LUCky.luKA

•      Václav I. (1205 – 23. září 1253), zvaný též Jednooký, byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců, druhorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Původ - Potomci Přemysla a Konstancie projevovali v přemyslovském rodě až nezvyklou rodinou soudržnost. Václavovými sestrami byly Anežka Přemyslovna - později svatá Anežka Česká, polská kněžna Anna Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl.

Korunovace - Přemysl Otakar I. chtěl zajistit ještě za svého života titul krále pro svého syna Václava tak, aby nevznikaly pochyby o legitimitě Václavovy volby. Celý plán spočíval v tom, že na pražském shromáždění české šlechty v červnu 1216 někdo navrhne zvolení Václava coby českého krále, k čemuž se měl připojit i bratr Přemysla, moravský markrabě Vladislav Jindřich. Jakoby překvapený král bude s tímto záměrem souhlasit. Šlo o to, aby tento akt nepopudil šlechtu, která jako jediná mohla volit českého krále. Plán do písmene vyšel a hned dalšího dne vyslal král za císařem Fridrichem II. posla, který jej o tom informoval. Císař dne 26. července 1216 s tímto souhlasil (nic jiného mu ani na základě Zlaté buly sicilské nezbývalo). Volbou Václava I. tak definitivně padl starobylý princip seniorátu (ten se beztak prakticky nedodržoval) z doby Břetislava I., podle kterého měl na český trůn nastoupit vždy nejstarší Přemyslovec. Od trůnu tak byli odstaveni příslušníci vedlejších větví rodu. Václav byl korunován 6. února 1228, ještě za vlády svého otce jako „mladší král“. Obřad provedl mohučský arcibiskup Siegfried z Eppenštejna a poprvé při něm bylo upuštěno od starodávného slovanského rituálu. Ve shodě s pražským a olomouckým biskupem i velmoži Přemysl Otakar a Václav stanovili, že jejich nástupci budou korunováni arcibiskupy z Mohuče. V případě, že by zástupce mohučské diecéze odmítl, biskupa vykonajícího obřad si měl vybrat český monarcha.

Jednooký král - Samostatně, i když pod silným vlivem své matky a sestry, začal vládnout po otcově smrti v roce 1230. Jedinou ženou Václava I. byla od roku 1224 dcera římského krále Filipa Švábského Kunhuta Štaufská, se kterou byl zasnouben už ve svých dvou a jejích snad sedmi letech. Manželé měli pět dětí. Od dětství byl Václav zvláštní – neurotický, možná psychicky chorý. Miloval potulky hlubokým lesem, vášnivě lovil a právě při jednom z lovů přišel o levé oko. Zvláštně zní informace kronikářů o tom, že král Václav nesnášel zvuk kostelních zvonů. Vyvolával u něj kruté bolesti hlavy a jakési záchvaty podobné epilepsii. Proto kdekoliv se objevil, během jeho přítomnosti nesměly znít zvony. Lékařskou terminologií se tato choroba nazývá idiosynkracie – zvýšená přecitlivělost na určité frekvence zvukového vlnění. Za panování Václava I. do Čech přichází gotický životní styl, rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst, obchodu a řemesel. Václav, stejně jako jeho otec a syn, podporoval příchod etnických Němců do země. Byl také první, kdo poskytl privilegia Židům, kteří za to ovšem platili nemalé částky.

Boje s rakouským vévodou a markrabím Přemyslem - Václav roku 1230 vtrhl do Rakouska, jelikož vévoda Fridrich II. Bojovný zapudil svou manželku Žofii, sestru uherské královny, přičemž Václavova matka také pocházela z Uher. Fridrich následujícího roku využil rozporu mezi Václavem a jeho bratrem, moravským markrabím Přemyslem, a v červenci 1231 pronikl se svým vojskem na Moravu a obsadil hrad Bítov. Poté ale rakouský vévoda onemocněl a odtáhl zpět do své země. Václav dobyl Brno a donutil bratra k poslušnosti. Císař Fridrich II. uvrhl Fridricha Bojovného do říšské klatby (1236) a snažil se rozšířit svou moc do jeho teritoria. Pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolního Rakouska i Vídně.  Václav ovšem stěží mohl být potěšen tak zjevnou expanzí císařské autority tak blízko svých hranic. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla k usmíření českého krále s Fridrichem Bojovným. Císař v roce 1237 klatbu raději zrušil, než by riskoval další otevřenou bojovou frontu. Fridrich Bojovný nakonec zaslíbil svou neteř Gertrudu Václavovu synovi Vladislavovi a jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. V letech 1233 a znovu 1237 se Václav I. dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší Václavovy sestry Judity. Václav s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemyslova vláda na Moravě byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko.

Boj proti Tatarům - Václav I. se velkou měrou zasloužil o odražení mongolského (tatarského) vpádu do střední Evropy a značné ušetření českých zemí před Tatary. Opevnil pohraniční hory a vytáhl na pomoc knížeti Jindřichovi II. Pobožnému, svému švagrovi. Jindřich ovšem na Čechy nemohl čekat, 9. dubna 1241 svedl bitvu u Lehnice, která mu byla osudná. Tehdy voj nájezdníků protáhl od severu Moravou, kterou poplenil, a ze Slezska tak došel do Uher. Václavovi a jeho německým spojencům se koncem roku (když zamrzlý Dunaj dovolil Tatarům přejít na druhý břeh), podařilo zabránit postupu Tatarů vedeným chánem Bátú k Vídni. Touto úspěšnou obranou velmi vzrostla jeho prestiž. Zanedlouho potom k Bátúovi dorazili poslové se zprávou o smrti velkého chána Ögödeie a s povoláním na Kurultaj. Bátú musel od své invaze na západ upustit a vydat se na Karakorumu. Po volbě nového chákána se Mongolové o novou invazi do Evropy již nepokusili.

Vzpoura mladšího syna - Krátce poté Fridrich II. Bojovný neteř Gertrudu nabídl přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko zůstalo nepodpořeno a poraženo. Přesto se český princ a moravský markrabě Vladislav roku 1246 s Gertrudou Babenberskou oženil. Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě.  Vladislav si získal podporu rakouské šlechty, ale svého předchůdce následoval už o půl rok později (1247), zřejmě přirozenou smrtí. Česká královna Kunhuta zemřela krátce poté (1248). Těžce zkoušený Václav I. k značné nelibosti české šlechty i druhorozeného syna o vliv v Rakousku postupně přichází a i jinak zanedbává vládu. Šlechtici proti Václavovi povstali v čele s královým synem Přemyslem (Otakarem II.) Válka mezi otcem a synem se vypukla naplno roku 1248 se střídavými úspěchy. Přemyslovi se podařilo opanovat celé Čechy, když Václav po neúspěšném obležení Prahy musel odejít na panství jednoho ze svých věrných Boreše z Rýzmburka. Ale po vítězství u Mostu se obratnou politikou podařilo Václavovi donutit syna ke smíru. Přemysl byl krátce vězněn na hradě Přimda, ale brzy se vrací jako moravský markrabě. Dějinná chvíle mladého prince se už přiblížila.

Babenberské dědictví - Gertruda Babenberská pokračovala ve svých nárocích na dědictví, ale ani jeden z jejích dalších manželů se v Rakousku neprosadil. Václav a Přemysl vystupovali jednotně a babenberské dědictví jim nakonec spadlo do klína, když si rakouská šlechta zvolila za nového vévodu Přemysla (1251). Budoucí král se oženil s Markétou Babenberskou, sestrou vévody Fridricha Bojovného a vdovou po Jindřichu VII. Přemyslovci tak na příští čtvrt století ovládli rakouské země. Václav I. Jednooký zemřel 23. září 1253 na svém dvoře v Počáplích (dnešní Králův Dvůr) a je pochován na pražském Starém Městě v klášteře na Františku (opuková hrobka pod podlahou kostela).

Potomci - Václavovou jedinou manželkou byla od roku 1224 Kunhuta Štaufská (1200? – 1248), se kterou měl pět dětí:

• Vladislav Český (1227 - 1247), moravský markrabě  ∞  1246 Gertruda Babenberská
• Přemysl Otakar II. (1233? - 1278), český král, vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský  ∞ 1252 Markéta Babenberská  ∞ 1261 Kunhuta Uherská
• Božena Česká († 1270), braniborská markraběnka   ∞ 1243 Ota III. Braniborský
• Anežka († 1268), míšeňská markraběnka   ∞ Jindřich Jasný
• dcera († před 1248)
•   Kunhuta Štaufská (asi 1200 - 13. září 1248, Praha) nebo také Švábská byla manželkou Václava I. a českou královnou.

Rodina - Kunhuta byla dcerou římskoněmeckého krále Filipa Švábského (Štaufského) a jeho manželky, byzantské princezny Ireny. Ze strany otce pocházela z římskoněmeckého císařského rodu Štaufů a byla vnučkou císaře Fridricha Barbarossy. Ze strany matky byl jejím dědem byzantský císař Izák II. Angelos z rodu Angelovců. Z šesti dětí Filipa Švábského a Ireny přežily otce čtyři dcery, které se všechny vdaly do předních evropských panovnických rodů. Nejstarší z nich Beatrix (1198-1212) se stala několik měsíců před svou smrtí manželkou otcova soupeře o římskoněmecký trůn Oty IV.

Druhou nejstarší dcerou byla právě Kunhuta zaslíbená příslušníkovi dynastie Přemyslovců. Pro Přemysla Otakara I. bylo zasnoubení (1207) jeho dvouletého syna Václava s o pár let vyspělejší princeznou důležitým politickým krokem - Filip byl vážným kandidátem na císaře. Přemyslovi ovšem tento propočet nevyšel, protože Filip byl o rok později zavražděn bavorským falckrabětem. Další sestra Marie (1201-1235) se vdala za lotrinského a brabantského vévodu Jindřicha II. a nejmladší Alžběta (1203-1235) za Ferdinanda III. Kastilského.

Sňatek s Václavem I. a jejich potomci - Filip Švábský byl zavražděn v roce 1208. Těhotná královna vdova se uchýlila na hrad Hohenstauf, kde se jí narodila pátá dcera. Obě však zemřely brzy poté. Čtyři osiřelá děvčátka nějaký čas strávila v klášteře. Druhorozená Filipova dcera Kunhuta se vydala na pražský dvůr za svým malým snoubencem Václavem. Ve středověku se často stávalo, že takto brzy sjednané politické sňatky z mnoha důvodů neproběhly, v tomto případě však ano. Svatba Václava a Kunhuty se konala roku 1224 a Václav měl jako věno získat území ve Švábsku. Místo něj přijal v roce 1235 od císaře Fridricha II. náhradou 10 000 hřiven stříbra. Nedlouho po svatbě se narodil dědic trůnu Vladislav (1227-1247). Roku 1228, ještě za života Přemysla Otakara I., byla Kunhuta společně s Václavem korunována českým králem a královnou.

Asi šest let po prvorozenci se narodil další syn Přemysl. Kromě dvou synů měl královský pár ještě tři dcery: Božena/Beatrix se stala braniborskou a Anežka míšeňskou markraběnkou, jejich třetí dcera je ovšem velkou neznámou.Nejsou žádné zprávy o tom, že by se mezi Vladislavem a Přemyslem narodila některá z nich, nemusí být ovšem nutně pravdivý předpoklad, že Přemysl byl nejmladší potomek. Právě synové Václava a Kunhuty byli jedinou nadějí na pokračování přemyslovského rodu, když v roce 1239 zemřel moravský markrabě Přemysl, aniž by zanechal dědice.

Česká královna - Ve veřejných záležitostech se s Kunhutou téměř nesetkáváme (dobře ji ovšem nahrazovala Anežka Česká), ale rozmach německého umění a rytířské kultury na pražském dvoře je nejspíš její zásluha. O jejím manželství s Václavem není příliš zpráv, zdá se, že větší vliv než jeho manželka měla na Václava jeho matka Konstancie Uherská a sestra Anežka. Královna většinou žila obklopena svými německými přáteli. Společně s manželem roku 1234 založila na Žitavsku ženský cisterciácký klášter Marienthal. Kunhuta se snad zapojovala i do sňatkové politiky svých dětí, svatby prince Vladislava s Gertrudou, neteří rakouského vévody Fridricha II. Bojovného, a princezny Boženy (Beatrix) s Otou Braniborským. Sňatkem Beatrix tak bylo zajištěno spojenectví Přemyslovců s braniborskými Askánci. Dobré vztahy mezi těmito dvěma dynastiemi vydržely až do konce 13. století. Smrt provorozeného syna Vladislava v roce 1247 nesla královna zřejmě lépe než její manžel. Přesto syna na onen svět brzy následovala. Václav a nyní již jeho jediný dědic Přemysl k sobě nenašli cestu a královna je už nestačila usmířit. Kunhuta Štaufská zemřela 13. září 1248, uprostřed bojů manžela a oblíbeného syna o moc, kdy stála spíše na Přemyslově straně. Ani jeden z nich se nezúčastnil jejího pohřbu. Pohřbená je v Anežském klášteře.

•        Vladislav (1227 - 3. leden 1247) byl nejstarší syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, starší bratr Přemysla Otakara II. Vladislav byl moravský markrabě v letech 1246-1247 a krátce také rakouský vévoda.

Následník trůnu - Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Podle všeho byl Vladislav vychováván jako dědic trůnu, zatímco Přemysl byl určen pro církevní kariéru. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky přemyslovského rodu.

Zásnuby a sňatek s Gertrudou Babenberskou - Král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnost a co se týče rakouského vévody, císař Fridrich II. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Fridrich Bojovný pak zaslíbil svou neteř Gertrudu právě prvorozenému synovi českého krále Vladislavovi. Jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. Fridrich Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě. Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už o půl roku později. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, čili ve věku, kdy se běžně neumírá, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak ještě dvakrát vdala, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil.

Po Vladislavově smrti - Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.

• Vratislav (syn Přemysla Otakara I.) - (nar. před 1181 - po 1225) byl nejstarší syn českého knížete a krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Datum narození Přemyslova prvorozence není úplně jasné. Svatba Vratislavových rodičů proběhla v roce 1178 a je možné, že byla vynucená Adlétiným těhotenstvím.

Přemysl Otakar sice v roce 1192 nastoupil na český knížecí stolec, ale jen na krátko, protože už po roce byl sesazen zradou šlechty. Poté se účastnil bojů v Říši, jeho cílem bylo získat dostatečnou podporu pro návrat na český trůn. V roce 1197 se Přemyslovi znovu podařilo nastoupit na český trůn. Manželku s dětmi však již za sebou do Čech nepustil a zavrhl i již dospělého Vratislava, ačkoli Přemyslovi bylo té době už minimálně čtyřicet let a svým činem riskoval, že přijde o dědice. Vratislav byl totiž nejen Přemyslovým nejstarším dítětem, ale tehdy také jeho jediným synem. Vratislavova matka a tři sestry zůstaly po roce 1198 na míšeňském dvoře. Vratislav se stal námezdným bojovníkem, nejprve v Německu a později v Itálii. Přemysl Otakar dokonce svého prvního syna z druhého manželství, který se narodil v roce 1200, pojmenoval stejně jako toho prvorozeného - Vratislav. Adléta Míšeňská se sice svých práv a také nástupnických práv svého syna dovolávala i u papeže, jediným výsledkem jejího krátkého návratu na Pražský hrad kolem roku 1204-1205 bylo manželství dcery Markéty s dánským králem Valdemarem II. Odvolací proces se pak táhl až do Adlétiny smrti v roce 1211. V roce 1212 udělil Ota IV. Brunšvický Vratislavovi Čechy v léno, což byla součást tehdejšího boje o německý trůn a snaha o získání spojence v tomto boji. Jednalo se však pouze o demonstrativní akt a Vratislav neměl reálné šance na zisk české koruny. V roce 1216 zajistil český král nástupnictví svému druhému synovi s Konstancií Uherskou, Václavovi. Poslední zmínka o Vratislavovi je z r. 1225, kdy se objevuje jako svědek na listině Ludvíka IV. Durynského ve Weissensee. Jeho další osudy ani datum a místo úmrtí a pohřbu nejsou známy.

•  Vladislav (1207–1227) byl třetí syn českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, moravský markrabě v letech 1224–1227.

Po smrti moravského markraběte a králova bratra Vladislava Jindřicha v roce 1222 převzal Přemysl Otakar vládu i nad Moravou. Vladislav Jindřich totiž nezanechal potomky, kteří se zřejmě měli stát moravskými markrabaty, zatímco potomci Přemysla měli právo na královský titul. Král tedy zvýšil počet inspekčních cest na Moravu, přičemž s sebou brával i své syny, zejména svého následníka Václava. V jeho nepřítomnosti jej pak zastupoval na Moravě olomoucký biskup Robert. Někdy v červenci 1224 (neví se přesné datum) ustanovil král markrabětem moravským svého syna Vladislava. Ten ovšem zemřel už v roce 1227 a ani on nezanechal potomka. Na jeho místo s určitým časovým zpožděním (způsobené spory s Rakouskem) usedl nejmladší syn Přemysla Otakara I. Přemysl.

• Přemysl (1209 - 16. říjen 1239) byl moravský markrabě v letech 1228-1239, nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Přemysl se stal moravským markrabětem roku 1228, s určitým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem, po smrti svého bezdětného bratra Vladislava v roce 1227. Markrabě se proti svému nejstaršímu bratrovi, králi Václavovi I., vzbouřil v roce 1233 a znovu v roce 1237. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší sestry Václava a Přemysla Judity. Václav tehdy s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV.

Právě přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemysl se v roce 1238 mohl na Moravu vrátit, i když jeho vláda byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko. Stejně jako jeho bratr měl i moravský markrabě výborné vztahy s matkou, které pomáhal založit klášter Porta Coeli. Po své smrti v roce 1239 byl Přemysl v tomto klášteře také pohřben - stejně jako později i jeho matka, královna-vdova Konstancie. Přemysl se sice 25. září 1232 oženil s Markétou, dcerou Oty I. z Meranu a Beatrix Burgundské, vnučky císaře Fridricha Barbarossy, ale manželství zůstalo bezdětné. Protože ani další z bratrů Vladislav (1207-1227) nezanechal potomky, jedinou nadějí na pokračování přemyslovského rodu byli synové krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty.

•          Fridrich II. Štaufský (někdy podle originálu Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Friedrich Roger), 26. prosince 1194 Jesi u Ankony – 13. prosince 1250 Fiorentino u Foggii) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.

Původ - Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Při křtu dostal jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II. Dědicem sicilských držav se stal již jako dvouleté batole, neboť jeho otec záhy zemřel. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou. Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře byl zván Stupor mundi („div světa“) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také sultán z Acera. Svými protivníky byl nazýván hanlivý tituly „emír“ nebo „pokřtěný sultán“.

Cesta na říšský trůn - Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu nav<

Autor LUCky.luKA 01.Listopad 2010 v 03:30 | Permalink