Svatý Lukáš
- Svatý Lukáš je evangelista, kterému je připisováno Evangelium podle Lukáše (třetí kniha Nového zákona) a Skutky apoštolů (pátá kniha Nového zákona). Kromě toho je mu přisuzováno autorství několik obrazů Panny Marie, i když všechny dochované portréty pocházejí z pozdějších dob, po jeho smrti.
Život - Narodil se na počátku letopočtu v syrské Antiochii. Původním povoláním byl lékařem a podle tradice také malířem. Dle svých slov se nikdy nesetkal s Ježíšem. Až později jej oslovilo Kristovo učení a humanismus křesťanství. Z vědeckých poznatků vyplývá, že byl robustní postavy, vysoký 163 až 165 cm a měl krevní skupinu 0. Okolo roku 50 se připojil k apoštolu Pavlovi, kterého 17 let doprovázel. Po smrti apoštola Pavla působil jako zvěstovatel víry zejména v achajské Boiótii. Zemřel stářím ve věku 84 let a byl pohřben je v Thébách.
Patronace a uctívání - Je křesťanským patronem lékařů a umělců (především malířů - malířský cech se označoval jako cech sv. Lukáše), dále také historiků, notářů, knihařů, řezníků atd., ochránce před neštěstím s dobytka před morem. Je patronem měst Bologna a Padova. Mezi jeho atributy patří okřídlený býk, pero a kniha nebo svitek. Bývá zobrazován jako malíř obrazu Panny Marie. Jeho ostatky (lebka) byly přivezeny do českých zemí Karlem IV. a jsou součástí Svatovítského pokladu v Praze. Zbytek ostatků je v italské Padově, v alabastrovém sarkofágu v kostele svaté Justiny.
Jeho svátek je slaven 18. října.
- Evangelium podle Lukáše (zkratka L nebo Lk) je třetí kniha v pořadí Nového zákona, nejdelší ze čtyř kánonických evangelií. Spolu s Matoušovým a Markovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů, které na ně navazují, jsou věnovány jistému Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv.
Text je dílem vzdělaného člověka s dobrou řečtinou a s větší slovní zásobou než mají ostatní tři evangelia dohromady. Evangelium vzniklo dříve než kniha Skutků, která se na ně odvolává (Sk 1,1 (Kral, ČEP). Stará tradice připisuje spis lékaři Lukášovi (Kol 4,14 (Kral, ČEP), i když v evangeliu není jmenován. Nejstarším písemným dokladem je Zlomek Muratoriho (kolem 200 n. l.), Lukášovi je přičítá také Órigenés, Tertullian a další z téže doby. Lukáš doprovázel apoštola Pavla na jeho cestách, mohl hovořit s očitými svědky a nahlížet do písemných záznamů. Na základě toho křesťanská tradice usuzovala, že evangelium vzniklo nejspíše v Kaisareii někdy v době tamějšího Pavlova vězení (asi v letech 56-58 n.l.).
Nejstarší zachované rukopisy (papyrus P75, Sinajský a vatikánský kodex) však mají pouze nadpis „podle Lukáše“. Autor téměř jistě používal text evangelia Markova a pravděpodobně psal až po zboření Jeruzalémského chrámu roku 70. Ze srovnání s evangeliem Matoušovým soudí biblická kritika, že oba používali i dnes ztracenou sbírku Ježíšových výroků, který se obvykle nazývá Q (z něm. Quelle, pramen). Většina moderních badatelů proto soudí, že spis vznikl někdy mezi léty 70-90.
Lukáš zřejmě psal pro křesťany, kteří ke křesťanství konvertovali z pohanství, což už tehdy díky Pavlově reinterpretaci nepředstavovalo žádný problém. Jeho řečtina je uhlazenější než u druhých evangelií, je v ní několik latinských slov a téměř žádná hebrejská. Z 1151 veršů Lukášova evangelia je 544 vlastních, 565 téměř totožných s Mt, 430 s Mk (z toho 389 je společných všem evangelia je 544 vlastních, 565 téměř totožných s Mt, 430 s Mk (z toho 389 je společných všem třem). Lukáš uvádí 17 Ježíšových podobenství, která v ostatních evangeliích chybí, a 28 zřetelných citátů ze Starého zákona, vesměs podle řeckého znění. Lukášovo evangelium se vyznačuje velkou pozorností k chudým, k ženám a dětem a vůbec k lidem na okraji společnosti. Pouze v Lukášově evangeliu je zpráva o Zvěstování Panně Marii, o pastýřích v Betlémě, o Ježíšově dětství, podobenství o milosrdném Samařanovi, o ztraceném synu a další.
- Maria, někdy též Marie je v křesťanství a islámu matka Ježíše z Nazareta, snoubenka tesaře Josefa.
Otázka historicity Marie je úzce svázána se sporem o historicitu Ježíše Krista a důvěryhodností základních textů křesťanské víry jako historického pramene. Historikové, kteří přijímají svědectví evangelií a dalších novozákonních spisů, přirozeně postavu Marie považují za Ježíšovu matku, neboť se o ní tak zmiňují všechna kanonická evangelia a Skutky apoštolů. V jiných dobových pramenech (mimo Nový zákon) se Maria nevyskytuje. S odmítnutím důvěryhodnosti evangelií tak lze odmítnout i existenci Marie, ale jde spíše o podružnou otázku v širším sporu. Podle dostupných pramenů je pravděpodobné, že se stala matkou ve velmi mladém věku. Samotný Nový zákon neposkytuje příliš dalších informací, které by se jejího života týkaly, novozákonní apokryfy však nabízejí ještě několik dalších momentů. Jakubovo protoevangelium ze 2. století popisuje Mariino dětství. Odtud se také dovídáme o jejích rodičích, Jáchymovi a Anně. Katolická a pravoslavná tradice stojí na ústním podání, svědectví církevních Otců a výkladu Bible.
Protestantské církve - Vztah protestantských církví k Marii souvisí s reformačními důrazy, podle nichž byla zcela odmítnuta tradice jako věroučný základ. Tím zůstala pouze sama Bible (princip sola scriptura). Proto je Maria v protestantských církvích chápána v podstatě pouze jako nástroj inkarnace Ježíše Krista na tento svět. Podobně jako v případě dalších katolických svatých je odmítnuto také uctívání Panny Marie, neboť je v rozporu s reformačním principem, podle něhož je možné uctívat pouze samotného Boha. (princip soli Deo gloria). Mariánský kult je, stejně jako kult svatých, považován za modloslužbu.
Islám - Islám vidí v Marii matku proroka Isy, tj. Ježíše. Shoduje se s křesťanskou pozicí na tom, že Maria porodila Ježíše jako panna. Korán vypráví o Marii na dvou místech (3,35–47 a 19,16–34), ale je stručnější než biblické podání. Podle Koránu byla Maria zasvěcena Bohu ještě před narozením.
- Bologna - je hlavním městem regionu Emilia-Romagna a provincie Bologna, toto staré město je také středem oblasti, kde se nejvíce mluví emiliano-romagnolským dialektem italštiny.
Toto starobylé univerzitní město je i v současnosti cílem mnoha studentů, kteří mu dodávají kulturní bohatství a nové alternativní názory, jež jí mohou závidět mnohá světová města. Bologna je proslavená také svými věžemi.
Historie - Bolognu založili Etruskové pod jménem Felsina. Později se z ní stala římská kolonie, kterou Římané pojmenovali Bononia. Bologna byla jedním z hlavních center obchodu díky síti kanálů, které umožňovaly přepravu velkého množství zboží. Ve středověku se Bologna stala centrem vědění. V roce 1088 byla v Bologni založena univerzita, která je považována za nejstarší v Evropě. V období renesance byla významným městem papežského státu. V Bologni se narodil vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi, v Bologni Luigi Galvani při pokusech s žabími stehýnky objevil základní zákony elektrického proudu. 2. srpna 1980 byl v hlavní železniční stanici města spáchán velký bombový útok, který je známý jako atentát v Bologni.
- Padova - je severoitalské město v oblasti Benátsko, na řece Bacchiglione, propojené kanály s řekou Brenta. Hlavní město provincie Padova. Žije zde 212 500 obyvatel, v aglomeraci pak 440 000.
Ve městě se nachází slavná Padovská univerzita, jedna z nejstarších na světě. Dochovalo se zde velké množství uměleckých a kulturních památek, které však stěží přilákají tolik turistů jako 30 km vzdálené Benátky. Padova je důležitým ekonomickým centrem oblasti a jedním z nejdůležitějších logistických a dopravních uzlů celé Itálie. Padova je známa také jako „město svatého Antonína“, slavného portugalského františkána, který zde zemřel roku 1231 a následujícího roku byl svatořečen.
Dějiny - Padova patří mezi nejstarší severoitalská města, podle legendy byla založena Aeneovými Trójany. Předchůdcem Padovy bylo antické Patavium, rodiště římského historika Tita Livia. To bylo roku 452 zničeno Huny. Na počátku 7. století zničili město Langobardi. V renesanci byla Padova jedním z hlavních center humanismu a vědy – působil zde např. Galileo Galilei a na zdejší univerzitě (založené 1222) studoval práva mj. český světec Jan Nepomucký nebo pozdější arcibiskup Arnošt z Pardubic, později např. Mikuláš Kusánský. Kulturnímu věhlasu pomohlo i uchvácení města rodinou Da Carrara roku 1337. Noví vládcové se ukázali jako štědří mecenáši umění. V letech 1405–1797 spadala Padova pod Nejjasnější republiku benátskou. Za 2. světové války (1944) byla Padova těžce poškozena bombardováním.
Santa Giustina - V jihovýchodním rohu náměstí stojí opatství sv. Justýny s částí ostatků Evangelisty Lukáše (zbytek ostatků uložen v Praze) a apoštola Matěje. Pochází z let 1514 — 1587. Mučednickou smrt světice svaté Justýny připomíná Veronesův obraz na hlavním oltáři.
- Skutky apoštolů (zkratka Sk) je pátá kniha Nového zákona, která popisuje období vzniku a šíření prvotní křesťanské církve, zejména činnost apoštolů Petra a Pavla ve 30. a 40. letech 1. století.
Charakteristika knihy - Kniha začíná věnováním Teofilovi, podobně jako Evangelium podle Lukáše, k němuž se autor výslovně hlásí.
- První část knihy (Sk 1 – 7) se odehrává v Jeruzalémě a líčí Ježíšovo nanebevstoupení, seslání Ducha svatého a vystoupení Štěpánovo.
- Druhá část (Sk 8 – 12) popisuje činnost apoštola Petra v Samaří, Cesareji a Antiochii.
- Další části popisují působení apoštola Pavla, a to jeho první (Sk 13 – 14), druhou (Sk 15 – 18) a třetí misijní cestu (Sk 19 – 21,26). Sk 15,1-35 líčí apoštolský koncil v Jeruzalémě.
- Poslední část knihy líčí Pavlovo zatčení v Jeruzalémě (Sk 21 - 23), soudní řízení v Cesareji (Sk 24 – 26) a konečně cestu do Říma (Sk 27 – 28).
Kniha obsahuje velký počet rozsáhlejších přímých řečí, které jsou ale pravděpodobně dílem autorovým, a některé části kapitol 16, 20, 21 a 27-28 jsou psány v první osobě množného čísla. Jedna skupina řeckých rukopisů obsahuje text knihy Skutků s poměrně významnými odchylkami v několika verších, tzv. západní text, který se však většinou pokládá za mladší. V názorech na jednotnost knihy se odborníci neshodují, shodují se však většinou v tom, že Sk vznikla až po Evangeliu Lukášově, že obě napsal tentýž autor, který Pavlovy listy sice nečetl, jeho učení však znal.
Vznik a autorství - Název Skutky apoštolů se poprvé objevuje u Irenea (před 200) a knihu uvádějí všechny seznamy Nového zákona, počínaje zlomkem Muratoriho. Nejstarší zachovaný zlomek (papyrus P 48) je ze 3. století. Starší tradice předpokládala, že kniha vznikla bezprostředně po událostech, které popisuje, tj. někdy kolem roku 65, a že ji napsal Lukáš, lékař a spolupracovník Pavlův, o němž se zmiňuje v Ko 4,14 aj. Protože je však závislá na Lukášově evangeliu, které patrně vzniklo až po zboření chrámu roku 70, protože se její líčení řady událostí neshoduje s líčením Pavlovým v jeho listech, kloní se moderní autoři spíše k pozdějšímu datu, někdy v letech 70 – 90. Pro ztotožnění autora L a Sk s Lukášem z Ko 4,14 hovoří, že autor používá několik odborných lékařských termínů a snad i to, že některé pasáže píše v první osobě množného čísla. Proti tomu hovoří naukové rozdíly mezi Sk a Pavlem, odlišné líčení některých důležitých událostí i legendární líčení Pavlových činů na cestách. Autor nicméně nikdy Pavla neoznačuje jako apoštola.
- Synoptické evangelium - Jako synoptická evangelia se označují první tři evangelia Nového zákona, tj. Matoušovo, Markovo a Lukášovo.
Slovo synoptický pochází z řečtiny (συν syn = "s", „spolu“; οψις opsis = vidění) a znamená přibližně „přehledný“, „porovnatelný“. U těchto evagelií to znamená, že jsou si natolik podobná svou strukturou i obsahem, že je možné jejich texty položit vedle sebe a navzájem je porovnávat. Poslední, čtvrté evangelium (Janovo) je zcela odlišné, má jinou strukturu a obsahuje z velké části jiný materiál, proto je řazeno zvlášť mezi tzv. Janovy spisy. Z podobnosti materiálu v synoptických evangliích je zřejmé, že jejich autoři čerpali ze stejných nebo podobných pramenů a že jsou na sobě navzájem závislí. Jejich vzájemný vztah (lidově řečeno „kdo od koho opisoval“) řeší synoptická otázka.
