Třicetiletá válka ( 3. Švédská ) 1618 - 1648
- Již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do DRUHÉ PRAŽSKÉ DEFENESTRACE - 23. května 1618 .
- Místo: Evropa
- Výsledek: VESTFÁLSKÝ MÍR ( oslabení moci císaře ve svaté říši a příklon k absolutismu ).
- SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Koruna česká, Protestantská unie, Sasko, Nizozemské provincie, Sedmihradsko, Anglie, Skotsko, Dánsko - Norsko, Švédsko, Francie
X
- SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ, Katolická liga, Habsburské državy, Bavorsko, Španělsko, Portugalsko
- Velitelé:
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
- 1. Česko-falcká válka (1618–1623) - 1. část ( již publikováno )
- 2. Dánská válka (1625–1629) - 2. část ( již publikováno )
- 3. Švédská válka (1630–1635) - 3. část
- 4. Švédsko-francouzská válka (1635–1648) - pokračování 4. část
- Švédská válka (1630–1635)
Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který nelibě nesl vzestup Valdštejnovy moci. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.
- Vstup Gustava Adolfa do války
Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala z na svou dobu nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. spolehnout od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito alespoň 20 000 lidí, čímž se „Magdeburská svatba“ zařadila mezi vůbec nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil a vytvořil s Gustavem II. Adolfem armádu o síle 42 000 mužů.
Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.
- Saský vpád do českých zemí
Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem u Donauwörthu a porazil ho. Pokračoval dále na Mnichov, který byl posléze Gustavovými prapory zpustošen. Maxmilián musel opustit Bavorsko.
Valdštejn začal jednat se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim odmítl Valdštejnovu nabídku a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože správně soudil, že Valdštejn po tomto odmítnutí zaútočí na saská vojska v Čechách. Valdštejn skutečně vtrhl do Čech a obsadil 25. května Prahu. Po obsazení Prahy museli čeští stavové společně se saskou armádou Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím. Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav sám v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo zastihnout Valdštejna a na cestě mu až jedna třetina vojska zemřela a dezertovala.
- Bitva u Lützenu
V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války. Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády padly i rozsudky smrti. Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.
Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými stavy začal jednat s Valdštejnem, aby se stal českým králem. Valdštejn ale ani na jeden z těchto návrhů neodpověděl a veškerá jednání před císařským dvorem popřel. Valdštejn nicméně začal opět vyjednávat se saskou armádou o společné intervenci proti notně oslabeným žoldáckým švédským vojskům ve Svaté říši. Vzhledem k závažnosti, ale hlavně zvláštnosti návrhu vyslal Arnim za Valdštejnem svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který se dozvěděl, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Jediným výsledkem dlouhého jednání bylo, že Arnim odtáhl se svou armádou ze Slezska, což poskytlo Valdštejnovi příležitost k obsazení Stínavy, kde čekala švédská armáda o síle okolo 6000 vojáků pod velením Thurna. Valdštejn díky své silnější armádě čítající 30 000 mužů a rychlému obklíčení záhy přinutil Thurna ke kapitulaci. Většina z Thurnových žoldáků přešla na stranu Valdštejna, který získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Naopak Thurn a většina švédských důstojníků byla propuštěna. Poté o vítězství informoval císaře a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.
- Pád Řezna a Valdštejnova smrt
Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi.[27] Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně nakonec se nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián Bavorský měl pochybnost, zda za jeho neúspěchem stojí skutečně jen špatné počasí a Valdštejnovo zdraví, na vídeňském dvoře se proto zvedla vlna odporu proti Valdštejnovi. Na počátku roku 1634 byl Valdštejn zbaven vrchního velení a později prohlášen za zrádce, zatím tajně. Jeho titul získal Matyáš Gallas. Valdštejn se přesunul přezimovat se zbytkem své armády do Chebu, kde byl později zavražděn.
Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří spojenectví. Nakonec bylo uzavřeno v roce 1635 spojenectví, jež zaštítil pražský mír. Za přestoupení získali Sasové obě Lužice, dále byla pozastavena platnost restitučního ediktu na 40 let.
