Turkobijci
Jako Turkobijci jsou tradičně označováni evropští křesťanští panovníci a vojevůdci, kteří dosáhli výrazných úspěchů při bojích proti pronikání Osmanské říše do Evropy a při zatlačování této mocnosti zpět. Jen velmi výjimečně se tento pojem rozšiřuje na všechny velké nepřátele Turků (takže se pod takto rozšířenou definici vejde například i Timur Lenk).
Skupina Turkobijců je velice rozsáhlá a zahrnuje spoustu zdatných válečníků, nicméně dva z nich vynikají nad ostatní natolik, že jim v podstatě nikdo další nemůže konkurovat, pokud jde o aspiraci na titul největší z Turkobijců.
Jsou to:
- Jan III. Sobieski, poslední z velkých polských králů, který vedl s Turky válku po většinu svého života a v bitvě u Vídně zastavil jejich expanzi do nitra Evropy.
- Princ Evžen Savojský, generalissimus vojsk rakouských Habsburků, který připravil Turkům zdrcující porážky u Zenty, Sarajeva, Petrovaradína a Bělehradu a natrvalo je vyhnal z Uherska a Sedmihradska.
Karel V. Lotrinský (3. dubna 1643 Vídeň - 18. dubna 1690, Wels, Horní Rakousko) v letech 1675 až 1690 byl pouze titulárním lotrinským vévodou, protože od roku 1669 území opanovala armáda francouzského krále Ludvíka IV. Na vévodský stolec "usedl" po svém strýci Karlovi V. Jeho vnuk František I. Štěpán se v roce 1745 stál císařem Svaté říše římské.
Ludvík Vilém I. Bádenský, známý jako Turecký Ludvík, Štít říše či Rudý král (8. dubna 1655, Paříž – 4. ledna 1707, Rastatt) byl markrabě bádenský a velitel říšských císařských vojsk, který se vyznamenal va válkách s Turky. Ve své době byl počítán za jednoho z největších turkobijců, posléze jej zastínil jeho bratranec Evžen Savojský.
V roce 1688 dobyl Bělehrad, o rok později se stal vrchním velitelem císařské armády v Uhersku a dosáhl zde několika velkých vítězství, mimo jiné v bitvě u Slankamene (16. srpen 1691). Zúčastnil se dále bojů na Rýně ve válkách proti Francii (devítiletá válka 1688–1697 a války o španělské dědictví 1701–1714). V roce 1702 dobyl Landau ale krátce poté se střetl s vojsky maršála Villarse v bitvě u Friedlingenu, která se hodnotí buďto jako nerozhodná, nebo jako nevýrazné francouzské vítězství.
Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (11. července 1662, Mnichov - 26. února 1726, tamtéž), známý též jako Modrý kurfiřt, byl vévodou a kurfiřtem bavorským z rodu Wittelsbachů, místodržícím Španělského Nizozemí (1692-1706) a jedním z uznávaných vojevůdců své doby.
Byl synem bavorského kurfiřta Ferdinanda Marii a savojské princezny Henrietty Adléty. Jeho otec zemřel již roku 1679 a Maxmilián Emanuel se tak ujal vlády v Bavorsku ještě jako mladík. Již o čtyři roky později se jako spojenec Habsburků angažoval ve válkách s Osmanskou říší (statečnost při dobývání Bělehradu v roce 1688 mu vynesla přezdívku Modrý kurfiřt podle oblíbené barvy jeho uniformy) a od roku 1692 zastával post guvernéra Španělského Nizozemí.
Z habsburského rodu pocházela i jeho první manželka Marie Antonie, dcera císaře Leopolda I., která mu v sedmiletém svazku porodila tři syny. Všichni však zemřeli v útlém věku, přičemž smrt nejmladšího z nich, Josefa Ferdinanda (1692-99) který byl předurčen stát se španělským králem po svém bezdětném prastrýci Karlovi II., byla jednou z příčin válek o španělské dědictví.
Jeho nezkrotné mocenské ambice jej v těchto válkách přivedly do tábora habsburských protivníků, vedeného Francií. Po bitvě u Höchstädtu (1704), v níž byla bavorsko-francouzská vojska poražena britsko-holandsko-habsburskou koalicí přišel o Bavorsko a tento stav byl potvrzen poté, co jej vévoda z Marlborough rozdrtil v bitvě u Ramillies (1706), pročež Britové s Holanďany obsadili i Španělské Nizozemí. Maxmilián Emanuel uprchl nejdříve do Bruselu a pak do Francie. Císař Josef I. vynesl v roce 1706 nad tímto Wittelsbachem říšskou klatbu a Bavorsko se dostalo pod císařskou správu. Faktickou vládu v Bavorsku získal Maxmilián II. Emanuel zpět až v roce 1714, kdy se také usmířil s Habsburky. Životní sen Maxmiliána II. Emanuela - snaha aby Bavorsko bylo povýšeno na království - se mu nepodařilo realizovat.
Maxmiliánovým nástupcem se stal syn z jeho druhého manželství s Terezií Kunhutou Sobieskou (dcerou polského krále Jana III.) Karel Albrecht, budoucí císař římský a na krátkou dobu i (proti-)král český.
Ernst Gideon von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně .
Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.
Rané mládí Gideona Ernsta von Laudohna (dále jen Laudona) je poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska (dnes Lotyšsko). Bylo zasaženo válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno do Ruska. Zpustošená a vylidněná země se jen pomalu a postupně vzpamatovávala z války.
Laudon vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu tudíž patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy francouzština byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl právě dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. Počátkem 30. let 18. století vstoupil mladý Laudon do carské armády. Jeho pluk se v letech 1733 – 1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, setkal se s Evženem Savojským (který měl v té době renomé výborného vojevůdce) a s pruským korunním princem Bedřichem.
V letech 1735 – 1739 se účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době s habsburskou monarchií. Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií.
Větší část posledních 10 let svého života strávil Laudon poklidně ve svém domě s manželkou po boku a po dlouhé době si plnými doušky užíval rodinné pohody. 27. července 1785 unikl jen o vlásek smrti, když si zdříml v poustevně, kterou nechal pro podobné účely u zámku zbudovat. Začalo prudce pršet, čímž se rozvodnila řeka, a kdyby jej neprobudil štěkot jeho psa, odnesla by Laudona voda i s poustevnou, zatímco takhle odnesla velká voda „pouze“ poustevnu.
Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo 9. února 1788. Pár dnů nato odjel Laudon do Vídně za císařem, aby mu nabídl své služby. Císař jej však zdvořile odmítl a poradil mu, aby si dál užíval zaslouženého odpočinku. Nepříznivý průběh války však císaře donutil, aby Laudona a 30. července 1788 povolal zpět do služby. Zároveň mu na cestu k jeho jednotkám do Chorvatska dal k dispozici veškerý tehdejší luxus. První větší vojenskou akcí, kterou 61letý vojevůdce zažil na chorvatské půdě, bylo přepadení jeho vlastního tábora Osmany 20. srpna 1788 ve tři hodiny ráno. Výsledky přepadení Laudonova tábora byly pro rakouskou stranu impozantní: Osmani ztratili 700 mužů, kdežto Rakušané měli pouze 2 raněné. Protiakcí bylo obléhání Dubice, kterou Laudon nakonec 26. srpna 1788 dobyl. 1. října ještě pomohl dobýt pevnost Novi, načež se stáhl do císařova hlavního stanu a poté na zimu do Vídně. 4. května se Laudon vrátil zpět do Chorvatska, kde 8. července dobyl Berbir. 10. srpna se stal vrchním velitelem a dne 30. srpna 1789 vytáhl se svou armádou na Bělehrad. 30. září dobyl Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a poté, co Osmani odmítli kapitulovat, pokračoval dál v bojích. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech 5. až 7. října Bělehrad kapituloval a den nato byla sepsána mírová smlouva. Válečnou kořistí bylo 351 bronzových pevnostních děl, 60 lodních děl, 6000 centýřů střelného prachu, 2500 centýřů olova, 45 lodí a 24 000 kulí. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec – dostal od Josefa II. Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou, který byl v takovéto úpravě jediný na světě.
Návrat domů byl impozantní, po celých Uhrách Laudona vítali lidé z měst, jimiž projížděl, přestože se původně nechtěl zastavovat ve Vídni a hodlal jet přímo domů do Hadersdorfu, místní lidé jej nenechali, a musel tak zůstat ve Vídni, do níž přijel na Štědrý den. Na Boží hod jel Laudon přivítat císaře, který jej oslovil: „Vítej, bělehradský vítězi“. V tu chvíli oběma zbýval poslední rok života, Laudonovi dokonce jenom půl.
Poslední půlrok si Laudon prožil ve velké popularitě ve všech společenských vrstvách. Ještě o rok dříve vychází v Čechách jeho první životopis v češtině. Ani poslední půlrok jeho života neproběhl v míru, protože 4. ledna 1790 dostal od císaře dopis, v němž byl jmenován vrchním velitelem armády, která bojovala v další válce s Pruskem. Laudon nejdříve ze zdravotních důvodů odmítl, ale na císařovo naléhání svolil a již 6. ledna vydával první rozkazy. Stejného dne opět unikl smrti, když málem uhořel při požáru vlastního zámku a opět jej zachránil jeho pes. 20. ledna umírá císař Josef II. a jeho nástupce a císařův bratr Leopold II. jmenoval Laudona generalissimem (stal se teprve třetím generalissimem vůbec – před ním to byli jen Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský).
