LUCky.luKA

•       Filip Švábský, německy Philipp von Schwaben (srpen 1177 – 21. června 1208 Bamberg) jako Filip II. byl od roku 1198 do své násilné smrti římskoněmecký král.

Filip Karel Heinz, byl nejmladší syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhého manželky Beatrix Burgundské. Původně se mu dostalo duchovního vzdělání a v letech 1190 až 1193 byl také biskupem würzburským a poté byl jmenován vévodou franským.  Teprve po smrti starších bratrů, opustil mladík duchovní cestu a v roce 1195 byl zvolen vévodou z Tuscie a roku 1196 švábským vévodou. V květnu 1197 se v Gunzelechu u Augsburgu oženil s Irenou, vdovou po mladém sicilském králi Rogerovi. V září 1198 byl v Mohuči korunován římským králem.

Během své vlády byl ve sporu o německý trůn s Welfem Otou Brunšvickým, kterého podporoval papež Inocenc III.  21. června 1208 na sněmu v Bambergu se stalo něco u Němců dosud neslýchaného a bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu prořízl nic netušícímu Filipovi, při siestě v biskupském paláci, krční tepnu a poté se mu i se společníky podařilo utéct.

Potomci - 25. května 1197 se oženil s dcerou byzantského císaře Izáka II., Irenou.

• Beatrix (1198 - 1212) ∞ 1209/12 Ota IV.
• Kunhuta (1200 - 1248) ∞ 1208 český král Václav I.
• Marie (1201 - 1235) ∞ brabantský vévoda Jindřich II.
• Alžběta (1203 - 1235) ∞ 1219/20 kastilský král Ferdinand III.

•       Fridrich II. Štaufský, někdy podle originálu Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Fridrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ankony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.

Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Jeho znalost a náklonost k islámské kultuře roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován. 

Dítě z Apulie - Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Při křtu dostal jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II.  Dědicem sicilských držav se stal již jako dvouleté batole, neboť jeho otec záhy zemřel. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. a i přesto byl první roky svého osamělého života v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.  Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře byl zván Stupor mundi (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také emír, pokřtěný sultán či sultán z Acera.

Říšský trůn - Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí po nezbytných vyjednáváních stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu navíc přiznal i papež Inocenc III. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Ale nestalo se. Ota Brunšvický se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do sicilského království, které chtěl dobýt a definitivně pokořit štaufskou dynastii. Papež, jeho dosavadní příznivce a Fridrichův poručník, se od něj odvrátil, přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence zvaného dítě z Apulie na římský trůn.

Zlatá bula sicilská a Fridrichův vztah k českému státu - Fridrich byl znovu zvolen římským králem na sjezdu v Norimberku, a to za vydatného přispění Přemysla Otakara I. Císař Ota Brunšvický se Přemyslovi odvděčil za podporu nepřítele sesazením z českého trůnu, a tak byl další osud české země úzce závislý na Fridrichovu prosazení se v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal.  Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. To byl jeden z mála okamžiků, kdy se Fridrich II. ocitl na české půdě. Přemyslův příklon k němu však beztak výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.

Osobnost - Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuze, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.  Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci zrevidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci jako toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie.

Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny, a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát O lovu se sokolem (De arte venandi cum avibus), které je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu - oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (auctoritas) nebo rozumový důkaz (ratio), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (experientia).  Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil mezi představitele sicilské básnické školy. všemožně podporoval vzdělanost a založil neapolskou univerzitu. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem Konstituce z Melfi.

Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži - Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.

Hodnocení vlády - Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovníckou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali a jiní mu vyčítali krutost. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval mistrem ukrutnosti.  Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu a dokonce vznikla legenda o jeho novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser.

Potomci - 1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222),/  -  Jindřich VII. (1211 - 1242) ∞ 1225 Markéta Babenberská.

2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228),/  -  Markéta († 1226),  -  Konrád (1228 - 1254) ∞ 1246 Alžběta Bavorská.

3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212 – 1233/1234),/  -  Konstancie (1230 - 1307) ∞ 1241 Jan III. Dukas Vatatzés,  -  Manfréd (1232 - 1266)  1., ∞ 1247 Beatrix Savojská, 2., ∞ 1257/1258 Helena Angelina Doukaina,  -  Violanta (1233 - po 1264) ∞ 1245/1246 Richard z Caserta.

4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241),/  -  Jindřich,  -  Markéta (1237 - 1270) ∞ 1254/55 Albrecht II. Míšeňský,  -  Karel Ota,  -  Fridrich.

Levobočci - Fridrich z Pettorana,  -  Enzo (1215 - 1272)  1., ∞ 1238 Adéla z Lacon-Gunale, 2., ∞ 1247/1248 neznámá z Egny.

• Kateřina z Marana (1216/1218 - po 1272),  -  Fridrich z Antiochie († 1256) ∞ po 1239 Markéta z Poli,  -  Salvaggia (1223-1244) ∞ 1238 Ezzelino z Romana,  -  Richard z Chieti (1225 - 1249),  -  Blanchefleur (1226 - 1279) - jeptiška v Montargis,  -  Markéta (1230 - 1297) ∞ 1238 Tomáš z Aquina.

•         Jindřich VII. Štaufský (1211 – 12. února 1242 Martirano) byl sicilským králem králem Svaté říše římské a vévoda švábský. Byl prvorozeným synem Fridricha Štaufského a jeho spoluvladařem. Společně s otcem a bratry Manfrédem a Enziem patří mezi představitele sicilské básnické školy.

Mládí - Jindřich byl jediný syn z manželství císaře Fridricha II. a jeho první ženy Konstancie Aragonské. Po matce byl vnukem Alfonse II. Aragonského a jeho ženy Sanchy Kastilské. Narodil se na Sicílii koncem roku 1211. Když Fridrich získal německou korunu, byl chlapec papežem Inocencem III. v lednu 1212 korunován sicilským králem. Podle dohody mezi papežem a Fridrichem neměla být obě království sjednocena pod jedním vládcem a regentkou se proto stala Jindřichova matka a nikoliv otec.  Po smrti papeže roku 1216 povolal Fridrich syna do Německa a znovu si přisvojil titul krále sicilského. Konstancie zůstala na Sicílii regentkou až do roku 1220, ale jménem svého manžela a nikoliv syna. V Německu svěřil Fridrich Jindřichovi švábské vévodství. Roku 1219 vymřela hlavní linie Zähringenů a Jindřich obdržel rovněž titul krále burgundského. Tento titul však později vymizel, poté co se Jindřich stal králem.

Ve dnech 20. až 22. dubna 1220 byl na sněmu konaném ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen římským králem. Aby si zajistil hlasy církevních hodnostářů, vydal Fridrich II. dekret Confoederatio cum principibus ecclesiasticis, kterým rozšířil vliv duchovenstva na chod státu. Zvolení bylo podmínkou k uskutečnění křížové výpravy, kterou přislíbil již roku 1215. Tím byl ustanoven nástupce v případě smrti císaře. Papež Honorius III. však volbu neuznal, stejně jako neuznával Fridrichovu vládu nad Sicilským království. Stejně jako jeho předchůdce nechtěl připustit spojení obou zemí. Z toho důvodu i řada německých šlechticů volbu nejprve odmítala.  Poté co se Fridrich II. vrátil v roce 1220 z Itálie, měl na další Jindřichovu výchovu rozhodující vliv kolínský arcibiskup Engelbert II., který jej korunoval králem německým 8. května v Cáchách. Navzdory tomu, že Jindřich byl formálně zasnouben s Anežkou, dcerou Přemysla Otakara I., plánoval arcibiskup jeho sňatek s jednou z dcer anglického krále Jana Bezzemka. K tomuto spojení však nikdy nedošlo. Po Engelbertově smrti v roce 1225 převzal poručnictví Ludvík Bavorský a zasnoubení s českou princeznou bylo posléze zrušeno. Anežka byla vrácena zpět na pražský dvůr.  29. listopadu 1225 byl Jindřich na příkaz svého otce sezdán s o sedm let starší Markétou Babenberskou, dcerou vévody Leopolda VI. Babenberského. O šestnáct měsíců později (23. března 1227) byla Markéta korunována německou královnou. Z tohoto svazku vzešli dva synové: Jindřich a Fridrich.  Zdálo se, že Jindřich bude aktivní a kulturní vládce. Na svém dvoře držel řadu minesengrů a je pravděpodobné, že se sám věnoval psaní písní. Byl fyzicky robustní, i když poněkud kulhal a měřil cca 166 cm.

Dospělost a odboj proti otci - v roce 1228 se rozešel s Ludvíkem Bavorským, který byl podezřelý s intrik s papežem proti císaři. Okolo vánoc toho roku převzal vládu v říši a donutil Ludvíka, aby se podřídil a pak se obrátil proti biskupovi štrasburskému. Šlechta, která se obávala jeho vstřícné politiky vůči městům, ho však v roce 1232 dotlačila k vydání zákona „Statutum in favorem principum“, kterým přiznal šlechtě obdobná práva jako již měli biskupové (např. vybírat daně a razit mince). V té době vznikly zásadní rozpory mezi otcem a synem. Jindřich se nezdál být dostatečně vstřícný vůči německé šlechtě, jejíž podporu Fridrich potřeboval pro svou italskou politiku. Fridrich se snažil omezit Jindřichovu autoritu a navíc Jindřichovým nejdůležitějším poradcem se stal hrabě Egino, zapřisáhlý císařův nepřítel.

V roce 1232 Jindřich odpřísáhl v Cividale poslušnost svému otci. V témže roce obnovil spojenectví Štaufů s francouzským královským rodem Kapetovců. V následujícím roce si pak podrobil bavorského vévodu Otu II. V letech 1233 a 1234 se však s otcem znepřátelil znovu, když vystoupil proti inkvizitorovi Konrádovi z Marburku ve chvíli, kdy se Fridrich II. snažil získat papeže Řehoře IX. do aliance proti Lombardské lize. Fridrich reagoval velmi přísně a 5. června 1234 postavil Jindřicha mimo zákon. Jindřich se vzbouřil a v prosinci uzavřel alianci s Lombarďany. Opuštěn všemi svými přívrženci byl však roku 1235 donucen se otci znovu podrobit a byl zbaven trůnu. Novým králem byl pak zvolen jeho mladší nevlastní bratr Konrád IV. Štaufský. Jindřichovi spojenci byli vesměs omilostněni.

Věznění a smrt - Jindřich byl vězněn na různých místech v Apulii. Jeho izolace mohla být způsobena nejen jeho vzpourou, ale i zdravotním stavem. Analýza kostry, která byla provedena v letech 1998-1999 ukázala, že jistě v posledních letech trpěl pokročilou formou lepry. Jindřich zemřel v Martiranu patrně 12. února 1242. Někteří kronikáři uvádějí, že spáchal sebevraždu. Otec jej nechal pohřbít se všemi královskými poctami v katedrále v Cosenze, ve starém římském sarkofágu.  V posloupnosti císařů Svaté říše římské je Jindřich uváděn pouze v závorkách, neboť nikdy nebyl samostatným vladařem. Nesmí být zaměňován s pozdějším císařem Jindřichem VII. z rodu Lucemburků.

•        Konrád IV. Štaufský (25. duben 1228 – 21. květen 1254) byl synem římsko-německého císaře Fridricha II. a jeruzalémské královny Jolandy, králem německým (1237–1254), sicilským (1250–1254, jako Konrád I. Sicilský) a titulárním králem jeruzalémským (1228–1254 jako Konrád II. Jeruzalémský).

Konrád se narodil v Andrii jako druhé dítě Fridricha a mladičké Jolandy, která zaplatila Konrádovo narození svým životem. Dětství strávil v Itálii a roku 1235 poprvé navštívil Německo. Když Fridrich II. sesadil svého vzpurného staršího syna Jindřicha z římského trůnu, jmenoval roku 1237 na vídeňském shromáždění římským králem mladšího Konráda. Titul krále Římanů (latinsky Rex Romanorum) byl předstupněm pro titul římského císaře (Romanorum Imperator).  Do roku 1242 funkci německého regenta plnil mohučský arcibiskup Siegfried III. Pak Fridrich II. vybral k převzetí regentské funkce Jindřicha Raspa, durynského lankraběte a českého krále Václava I. Konrád již kolem roku 1240 začal aktivně zasahovat do politiky.

Když papež Inocenc IV. vzal roku 1245 císaře Fridricha do klatby a prohlásil ho za sesazeného, Jindřich Raspe podpořil papeže a 22. května 1246 byl obratem jmenován římským králem (vzdorokrálem vůči Konrádovi). Konrád s Jinřichem začal válčit, ale byl v srpnu 1246 poražen u Niddy ve středním Německu. Raspe však několik měsíců nato zemřel a novým vzdorokrálem se stal holandský hrabě Vilém II.  Roku 1246 se Konrád IV. oženil s dcerou bavorského vévody Oty II. Alžbětou, s níž měl roku 1252 syna Konráda. Roku 1250 se Konrádovi podařilo situaci v Německu stabilizovat a také porazit protikrále Viléma a jeho rýnské spojence.

Když téhož roku zemřel jeho otec Fridrich, dědictví v Německu, Sicilské království a Jeruzalémské království přešlo na Konráda stejně jako mocenské zápasy s papežem. Poté, co byl roku 1251 protikrálem Vilémem Konrád poražen , rozhodl se Konrád k invazi do Itálie v naději na znovuzískání otcova bohatství, které spravoval Konrádův polorodý bratr Manfréd. Konrád však nebyl schopný podrobit si papežovy stoupence a papež následně vládu na Sicílii nabídl synovi anglického krále Jindřicha III. Edmundovi.  Roku 1254 byl Konrád IV. exkomunikován a téhož roku zemřel na malárii v Lavellu v Basilicatě. Vdova Alžběta se znovu provdala za tyrolského hraběte Menharda II., který se roku 1286 stal korutanským vévodou a porodila mu šest dětí (včetně budoucího českého krále Jindřicha Korutanského). Konrádův syn Konradin poté pokračoval v boji s papeži, rovněž neúspěšně a roku 1268 byl Karlem z Anjou popraven.

•     Konradin (25. března 1252, Wolfstein u Landshutu — 29. října 1268, Neapol) byl vévoda švábský, král sicilský a titulární král jeruzalémský (jako Konrád III. Jeruzalémský).

Konradin byl synem římského krále Konráda IV. a Alžběty z rodu Wittelsbachů a vnukem císaře římského Fridricha II. Svého otce nikdy nespatřil, protože se narodil za Konrádova tažení do Itálie, ze kterého se mladý král již nevrátil. Dětství a dospívání strávil Konradin na dvoře svého strýce Ludvíka Přísného.

V roce 1267 Konradin vyhlásil své nároky na štaufské dědictví na Sicílii. Přítelem a příznivcem mladého Štaufa byl od roku 1264 markrabě Fridrich I. Bádenský, syn Gertrudy Babenberské a uchazeč o babenberské dědictví, které již držel český král Přemysl Otakar II. Fridrich dokonce nějaký čas před odchodem ke Konradinovu dvoru trávil na dvoře českého krále. Sicílie byla však od roku 1266 obsazena Karlem z Anjou podporovaným papežem Klementem IV. Karel z Anjou a Konradin se setkali v bitvě u Tagliocozzo. Teprve šestnáctiletý Konradin díky léčce protivníka bitvu prohrál a společně s Fridrichem byl v Neapoli popraven stětím.

Štaufové nebo také Hohenštaufové byli římskoněmeckou vládnoucí dynastií v letech 1138 až 1254. Název rodu Štaufů pochází ze jména hradu

Autor LUCky.luKA 16.Říjen 2006 v 02:42 | Permalink