Pokousaný. Synů Fridricha a Dětřicha se ujal strýc, otcův bratr Dětřich z Landsbergu a cizoložný Albrecht se se svou milenkou i přes její nízký původ oženil.
Marie Štaufská (3. dubna 1201, Arezzo – 29. března 1235, Lovaň) byla brabantská vévodkyně, dcera římského krále Filipa Švábského, syna Fridricha Barbarossy a Ireny, dcery byzantského císaře Izáka II.
Marie byla třetí či čtvrtou dcerou královského páru a její život plynul celkem poklidně až do roku 1208, kdy výbušný bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu na sněmu v Bambergu krále Filipa zavraždil. Těhotná královna vdova se uchýlila na manželův rodový hrad Hohenštauf, kde v srpnu téhož roku společně s novorozenou dcerou zemřela. Byla pochována v benediktinském klášteře Lorch a čtyři osiřelé dívky byly na čas v klášterním ústraní. Marie byla provdána před 22. srpnem 1215 za brabantského vévodu Jindřicha II. Porodila mu šest dětí. Vévoda ji přežil o mnoho let a byl pochován v cisterciáckém klášteře Villers.
Beatrix Štaufská (1198, Worms - 11. srpna 1212, Braunschweig) byla římskou královnou z dynastie Štaufů.
Beatrix se narodila jako nejstarší dcera římského krále Filipa Švábského, syna Fridricha Barbarossy a Ireny, dcery byzantského císaře Izáka II. Okolo roku 1203 byla zasnoubena s falckým hrabětem Otou VIII. z Wittelsbachu. Filip Švábský však roku 1207 změnil názor a dceřino zasnoubení zrušil, což se mu možná stalo osudným. Cestou do Saska se Filip zastavil v Bamberku a tam byl při odpoledním odpočinku hrabětem Otou zavražděn. Otovi se podařilo v nastalém zmatku společně se svými druhy uprchnout. Ovdovělá královna Irena zemřela o dva měsíce později v důsledku porodu a osiřelé dívky byly na čas umístěny do klášterního ústraní.
11. listopadu 1208 byla Beatrix ve Frankfurtu zasnoubena s Otou IV. Brunšvickým, znovuzvoleným římským králem, otcovým dlouholetým rivalem o trůn Svaté říše římské. Ota převzal od biskupa Konráda ze Špýru i opatrovnictví desetileté nevěsty a také celé její dědictví. 24. května 1209 byla po získání papežského dispenzu stvrzena dohoda o sňatku. Svatba proběhla 23. července 1212 v Nordhausenu a Ota kvůli svatebnímu veselí opustil vojenský tábor a věnoval se své mladičké nevěstě. Beatrix však krátce po manželově návratu zpět k vojákům zemřela a nečekanou smrt se nepodařilo utajit. Ovdovělého Otu následně v probíhajícím konfliktu s Fridrichem Štaufským v noci opustily švábské a bavorské oddíly. Mladá královna byla pohřbena v katedrále sv. Blažeje v Braunschweigu.
Alžběta Štaufská, (1203/1205, Norimberk – 5. listopadu 1235, Toro) byla kastilská a leonská královna, dcera římskoněm.krále Filipa Švábského a byzan.princezny Ireny.
Král Filip byl zavražděn roku 1208 a manželka Irena jej následovala do hrobu s odstupem dvou měsíců. Zůstaly po nich čtyři dcery, které byly na čas umístěny v klášteře a postupně provdány. Alžběta se díky vlivu svého bratrance Fridricha II. Štaufského 30. listopadu 1219 v Burgosu provdala za mladého kastilského krále Ferdinanda, budoucího sjednotitele království Kastilie a Leónu. Ve Španělsku ji překřtili na Beatrix. Zemřela mladá po šestnácti letech manželství jako matka deseti dětí. Byla pohřbena v Burgosu a roku 1279 byly její ostatky přeneseny do sevillské katedrály.
