Třicetiletá válka ( 2. Dánská ) 1618 - 1648
- Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
- Místo: Evropa
- Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).
- SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie
X
- SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko
- Velitelé:
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
- 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část ( již publikováno )
- 2. Dánská válka (1625–1629) - 2. část
- 3. Švédská válka (1630–1635) - pokračování 3. část
- 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - pokračování 4. část
- Dánská válka (1625–1629)
V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha aby se neúčastnil těchto bojů, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévoda holštýnský, jeho žena pocházela z domu vládců Braniborského markrabství a jeho první syn byl biskup brémský. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.
Právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také se stal vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do této chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho i prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldáky a 15 000 národními dobrovolníky.
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (24. září 1583, Heřmanice – 25. února 1634, Cheb) Hodnost:
|
|
| Doba služby: | 1604–1632 |
| Sloužil: | .svg){kind=small} Svatá říše římská Koruna česká |
| Velel: |
|
| Války: |
|
- Vstup Albrechta a Kristiána do války
Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal Albrechta z Valdštejna. Albrecht byl původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i se stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území. Kristián vstoupil do války, aniž by věděl o Valdštejnově vstupu do války. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale byl brzy přinucen se stáhnout. Již v roce 1626 byl protestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Dessavy a sám Kristián byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Ke Kristiánově smůle se ukázalo, že dvě největší mocnosti, které přislíbily pomoc, nebyly připraveny na vstup do války. Anglie byla vnitřně rozdrobená a slabá, Francie se zmítala v občanské válce a Švédsko bojovalo s Polsko-litevskou unii. Další rána pro koaliční vojska byla, že v roce 1626 náhle v Sarajevu zemřel Mansfeld na cestě do Benátek, se kterými se chtěl dohodnout na obnovení bojů v severní Itálii. Na základě těchto významných vítězství si římský císař Ferdinand II. mohl dovolit v roce 1627 oktrojovat Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou.
- Vytlačení Dánů zpět
Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko, a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, byl velký risk obeplouvat Jutský poloostrov. Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního moře a Baltického moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti. Poté se ještě pokusil dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší, než by byly předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že přinutil Kristiána, aby v roce 1629 podepsal lübecký mír. V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy a za to mu bude ponechána vláda nad Dánskem.
Císař Ferdinand II. byl také 6. března 1629 přesvědčen Katolickou ligou, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augspurským mírem a týkal se dvou arcibiskupství, šestnácti biskupství a stovek klášterů. V tomto roce také zemřel Gabriel Betlen. V severním Německu se Valdštejnovi dokázalo ubránit pouze město Stralsund.
- Bitva u Desavy - 25. dubna 1626
- dnešní Německo - vítězství císařských vojsk
Bitva u Desavy byla jednou z prvních bitev tzv. dánské fáze třicetileté války, konaná dne 25. dubna 1626. V této bitvě se proti sobě postavila císařsko ligistická vojska vedená vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna s protestantská vojska vedená Petrem Mansfeldem, který padl do léčky, ztratil třetinu vojska a prohrál.
Se vstupem dánského krále Kristiána IV. na stranu protestantů do třicetileté války v roce 1625, začali protestanti doufat v obrat karty, vzhledem k tomu, že jejich armády bojovaly vítězné bitvy pouze v počátcích války, kdy se českým stavům povedlo oblehnout Vídeň a od té doby prohrávali jednu bitvu za druhou. Naděje protestantů zprvu vypadaly slibně především proto, že Dánsko v této době velmi prosperovalo. Při vzniku nového a slibného spojenectví stály také ambiciózní plány. Protestanti počítali s tím, že Kristián napadne oddíly Johanna Tillyho v Porýní a Petr Mansfeld se utká s Albrechtem z Valdštejna v Magdeburském biskupství.
Jako první vyrazil Mansfeld na počátku jara 1625. Valdštejn se o jeho postupu dozvěděl velmi brzo a urychleně vyrazil se svoji armádou, čítající okolo 20 000 vojáků, k Desavě a také vytvořil předmostí na východním břehu Labe. Obě strany se setkaly nedlouho na to 25. dubna 1626 a Mansfeld jako první zaútočil na Valdštejnovy pozice. Mansfeld se pokusil prorazit přes most, ale podcenil sílu nepřítele, který byl zčásti dobře skryt. Všechny Mansfeldovy útoky se setkaly s tuhým odporem obránců a dopadly neúspěšně. V této chvíli rozvinul naplno Valdštejn léčku, kterou připravil a vydal rozkaz k útoku jeho jízdy, která se do té doby boje neúčastnila, na Mansfeldův bok. Na konci bitvy, když Mansfeld velel k ústupu ještě v jeho táboře došlo k výbuchu vozu se střelným prachem, což ještě umocnilo zmatek mezi ustupujícími žoldnéři. Během bitvy a ústupu ztratil Mansfeld okolo 4000 mužů. Celá bitva trvala šest hodin.
Bitvu popsal prezident dvorské vojenské rady a Valdštejnův předvelitel Rambold Collalto těmito slovy:
| „ | L’esercito di Mansfeld sia andato in fumo. Armáda Mansfeldova se rozplynula vniveč.[1] | “ |
Poté Mansfeld začal spěšně ustupovat po řece Odře do Slezska a do Uher pro pomoc ke Gabrielu Betlenovi. Po nedlouhé době a několika šarvátkách s Valdštejnem byl ve Slezsku na hlavu poražen. Poté se vydal se zbývající armádou, čítající 5000 mužů, do Dalmácie, kde chtěl nabídnout svoje služby Benátské republice, ale zemřel na cestě. Poté co se tuto zprávu dozvěděl Valdštejn, který ho pronásledoval, poslal ze své armády 8000 mužů na pomoc Tillymu, který zrovna přebýval nedaleko Brunšvíku.
