« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Třicetiletá válka ( 1.česko-falcká ) 1618 - 1648

    • Třicetiletá válka (16181648) - Česko-falcká válka ( 1618 - 1623 )

 

  • Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
  • Místo: Evropa
  • Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).

 

  • SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie

X

  • SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko

 

 

 

Třicetiletá válka (16181648) byl ozbrojený konflikt, který se odehrál v Evropě. Válka je známa především jako vrchol sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou součástí války byl také tradiční boj o nadvládu v Evropě. Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků stvrdil mocenské zájmy na pozadí třicetileté války. První roky této války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, které ovládali protestanti. Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na válkou postižených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu. Válka skončila sepsáním vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace. Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfova majestátu. Domem habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu. Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.

I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna. Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, jistě by to mělo neblahý vliv na toto panství. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale panovník, Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou, tento sen opět mohl být zmařen nebo naopak uskutečněn v novém konfliktu. Ani Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžní podporou a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i armádní podporou.

Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se rozlišuje období české (1618-1620) a falcké války (1620-1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj z Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu klidem zbraní. Druhé části se říká dánská válka probíhala mezi lety 1625–1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV. Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635. Poslední část je zvaná švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzská válka. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

Prager.Fenstersturz.1618.jpg

  • Česko-falcká válka (1618–1623)

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože tato města byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci slezských stavů. Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc, než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé. Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který nepodporoval vzpouru Čechů kvůli malé zahraniční podpoře. Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy, o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína. Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.  Po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2000 vojáky, se již prakticky na podpoře nepodílelo. Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský.

    • Fridrich Falcký - zimní král

Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán. Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když musel opustit země Koruny české v prosinci 1620.

Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a tak, mezitím co stavové leželi v Horních Rakousích a nemohli se rozhodnout k útoku, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského kurfiřta k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří Saský jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa kozáckou armádu, která při průjezdu přes Moravu drancovala vše, na co přišla. Pouze město Holešov bylo zásahem kněze Jana Sarkandera zachráněno. Česká armáda se stáhla zpět k Praze. I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byli stavovští žoldáci po jedné až dvou hodinách boje poraženi. Když se tato zpráva donesla k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých pánů a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.

            

    • Český odboj v exilu

Na území Německa se za zájmy Fridricha postavili především Jan Jiří Krnovský, Jiří Fridrich Bádensko-Durlašský a Kristián Brunšvický. Španělský generál Ambrosio Spinola však vyhnal generála Mansfelda z Horní Falce a po mnoha dalších porážkách protestantských vojsk byla 12. dubna 1621 sepsána dohoda, na základě které byla rozpuštěna Protestantská unie. Spinola postupoval dále k Jülichu a dobyl ho. Vůdce Katolické ligy Jan Tilly mezitím v roce 1622 dobyl důležitá města Mannheim a Heidelberg. Fridrich přenechal katolíkům Falc a s Mansfeldem a Kristiánem se stáhli do Nizozemí. Kristián odjel pomáhat příbuzným do Dolního Saska proti Tillymu. V návaznosti na to byl potlačen protestantský odpor v Rakousku a jižním Německu. Poté Tilly na hlavu porazil Kristiána, který se po zjištění, že se bez Mansfeldovy pomoci neobejde, začal stahovat zpět do Nizozemí. Kristián v bitvě jen několik kilometrů od hranic spřáteleného Nizozemí přišel o čtyři pětiny armády a Tilly si podrobil vzpurné Dolní Sasko a Vestfálsko. Bavorský vévoda Maxmilián I. obdržel jako odměnu za své služby Horní Falc a hodnost kurfiřta od svého vyobcovaného bratrance Fridricha Falckého (ve funkci falckého kurfiřta jako Fridrich V.) zbaveného této funkce 23. února 1623. Fridrich bez území a titulu začal cestovat a přesvědčovat protestantské země pro boj za svoji věc, nejprve Nizozemí, které bojovalo proti Španělům v osmdesátileté válce, dále Dánsko a Švédsko. Tímto skončila část války, která probíhala pouze v rámci Svaté říše za pomoci Španělska. Regionální konflikt se ale velmi rychle rozšířil.

    • pokračování - 2. část  -  Dánská válka (1625–1629) ....

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil